Na klinice s Vascem Mira Godinhem

17. 12. 2018 05:00

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: Martin Lipinský Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1389 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Když člověk dlouho jezdí jednoho koně, dokáže si s ním vytvořit docela zajímavou symbiózu. Zvlášť pokud si toho koně dělá od začátku sám, opravdu si ho vytvaruje k obrazu svému. Dřív nebo později pak nevyhnutelně narazí na svoje vlastní limity, a chce-li se dostat dál, musí něco změnit. Mně takové zrcadlo nastavila klinika s portugalským Grand Prix jezdcem Vascem Mira Godinhem.

Nicméně začnu od začátku. Klinika byla třídenní a proběhla na Masečíně koncem listopadu. Vyrazit na ni byl takový náhlý nápad, když na poslední chvíli odpadla stájová kolegyně. Byla jsem zvědavá, protože o portugalském ježdění toho moc nevím. Nicméně to, co jsem věděla, znělo zajímavě. Sešla se nás opravdu velmi různorodá společnost. Od jezdců working equitation s lusitany, přes čistokrevné drezuristy až po hobby jezdce, kteří „jen“ chtějí dobře jezdit a někam se posouvat. Vasco s každým pracoval na úplně jiných věcech. Líbil se mi jeho široký záběr a velmi individuální přístup.

Vasco sám jezdí jak sportovní drezuru do úrovně Grand Prix, tak working equitation, v němž je mistrem Evropy. S koněm Bariloche byl členem portugalského týmu i na světových jezdeckých hrách v Tryonu. Asi není úplně typickým představitelem klasické portugalské školy. Podle toho, co jsem o portugalské škole slyšela, jsem očekávala především hodně stranové práce v kroku a potom, když je kůň rozhýbaný a „gumový“, shromažďování a další stranovou práci spíše v pomalém tempu s aktivací zádi. Nicméně moje první hodina probíhala víceméně v duchu „ukaž mi, jak pracuješ a já ti k tomu něco řeknu“. Problém, který řeším se svou klisnou (aktuálně na úrovni těžkých L) nejvíce a který jsem tedy vytáhla, byla kvalita jejího cvalu především na jednu ruku a uvolnění v něm. Kvalitu cvalu bych ráda zlepšila, abychom mohli začít pracovat na letmých přeskocích.

Naše první lekce tedy vypadala tak, že jsem lehce opracovala v klusu („klus máte velice dobrý, tam není vůbec co řešit“) a pak jsem po zbytek hodiny víceméně cválala. Hráli jsme si s přistavováním klisny ven, aby se ve cvalu lépe uvolnila („dovnitř ve cvalu moc nepřistavuj, omezuješ tím pohyb vnitřní lopatky, kterou potřebuješ mít pro dobrý cval volnou“), kontracvaly a prodlužováním. Přitom Vasco vysvětloval, že kvalita pohybu má přednost před všemi cviky a že je to věc, na kterou musím dbát především. Potěšilo mě jeho tvrzení, že klisna nemá špatný cval, jen je potřeba ji hlídat, aby udržela zadní nohy aktivní i při shromáždění a ve cvicích. Abychom toto podpořili, hodně jsme cval prodlužovali, dokonce i na malém kruhu.

Zkrátka, bylo to jiné, než bych od portugalského trenéra čekala, ale určitě užitečné. A protože to byl první Portugalec, se kterým jsem se osobně setkala, samozřejmě jsem se při první příležitosti ptala, jestli Vasco svůj přístup považuje za typicky portugalský. Musím říct, že mi zpočátku moc nerozuměl – v Portugalsku jezdí prý lidé velmi různě a důležitá je hlavně kvalita ježdění. Bylo velmi evidentní, že Vasco je hlavně praktik s velkým citem pro koně. Já jsem oproti tomu docela „řešič“, což mi bylo několikrát za ty tři dny naznačeno. „Pokud se chceš něco naučit, nepřemýšlej nad tím a prostě začni. Zkus to.“ Když jsem si posteskla, že necítím, co přesně kůň pode mnou dělá. „Neřeš to, dělej si svoji práci a koně nech, ať si dělá svoji.“ Neříkám, že jsem zrovna tohle chtěla slyšet, ale věřím, že jsem to potřebovala.:-)

Nicméně zpět k portugalské škole. Posléze jsme se domluvili. Jistě, že portugalské ježdění je (obecně řečeno) jiné, než německé nebo holandské, protože Portugalci jsou jiní a také jejich koně jsou jiní. Nicméně Vasco se podle svých slov inspiruje jezdci, kteří se mu líbí, bez ohledu na národnost nebo „školu“. Jako příklad jmenoval Carla Hestera, Isabell Werth a i další zástupce moderní drezury. A doma má stáj se sedmnácti koňmi, které všechny jezdí sám jen s jedním studentem a manželkou (která ale prý moc nejezdí). Jsou to jak koně drezurní, tak workingoví, mnoho mladých, další až do stupně Grand Prix.

Dříve, před založením vlastní stáje, byl pracovním jezdcem několikanásobného mistra světa ve working equitation Pedra Torrese. Do Čech jezdí pravidelně trénovat tři roky a to zásluhou Pavly Rubíčkové (známé jak milovníkům lusitanů, tak fanouškům drezury), která u Pedra Torrese v Portugalsku trénovala a Vascovy tréninky zprostředkovala.

Den druhý

Po oťukávání prvního dne byl ten druhý zajímavější. Vasco mi totiž nabídl, že si na moji kobylku sedne a zkusí s ní popracovat. Vůbec patří mezi trenéry, kteří na koně hodně sedají. Domnívám se, že to vůbec není špatný přístup, protože pokud má potom jezdec možnost si sednout na od trenéra zpracovaného koně a cítí „to“, dá mu to víc než tisíc slov. A Vasco zjevně mnohem raději ukazuje, než vysvětluje. Navíc jsou věci, které trenér ze země vidět (a tudíž opravit nebo řešit) nemůže, ani kdyby tisíckrát chtěl – třeba kolik držíte v ruce. Pro mě to byla výjimečná příležitost. Protože moje kobylka je malá a drobná (pony na horní hranici výšky, původně kupovaná a připravovaná pro dceru do ponysportu), trenéři, kteří by na ni mohli sednout a dát mi zpětnou vazbu, prakticky nejsou. A Grand Prix jezdci jsou u nás docela nedostatkové zboží.:-) Ale Vasco byl štíhlý a vysoký asi jako já. Nabídku jsem ráda přijala a doufala jsem, že úplně „nepropadneme“. (Fotky z druhého dne a Vascova ježdění bohužel nemám, fotoaparát zůstal doma.)

Mohla jsem být v klidu, kobylka pracovala dobře a Vasco byl spokojený. Poměrně snadno našel problém – bylo jím přilnutí na levé otěži. Že je kobylka trochu křivá, samozřejmě vím a snažím se na tom pracovat, ovšem ona je přirozeně ohnutá vlevo. Proto jsem se vlastně po celou dobu od obsednutí víc soustředila na proježdění její tužší pravé strany. Výsledek je, že vpravo se podle Vasca ohýbá velmi pěkně, vlevo od přírody sama. S ohnutím jako takovým problém není. Má to jeden háček a tím je právě přilnutí na levé otěži, kterému se vyhýbá. Když ji potom ve cvalu chci shromáždit a dám zádrž oběma otěžemi, zkroutí se vlevo a ztuhne. A já ji zjevně častěji, než je zdrávo, uvolňuji jen pravou otěží. Nikdy jsem si tuhle jednostrannost takhle neuvědomila, evidentně mám pravou ruku silnější, takže mi její křivost i lehčí přilnutí vlevo vyhovuje. Konečně po tomhle zjištění jsem pochopila, s čím měla moje dcera problém, když s kobylkou závodila! 

Den třetí

Poslední den se mi nejezdilo moc příjemně. Nejezdila jsem v takové pohodě jako jindy a měla jsem „brouka v hlavě“ ohledně té křivosti a přilnutí, takže jsem se snažila udržovat lepší přilnutí na obou otěžích. Bohužel výsledek byl spíš ten, že jsem měla tvrdší ruku než obvykle, což se mojí citlivé princezně nelíbilo - z čehož jsem pak ani já neměla dobrý pocit. Neopouštěla jsem kliniku tedy úplně nadšená a potřebovala jsem pár týdnů, než si to doma „sedlo“ a přišla jsem na to, jak s novými informacemi pracovat.

Nicméně zpátky k nedělnímu ježdění. Vytáhla jsem ještě jeden svůj problém a to byl poloviční překrok vlevo. Projevy velmi podobné jako při shromažďování ve cvalu, jaký div, že i příčina je stejná. Ovšem musela jsem ho najet nejméně sedmkrát, než mi konečně došlo, že tady mě zachrání vnější, pravá otěž, která klisnu zarámuje, aby se moc nepřistavila a v důsledku toho neztratila rytmus a uvolnění. Je prý častým problémem, že se jezdci v polovičním překroku soustředí na přistavení koně ve směru pohybu a to tak moc, že je to na úkor uvolněných a prostorných kroků. Zkrátka opět páteční „kvalita pohybu má přednost před cviky“.

Dobrý pocit jsem měla ze zádrží ve cvalu, které jsme trénovali jako přípravu na přeskok. Vasco mě učil pomoci si bičíkem a nepoužívat v nich ruku. Vlastně jsme tady pokračovali s tím, s čím jsme začali už v pátek, a mě opravdu potěšilo, že moje kobylka dokázala provést zádrž na sed a poťukání bičíkem, aniž by měla potřebu se přitom zvedat nad otěž a prohýbat hřbet. Na jednu ruku se mi pak povedl i pěkný čistý přeskok.

Po příjezdu domů mi v hlavě slušně „šrotovalo“. Jedna věc je vědět, co je špatně, druhá je, co s tím dál. Jasné mi bylo jedno – nestačí, že mě trenér vidí. Ze země toho opravdu spousta vidět není, zvlášť pokud je na sebe jezdec s koněm zvyklý a umí navzájem své slabiny kompenzovat. Opravdu to chce čas od času mít někoho zkušeného, kdo na koně sedne a dá zpětnou vazbu. Co teď dělat, mi úplně jasné nebylo, na to jsem za pomoci (a boží trpělivosti) své domácí trenérky přicházela postupně. Teď už myslím začínám tušit – k narovnání koně nestačí, že je ohebný na obě ruce. Musí být na rovné čáře opravdu rovný a chci-li se dostat dál, musím pracovat na tom, aby přilnutí bylo na obou otěžích opravdu stejné.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: