Mongolské derby vás chce zabít

23. 01. 2019 06:00

Obrázky: 2

Autor: Kelsey Riley Foto: Laurence Squire/Mongol Derby Rubrika: Vytrvalost Zdroj: Endurance Překladatel: Michaela Burdová Počet přečtení: 922 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Když vytrvalost a sahání na dno fyzických a psychických sil jezdce, tak Mongolské derby – 1000 km mongolskou stepí na polodivokých koních ... a z pera novinářky Kelsey Riley je to víc než jedno velké dobrodružství. A zkušení říkají, že Mongolské derby je ten nejhorší a nejlepší životní zážitek...

Varovali mě. Tušila jsem to. Teď, když po mně šli dva rozzuření psi a já visela na boku vyhazujícího koně, už jsem to věděla. Cválali jsme deset kilometrů po rozbité prašné cestě skrz něco, co vypadalo jako hřbitov koní, s koňskými lebkami a kostmi rozesetými mezi zelenými pahorky. Za zatáčkou jsme narazili na zcela neporušenou kostru koně. Jak se kůň lekl a napůl mě vyhodil ze sedla, z jedné jurty se vyřítili dva psi a kousali ho do nohou, zatímco jsem se snažila dostat zpátky do sedla.

Opravdu? Takhle mám opravdu umřít? Rok příprav na 620mílovou jízdu mongolskou stepí a teď mě mají už po 4 dnech roztrhat na kusy dva rozzuření a potencionálně zabijáčtí psi?

Dnes ne, hoši,“ zařvala jsem, jakmile jsem se vyškrábala zpátky do sedla. Když jsme docválali na hranici jejich teritoria, psi se stáhli a pomalu zmizeli v dálce.

Vítejte na Mongolském derby. Tohle byl vskutku typický moment nejdelšího a nejtěžšího jezdeckého závodu na světě, kdy mají jezdci 10 dní na překonání 1000 kilometrů mongolskou stepí na hřbetě polodivokých koní. Zní to děsivě. Ale aspoň můžete jít po stopách, ne? Trasa není nijak značená; jezdci se navigují od startu do cíle a s 28 stanicemi mezi tím pomocí GPS. Obdrží určité body se souřadnicemi (way-points) pro usnadnění orientace, ale jak se k nim dostanou, je už na nich. Účastníci mají povolenou jízdu od 6:30 do 20:00.

Téměř 14 dní v sedle? Večer musí být skvělé dát si horkou sprchu, spořádat velkou pizzu a skulit se do teplé postele... Omyl! Jezdci jsou sice ubytovaní v tradičním nomádském stylu v účelných a vymakaných jurtách, ale není tu žádný glamping, elektrika, postele a už vůbec ne donáška pizzy. Místo sprch se v noci můžete otřít vlhčenými ubrousky. Záchody jsou díry v zemi ohrazené ze třech stran plachtou. U těch lepších se vedle válí v trávě napůl zmáčený toaletní papír.

V srpnu jsem se MD zúčastnila a dojela na 16. místě. Nejsem profesionální jezdec, nikdy jsem nekempovala a můj orientační smysl je velmi pochybný. Byl to však nejúžasnější a neuspokojivější zážitek v mém životě. Následuje chuť radosti, strach, bolest a euforie…

Když jsem si stoupla před obyčejně vyhlížejícího hnědáka, odvracel nervózně své velké oči, frkal a couval.

Toho,“ zavolala jsem na vedoucího stáda. Kůň působil bujaře, ale líbil se mi. Bylo 6 hodin ráno, den druhý Mongolského derby, a předešlý večer jsem se vlekla bouřkou s přívalovým deštěm na koni, který nešel rychleji než klusem. To se mi nechtělo znovu riskovat.

Tenhle měl v sobě jiskru. Letěli jsme po horách nahoru a dolů, přes pláně proděravělé norami svišťů. Raketa pode mnou opakovaně šel do kolen, na hlavu, na břicho atd., ale nějak dokázal neztratit úplně kontrolu ani mě.

Já tady fakt umřu,“ pomyslela jsem si, když jsme se hnali skrz skalnaté pahorky. Děsila jsem se, když to rval přes kameny, ale nějaké otlaky kopyt tohohle koně nezajímaly.

V době, kdy jsem dorazila do 6. stanice, mé třetí zastávky toho dne, chytila jsem se skupiny jezdců z Austrálie. Nebylo mi zatěžko přiznat si, že vyčerpání a bolest mě dostaly.

Chlapi, nebude vám vadit, když s vámi pojedu na příští stanici?“ zeptala jsem se. „Jsem trochu unavená a bolavá a společnost mě udrží nad vodou.“ Neměli s tím problém. Jeden z nich mi dokonce nabídl nějaké super pilulky proti bolesti.

Vezmi si to, nebudeš nic cítit,“ řekl a dal mi do dlaně malý, bílý prášek.

Já vím: takhle nějak začínají béčkové horory. Ale člověk se může ve stepi dostat do slušného stavu zoufalství. A ti chlapi vypadali v pohodě. Netrvalo dlouho a ocitla jsem se ve stavu blažené otupělosti, a jsem si jistá, že jsem po zbytek dne těm chlapům vykládala, jak jsem šťastná. Dorazili jsme do stanice 7, jedné z nejkrásnějších zastávek v závodu, pouhých 15 minut před časovým limitem.

Na stanici 10, mé třetí zastávky třetího dne, jsem seskočila z malé, šedé střely, který mi dopřál životní jízdu, kdy cválal bez přerušení skoro 30 km.

Ale…

Právě, když jsem si pomyslela, že mám vše pod kontrolou, přišla rána pod pás. Vybrala jsem si nejbujněji působícího koně v řadě a byla jsem připravená dojet na další stanici a užít si svůj nejlepší den. Kůň byl nabitý energií, vystřelil ze stanice a řítil se na plný plyn pět kilometrů, než to zabrzdil na fleku. Jeho další rodeové kousky ho vyčerpaly, a když jsme dorazili do stanice 11, byl dehydrovaný a nezklidnil včas tepovou frekvenci.

Stálo mě to veterinární penalizaci dvěma hodinami. Penalizace mě zklamala, ale byla jsem hlavně zničená kvůli tomu, že jsem poškodila koně, kterého jsem měla na starosti. Díky vynikajícímu veterinárnímu týmu byl rychle zase v pohodě, a tak jsem se vydala přenocovat do jurty s dalšími čtyřmi ženami. Cítila jsem se pořád provinile. Zavrtala jsem se do spacáku, nade mnou visely ze stropu krvavé fláky masa, ale ožila jsem, když na dveře zaklepal zdravotník a překladatel. Jeden z jezdců měl narozeniny a donesla se pro všechny whisky a čokoláda. Jak se tak nás sedm lidí z pěti různých zemí cpalo čokoládou, upíjeli jsme whisky a vyměňovali si příběhy ve světle lampy, nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem, jako kdyby se moje selhání změnilo v požehnání.

Když jezdci MD nestačí dojet v časovém limitu do další stanice, mají dvě možnosti: najít rodinu, která je k sobě vezme na noc, nebo spát vedle koně pod hvězdami. Tohle jsem zažila s dalšími dvěma v den čtvrtý. Táhli jsme se s třemi pomalými koňmi, kteří odmítali jít rychleji než v klusu a odmítali jeden druhého předjet, takže připomínali spíš autíčka na dálkové ovládání narážející jedno do druhého, zatímco tři vyčerpaní jezdci se plácali na jejich hřbetech 18 km. Takže jsme byli rádi, když se na horizontu objevily dvě jurty a před nimi se kolem nějakých koní pohyboval muž. Dojeli jsme tam a navzdory totální jazykové bariéře se nám podařilo jim vysvětlit, že jsme cestovatelé, kteří zde chtějí strávit noc.

Představte si ten scénář v západním světě. Nejspíš zabouchnete dveře a zavoláte policii. Místo toho se na tváři tohoto muže objeví široký, bezzubý úsměv, zavolá na své syny, aby se nám postarali o koně, a gestem nás zve dovnitř na večeři. Vypadalo to, že se na nás usmálo štěstí. Než před námi přistál kbelík neidentifikovatelných orgánů. Na vnitřnostech byl velký nůž a rodina nás posunky vybízela, abychom si začali s ořezáváním. Srdečně jsme se na ně usmívali, zatímco jsme se dohadovali, kdo se do toho pustí jako první. Poté, co jsme si každý dali sousto něčeho, co vypadalo jako játra, jsme zdvořile naznačovali, že už jsme sytí.

Tu noc, když jsem se převracela ve snaze najít pozici, která dovolí mému tělu nekřičet bolestí, jsem přemítala nad skutečností, že tahle laskavá rodina je dobrým příkladem toho, jak méně je ve skutečnosti více. Jako všichni nomádi v Mongolsku měli tolik, co by pro nás bylo velmi málo, a přesto měli dveře pro každého otevřené a podělili se o všechno. Zdáli se být šťastní a zdraví. To byla cenná lekce.

Co se týče jídla, čtvrtý den jsem si vyvinula náhlou a těžkou averzi vůči místní kuchyni, která se skládala z větší části ze skopového, obvykle spláchnutého mlékem nebo kumysem. Mé tělo se najednou rozhodlo, že nemůžu jíst skopové, nemůžu se na něj dívat a nemůžu na něj ani pomyslet. Asi dva dny jsem přežívala na jakémkoliv krajíčku pečiva, který jsem našla.

Den pátý bylo vedro a naše skupina vyrazila dobýt čtyři stanice. Do cíle jsme dojeli 15 minut před vypršením časového limitu. Dobelhala jsem se do rodinné jurty se strachem ze skopového, které tam na mě pravděpodobně čekalo, a byla jsem nadšená, když jsem objevila, ano, skopové… ale také láhev s kečupem, kterým jsem si namazala pečivo, které bylo jako příloha. Den pátý jsem se také připojila ke Christine z USA a Eionovi z Nového Zélandu. Už předtím jsme sem tam jeli společně, ale teď jsme se drželi spolu a společně překročili cílovou čáru.

Šestý den jsem zatínala zuby při narůstající a mnohem intenzivnější bolesti v kolenou. Zkrátila jsem si třmeny, žádná změna. Prodloužila, taky to nefungovalo. Stála jsem v klusu a seděla. Počítala jsem do deseti, abych zaměstnala mysl. Když bylo deset moc, tak do pěti. Pak do tří. Od rána jsem už měla čtyři Brufeny a různé koktejly prášků proti bolesti, nic nepomáhalo. Ale nechtěla jsem ztratit pozici nebo přátele, kteří by jeli beze mě.

Říkat, že jsem si užila každou minutu Mongolského derby, by byla lež, a nebylo by fér zamlčet, jak je to ve skutečnosti tvrdé – i proto, jak ohromující zadostiučinění je to vydržet a dokončit závod. Takže bez obav připouštím, že pozdě odpoledne toho šestého dne jsem se – a ne poprvé – zhroutila v sedle a brečela. Asi pět minut. Stačilo mi to. Ve chvíli, kdy jsem dorazila do stanice 22, asi deset minut před limitem, jsem se rozhodla, že zůstanu pozitivní a nebudu se svým tělem bojovat. Řekla jsem ostatním ze skupiny, že s nimi ráno vyrazím, ale mám tak velké bolesti, že pojedu pomalu a ať oni jedou napřed beze mě. Další den se stala zvláštní věc. Bolest tu byla stále (a stále tu byla ještě měsíc po závodě, když jsem psala tenhle článek), ale zmírnila se na snesitelnou úroveň. Věřím, že pozitivní přístup a rozhodnutí nebojovat se svým tělem mělo za následek, že moje mysl řekla tělu, aby pokračovalo. „Vaše tělo dokáže vydržet téměř všechno; je to vaše mysl, kterou musíte přesvědčit,“ to se říká a zažít to na vlastní kůži je neuvěřitelný zážitek a něco, za co jsem tak vděčná.

„Vítejte v 5hvězdičkovém hotelu…“

Dorazili jsme do stanice 24, naší druhé zastávky dne, a zjistili jsme, že na nás nečeká žádný veterinář – protože její vůz uvízl na cestě. Naši koně museli projít veterinární kontrolou, než jsme mohli znovu vyrazit, takže jsme zamířili do rodinné jurty na jídlo. Byla tam mongolská žena Yajaa, která uměla anglicky. Žije v Ulánbátaru, ale přijela do stepi s rodinou, aby pomáhala při derby. Měla tři děti … byla to úžasná návštěva s domácí borůvkovou marmeládou a opékanými bramborami … a dodnes jsme spolu v kontaktu přes internet.

Osmého – posledního dne, jsme se probudili do deště, který vytrvale bubnoval na střechu jurty. Naposledy jsme se vyhrabali ze spacáků, složili je a nacpali do sedlové brašny. Déšť a nízké mraky nám trochu ztěžovaly navigaci, ale po nějakém tom cik-cak ježdění jsme dorazili do stanice 27. Tady jsem si vybrala šedého plaváka, který rodině na této stanici sloužil pro děti. Když jsem si ho vzala a čekala na odjezd, přišli malý chlapec s holčičkou a začali ho hladit a objímat. S pomocí překladače jsem jim sdělila, že na koně dám pozor a brzy jim ho vrátím. Vzpomínka na jejich široký úsměv mě zahřeje u srdce pokaždé, když mi přijde na mysl.

Když jsme jeli do poslední stanice před cílem, ustal déšť, který nás celé dopoledne bičoval, a rozzářilo se slunce.

Vybrala jsem si malého, černého koně z finální skupiny a vyrazili jsme ze stanice svěžím cvalem v žáru slunce. Tohle jsem v Mongolsku chtěla: závodit bez hranic, po dech beroucích, nádherných stepích.

Chtěla jsem si uchovat v paměti každý kousek z těch posledních 28 kilometrů. Byl to náročný týden, a i když přicházela definitivní úleva, že cílová čára je za rohem, nebyla jsem úplně připravená tohle všechno opustit.

Eion, Christine a já jsme překročili cílovou čáru ve 12:45 odpoledne a obsadili 16. místo ze 44 startujících, s 1015 kilometry a celoživotními vzpomínkami na těch 7 a půl dne. Minuty po dojezdu se odehrály v atmosféře objímání, vynikajícího teplého piva a vyptávání na nejlepší zážitky.

Mongolského derby 2018 se zúčastnilo 42 jezdců ze 13 zemí – 14 z USA, 12 z Kanady, Austrálie, z Irska, Itálie, Portugalska, Nového Zélandu, Uruguaye, Pákistánu, Holandska, Velké Británie, Botswany, JAR.

Zvítězili ex aequo Adrian Corboy a Annabel Neasham z Austrálie, Adrian je bývalý dvouhvězdový jezdec původem z Velké Británie. Oba pracují profesionálně u koní v Melbourne, v dostihových stájích Ciaron Maher Racing Stables. Původně měl jet Ciaron, ale zlomil si nohu, požádal tedy Adriana, aby jel místo něj. Adrian musel zhubnout 7 a půl kg, aby se dostal na váhový limit 80 kg. 

Kelsey Riley nejen splnila cíl – dokončit nejdelší a nejtěžší vytrvalostní závod na světě, ale také získala 17 000 dolarů pro nadaci pro vysloužilé dostihové koně – Thoroughbred Retirement Foundation (TRF).

Zdroj: 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: