Nabobtnalá reakce: Pohybem k lásce! Láskou k pohybu!

28. 02. 2020 06:00

Obrázky: 3

Autor: Radan Zavadil Foto: pixabay.com Rubrika: Fejetony Počet přečtení: 941 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přirozený pohyb koně (tak, jako všeho živého, včetně člověka) je co nejpohodlnější. U mnoha jedinců je to v pravdě jen z nouze ctnost :-). Každý pohyb vyžaduje energii, a pokud k němu živočich není přinucen hladem, hrůzou nebo láskou, je nejlepší si „poležet“. Jde-li o pohyb z prvních dvou důvodů, velí zákon maximální účelnosti.

Pro koně platí: „Hlavně se nenamáhej s nadnášením svého těžkého těla! Při pomalém pohybu tahej nohy pěkně při zemi a dělej krátké kroky, ať neztratíš stabilitu. Při rychlém pohybu zaber, co to dá, svojí hmotě dej setrvačnost a pak už ji jen po přímce zadníma nohama udržuj a předními se podpírej! Záda k tomu moc nepotřebuješ, krk s hlavou je vahadlo se závažím! O své zpomalení se nestarej! To zařídí pohoří na obzoru. Rychlý pohyb na malém prostoru neprovozuj! Nejsi stvořen pro manévrování, stojí tě moc námahy.“

Popsané varianty pohybu člověk pro sebe využívá tisíce let. Kůň v tomto pohybovém režimu nejlépe splňuje požadavky dopravního a pracovního prostředku. Upevnění jezdce je více méně zařízeno technicky (hluboké sedlo s opěrami) a na zastavení se pamatuje něčím ostrým v hubě. Jezdec je pasažér a nic jiného nevymýšlí. Takto pracující kůň přináší velký užitek. Kdoví jakou estetiku však zmíněný pohyb nedává ani pozorovateli ani jezdci.

My však v současnosti estetickou krásu v pohybu i ve výrazu hledáme (měli bychom hledat) především! Chceme se s koněm předvést! Pro tento účel můžeme jedině využít onen přirozený druh pohybu koně, kterým se i on umí předvádět a strhávat pozornost. Je to – jak bylo výše uvedeno – pohyb vyvolaný „láskou“. Podle stejných pravidel jako i pro nás dvounohé je to pohyb nerozumně sršící energií, která vznáší tělo nad zem a do nejrůznějších přitažlivých pozic. Je to demonstrace síly a šikovnosti na relativně malém prostoru. (Odtryskat do dálky není radno…:)). Někteří lidé si na lidech všimli, že erotické nebo i bojovné „machrování“ je zajímavé samo o sobě a dali základy tanci a později sportovnímu tanci. Koňaři u koní obdobně sportovní drezúře, východisku všech ostatních dnešních klasických jezdeckých disciplín.

Zdržme se ještě okamžik u představy volného, zdravého koně, který hodlá imponovat stádu nebo druhému koni nebo i zaplněné předváděcí hale (hřebci jsou výraznější, ale na pohlaví tolik nezáleží). Ukazují v pohybu a v držení těla tolik síly, kolik jsou schopni. Předvádět ji však z logiky věci musí vyloženě „pod nosem“ určenému jedinci. Když tedy nemohou využít energii k dopřednému pohybu, musí s tělem nahoru, musí se nést. Máme před sebou v přirozeném stavu obsaženy všechny složky pohybu, po kterých touží i sportovní drezúra. Předesílám to pro ty, kteří ovlivněni špatným výcvikem odsuzují drezúru šmahem jako nepřirozené trápení koní. Tak jako v tanci, ba co dím v baletu, jde i v drezúře o to, poznat, kultivovat a zdokonalovat způsob pohybu na vyšší energetické hladině. V životě maximální energii do těla vlijí emoce – hormony. Ve sportu se musí jít cestou promyšleného, náročného tréninku, který nikdy nesmí být demotivující.

Jaké tedy jsou ony základní atributy správného drezurního – jezdeckého – pohybu koně? V první řadě je to ona už výše popisovaná celková energie pohybu! Energie, která aktivizuje po celou dobu jezdecké lekce tělo koně, všechny jeho svalové skupiny a samozřejmě nejmohutnější z nich – zádové svalstvo. Jedině překročení prahu této vyšší energetické kapacity veškerého svalstva, která umožňuje nesení, manévrovatelnost, citlivost k podnětům, dává ježdění smysl. Pohotovost svalové síly umožňuje odstupňovanou, kontrolovanou akceleraci a co je ještě důležitější, také stejně účinné zpomalení. Vše při zachování perfektní rovnováhy. Děje se tak vědomou prací s těžištěm těla. Dochází k naplnění rovnice, kde sebenesení, rovná se sebekontrola!

Schopnost sebenesení koně „pramení“ v umění přenášet rovnováhu těla z nohy na nohu. Pracující svaly hřbetu a krku umí udržet rovnováhu těla, i když je aktuálně podepřeno jen plochou jednoho kopyta. Kůň sám bezděčně podkládá zadní nohu pod své těžiště, aby mu šlo balancování lépe. Na vymrštění těla z takto podložené nohy může nyní síla zad spolupracovat. Jedině ta dá pohybu charakter oblosti, zdvihu, vlny… a jedině opět svaly zad a krku mohou vybalancovat pohyb těla výše nad zemí a jeho pružný došlap na plošku malého kopyta přední nohy. Nazíráno z jiných souvislostí – zlepšená rovnováha těla na jedné noze umožňuje prodloužit časový interval mezi došlapy. Nohy jsou osvobozeny od nutnosti co nejrychleji se vracet na zem a dávat podporu hrnoucímu se tělu.

Koni toto osvobození od setrvačnosti umožňuje vědomě řídit a tvořit každý následující krok! Takový pohyb, jak bylo řečeno, je krátkodobě v silách a schopnostech i koně na louce. Obvyklý však není. Vyvolán je pouze silnými, specificky vzrušivými okolnostmi. Platí se za něj drahocennou energií a potřebná je i notná dávka odvahy k tomu, aby kůň zvedl svoje tělo (byť maličko) nad zem. (Není samozřejmě řeč o pohybu „barokních“ koní, kteří jsou vyšlechtěni a vedeni pouze ke zvedání nohou, nikoliv celého těla, což je efektní, ale nenáročné.) S nevytrénovaným tělem (a chladnou hlavou), natož s jezdcem na hřbetě, se zpočátku velmi obává ztráty rovnováhy. Srovnejme si vlastní pocity a nechuť k vznosnému pohybu na kladině (když na nás nikdo nekouká :-)).

Jezdec žádnou hormonální stimulaci k uvolnění energie a dodání odvahy koni dát nemůže. Stojí od začátku před faktem, že kůň nemá absolutně žádnou motivaci k tomu, aby se pod jezdcem pohyboval jakkoliv tanečně.

To je onen vysvětlující důvod, proč je na jednoho koně chodícího přes záda 100 nebo spíše 1000 koní šlapajících pouze nohama. Ono je to totiž tak strašně těžké a trvá to tak dlouho udělat z koně „rückengängera“ (indiánsky přeloženo „ten, který chodí zádama“ – viz kniha „Kdyby koně mohli křičet“). Nesnáze jsou několikerého druhu, prolínají se a jedna druhou posiluje! Překonávání nesnází a ne jejich obcházení či uhýbání je obecně pravý princip sportu. V klasickém ježdění, kde se sport spojuje v partnerství s „němou tváří“ a přecházet by měl až do estetického živého umění, to platí stonásobně.

Smutná drncavost, veselá nesenost!

Kdokoliv ignoruje nebo popírá prvotní nutnost sportovního ježdění – totiž prodloužit interval kroků koně ve všech chodech prostřednictvím zvýšené energie a nabyté schopnosti trupu a krku vybalancovat rovnováhu těla mezi vzdálenějšími došlapy, nepochopí nikdy, jak může být ježdění hezké. Odsuzuje sám sebe jen do role pasažéra nebo pilota na koňském hřbetě. Bude konzumovat provozní pohybový režim koně, a on jako jezdec v něm bude vždy reagovat na koně – nikdy opačně. Množství a podobu kroků – spěchavých nebo loudavých – pod tuhým trupem nikdo neovlivní. Jezdci zbývá jen regulovat výslednou rychlost „tělesa“. Když jí je málo, dloubne to koně v žebrech, když jí je moc – zatáhne to v hubě. Kůň v pohybu tuhne stále víc, aby se obrnil proti nepříjemnosti pobídek a nesouladu jezdce. Štosovitý, drkotavý krok a „betonová“ huba je pak důvodem k pokračující izolaci stejně tuhého jezdce od koně. Nepříjemnému kroku se nejde přizpůsobit a tuhá huba není stavěná na něžnosti.

Jezdec bez jiných zkušeností se rychle utvrdí v názoru, že kůň je od přírody debil (používám slovo, které slýchám). Ani kůň ani jezdec nemají žádný důvod se na společný pohyb těšit. Jeden druhému neudělají během tréninku (i během soutěže) často nic dobrého. Někteří dnešní jezdci se paradoxně snaží omezit svůj pobyt na koni, jak to jen jde. Jednotlivé denní lekce trvají povětšinou do 30 minut. Bezděčně mnozí přiznávají, že jezdí krátce proto, aby koně zbytečně netrápili. Nejsou si vědomi, že by se měli cítit trapně, když vnímají ježdění pro sebe i koně jako trápení. Chystají se do sedla jako do boje. Sami v sobě hájí nabytou zkušenost, že ono „sportovno“ v jezdectví, ona jeho tělesná náročnost pro jezdce spočívá dozajista v boji s koňskou hubou a ve vzdorování nepohodlnosti koňského pohybu.

Chodit na koni krokem, ba i klusem už je ztráta času. Bují náhradní způsoby „výcviku“ – kolotoče, oběžné pásy a hlavně lonže, lonže, lonže! Čím povrchnější je přístup, tím vyšší počet koní umožňuje připravovat. Jiná souvislost nemůže platit! Přirozený, avšak z jezdeckého hlediska podřadný styl pohybu – nohama – je natolik nepříjemný, že jezdci se mu bezděčně vzpírají – obrazně a vlastně i fakticky. Od hrůzného drncání se izolují molitany, beránky, monstrózními sedly s obrovskými buřty a vrcholem jsou rajtky s přísavným rozkrokem, aby je kůň nevydrncal na zem, když jsou tedy evidentně trvale v rozporu s pohybem koně. Je do očí bijící, v jaké křeči, konfliktu, nebo naopak netečnosti ubíhá čas v sedle mnohých současných i „špičkových“ jezdců. Účastní se nejvyšších soutěží, a přesto se jim nepodařilo na koni „zdomácnět“. V sedlech je na závodech k vidění nemohoucnost, obdobná hokejistům tlačícím před sebou židli, aby se udrželi na bruslích! Plavcům plácajícím se ve drahách s kruhem! Basketbalistům driblujícím obouruč!

Netrénuje-li se nesenost, nesměřuje se k příjemnosti, zároveň se pomíjí obecný atletický základ výkonnosti. Pouhý provozní pohyb koně náročnějším požadavkům sportu postupně přestává vyhovovat. Nefyziologicky, v protestu prováděné cviky a skoky a jejich nerozumně opakované kvantum koně drasticky opotřebovává. (Tak, jako se například ničí při náročném zpěvu nepřipravený, neškolený hlas.) Tuhost tělesná u obou odpovídá ztuhlosti a necitlivosti psychické. Z popsaného kolotoče povrchnosti a byznysu odpadá množství koní potřeštěných, normálním stihlem nevoditelných. Nebo naopak apatických, bez ostré šporny nereagujících. Současné převažující ježdění koně ani jezdce nezkrášluje, neosvěžuje duševně ani tělesně. (Nic na tom nemění precizně zapletená hříva, barevné bandáže po karpy a hlezna, čelenky s diamanty nebo sexy vypasovaná jezdecká saka.) Jezdectví se tak nakonec ze všeho nejvíc stává „zlatou žíĺou“ veterinárních i humánních chiropraktiků a tejpovačů!

Na otěži ano i ne!

Jak se ale může vyvíjet pocit z jízdy koňmo, usiluje-li jezdec o realizaci výše uvedeného tvrzení o prvotní nutnosti ježdění? Podaří se mu ten zázrak a kůň se pod ním – po několikaleté, krásné i depresivní, vysilující práci – nese ve všech chodech v pomalých, výrazných vlnách. Kůň si je jistý sám sebou. Tato sebedůvěra pramení ve výcvikem znásobené síle jeho těla. Důkazem je krásný, gymnastický exteriér. Bez plochého, před kohoutkem propadlého krku, bez vystouplého, kostnatého kohoutku s návaznou hmatatelnou páteří v celé její délce, bez hranaté zádě s vystouplými hřebeny pánevních kostí, bez slabě osvaleného předloktí a předkolení, atd.

Sílu těla používá na udržování rovnováhy, na vědomé ovládání setrvačnosti. Nemusí se brzdit o udidlo a to tedy neslouží k opoře ani koni ani jezdci. Krk je dlouhý a klenutý, nos má šanci směrovat dopředu. Kůň aktivně vyhledává měkký kontakt s udidlem i na prodloužené otěži. (Nezaměňovat s „jalově“ nataženým, rovným krkem s nosem dopředu, ale s prověšenými otěžemi.) Klenba krku je nenuceným výsledkem nového charakteru pohybu v nesenosti. Jedině dlouhý, klenutý a ještě o nos prodloužený krk vytváří dostatečně účinný prostředek, jak posouvat celkové těžiště těla koně a tím vytvářet prostor pro jeho podkračování prostornými, uvolněnými, klenutými kroky! (Se zkráceným krkem a zaklapnutou hlavou koni vnucujeme i umožňujeme jediný možný pohyb – obdobný strnulému mlácení nohama prohnutých pochodujících vojáků. Fyzikálně jiná možnost neexistuje!!) Oblouk krku je dán zmohutněním svalstva u báze krku a na jeho dorzální linii. Vypracovává se dlouhodobým správným pohybem celého těla na zcela lehkém kontaktu s otěží – nikoliv zkroucením krku od huby! (Správná klenutost krku se pozná, že vydrží koni i v boxu, na rozdíl od šikmých, plochých věšáků na těžké hlavy, které jsou tak často k vidění v našich stájích za mřížemi.)

Kůň je na otěži! Tento terminus technicus může být na první seznámení matoucí. Otěží se totiž týká až v posledním finálním smyslu. Označuje stav, kdy kůň nabyl v pohybu takové energetické hladiny, která mu umožňuje nést se samostatně právě BEZ OPORY v otěžích. Rozhodně neznamená, že kůň se musí udržet v pohybu, i když si jezdec pobere otěže, kam až to jde! Stav „na otěži“ je lehké, živé přilnutí huby na udidle. Příjemné jako vedení se za ruku s milým člověkem. Je udržováno podporou pohybu vpřed. Nikoliv zkracováním otěží a přitahováním huby k tělu!! Bez pobídky vpřed – bez respektování pobídky vpřed – se citlivý kontakt na udidle vytrácí. Hlava se „zaklapává“, krk se zkracuje, krok se krátí a zplošťuje se. Kůň si ulevuje. (Jezdec, který ztracený kontakt s udidlem hledá ve zkrácení otěží – ruce u sedla –, dělá přesně to, co si koník přeje.) Váha jezdce je pro koně v situaci „na otěži“ zanedbatelná. Jezdec je sám sobě peříčkem. Delší interval mezi kroky umožňuje jezdci přemisťovat své těžiště přesně podle pohybu koně a hlavně přesně podle svého záměru ke změně pohybu koně. U vybalancované dvojice člověk – kůň konečně může dojít k ovládání pohybu přirozeně – změnou těžiště! Neboť poloha těžiště těla může být pouze v přesném souladu s celkovým pohybem nebo mu může „o setiny vteřiny“ předcházet! Předcházet právě o čas nutný k podkročení!

(Pod své těžiště podkračuje nejen kůň, ale i mírně vpřed nachýlený člověk – chodec, rychleji musí předkloněný, startující běžec, ještě rychleji se doklouzává lyžař, atd. Nikdy nemůže těžiště těla za pohybem dlouhodobě zaostávat. V tom případě „teta Fyzika“ končí cestu za slávou! Pohyb ustává, tělíčko se může i skácet. Velká, stabilní těla koní mají výjimku. Je-li za pohybem pouze část těžiště, nazývaná „ jezdec“, kůň je schopen silou svého svalstva a hmotnostní převahou pohyb i rovnováhu – bez křiku – udržet. Avšak svalstvo vystavené trvalé, monotónní námaze zaplatí tuto výjimku draze – spazma, křeč, atrofie! Nechť se čtenář teď v tuto chvíli z legrace pokusí vyklusat ze záklonu. A následně, ať se upřímně zamyslí, kdy v životě viděl na vlastní oči nebo v televizi či na fotce jet pracovní klus, aniž by se jezdec zakláněl a visel v otěžích. Záklon v sedle nutně podmiňuje tlak do otěží ze strany koně, protože on si právě silou proti ruce snaží vytvořit prostor, aby vůbec mohl vykročit. Jaký to však může být klus? Se znecitlivělou hubou, se vzepřeným krkem proti váze jezdce, která úměrně tomu prolamuje koni záda! Odzbrojujícím důkazem bezradnosti a nefunkčnosti jezdce v této pozici je současné mlácení holeněmi z obou stran do tuhého břicha koně v rychlém rytmu „drnců“ štosovitých kroků. Kůň takto není pobízen, ale plašen. Holeně jezdce se plácají stejně „uvědoměle“ jako bočnice na prázdném sedle. Není něco špatně??)

Stejně jako tělo koně musí být nutně v kondici i tělo jezdce, které formu koně vytvořilo. Je tak schopno čerpat do vytvořeného pružného svalstva kolem svojí pérující páteře energii z vlnivého pohybu pod zadkem. Tuto energii pak přesnými svalovými impulsy vracet do zad koně a držet tak rytmus a živost pohybu celé dvojice. Jezdec musí mít svůj trup v absolutní pohotovosti a citlivosti a hlavu zcela zkoncentrovanou na situaci. Protože jezdec jde s koněm v neseném pohybu od kroku ke kroku jako od cviku ke cviku, je s to okamžitě, již v prvopočátku, odhalit rodící se chybu – nekvalitu – v pohybu. Je-li soustředěn, pak podporou, zádrží, sestavením atp. bezprostředně a s minimální námahou situaci vyřeší. Jedině, když kůň porozumí a přijme od jezdce povel pro následující krok, můžeme mluvit o tom, že kůň reaguje na jezdce. Společný pohyb je výrazem společné komunikace! Jezdec tak musí vydržet až do sesednutí.

V tom tkví ta největší náročnost jezdectví. Ze zmatků, nepochopení a kontroverzí tvořit a z nejmenších detailů upevňovat základní prvky komunikace. Stále je všechny vést v patrnosti, stále je obnovovat, nikdy je vlastní chybou nepoškodit – až se stanou pro koně bezpečnou, předpokládatelnou sítí souřadnic. V té se po čase může orientovat i při lehkém (naznačovaném), ale přesném vedení jezdce. Jezdec či jezdkyně se konečně stává „mužem“ v tanečním páru s koněm, který pochopil zásady „tance“. „Mužem“, který vede, strhává vlastním příkladem, zodpovídá za výsledek! Jezdectví může začít! Avšak! Špatná zpráva :-)! Jezdec na nesoucím se koni (na koni „na otěži“) sám sebe odsuzuje k trvalé spolupráci na pohybu koně. Kůň je vzdělán k jedné z nejvyšších ctností: Vždy čeká na pobídku! (Nic nedělá sám od sebe! Chce reagovat!) Kůň zahrnul jezdce – jeho váhu, práci s těžištěm, způsob ovládání – do svého způsobu pohybu. Bez této „vyladěné složky“ už vlastně moc chodit neumí. Jezdec typu „vodní lyžař“ s ním ani nenakluše!! (Samozřejmě, že dobře ježděný kůň, ale volný, bez jezdce se ve výběhu pohybuje bez problémů a krásně!)

Popsaný je ideální stav. Netrvá dlouho :-)! Stojí ale za pokusy!

Vzniká postupně od jednotlivých kroků a jejich krátkých sérií v každém z chodů a na každou ruku zvlášť. Kůň, jak bylo řečeno, samostatnou motivaci ke krásnému, ale náročnému pohybu pod jezdcem nemá. Jeví přirozenou, pochopitelnou tendenci k pohodlnějšímu pohybu. Pohyb proto musí být živen a kontrolován energickými impulsy jezdce. Čím dále jemnějšími, ale konstantními. (Možná podobně jako jiskry zapalovacích svíček zažíhají neporovnatelně energetičtější palivo v motoru. Svíčky o chodu motoru rozhodují tím, že musí dát jiskru vždy dostatečně silnou a perfektně synchronizovanou s rytmem motoru. Příměr sedí i v tom, že energii pro jiskry, které motoru velí, dodává svým chodem sám motor.) Je-li jezdec ňouma nebo jezdkyně buchta, nemají šanci nic podobného zažít.

Jezditelnost dává i bere!

V dnešní době však volání po pohodlí, snadnosti, „komfortu“ v sedle, není žádným nesmyslem, žádnou ostudou. Naopak stává se to povýšeným, odrzlým nárokem. Jezdectví se vzdaluje sportu a stává se snobskou zábavou na úkor tělesného a duševního zdraví koně. Rozdíl v exploataci koní pro potřeby koňského póla je čím dál menší – zdá se mi. Postupné budování základů kultury pohybu a spolupráce koně a jezdce je dnes požadavkem naprosto naivním. Společným zájmem větší části jezdectva i trenérstva není, jak koně lépe jezdit, ale jak ho co nejsnadněji vytěžit! Jak na koně vyzrát! (Nejčastěji, jak s koněm „uhrát“ jakous takous remízu!) Neužívejme si, prosím, na jejich úkor! Nebuďme v posledku pro koně tím problémem, který je zmrzačí! „Kdyby koně mohli křičet“!

Bohužel, autor zmiňované knihy odhaluje, že naprosto špatně a trestuhodně jsou ježděni např. i koně některých olympijských medailistů. Rádoby vzorů všech ostatních jezdců! Tito „mistři sportu“ byli skvěle klasifikováni těmi nejuctívanějšími rozhodčími. Nemusíme chodit kolem horké kaše a s čistým svědomím můžeme přiznat, že povrchního, špatného je tolik – že se to stalo normou. Nesenost koně a nenucenost pohybu je pro většinu jezdecké obce (i včetně nejvyšších rozhodcovských a trenérských pater) tak chimerický pojem, asi jako je skromnost a poctivost pro obec politickou.

Kouzlem nechtěného takový příměr sedí, i pokud budeme sledovat malou chuť a motivaci poctivého jedince chovat se oproti politickým zvyklostem. Proč má jezdec mořit koně a hlavně sebe léta letoucí na pouti za nějakým nejistým, lepším, společným pocitem? Zatím sto dalších, kterým nevadí, že to „drncá“, budou mít pohárů plné police a s tím i prestiž, popularitu, později postavení a taky peníze. Celé průmyslové odvětví „chov a využití koní“ stojí na koních coby spotřebním materiálu. Všichni jsou spokojeni a koně nekřičí! Tak co? Jsem toho součástí. Ale často – příliš často – jsem otřesen z toho, jak rezignovaného tupce nebo naopak poděšeného pulera vyrobil z nadějeplného hříbátka špatný výcvik, špatné ježdění.

Ono to v historických dobách nebylo lepší – spíš horší, …, ale když už jsme v té naší civilizaci došli tak daleko, že nemáme koně jen jako dopravní prostředek, nemusíme při jízdě mávat šavlí nebo píchat do kance, zkusme kus té uspořené energie věnovat spolupráci s koněm. Proč nejít místo cestou pasažérsky lenivého konzumování koňské síly cestou daleko delší, náročnější – cestou pohybového a mentálního vzdělávání koně i sama sebe? Na konci takového výcviku by neměl být kůň ojetý, kůň do šrotu. Jezdec hrbatý a k nesnesení samolibý. Ale oba dva by měli být veselí, atletičtí a s radostí z pohybu.

Zde je třeba přiznat, že se při vší kritice závodí na velmi vysoké úrovni. Náročnost disciplín stojí ale rozhodujícím způsobem na vyšlechtěné kvalitě koní. Jsou již řadu generací pod enormním selekčním tlakem, aby byli dobře jezditelní, tzn., aby si nechali líbit cokoliv, jinak řečeno, aby jezdce ani moc nepotřebovali. (Častá vizitka kvality koně je „Chodí dokola i s děckem!“) Neuvěřitelně zlepšená kvalita koní v poslední době zapříčinila, že úspěchu jde v jezdecké soutěži dosáhnout jaksi docela v „poho“! Když to skáče nebo šlape samo, tak kdopak by se nějak příliš trápil se sebou? Vždyť jak se na tom udržet a utočit to, na to jsou už vyráběné prostředky. Zkrátka, umění soutěžit často výrazně dominuje nad uměním jezdit. Protože styl dnešních soutěží a rozhodování v nich je nastaven spíše pro „piloty“, nemají ohleduplnější jezdci mnoho šancí. Stávají se „hobíčkáři“, turisty. Část z nich však ale svoji vstřícnost ke koni až přežene a ve dvojici se nevyhnutelně stává vedoucím kůň. Je hodný a spolupracuje v hranicích pohodlných a pohybově nenáročných (které se postupně stále zužují). Za nimi nastává většinou energický odpor, nebo netečnost.

Paradoxně podobně jako u koní zničených přetížením! Na tomto faktu většinou stojí dezorientace v problematice jezdectví.

A aby toho nebylo málo, úplně největší odpor v počátcích může vyvolat u koně ten směr výcviku, který budu nabízet já. Je to odpor přirozené lenosti, který když se překoná a zvládne (tak jako v jiných druzích sportu), vede později k posílení, kultivaci, jemnosti. To je ten rozdíl od prvotní jasně nalinkované jednoduchosti a snadnosti, ale pozdější definitivní ztuhlosti!

Snažím se v této předmluvě ujasnit si před čtenáři názorová východiska vztahu ke koním a k jezdectví. Můj kritický pohled na ně není samoúčelný. Měl by poskytnout dost argumentů k zamyšlení, zda výcvikové receptury a málem už showbyznysové cíle dnešního jezdeckého „hlavního proudu“ můžou dávat smysl normálně fyzicky a duševně vybavenému člověku (nedej Bože, ještě snad postiženému kouskem empatie)!

 

Příští kapitola se bude jmenovat Záda & Záda company.

 

Ing. Radan Zavadil (55), provádí inseminaci klisen ve východních Čechách (www.repreque.cz). Jezdecké zkušenosti sbíral od svého otce – od r. 1977 v Hradeckém jezd. klubu, později v JK Černožice a posléze jako zaměstnanec v testační stáji hřebců VÚSCHK Slatiňany. Je držitelem licence cvičitel a rozhodčí pro sedlové disciplíny a zápřež (funkci rozhodčího aktivně nevykonává pro časový souběh soutěžní i reprodukční sezony.)

Připojené obrázky

Připojené články

14.02. 2020 06:00 Nabobtnalá reakce

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: