Malé shrnutí o práci hřbetu

12. 12. 2016 05:00

Obrázky: 8

Autor: Katka Lipinská Foto: Katka Lipinská Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 14953 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Jestliže se říká, že bez kopyt není kůň, pak bez hřbetu není jezdecký kůň. Tedy, spousta koní chodí „bez hřbetu“ celý život ke spokojenosti svého jezdce, který vůbec nevnímá, že to tak je, protože nikdy nezažil pocit, jak by to mohlo být jinak. A při hobby zátěži nebo terénním ježdění, kdy v koni nesedíme a nic sofistikovanějšího po něm nechceme, to zřejmě nevadí ani koním. Problém je, pokud se pokusíme u takového koně „bez hřbetu“ třeba o nějaké shromažďování nebo ho „montujeme“ na otěž.

veCo přesně ale znamená, že kůň chodí „bez hřbetu" nebo naopak, že chodí „přes hřbet"? Doslovně je to samozřejmě nesmysl, i kůň, který chodí „bez hřbetu", ho má a do jisté míry musí být i funkční, jinak by nechodil, musí existovat nějaké propojení mezi předníma a zadníma nohama. O tom, jak má koňský hřbet pracovat, bylo nejen u nás napsáno mnoho a mnoho (odkazy najdete pod článkem) a já bych nerada zabíhala do anatomických a funkčních podrobností. Tento článek by měl být spíš o tom, jak poznat, jak na tom náš kůň je, jak si hřbet můžeme „rozbít" a co s tím. Pokud se vám nebude zdát nějaká formulace, nechytejte mě prosím za slovo, snažím se v mnoha případech popsat především pocity a to jde těžko a je to velmi individuální. A určitě neobsáhnu všechno, protože neexistuje tuhý versus funkční hřbet, ale jedná se o škálu s mnoha nuancemi a přechody.

Důležité je vědět, že má-li tělo pracovat správně, musí být opěrný aparát (svaly, klouby, vazy i šlachy) zatěžován fyziologicky, tedy tak, jak je pro něj přirozené (tedy do jisté míry, protože ježdění samo přirozené není) a na co je adaptovaný. Nárazová, nadměrná nebo nerovnoměrná zátěž ho poškozuje. Všichni si můžeme vyzkoušet sami na sobě, co to udělá, když zvedáme ze země těžký předmět celým tělem, nebo jen zády s napnutýma nohama. Riskujeme, že si zádové svaly namůžeme nebo že nám lidově řečeno „lupne" v bedrech, která přetěžujeme, protože nevyužíváme silné svaly nohou ke vzepření. Jestliže použijeme skutečně celé tělo, tedy pokrčíme obě nohy a přeneseme váhu skrze pružná záda až do uvolněných nohou, máme největší sílu s nejmenším rizikem poškození. Svalové skupiny jsou rovnoměrně zatížené. A totéž platí i pro koně, jen s tím rozdílem, že u tuhého hřbetu to bývá naopak, tedy hýbe jen nohama, ale nevyužívá svaly hřbetu, které jsou zatnuté. Na obrázku vlevo nahoře se můžete podívat, jak pracují svaly v součinnosti - podšlápnutí zadní nohy pod tělo se přirozeně přenese přes uvolněný hřbet až ke krku, který se ohne, aniž by na něj působila ruka jezdce.

vaKoněm „bez hřbetu" budu v tomto článku rozumět takového koně, který se z nějakého důvodu (které rozebereme níže) brání volně pohybovat a svaly hřbetu drží zatnuté. Nemusí být nutně nijak zvlášť prohnutý, ale snaží se držet hřbet ztuhle nehybný a hýbou se pouze jeho nohy. V praxi je to vidět hlavně na tom, že jeho pohyb ztrácí vznos a kroky se poněkud zkrátí, krk je nesen poněkud toporně (bez ohledu na pozici) a celkově kůň působí ztuhlým dojmem - poměrně typický je obrázek vpravo u koně, který má hned několik důvodů být v tenzi. Protože hřbet nepruží, nejsou příliš tlumeny dopady končetin na zem, kůň bije kopyty do země víc než obvykle (což mu pochopitelně také nesvědčí). Zpočátku je to pro něj samozřejmě nepřirozené, ale podobně jako u člověka, který se moc nehýbe a necvičí, tělo se přizpůsobí, přiměřeně zatuhne a po pár letech je pro něho naopak tento pohyb přirozený a poměrně bezbolestný a bude mít problém naopak záda opět rozhýbat. A stejně jako u lidí, i u koní je to nesmírně častý stav, osobně podle toho, co vidím kolem sebe, jsem přesvědčená, že do této skupiny spadá více než polovina všech koní u nás, od „pastevních ozdob" přes ty rekreační až po sportovní.

Co se s hřbetem děje a jak mohou „pouze" ztuhlé svaly vyústit v nevratné poškození koně, popisujeme v článku o kissing spines.

Jaký je to pocit pro jezdce? U koní s prostornými a málo výraznými chody, jako jsou třeba angličtí plnokrevníci, vůbec nemusí být špatný. Hřbet se téměř nehýbe, takže se nám sedí skoro jako doma na gauči. Dopady končetin sice nejsou tlumené, ale to u nevýrazných chodů moc nevadí.

U koní, kteří mají méně prostoru, už to tak pohodlné není, protože kroky ještě více zkrátí, takže můžeme mít pocit drncání ne nepodobného posezu na šicím stroji. Ten, kdo zažil pocit na pružném hřbetu, pozná zpravidla rozdíl okamžitě, postrádá vznos a namísto na pružné gumě má najednou pocit posezu na neohebné traverze. Na druhou stranu, někdy je velmi těžké odlišit, co je přirozený pohyb koně a co je důsledek ztuhlého hřbetu. To je i štěstí mnoha drezurních jezdců. Dnešní drezurní koně mají tak famózní pohyb, že budou plavat víc než běžný, korektně ježděný kůň, i když půjdou de facto „bez hřbetu". A paradoxně, bývají tak někdy i pohodlnější, protože rozsah jejich pohybu je takový, že přidají-li pružný hřbet, potkávají se jezdci v těle játra s ledvinami :-)

Je nutné učit koně chodit „přes hřbet"?

Stručně řečeno - ne, za zachování určitých podmínek to vůbec není nutné. Pokud jezdec proporcionálně vyhovuje velikosti svého koně, má padnoucí výstroj a ponechá ho v přirozené rovnováze s možností balancovat krkem (tedy bez omezování otěží), aniž by ho přetěžoval, vadil mu nebo se ho snažil kamkoli „štelovat", zvíře je vyrovnané a má dostatek volného pohybu, je velmi pravděpodobné, že problémy se hřbetem nepozná za celý život. Problémy se hřbetem vznikají tam, kde jsou svaly z nějakého důvodu křečovitě stažené. Mladý zdravý kůň ve volnosti je používá zcela přirozeně. Přirozeně se vyvažuje krkem, jak potřebuje, přirozeně provádí obraty po pleci, když se potřebuje shromáždit, udělá to „odzadu" a pozici krku tomu uzpůsobí.

vwVideo pohybu čtyřleté klisny se zdravým pružným hřbetem. Je dobré si všimnout, že hřbet nepracuje nijak výrazně, ale přesto na něm svaly jen „hrají". Podíváte-li se ale na fotografii vlevo, vidíte, že hřbet klisny je ještě velmi slabý a není zrovna ideální, tato klisna tedy je adeptem na možné problémy se hřbetem a je potřeba s ní pracovat opatrně. Ne vždy je to ovšem vidět zvenčí.

bsKdyž na mladého koně potom sedneme, samozřejmě ho zatížíme a rovnováhu mu sebereme. Přestane se pohybovat uvolněně. Svaly se stáhnou jednak z důvodu nezvyklého zatížení, které na ně působí, ale i z důvodu neustálého balancování při hledání rovnováhy s člověkem na zádech. Pro lepší představu si zkuste za krk posadit dítě a projít se s ním. Dobře sledujte, jak reagují vaše svaly, když se dítě pohne a vychýlí vás z rovnováhy. A krátkodobě není důležitá až tak váha dítěte, jako spíše to, jak moc vám na ramenou drncá a vyhazuje vás z rovnováhy.

Nicméně pokud budeme zátěž dávkovat opatrně, poskytneme koni dost času na fyzickou regeneraci, nebudeme mu vadit a ponecháme mu volnost k nalezení ztracené rovnováhy, po nějaké době se naučí i pod váhou jezdce svaly uvolnit, zesílí a získá podobnou rovnováhu, jako měl dříve, i s jezdcem na hřbetě. Je to přirozená, remontní rovnováha a výborně ji popisuje Karol Hollý zde. V této rovnováze koně můžete jezdit třeba celý život, s citlivou rukou můžete požadovat i určitou míru přilnutí a za dodržení výše uvedených podmínek budete mít zdravého a bezproblémového koně s uvolněným hřbetem, i když podle drezurních učebnic „přes hřbet" chodit nebude, protože tam bude chybět vyklenutí, kterého dosáhnete větším podsunutím zadních končetin. Na obrázku vpravo moje klisna (už o něco starší a silnější) ukazuje, jak moc se dokáže vyklenout zdravý hřbet (a opět je vidět, jaký vliv má vyklenutí i na krk).

Kde je tedy problém ježdění „bez hřbetu"?

Problém začíná ve chvíli, kdy po koni, který pod jezdcem nekráčí uvolněně a pružně, chceme něco víc. Třeba ho začneme nutit chodit na otěži (stačí i tahat za otěže) nebo tlačit do větší aktivity a shromáždění. Bez uvolnění a určité pružnosti není kůň schopný to udělat správně, bolí ho to a začíná se bránit. Přitom zatíná svaly ještě víc a situace se výrazně zhoršuje. Možná ho přepereme, možná on najde způsob, jak nám vyhovět cestou nejmenší bolesti (to je potom tahání zadních nohou, falešné přilnutí nebo zalézání za otěž), ale rozhodně to nepovede k uvolnění.

vsJaké konkrétní faktory vedou k tomu, že kůň nechce uvolnit svaly hřbetu a raději zůstává ztuhlý?

Fyzický diskomfort. Pokud koně něco bolí, nebude uvolněný. Zpočátku po obsednutí ho asi do určité míry zažije každý kůň, žádnému není příjemná váha na hřbetě, ale postupně se adaptuje, tedy jestliže naše váha není příliš velká, je rovnoměrně rozložená a netlačí ho sedlo. Nepadnoucí sedlo může být velmi rizikovým faktorem a nejde jen o to, aby netlačilo, ale i o to, kam „hází" vaši váhu. Vůbec váha (mám na mysli váhu jezdce vůči váze koně) je poměrně důležitá věc, která se často zanedbává, což je dokonce podloženo vědeckým výzkumem. Podrobně jsme o ní psali ve článku Nejste těžcí na svého koně?

Zvláštní kategorií je fyzická nepohoda, vznikající působením jezdce. Ona to ani nemusí být bolest, stačí, když ztuhlý jezdec přenáší svou ztuhlost na koně, protože ho svírá stehny, ruší ho v pohybu drncáním a vyhazováním z rovnováhy nebo tahá nebo škube za otěže. Vlastně nemusíme ani tahat či škubat, stačí, když nejdeme s pohybem a držíme napnutou otěž, do které kůň každý krok při pohybu krkem narazí. Přilnutí by mělo být měkké, pokud vydrží otěž, kůň by měl vědět, že se tlaku může zbavit povolením ve vazu. Tohle všechno jsou známé věci a řada jezdců je nepovažuje za příliš důležité, protože bolest není velká a kůň „si zvykne". Jistě, on si zvykne, ale bude ztrácet uvolnění, jezdec si ho bude stále více blokovat, až se hřbet dostane do stavu, že v podstatě už nepůjde vrátit zpátky.

Fyzická nepohoda může pramenit i ze špatného tréninkového plánu, přetěžování a nedostatku času k odpočinku a regeneraci. Zkrátka když si něco namůžeme, bolí nás to a budeme si ulevovat a hledat způsob, jak bolavé svaly nepoužívat. Pokud přitom budeme nuceni stále pracovat, jsme na nejlepší cestě naučit se ve snaze ulevit namoženým svalům špatné pohybové stereotypy. A druhou, s tím spojenou věcí je, že kůň si pamatuje, kdy ho něco začalo bolet a po několika takových zážitcích je v tenzi už dopředu v očekávání bolesti.

Bolest přenesená z jiné části těla. Veterináři se shodují na tom, že bolest hřbetu ve více než polovině případů není primární, ale vzniká jako důsledek bolesti jinde. Nejčastější je příčina v končetinách. Pokud kůň kulhá, nebo jde jakkoli nepravidelně, přetěžuje nejen ostatní končetiny, ale i hřbet, protože ho nezatěžuje, jak by měl. Mimoto platí totéž co výše, jakákoli bolestivost vyvolává napětí v celém těle. Koneckonců, i tohle většina z nás zná na sobě. Často se takto projevuje třeba počínající artróza ve více končetinách a bývá to problém bosých koní na nevhodném povrchu. I když riskuji, že mě ortodoxní bosonožci roznesou na (bosých) kopytech, napíšu to. Už jsem za svůj život viděla, jezdila i měla dost bosých koní (moje klisna je bosa celý svůj zatím mladý život) a jen málo z nich mělo takové podmínky a tak kvalitní a dobře upravovaná kopyta, aby chodili skutečně bezbolestně a uvolněně. Naopak, mnoho z nich, i když vysloveně nekulhalo (protože když vás bolí obě nohy, kulháním na jednu budete přetěžovat tu druhou, rovněž bolavou), svůj diskomfort při pohybu projevovalo právě ztuhlostí hřbetu.

fqaPsychická nepohoda. Kůň, který je ve stresu a napjatý, se velmi těžko uvolňuje, má problém spustit krk níž a povolit svaly. Opět si můžeme zkusit sami na sobě, jak jsme sevření, když jsme ve stresu, a mnoho lidí má přímou zkušenost se ztuhlými a bolestivými trapézy, což je častý důsledek stresu a „tíhy života", která nám leží na ramenou. Jedním z důsledků toho, že je kůň při práci často ve stresu, mohou být proto také potíže se hřbetem. Může to být ale i naopak, na začátku stojí fyzická nepohoda a z ní pramení ta psychická. Začarovaný kruh, ze kterého se těžko dostává.
Kde na začátku stál kůň v nepohodě a tenzi, která nebyla odstraněna a v jejímž důsledku ztuhl a rozbolel hřbet. Velmi těžko se z něho dostává, protože kůň je posléze v tenzi už v očekávání bolesti při práci a ta potom kvůli tomu přijde.

Spěchání na mladého koně: to v sobě spojuje v podstatě výše uvedené. Kůň, na kterého se spěchá, je chronicky fyzicky unavený, protože svaly nemají čas na regeneraci, ale je i v psychické tenzi, protože nároky, které jsou na něj kladené, jsou nepřiměřené a zpravidla to znamená také předčasné působení otěžemi, přidávání kmihu a nucení do držení těla a pohybů, na které nemá sílu, obratnost ani rovnováhu. Toto nucení samozřejmě znamená bolest nebo diskomfort, kterému se kůň nemůže vyhnout splněním požadavku, protože toho buďto není schopen, nebo mu to působí také bolest.

Stejně špatná je i nárazová zátěž. Představa, že když ho vezmu o víkendu ven, můžu mu dát do těla, protože zbytek týdne se bude regenerovat na pastvině, je mylná. Stejně jako to, že kůň, který je na pastvině, chodí a pase se, si buduje kondici. Je velký omyl si myslet, že když mám koně na pastvině, kde většinu denního času popochází se skloněnou hlavou, musí mít záda zdravá. Tato pozice je sice pro protažení hřbetu velmi vhodná, ale rozhodně hřbet nepřipraví na zátěž a přidáte-li k tomu pastevní kondici s největším „osvalením v oblasti pupku"... protože rizikovým faktorem pro potíže se hřbetem je také březost nebo obezita. Páteř je pak tažena dolů větší váhou a svaly se o to dřív unaví a začnou tuhnout.

Vyšší nároky, zejména práce na otěži a požadavky shromáždění. Jak jsem psala výše, v přirozené rovnováze bez dalších požadavků můžeme koně jezdit celý život a nemusí mít žádné problémy, ovšem chceme-li, aby kůň pracoval na otěži a shromažďoval se, bez uvolnění to nejde. Stačí si uvědomit, co vlastně po něm chceme - při požadavku shromáždění požadujeme, aby se páteř ohnula do určitého tvaru - podobně jako se vyklene krk a aby ji svaly v této pozici udržely. Toho je zdravý kůň za pohybu schopný dosáhnout za předpokladu, že je páteř pružná a svaly schopné ji v tomto tvaru udržet, tedy stahují se a uvolňují dle potřeby. A jako každý gymnastický výkon to nemůžeme chtít hned a bez přípravy, koně musíme postupně naohýbat a svaly v tomto držení posílit.

Naprosto zásadní tedy je, že než začneme shromažďovat, musí být kůň velice dobře ohebný laterálně. Začneme jednoduchým ohýbáním na zakřivených liniích, postupně se dostáváme k ustupování na holeň, dovnitř plec a dovnitř záď. Zlepšujeme jeho gymnastické schopnosti a posilujeme v kontracvalu a v přechodech čím dál složitějších. Tím připravujeme hřbet na větší shromáždění. Klíčové přitom je, že nejezdíme stále v jednom držení. Opět pro lepší názornost si uvědomte, jak fungujeme my - budeme-li stále ve stejném držení těla, ztuhneme v něm, zvlášť pokud přitom vykonáváme náročné pohyby a nesmíme se z něj vychýlit.

Mýtus hlavy dole

cqZ výše uvedeného jasně vyplývá, že hlava dole nerovná se práce hřbetem a stejně tak hlava nahoře nemusí znamenat problém. Věřím, že posedlost dlouhého lonžování se chambonem, za které koňská hlezna určitě nepoděkovala, je už pryč stejně jako mýtus, že stačí, pokud budu koně jezdit na otěži, a bude zdravý. Na pozici hlavy a krku je důležité především jedno - uvolněnost. Jen s uvolněným krkem může být uvolněný hřbet (a naopak). Problém zvednuté hlavy je v tom, že je zpravidla spojená se ztuhlostí a napětím a v takovém případě je nutné zapracovat v první řadě na uvolnění a snížení napětí, k čemuž snížení hlavy velmi výrazně napomáhá - ovšem za podmínky, že hlavu dolů nestahujeme násilím.

Přinejmenším stejně jako nesení krku (ve smyslu uvolněné versus neuvolněné) by nás mělo zajímat, co se děje vzadu. Tam je totiž ten motor, který zajišťuje, že hřbet zůstává ve správném napětí, tedy že není prověšený, ale naopak aktivně vyklenutý. Vyklenutí je velmi zavádějící termín, kterému se v tomto článku snažím spíše vyhýbat, protože zvednutí hřbetu je minimální, je to spíš otázka pocitu a aktivní práce svalů, při níž se střídá napětí a uvolnění. To, zda kůň chodí s „vyklenutým" hřbetem, poznáte od pohledu spíš na břišních svalech - při prověšeném a povoleném hřbetu (ať už je v tenzi nebo ne) má kůň i břicho puštěné dolů, když začne hřbet pracovat, je to velmi podobný stav jako u člověka, který se z povoleného stání narovná, zpevní a zatáhne břicho. Záda se vyklenou jen o maličko, ale břicho přestává viset a vidíte úplně jiný postoj, vzpřímený a hrdý.

vwsJak jsem už napsala, pokud se venku „kocháme" a nic náročnějšího po koni nechceme, je vcelku jedno, jestli nám to vzadu jede nebo ne. Jestliže ale chceme koně připravit pro náročnější práci, musíme si tenhle motor dobře pohlídat. Stejně jako kontakt a uvolnění vpředu. Je těžké, ale nezbytné stihnout obojí, protože stejně jako vám nepomůže, když řešíte jen hlavu, ani samotné pobízení není samospasitelné. Kůň, který není uvolněný a nereaguje měkce na pomůcku otěží, vám při pobízení ještě více ztuhne a začne drobit, tedy dělat krátké, rychlé krůčky. A to k cíli nevede.

Spolupráce přiměřeně pobízejícího sedu a pružné ruky spolu s vhodnou skladbou cviků, které od uvolnění vedou ke shromáždění, je to, o čem píšou všichni jezdečtí mistři - je potřeba vytvořit energii vzadu a tuto energii nechat procházet pružným a uvolněným tělem koně. Nesmí nám vpředu utíkat (tedy kůň musí být vpředu ohraničen otěží, ale nikoli na ní pevně držen), ani se nikde blokovat. Pak je i hřbet koně zdravý. Tenhle pocit pružné síly proudící odzadu poznáte - je to nádherný pocit spojený se souzněním s vaším koněm a když ho zažijete, budete se do něj chtít stále vracet. Ale o tom už lépe píšou povolanější (třeba Thomas Ritter).

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: