Nabobtnalá reakce: Uvolnění – pláč nad rozlitým mlékem!

26. 04. 2020 14:00

Obrázky: 5

Autor: Radan Zavadil Foto: pixabay.com Rubrika: Fejetony Počet přečtení: 692 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Mnoho jezdců bezelstně přiznává, že neradi jezdí, že ani neumí jezdit na koni, který neklade odpor, kterému se nechce tlačit proti otěži. Takoví jezdci vyznávají hlavní (obvykle jedinou) jezdeckou dovednost „nakopat si To do ruky“!

Uvolnění – pláč nad rozlitým mlékem!

Jsou schopni s nezúčastněnou tváří a většinou jen s použitím posilujícího uzdění více – méně zatáčet a brzdit energii, která zpravidla nevzniká reakcí na jednotlivé pobídky, ale plašením bolavým nenápadným nepříjemnem: špornami a údery tuhými zády co nejvíce na zadní rozsochu. Vžilo se, že to je ten pravý, elegantní, moderní způsob ježdění. Řada koní a jezdců s takovým stylem prožije celou (a může být – i úspěšnou) sportovní kariéru na průměrných obtížnostních stupních. Investuje-li se dostatek peněz, je možné nalézt jedince, kteří takto „proti ruce“ přejdou čistě i 160 nebo odšlapou GP Special.

Strnulost pohybu a zjevná nepohoda koně v mnohých předvedeních však vyvolávají v posledních letech snahy o změnu. Prakticky celá módní jezdecká teorie řeší nejvíce ze všeho uvolnění. UVOLNĚNÍ se skloňuje ve všech pádech! Kde se však bere ta permanentní ztuhlost, tenze, napětí?

V předchozím textu jsem se pokoušel argumentovat, že mnohé se možná začíná odvíjet právě od přílišného lonžování (zejména s vyvazujícími pomůckami) a od zkreslených představ o jeho blahodárnosti. Jezdecký výcvik navazující v pohodlné „vylonžované“ koleji pak zákonitě ztuhlost dále upevňuje. Mám pocit, že o uvolnění se před několika desítkami let nehovořilo tak exaltovaně, s takovým důrazem.

Potřeba hledat uvolněnost v pohybu jezdeckých koní je vyvolána nade vší pochybnost právě množstvím dvojic v nesouladu. Dvojic v souboji, odporu. Takto manifestovaná deprivace koní má svůj původ ve špatné přípravě a povrchním ježdění. To je nutné základně změnit! Ne napasovat do systému, který ztuhlé koně vyrábí, ještě kapitolku, jak ztuhlé zase zpátky uvolňovat!

Záchranným kruhem hozeným do bažiny zmatených pojmů a dojmů může být zmiňovaný překlad knihy Gerda Heuschmanna „Finger in der Wunde“ (Kdyby koně mohli křičet). Opět se k ní vracím. V ní autor přejímá dvě zásadní označení stylů pohybu koně od ještě starších mistrů jezdectví (viz str. 26–29). Do češtiny jsou přeložitelná jen opisem, ale dojde-li k tomu, čtenáři se nabízí „osvícení“ :-)! Ony pojmy jsou: schenkelgänger – kůň, který chodí nohama, a rückengänger – kůň, který chodí zády. Rozdíl mezi těmito termíny je koneckonců rozdílem mezi neuvolněností („nohochodností“) a uvolněností („zádochodností“). Hlavním popisem obou variant se v knize autor zabývá. A já jsem se pokoušel v předešlém textu poukázat na některé jejich příčiny a následky z pohledu českého „zemského“ ježdění.

Alternativou ježdění „v tenzi“ je jedině ježdění „v těžišti“! Synonymem uvolněnosti je poslušná nesenost! Můžeme se v tomto textu vrátit s klidem na počátek, neboť jen o to a o to všechno stále jde!! Aktivizujme záda svá i záda koně!

Mléko si cvrndáme sami!

Není uvolněného koně bez uvolněného jezdce! Avšak! Skutečná, podvědomá, přirozená uvolněnost jezdce stojí dílem na jeho životosprávě a výchově už od dětství, dílem na dlouhodobém, cílevědomém úsilí nalézt rovnováhu na koni (úmyslně nepíšu výhradně v sedle). Jestliže tedy jezdec, který unese kritiku nebo uzná sám, že jezdí na ztuhlém koni, hodlá stav změnit, musí podstatně změnit sám sebe. Neboť ztuhlost nespadla z nebe – kůň chodí tak, jak je ježděn!

V koni dlouhodobě ježděném špatně (do tuha, jako schenkelgänger) již uvolněnost přítomna není. (Nutno stále připomínat, že na schenkelgängerovi se od počátku svým způsobem jezdí snadněji a s relativně rychlými pokroky – což je svádějící.) Nelze ji „odemknout“ nějakou jezdeckou (natož lonžovací) finesou během 15 minut. Mnoho jezdců však uvolnění chápe právě tak!! Uvolněním se začnou zabývat, až když se neovladatelností nebo bolestmi začne snižovat koňova „konkurenceschopnost“. Po příčinách problému se většinou moc nepátrá. Ztuhlost se chápe jako cosi, co si kůň přináší na jízdárnu z boxu, případně od minulého jezdce, případně je to důsledek věku, exteriérové vady, špatného původu atd. Bože chraň, že by snad jezdec sám měl nějakou vinu! Že by ztuhnutí koně souviselo třeba s okamžikem, kdy do něj jezdec hrcne a popadne otěže!

Tak jako se povrchně odbývají příčiny stavu, tak se také povrchně hledá náprava. Snaze jezdit na uvolněném koni se rádoby vychází všemožně vstříc. Uvolnění se pro ten účel vytrhlo ze souvislostí podstaty pohybu koně a jeho naladění. Pracuje se na něm jako na fasádě, která se lepí na křivou zeď!!

Heslem metodiky mnohých moderních hlasatelů uvolnění je: „Uvolňujeme snadno a rychle“! Převážně se k uvolnění hledá právě ta cesta, která by jezdce co nejméně obtěžovala a ne dosti na tom, honba za uvolněním se často zvrhne v ještě silnější používání všeho, co ke ztuhnutí vedlo. Mnoho jezdců jako by koni říkalo: „Varuju tě! Koukej se, hele, uvolnit a rychle! Jestli to nepůjde po dobrým , tak to půjde po zlým“! Po vykročení – na koutcích stažených nánosníkem a vytažených lícnicemi – se bez přestání vibruje, protahuje, pocukává udidlem (aby se přežvykovalo). Do rejstříku postupů také často patří neúčelné klusání v úvodu lekce na prověšené otěži. Je-li kůň „ubrkán“, zaklapnut a podaří-li se zvítězit nad zatnutou spodní čelistí, pak je kůň „uvolněn“. Kožedělný a železářský průmysl dále nabízí řadu mechanických udělátek, která zaručeně hubu a tím rádoby i celého koně lehce, bez námahy „uvolní“. Kupříkladu pěna kolem huby – jako důkaz přilnutí – se jednoduše vyrobí slinopudným kovem na udidle. Je to příklad laciné, povrchní fintičky z celé řady dalších, které jezdectví snižují na samolibé machírkování a vzdalují ho poctivému sportu. Situace je v koncích zhusta zachraňována již výše zmíněnými chiropraktiky, tejpovači, šamany.

Protestní chování může být někdy dotažené na doraz!

Kůň chce být ježděn špatně!

Dlužno říci, že u mnohých koní je psychická netečnost a tělesná ztuhlost do té míry upevněná, až je nevratná. Jezdec, který hodlá s takovým koněm komunikovat pestřeji, pozměnit jeho způsob pohybu, podstupuje velikou dřinu fyzickou a duševní (vůle znova a znova přes odpor začínat nejjednodušší požadavky) a často riskuje zranění z úrazu. Jezdcovo prosazování jiného používání těla a odmítání starých, zaběhnutých stereotypů dostává koně do nejistoty a pod silný psychický tlak. Protestní chování může někdy dosahovat až na samotné fyzikální meze. Je nutné v těchto souvislostech uvést druhý železný zákon jezdectví. Vedle „Kůň chodí tak, jak je ježděn!“ stojí ještě stejně tučně: „Kůň chce být ježděn špatně!

Současný způsob zrodu jezdce i jezdeckého koně tomuto chtění vychází velmi vstříc. Mladý jezdec (v drtivé převaze slečna) má velmi málo příležitostí otrkat se bez ohledu na spotřebovaný čas, na zkušeném, pravidelně a dobře ježděném koni. Navíc pod dohledem cvičitele, který by měl dostatek síly odolat tlaku potřebných výdělků a ambicím rychlých soutěžních úspěchů. Aby čím dál mladší a tím i slabší jezdci mohli překonat strach a pořídit něco na koni, je zvykem koně předem vydatně polonžovat. Platí to obecně, ale zejména v případě mladých remont, které se i pro nezkušené jezdce draho pořizují.

Mladý kůň se bere do tréninku vlastně ve štěněcím věku. Zatímco se domácím mazlíčkům bujnost a nevycválanost s úsměvem toleruje, u koní se považuje za zlomyslnost a je to impuls ke zlámání.

Po určité době lonžování na vyvazovacích otěžích kůň jezdci nabídne opření při pohybu vpřed. Lehoučký mladík nebo slečna bez dostatečných zkušeností a bez rovnováhy skoro s vděčností přijme. (Úzkostlivě se také dbá, aby kůň pod jezdcem nevyhodil, a mnoho trenérů beze studu doporučuje vyvracet koním krk vzhůru.) Opřenou pozici si oba upevňují a není z ní cesty zpět. Ze začátku při nenáročných požadavcích jde vše dobře i se zataženou „ruční brzdou“. Celý popsaný přístup k výcviku – zjednodušeně „proti hubě“ – má bohužel svoji očividnou, prvoplánově účinnou logiku. (Jezdec vychází vstříc tomu, co si kůň přeje – je vlastně „ koňomil“ :-))

Obecně, kůň chce být ježděn tak, aby mu to umožnilo „protlouct se“ jezdeckými lekcemi s co nejmenší námahou. Je to úplně analogické a podobné pozici puberťáka při domácím úklidu nebo učedníka ve fabrice. Toto permanentní a často ryze podvědomé úsilí se může projevovat na venek naprosto protichůdně, ale sjednocující snahou je – chodit pouze nohama, za pomocí setrvačnosti.

  • 1) Kůň si dusá nevzrušeně krátkými kroky s hubou schovanou za otěží. Nechce reagovat na pobídku k prodloužení. Naopak „zastavit stát“ umí opravdu na myšlenku. Je to typ, který aby svoji setrvačnost nemusel pracně brzdit – ani si ji nevyrobí!
  • 2) Kůň si opře valnou část váhy svého předku do otěží, do jezdcových rukou. Nese svůj toporný krk rovně nebo mírně šikmo vzhůru, může i klamavě protahovat krk výrazně k zemi. Na rozdíl od „rückengängera“ však aktivně tlačí proti otěži, zapichuje přední kopyta do povrchu, štosuje. Nechává se zrychlit do plochých klátivých kroků, odmítá se však přimět k lehkému a efektivnímu přechodu do nižšího chodu. Tlumení své vlastní setrvačnosti přenechává přes hubu na jezdcovi.
  • 3) Kůň je připraven nechat se vzrušit do úprkového režimu a zaměstná jezdce svým voděním a brzděním tak, že mu zajde chuť na další požadavky. Nese svůj krk vysoko (někdy až kolmo vzhůru), má ve vazu zalomenou hlavu. Svého jezdce si nese na prohnutých zádech, zapřeného do otěží, jako nutné závaží do huby. Pohybuje se ve všech chodech krátkými, topornými kroky s vyšší frekvencí. Tím způsobem setrvačnost ovládá a má-li možnost zapřít se o terén, dosahuje i relativní obratnosti. Mezi parkurovými koňmi je těchto převaha. (Jsou to právě oni, pro které se musí stavět kolbiště s umělým povrchem, neboť v oblouku na trávě jim smyk podráží nohy!)

Nechat se vést koněm – pohodlné alibi!

V dosavadním textu jsem se z různých směrů pokusil popsat příčiny a důsledky lidské i koňské snahy o relativní pohodlí. Ať se začne z kterékoliv strany, výsledkem obapolné tendence je kůň, který chodí nohama, a jezdec, který jezdí rukama a patami. Plemenní koně, vyselektovaní úspěchem v takto pojímaném sportu, jsou zdrojem dalších výkonných, „lehce jezditelných“ generací. Jezdci se přes své trenéry (bývalé úspěšné jezdce) reprodukují tím samým způsobem!!

Obecně už, jaksi, není potřeba řešit otázky: „Jak naučit a přimět koně k pohybu s vyšší energií v každém kroku? S energií, která ho jednoduše nezrychlí, ale nadnese, ovládne setrvačnost, zpomalí rytmus, zvýší citlivost, osvalí tělo!“ Potažmo: „Jak naučit koně chodit přes hřbet?“

Stále se k této prvotní otázce vracím! Je to tím, jak málo ji slyším odjinud. Mám strach, že se ve spěchu a pohodlí zapomněla! Vždyť motivem k sepsání celé úvahy byla formulovaná nejistota, zda je to vůbec třeba!

V každém řádku textu jsem byl kritický až ironický vůči výcvikovým a jezdeckým postupům, které „vyrábějí“ z koní „schenkelgängery“. Celé jsem to nyní uzavřel tvrzením, že to tak vlastně koně chtějí. Dokonce je faktem, že jsou jimi ještě před výcvikem. Mnohý čtenář se může právem tázat: „Co s tím tedy máme dělat?“ Odpovědí může být: „V první řadě více se nad pohybem koní v hlubších detailech zamýšlet! V dalším pořadí více si koní všímat, více jezdit, méně lonžovat! Více soudit sebe, méně obviňovat koně!“

Orientace v problému je zrádná oním základním, do očí bijícím faktem – jak snadno se kůň uvede do pohybu. Stačí mlasknout, klepnout proutkem, dloubnout patou a už máme pohybu, že si s ním někdy ani nevíme rady. (Je-li ho málo, jednodušší koňař si opět mnohokrát jasně potvrdí, že více pohybu dostane silnějším zamlaskáním, větší ránou prutem, bolestivějším nakopnutím.) Děje se tak zcela bez ohledu na to, zda na koni sedíme nebo ne, zda na něm sedíme správně nebo špatně, zda má hubu vyvázanou nebo ne, dokonce i zda tou hubou třeba táhne vůz s uhlím. Pohyb je tedy dán sám od sebe (jaksi shůry) a hned je co opracovávat, co obrábět! CO BRZDIT! Jak naučit a přimět koně k intenzivnímu pohybu, který se nemusí neustále brzdit otěží – to je, oč tu běží!!

Mladý kůň se samozřejmě od počátku pohybuje dost nevázaně a spíš víc než míň. Přirozeně každý, kdo to vidí, sáhne po nějakém způsobu přibrzdění, zaoblení krku, …, a už se rozbíhá řetězec akcí a reakcí, příčin a následků, opatření a protiopatření, krátce celá nauka o výcviku a ježdění. Nauka, která prokazatelně funguje a má své ověřitelné dílčí výsledky v uplatňovaných postupech. Veškerá pravidla však platí pouze v mezích prvotně nabídnutého koňského pohybu, tedy jak již bylo vícekrát uvedeno, pohybu ekonomického, bez nesenosti, s velkým vlivem setrvačnosti. Onu setrvačnost člověk rádoby pomáhá koni řešit pomocí závory, zábradlí v hubě. A ono to opravdu účinkuje. Kůň se skutečně přestane pohybovat příliš rychle. Bohužel za jedinou cenu. Cenou je logické, z tlaku vzniklé ztuhnutí huby (i když kapou sliny), krku (i když je ohnutý) a zad (i když pérují, ale vždy jen prolamováním). Na neštěstí se ztuhnutí začne očividně projevovat až po určitém čase a trenér mladého koně je spíše veden jednoduchou, rychlou účinností silových metod. Kůň se nevzdělává, netrénuje. Pouze se vytěžuje. (Jak klesají ceny koní po šestém, natož desátém roku stáří, je jednoznačným potvrzením této teze. Prostě platí princip ojetých aut.)

Alternativou ale není negace výše popsaných postupů, s tím, že kůň je v pohybu ponechán sám sobě. Bez cílevědomého působení se kůň (stejně jako dítě) nemůže vzdělávat.

Jezdectví v principu trpí nečitelností, nepevností zpětné vazby: dobře x špatně! Například: Ztráta rovnováhy vůbec není tak zřejmá jako na kole nebo na lyžích.

Nesprávný „timing“ kroků při rozjíždění auta motor neodpustí. Do koně se prostě kopne a on se nakonec nějak rozejde.

Líní plavci se koneckonců v utonulé podobě hromadí při výpusti bazénu :-), líných jezdců mohou být plné galavečery :-)!

Krátkodobě účinná „ptákovina“ se jako zcela devastující může projevit až za dlouhý čas a navíc způsobem, který na pravou příčinu vůbec neukazuje.

Léta koním i jezdcům pádí a tak je nakonec pro mnohé lepší nehrabat se příliš v detailech a prostě držet se a jet!

 

Poslední kapitola se bude jmenovat Nejlepší učební metoda – osobní příklad velitele!

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové disciplíny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: