Michel Henriquet - Pro potěšení a krásu

5. 03. 2018 05:00, Aktualizováno 11. 05. 2018 22:14

Obrázky: 6

Autor: Kip Mistral Spoluautoři: Gabriela Rotová Foto: Archiv Kip Mistral Rubrika: Teorie ježdění Zdroj: Blog Kip Mistral Překladatel: Gabriela Rotová Počet přečtení: 2003 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Další z rozhovorů, který vedla americká publicistka a autorka paní Kip Mistral s ikonou klasického drezúrního jezdectví, panem Michelem Henriquetem, je rovněž nesmírně hluboký, plný brilantních postřehů a myšlenek. Věřím tedy, že i on vás osloví...

Tento rozhovor byl poprvé publikován v časopise Equine Journal v květnu 2007 a stále nachází po celém světě nové a nové zaujaté čtenáře.

Je nádherné podzimní ráno, nacházíme se v Le Fief de la Panetiere, panském domě a jezdeckém areálu ze 16. století nedaleko Versailles, kde žije Michel Henriquet společně se svou ženou Catherine Durand.

Já a má nizozemská přítelkyně Ellen Schuthof zde trávíme několik dnů sledováním jezdeckých lekcí Michela a Catherine, které probíhají jak na jízdárně umístěné uprostřed překrásného nádvoří, tak i v jezdecké hale. Je to moje již druhá návštěva u Henriquetových a já jsem znovu, tak jako již v roce minulém, ohromena kvalitou shromáždění, rovnováhou a lehkostí koní, kteří jsou trénováni Michelem a Catherine.

V loňském roce jsem měla příležitost sledovat Catherine, když předváděla úžasnou podívanou se svým nádherným Grand Prix koněm, portugalsko-španělským ebenovým hnědákem Carinho des Noes.

Od této mojí poslední návštěvy nastaly změny. Po dlouhém hledání napříč Evropou se Michelovi podařilo najít v Německu teplokrevného hřebce a valacha. Tito dva koně právě začínali s prací pod sedlem. Michel byl přesvědčen, že mají obrovský potenciál a sehnal tedy na jejich koupi partnera. Tito dva vynikající, nezkažení, talentovaní koně ho posunuli o krok dál v jeho snaze prokázat své přesvědčení, že každý kůň, německé teplokrevné koně nevyjímaje, může být ježděn s lehkostí a může, navzdory tendencím, které přetrvávají v moderní sportovní drezuře, vyhrávat na nejvyšší úrovni.

Oběma koním je teď šest let, rok jsou ježděni pod sedlem a oba jsou pozoruhodně vyzrálí jak fyzicky, tak i psychicky. Jsou ježděni každý den, pracují s konstantní koncentrací, pohybují se pravidelně, již nyní uvolněně a elasticky. Vysoký, mohutný rezavý valach i tmavě hnědý hřebec jsou ve velmi dobré psychické pohodě, výborné kondici a již nyní naznačují, že jsou schopni se sami nést.

Michel radí asistentovi trenéra, který jezdí na Henriquetově mohutném, čtyřletém lusitánském hřebci, který je ježděn pouhých 16 měsíců. Občas se obrátí na Catherine, která pracuje s teplokrevníky, sem tam se zastaví a nabídne trochu teorie francouzské klasické školy přihlížejícím studentům a divákům lekce.

Podle mého názoru je pohled na tyto koně, kteří pracující elegantně a sebevědomě, kteří jsou v určitých momentech již schopni se nést i při minimálním kontaktu s otěží, zkrátka úžasný. Obdivuji tento rychlý pokrok pod vedením Henriquetových a přemýšlím o tom, proč všichni na světě neusilují o lehkost v jezdectví.

Jak by mohla být tato starobylá vize nádherně lehkého klasického shromáždění, ohebného, poddajného a vyrovnaného koně schopného se nést, přepsána moderní vizí stresovaných, napjatých drezurních koní, kteří až příliš často pracují dle stereotypních (neinspirativních) vzorců, koní nejen celkově komprimovaných, ale často i výrazně zarolovaných před tlakem udidla a neúprosného sevření?

Michel se na mne soucitně dívá. Ačkoliv ve svém okolí nestrpí hlupáky, je to velmi laskavý člověk a o mně již dávno ví, že jsem idealista. „Ty jsi stále ohromena skutečností, že klasické jezdectví zaniká? Jsi příliš naivní. Ano, naivní a zmatená.“

Ale já to opravdu nechápu. Pokládám další naivní otázky.

Kdy, v jaké době, k tomuto přervání tradice došlo? Vím, že klasický výcvik koně trvá dlouhou dobu, ale i moderní drezúrní jezdci tráví mnoho času školením sebe sama a svých koní.

Uvědomuji si, že klasické jezdecké školy se téměř vytratily v průběhu posledních dvou století a dnes je jen málo učitelů jezdectví, kteří byli sami vyškoleni dle zásad čistého klasického jezdeckého umění. Proč si principy a metody klasického jezdectví a výkonnostní sportovní drezúry vzájemně tak silně odporují? Přestože pravidla drezúrních soutěží říkají, že by měly být stejné?

„Tyto otázky a odpovědi na ně ve výsledku určují rozdíly mezi hodnotami důležitými pro klasické jezdecké umění,“ odpovídá mi Michel, „a to ve srovnání se všemi ostatními jezdeckými styly. A rozhodně je to otázka historického vývoje.“

Náš rozhovor plyne dnem jako potok, pokračuje během praktických lekcí i teorie a neustává ani během vynikajícího oběda v jejich kuchyni, ani později odpoledne v Michelově knihovně. Já a kamarádka Ellen posloucháme Michela, který odpovědi na mé otázky klade do perspektivy, která jasně spojuje minulost a současnost, příčinu a následek.

Předtím, než se na začátku 20. století začala v Evropě rozvíjet sportovní drezúra,“ pokračuje Michel, „byla vysoká jezdecká škola schopna předvést vysokou úroveň odborné přípravy jemných koní a jemných jezdců. V této době, kdy všichni jezdili na koních, byla klasická drezúra považována za uměleckou formu určenou k oslavě statusu jezdce. Po stovky let byli pro tyto účely využíváni laskaví španělští a portugalští koně. I tehdy, samozřejmě, existovaly na královských dvorech soutěže, nejednalo se ale o soutěže veřejné. V prvních desetiletích 20. století se ale situace změnila, soutěže získávají popularitu a dostávají se dokonce i na olympijské hry.

„Bohužel, populace koní v Evropě té doby byla v důsledku světových válek prakticky zdecimována. Koně byli vykoupeni či zabaveni německou kavalerií a většina z nich byla ve válce ztracena. Když pak v mírovém období chtěli lidé znovu začít jezdit, ať již pro potěšení nebo sport, byli dostupní koně velmi nízké kvality. Chovatelé v severní Evropě museli v chovu využít vše, co bylo dostupné, a jedinými plemeny, které válka tolik nezasáhla, byli koně tažní, chladnokrevní. Aby tedy chovatelé uspokojili vysokou poptávku po jezdecky využitelných koních, začali křížit těžká plemena koní s lehkými. A to je začátek chovu moderních sportovních teplokrevných koní, kteří začali dosahovat určité kvality až v 80. a 90. letech minulého století.

Je snazší dát brilantnost a lehkost koni, který do jisté míry již brilantní je a lehký sám o sobě, je to také otázka temperamentu, kvalitní stavby těla a atletického talentu koně. Ale koně, kteří byli v té době preferováni pro účely soutěžního jezdectví, rozhodně nebyli typickými příklady oslnivého exteriéru a lehkosti,“ usmívá se Michel. „Chovatelé v severní Evropě začali šlechtit novou kategorii, koně teplokrevné, kteří nám umožnili znovu objevit oslnivou kvalitu iberských koní 18. století. Šestiletý teplokrevný hřebec a valach, které jste dnes mohli sledovat při práci, jsou dokonalým příkladem těchto „nových“ koní. Pokud byste srovnávali fotografie evropských koní, kteří byli vyšlechtěni před druhou světovou válkou, kdy byl největší důraz kladen na skokové předpoklady a moderní plemena koní, jasně byste viděli výrazné zlepšení celkové kvality.

Jako zázrakem se Henriquetovým podařilo vykouzlit gurmánský zážitek z pečeného kuřete, salátu, vždy úžasné francouzské bagety, vína a čerstvého jablečného koláče. A to vše v době, kdy oba dva venku jezdili na koni a dávali lekce. Když jsme si s Ellen sedly ke stolu a podívaly se na hostinu, která spočívala na červeném ubruse, usmály jsme se na sebe navzájem. Všichni jsme byli venku celé dopoledne a měli jsme skutečně hlad. Kdyby diskuse nebyla tak fascinují, bylo by nemožné soustředit se na rozhovor, protože jídlo bylo opravdu vynikající.

Michel pokračuje: Německu musím uznat zásluhy za oživení zájmu o drezúru a vytvoření pravidel jezdeckého sportu. Hlavní výhodou výkonnostního sportu je povinnost všech jezdců respektovat pravidla, která platí pro všechny. Jeho zásluhy spočívají i v tom, že se o soutěže začalo zajímat mnohem více jezdců, což činí soutěže náročnějšími. Je třeba říci, že před čtyřiceti lety bylo ve Francii jen čtyři, pět jezdců na úrovni St. George a žádný na úrovni Grand Prix. V Itálii byli tři Grand Prix jezdci, další tři byli v Nizozemí a pár dalších se našlo ještě v severských zemích. Ve Španělsku, kde byla velmi živá kultura býčích zápasů, nebyl na této úrovni nikdo. Ale v Německu bylo mnoho jezdců plných vášně, a proto Němci vyhrávali. Mám ve své sbírce filmový záznam z olympijských her z roku 1936. Zlato si odnesl Němec, který jezdil dle principů lehkosti. V té době jezdil podle principů, které se později ztratily.

Nicméně, prvek srovnávání, který s sebou sport přináší, je nevýhodou – elegance a lehkost klasického jezdectví byla postupně obětována ve prospěch pravidel soutěží. Jezdci se se svými koňmi dostali do rutinního systému, ve kterém opakovali stále jedno a totéž, aby získali jistotu a pravidelnou mechaniku pohybu. Pokud jedete na koni s lehkostí na volné otěži a váš kůň ztratí rovnováhu, může mít i takový nepatrný incident mnohem významnější vliv na výkon, než když držíte koně ve velmi striktním držení, ve kterém jsou jezdec a kůň více propojeni. Z tohoto úhlu pohledu představuje „lehkost“ riziko. Na stranu druhou ale platí, že pokud je kůň nucen být v držení (rámci), z filozofického hlediska ztrácí jezdec nárok označit své ježdění za „skutečné jezdectví“.

Tato „de-evoluce“ v jezdectví byla možná, protože již nebyli žádní klasičtí mistři, kteří by toto chování jezdců kontrolovali a opravovali. Linie klasických evropských mistrů jezdectví byla v 18. století přerušena francouzskou revolucí. Jezdecká akademie ve Versailles byla uzavřena a spolu s ní i všechny její „dceřiné“ školy a to ovlivnilo evropské jezdectví jako celek. Přestože byly francouzské akademie později znovu otevřeny, nebyly již zasvěceny do způsobů výcviku klasickými metodami. Všichni klasičtí mistři/učitelé z Francie uprchli, aby si tak zachránili život a našli si nová působiště v ostatních evropských zemích, zejména pak ve Vídni a Německu, což je důvod, proč je dnes Německo drezúrním centrem Evropy. Velký německý mistr Gustav Steinbrecht, který zemřel v roce 1885, publikoval své životní vědomosti ve velmi významné klasické knize „Das Gymnasium des Pferdes“. Ovšem na přelomu 20. století již zbylo jen velmi málo lidí, kteří se věnovali klasickému jezdectví, znali jeho metody. A protože se tito lidé o sportovní jezdectví nezajímali a neúčastnili se ho, neměli na vývoj jezdeckého sportu žádný významný vliv. A to je důvod, proč skuteční mistři klasického jezdectví již dnes prakticky vzato neexistují.

„Tato ztráta je citelná z mnoha důvodů. Staří mistři například vždy trvali na přípravě koní gymnastickými metodami. Snažili se za pomoci specifických cviků zlepšit atletickou sílu koně, podpořit jeho pružnost, ohebnost i jeho sebevědomí. Dnes vidíte jezdce pracující na detailech nekonečným otupujícím opakováním. Pracují na kruhu jízdárny ve třech chodech s výraznými přechody, jako by trénovali jen konkrétní drezurní úlohu, pramálo nebo vůbec neřeší ohebnost a pružnost svalů, cílené budování fyzické kondice koně, tak, aby kůň zůstal spokojený a schopný skvělých výkonů i v pozdním věku. Příliš velký důraz je kladen na prodloužení a tak zvané „velké“ chody.

V loňském roce jsme s Catherine uskutečnili třináct cest po různých evropských zemích, chtěli jsme koupit mladé koně, navštívili jsme Německo, Nizozemí, Belgii... Když nám byli koně předváděni nebo když jsme je viděli pod jezdci pracovat, zaznamenali jsme v podstatě jen trénink extrémního prodloužení, který je pro koně velice únavný. Viděli jsme také nekonečnou práci na kruzích, což je rovněž pro koně velmi vyčerpávající. Pokud bychom tyto koně chtěli přirovnat ke klasickým tanečníkům, měli bychom klasické tanečníky, kteří pouze fyzicky posilují. Nikdy jim není dovoleno, aby se naučili formovat své tělo skrze jemnou taneční techniku. Cvik dovnitř plec jsme viděli pouze jednou, v Německu.

Kůň z tohoto druhu tréninku nemá žádný prospěch a tento trénink ani nikterak nepřispívá ke kráse vlastního výkonu. Ale je to to, co vyhrává.

Michel a Catherine pracují společně na tom, aby dokázali, že i soutěže vysoké úrovně lze vyhrát za pomoci starých klasických výcvikových metod. S těmito technikami se Michel seznámil při četbě originálních knih, sepsaných starými evropskými mistry jezdectví, které má ve své neocenitelné sbírce a rovněž díky třicetileté nepřetržité spolupráci se svým přítelem a mentorem Nuno Oliveirou.

Jedním z velkých problémů ve sportu,“ konstatuje Michel, „je problematika kontaktu. Německý styl jízdy na koni vyžaduje plný kontakt ruky jezdce s hubou koně. Ale jak definovat plný kontakt? A naopak, jak měřit míru lehkosti? Rozhodčí ji mohou vidět, ale nevědí, jak ji ohodnotit. Stejným způsobem jako například prodloužený klus, který ohodnotit umí? Ve výsledku platí, že ve chvíli, kdy ztratí kůň kontakt, penalizuje rozhodčí celý výkon. Jestliže máte koně, který je lehký a sám se nese, máte otěže prověšené. Pro rozhodčí to ale znamená, že kůň ztratil kontakt. Jezdec je následně penalizován, přestože lehký kontakt signalizuje lepší provedení cviku, vyšší míru vzdělání a lepší fyzickou kondici koně. Catherine je neustále penalizována za to, že nejezdí s dostatečným kontaktem, i když je logické, že máte-li jemného koně, musíte být lepší jezdec.“

„Dalším ožehavým problémem je význam souhry dvojice. Jezdec a kůň jsou hodnoceni společně, což je označováno jako „celkový dojem“. Typickým problémem v rámci tohoto hodnocení je skutečnost, že rozhodčí si nevšímají jezdce, který má špatný sed, neklidnou holeň či ruku, která je příliš vysoká či příliš tvrdá (kontrolující). Špatný jezdec obvykle dostane stejné známky jako jezdec dobrý. Několikrát jsem se na tento problém ptal rozhodčích, přičemž mi vždy odpověděli, že oni hodnotí koně. Nerozumím tomu. Jak může být zpochybňován fakt, že pozice jezdce na koni je základ dobrého jezdectví a že je-li jezdectví dobré, je vyšší pravděpodobnost, že kůň získá vyšší „lesk“ a lehkost? Jak mohou být uděleny vysoké známky za celkový dojem, jestliže jezdcovy nohy nejsou nikdy v klidu, hlava se mu kymácí a jeho ruce tahají za koňskou hubu?

„Poslední problém, který má zásadní význam na vývoj sportovních soutěží, je úroveň rozhodčích. Úlohy hodnotí rozhodčí, kteří sami na obdobné úrovni koně nejezdili. Je jen velmi málo rozhodčích, kteří sami soutěžili na úrovni Grand Prix. Určitě rozumí funkcím, které jsou potřebné pro hodnocení. Ale v tomto případě rozhodčí sami nedosahují úrovně, kterou hodnotí a nemohou tedy „rozumět“ tréninkovým metodám, které jsou nezbytně potřebné pro dosažení této jezdecké úrovně. Pokud nerozumí tomu, co je nutné pro výcvik jezdce a koně určité úrovně, jak mohou správně identifikovat a ohodnotit formu, jestliže ji sami plně nechápou?

Proč dál soutěžit?

Navzdory trendům, které ovládají moderní drezúru, a možná, že i díky nim, se s Catherine snažíme posunout sami sebe o krok dál, tedy k účasti na mezinárodních závodech. Naším cílem je, aby se Catherine s mladými koňmi, které nyní máme a které trénujeme s pomocí principů klasického jezdectví s využitím našich společných zkušeností, dostala do top 15 nejlepších jezdců světa. A mimo to ... naše práce pomáhá udržovat při životě klasické jezdectví, které je krásné jak pro jezdce, tak i pro koně. Je to prostě krásné cvičit koně, trénovat."

„Je to skutečný půvab ... jezdit na koni, který je jemný, ne těžký v ruce... je to jezdectví jen pro potěšení a krásu.“

 

Poznámka autorky:

Michel Henriquet zemřel 8. prosince 2014. Na téměř padesát let zasvětil svůj život jezdeckému umění, studiu jeho historie a jezdecké praxi. Byl členem národní drezurní komise v rámci Fédération Française d'Equitation a technickým poradcem Cadre Noir.

Michel Henriquet byl také plodným autorem mnoha článků a sedmi knih (např. Henriquet On Dressage: Michel Henriquet s Catherine Durandovou, kniha byla publikována v angličtině vydavatelstvím Trafalgar Square v roce 2004).

Byl zakladatelem hnutí za obnovu Grand Ecurie Château de Versailles, místopředseda Asociace akademického jezdeckého umění Versailles a viceprezident Asociace pro lehkost v jezdectví.

Svou ženu Catherine dovedl v pozici trenéra na barcelonské olympijské hry a k titulu Mistra Francie.

 

Poděkování za možnost zveřejnit překlad tohoto rozhovoru patří jeho autorce a mé přítelkyni, paní Kip Mistral. V brzké době budou následovat překlady některých jejích dalších článků. Doufám, že se z nich budete těšit stejně, jako se z nich těším já! :)

Webové stránky paní Kip Mistral najdete zde www.kipmistral.com, vydala také knihu Horse Training In-Hand: A Modern Guide to Working from the Ground

Připojené obrázky

Připojené články

12.02. 2018 05:00 Michel Henriquet ‒ Mizející lehkost jezdectví

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: