Jak se Maškarní jízda blížila, nevěděla jsem nakonec ani já, jestli pojedu. Měli jsme nějaké domácí problémy a neměla jsem čas trénovat se Zorkou tolik, kolik by potřebovala a ani jsem nějak neměla náladu. Ale pár dní před Jízdou mi volala Dáša Bracková, že se k ní doneslo, že nechcu přijet a ať neblbnu, něco na sebe navlíknu a jedu. Při té příležitosti mi prozradila, že pojedeme velice jemně a pohodově, protože i ona nebude na své Arině sama. Ukecala mě. Musela jsem se smát. Z Maškarní jízdy se stala jízda budoucích mamin. Kromě obou Dáš byla v požehnaném stavu ještě jedna jezdkyně, která taky chtěla jet.

Masku jsem teda poskládala na poslední chvíli. Měla jsem dávnou touhu nakreslit si na obličej čumák, tak jsem v sekáči koupila hnědé, lehce chlupaté, triko, na hnědé kalhoty přišila ocas ze starého pásku pásku od županu, který jsem vycpala a od svého bígla jsem si půjčila obojek i se známkou. Pak už stačilo nakreslit psí ksichtík a z vlasů učesat uši a bylo to. No, nebylo to až tak skvělé, představa byla lepší, ale maska to byla a na něco extra jsem už stejně neměla čas. A hlavně jsem měla ten nakreslený čumák!

V sobotu ráno svítilo sluníčko, bylo docela teplo, ale hodně foukal vítr, tak bylo celkem fajn. Zorku jsem přivedla až ráno, zamaskovala jsem se a ku podivu celkem včas sama vyjela.

Přišlo mi legrační, jak se po mě lidi ve městě udiveně dívají. Na občasný výskyt koně nebo i koní si už asi docela zvykli, ale podivný jezdec je mírně šokoval. Později jsem se dozvěděla od jedné známé, kteří jeli autem přes most a "zírali na TO na tom koni". Vůbec jim nedošlo, že jsem to já se Zorkou. Vypadala jsem prý strašně. Ale doma mi řekli, že je to dobré, tak nevím…Zorka šlapala ochotně, na sraz jsme dojely v pohodě a včas. Jen ten vítr mi děsným způsobem rozcuchal načesané "uši". Cítila jsem se jak pes, který proletěl houštím.

Rozhlížela jsem se, kdo už přijel a hledala jsem Dášu. Slibovala skvělý převlek. A taky že jo! Blížila se ke mně malá jeptiška! Smály jsem se na celé kolo, že se hrozně rouhá. Jeptiška a ještě k tomu těhotná..! Vypadala rozkošně a až si sedla na Arinku, bylo to ještě lepší.

Tentokrát nás bylo 18. a masky byly většinou velice hezké, vypracované.

Ježibaby dorazily dvě. Jedna měla gumovou masku, zato ta druhá! Byla to ta další nastávající mamina a asi si jízdu chtěla pořádně užít. Celý obličej i holé ruce měla načerněné a z vlasů si smotala jakési hnízdo i s vpletenou větví - proti jejím vílám z minulých ročníku to byl parádní rozdíl! Pokračovala v tradičním maskování svého muže (čert, havíř), který tentokrát nejel. Spolu s ní přijela hezká vodnice. Dvě byly Včelky Máji. Jedna klasická, žluto-černá s tykadly na parkurové čepičce, roztomile úhledná na hezké, jemné kobylce. Ta druhá (loni uklízečka) prý byla zmrzlá. Měla pruhování modro-fialové. Přijela kouzelnice, červeno-černý brouček, malá dáma ve sladké růžové, skřítek i tradiční princezna. Hodně legrační byla dvě batolata na hezkých, velkých koních, kterým kolem krku uvázaly bryndáky.

Ale vůbec nejlepší čtveřice dorazila úplně poslední. Dvě holky a jediní dva kluci. Jeden jel na mohutném, hnědém tažákovi a byl zamaskovaný líp než bojovník ve Vietnamu. Byl celý zahalený v čerstvých větvích a listech lopuchu. Slabší povaha by se ho vyděsila. Obdivovali jsme jeho valacha, který si z nezvyklé ústroje svého jezdce nic nedělal. Na dalším konisku se zvláštním "appaloosa" zbarvením přijel zakuklený člen kuklux -klanu. Třetí koník, holštýn, nádherný veliký ryzák, přinesl svou jezdkyni - potapěče. Měla na sobě originál neopren, šnorchl, brýle i ploutve! Do třmenů vklouzla na boso a pak si nazula ploutve, takže se jí hezky plácaly kolem koně, kterému ještě za sedlo připjala rybářskou síť i s papírovýma rybama. Vypadali spolu perfektně. Čtvrtá byla Xena na tmavé plnokrevničce. Xena byla hezká a navíc měla kostým opravdu vlastní výroby. Mini černou sukénku, mini černé bolerko, udělala si i luk a šípy. Jen její černá paruka nebyla asi ruční práce.

Koníci byli různorodí, jako vždy, ale tentokrát většina vypadala, že jsou pravidelně pečlivě opečováváni. Bylo na co koukat, počasí bylo taky příjemné, a tak nálada všech byla skvělá.

Už tradičně se vytvořila divácká porota, a pak už jsme pod vedením jeptišky v zástupu kroužili a porota vybírala nejlepší masku. No, vyhrála to Xena. S bojovým zaječením a za všeobecného potlesku si přiklusala pro trofej. Její klisna s ní nadšení zrovna nesdílela a měla trochu zaječí úmysly, ale nakonec se dohodly.

Potapěčka honem vyměnila ploutve za bezpečnější tenisky a už jsme, s jeptiškou v čele, vyrazili do jarní krajiny. Hned na začátku jsme se dočkali veselého zpestření, když jeptiška na Arině nacválala v kolejce po traktoru ve vzrostlém zeleném obilí a jedno z batolat neusedělo nedočkavý radostný poskok svého ryzáka. Zmizelo v obilí a jen jsme slyšeli neslušný komentář. Část houfu zmizela pod kopečkem na konci pole, my ostatní jsme zastavili a čekali, co bude. Opuštěný ryzáček zmateně pobíhal kolem našich koní a Xena neváhala a trefně seřvala upadlou jezdkyni, že batole umí akorát mama, tata , papu a ee, ale neříká "…PÍÍP…"! Museli jsme se smát na celé kolo. Vysmáté batole se konečně vyhrabalo na nohy a navzdory šťavnatým výrazům bylo v naprosté pohodě. Sladkým hláskem zavolalo na svého koníka a ten byl vyloženě rád, že se našli. Mohlo se jet dál.

Hbitě jsme dohnali čekající skupinku a v houfu klusem pokračovali po kvetoucích loukách. Za námi zůstalo ležet pár ryb vypadlých ze sítě a zvadlé lopuchy zeleného mužíka. Jak sluníčko svítilo a vítr foukal, jeho čerstvé haluze se stávaly ovadlejší a orvanější a postupně odpadávaly. Po hodince je poztrácel všechny, zůstala mu jen zelená plátěná čabraka na ramenech.

Dáša tentokrát zvolila směr na Bohumín. Žádná jízda do dálky, ale zato po kousku hezkého a členitého terénu. Tempo bylo umírněné, ani poníčci neměli problém udržet krok se skupinou. Navíc bylo krásně a díky větru příjemně, prostě vyjížďka přesně podle mých představ. Bohužel ani tentokrát jsem nemohla dojet do konce. Měla jsem odpoledne neodkladná rodinné povinnosti a tak když se nabral směr zpět k ranči, i když se mi vůbec nechtělo, otočila jsem Zorku na opačnou stranu a klusaly jsme domů. Projely jsme se, po dlouhé době, opravdu kvalitně a i Zorka by ochotně pokračovala. Tentokrát mě závěr v půlce mrzel dost, ale nedalo se nic dělat.

Doma jsem se,jako obvykle, nejdřív postarala o Zorku a potom jsem vyděsila sousedku. Šla jsem se a cosi zeptat a zazvonila jsem na ní neodmaskovaná. Příště pojedu nejspíš za strašidlo, zdá se, že k tomu mám vlohy. Dáša od Santy mě totiž viděla jen na fotce a připadala jsem jí příšerná …

Smyla jsem tedy svůj čumák a vrátila se "normálního" života.

Vaše příběhy

Podobné články

Čo ma naučila choroba mojej milovanej kobyly Salty (II)

29. 12. 2020 Daniela Dvořáková

V roku 2017 sa ťažko schvátila moja kobyla Salta (a to v krátkom časovom slede už druhý raz). Tentoraz mala postihnuté všetky štyri kopytá. Hrozivo…

Vaše příběhy

Sirotek... aneb když má hříbě štěstí v neštěstí

19. 6. 2019 Iveta Jebáčková-Lažanská

Jarní vrchol porodů je za námi, letošní nové životy jsou ve velké většině již na světě a vesele si užívají zelené travičky v pastvinách a především…

Vaše příběhy