Lenka Krbaťová: Učit koně je jako tančit tango...

4. 06. 2019 06:00

Obrázky: 17

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Lenka Krbaťová Foto: archív Lenky Krbaťové Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 1955 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Divoká ženská na divokém hřebci v jednu chvíli, v druhou dvě něžné citlivé duše propojené neviditelnými nitkami. Tak na vás působí slovenská dvojice Lenka Krbaťová a arabský hřebec Uranus. Co se skrývá v pozadí? Je jemná souhra bez násilí a bez jakýchkoli viditelných pomůcek skutečnost, nebo jen efekt na pódiu, kdy za oponou sviští biče a kůň je preventivně stavěn do latě, aby si na scéně nedovolil ani uchem pohnout jinak, než má od trenéra předepsáno? A je vůbec možné, aby se zvíře na vystupování před publikem těšilo? Nebo jen dělá, co musí, aby mělo odpracováno to své?

Lenko, přiznám se, že jsem o vás neslyšela, upozornila mne na vás náhodná fotka u známého na FB, kde zmiňoval vašeho koně Uranuse – a to ve smyslu neskutečné souhry a dech beroucího partnerství mezi vámi a jím. Přeháněl?

Asi ne. Ale není to tím, že bych měla výjimečné schopnosti a nebo byl Uranus výjimečný kůň /i když teď už je :-)/. Spíš mi nechybí hromada trpělivosti, empatie a především jsem tomu našemu vztahu věnovala víc, než je obvyklé. Takže výsledky se dostavily. Vím, že už takový vztah s koněm znovu mít nebudu – a to přesto, že mám již o mnoho víc zkušeností než tenkrát. Ale konkrétnímu jednomu koni už tolik času dát nezvládnu. A přitom právě čas je víc, než všechny vědomosti světa.

Uranus byl velmi komplikovaný, testosteronem nadupaný arabský hřebec, který mi nic nedal zadarmo. Ale právě proto jsem získala mnoho zkušeností. Tento rok již dovršil 24 let, je stále v úžasné kondici a já mohu být jen a jen šťastná, že nás osud spojil. A ano, dnes je to Pan kůň, vědomý si sám sebe. Herec a úžasný parťák na činnosti možné i nemožné. Máme za sebou úspěšnou sportovní i výstavní kariéru, různá filmování, profi focení a desítky vystoupení. Stal se plemeníkem a je otcem krásného potomstva.

„Snažiť sa o Majstrovstvo bez kultivácie samého seba neprinesie Majstrovstvo... je to len odraz mesiaca na vode, ale nie mesiac samotný.“

Jak jste se k sobě dostali?

To je zajímavý příběh, možná stojí za povyprávění: pocházím z Bratislavy, ale vždy jsem toužila žít v horách, s koňmi. A to se mi splnilo. Když jsem si kdysi vysnívala osudového koně, jaký by měl být, měla jsem před očima ohnivě temperamentního arabského hřebce. Vždy jsem chtěla hřebce... Vizualizovala jsem si ho ale dál – musí být ryzák! Ryzák s bílými odznaky a dlouhatánskou hřívou...

A co se nestalo? Přišel za mnou cizí člověk (jinak velmi známý v politice) s nabídkou, jestli bych nechtěla koně. Že má jednoho doma a je potřeba s ním něco začít dělat, protože mu přerůstá přes hlavu... A jaký že to byl kůň? Krásný plnokrevný arab, hřebec, ryzák s lysinkou a dlouhou hřívou! Haha!! Začala jsem se smát. Myslela jsem, že nejspíš musel mluvit s mojí maminkou, protože ona byla jediná, která věděla, o čem fantazíruji... Navíc jsem tenkrát neměla peníze nazbyt, takže jsem jen mávla rukou, ať si ze mě neutahuje. A on? Že mi ho dá klidně na splátky.

Druhý den přijelo auto a že se mám jít podívat. Z malého okénka na mě vykukovala krásná střapatá arabská hlavička – a co vám budu povídat! Byla to láska naprosto na první pohled. :-) Vůbec jsem si ho neprohlédla, kdepak konzultace s veterinářem nebo rentgeny! :-) Jen okamžité „Toho chci!“. A tak se ocitl u mě...

Nervózní cholerik, začervený a s podlomy, psychicky více než nevyrovnaný, velmi labilní. Nejednu noc jsem proplakala, jak jsem se mu nedokázala dostat do hlavy, pochopit ho. Ovšem když se to konečně stalo, začaly se dít zázraky! Mám ještě španěla, dovezeného přímo ze Španělska, s kterým to také v začátcích nebylo úplně snadné, ale zase z jiných důvodů. Dnes máme krásný vztah, určitě nadstandardní, a vím, že kdybych do něj dala takovou spoustu času, jak kdysi do Uranuse, byli bychom srostlí jako Kentaur – ale Uranus je a bude jen jediný...

„Sme tvorcami i pozorovateľmi... Vonkajšie ako prejav vnútorného - preto nestačí naučiť sa to vonkajšie bez pochopenia a precítenia toho vnútorného...“

Jak jste, Lenko, přišla ke španělskému koni a co vůbec obnáší přivézt si španělské plemeno přímo z jeho domoviny?

To byl takový můj druhý sen, od malička – mít andalusana. Správněji P.R.E. V době, kdy jsem začínala s koňmi, bylo toto plemeno ještě v podstatě nedostupné, takže jsem stočila zrak k arabům. A když jsem měla Uranuse, dalšího vlastního koně jsem už nechtěla. Španělská plemena sice byla mým snem, ale takovým tím, co se možná naplní tak někdy na důchod... :-) Můj názor totiž je, že ideální je vlastnictví jediného koně, plná pozornost a všechno úsilí tak směřuje jen k němu (samozřejmě nemyslím, že by měl žít v samotě, bez koní!). Jenže jak už to tak v životě mám – zasáhla jakási vyšší moc.

Ozval se mi kamarád, pracoval zrovna ve Španělsku u koní. A říká: „Lenko, jestli chceš kvalitního P.R.E. za dobrou cenu, neváhej!“ Měli tam ekonomickou krizi a koně šli za poloviční ceny. Tak jsem mu řekla, ať mi pošle fotky, že uvidím... Ale necítila jsem se na to. Vždyť jsem měla Uranuse! Jenže když jsem se podívala na fotku španělského ryzáka, téměř kopii mého araba, ale v barokním provedení, bylo vymalováno... Ráno jsem napsala, ať mi koně rezervují, že jsem se rozhodla. Jenže tento „Uranus přes kopírák“ byl již prodaný. Ale to už jsem si na myšlenku dvou koní zvykla a začala jsem se na splnění dalšího svého velkého snu těšit.

Takže kamarád dostal za úkol najít šikovného temperamentního hřebce s dlouhou hřívou. Posílal fotky i videa. A mezi jinými došlo i video španěla, který sice nebyl vůbec takový, jak jsem chtěla (pevný, barokní), ale měl neskutečně úžasný pohyb, královskou hlavu, dlouhou hřívu... – toho jsem si vybrala. Dohodla jsem si dopravu s kamarády a jeli jsme pro něj. První setkání bylo rozpačité. Netuším, jestli byl snad něčím zdrogovaný, ale jen netečně stál a zíral v boxu do zdi, bez zájmu o okolí. Ve výběhu bez jakékoli energie popošel bokem. Přišla jsem za ním – a nic. Vůbec nic! Nepřeskočila žádná jiskra, žádné vzájemné sympatie. Akorát mi chytl prst mezi zuby a nechtěl pustit (později mi zčernal celý nehet :-)). Takový nemastný neslaný, úplně nijaký kůň... To vůbec nesedí k jeho temperamentu, jak ho znám dnes!

Cesta proběhla v pohodě, ale po vyložení doma se z něj mávnutím proutku stal šílenec, který chtěl vyskočit z boxu, kopal do stěn, skákal kaprioly a vrhal se proti dveřím s hysterickým ržáním. Byla jsem obrovsky zklamaná, strašlivě! Dovezla jsem si dalšího labila – a to jsem chtěla koně za odměnu. Nakonec jsem zjistila, že buď už měl, nebo si přivodil u mě vředy. Trvalo dva roky, než se vše doladilo a usadilo. Teď je z něj sice přecitlivělý, ale úžasně inteligentní a spolehlivý, šikovný kůň, kterého bych už za nic nedala.

Ale pokud bych ještě někdy chtěla kupovat ze Španělska koně, určitě bych se tam vypravila aspoň na týden a otestovala si ho ve všech možných situacích. Nelituji vlastnictví Coronela, ale stálo mne to tolik energie, nervů a i peněz navíc, že bych vážně doporučovala každému být opatrnější než tenkrát já. Co poslouchám, má s dovozy odtamtud potíže hodně lidí. Španělé mají tvrdý přístup ke koním, mnoho zvířat je u nich v naučené bezmoci. Což je časovaná bomba. U Coronela mám pocit, že musel být velmi necitlivě oddělen od matky, protože jeho největším problémem byly odchody od koní – šel do hysterie a dokázal sebou při opouštění stáda hodit o zem. První rok jsem s ním chodila pouze na ruce, postupovala jsem doslova po metrech, citlivě, jen tak daleko, kolik snesl v klidu.

„Keď človek zvládne Majstrovstvo, skutočné Majstrovstvo vychádzajúce zvnútra, prejaví sa to úplne vo všetkom. Preto ten, kto sa prezentuje ako skvelý horseman /šermiar, lukostrelec, jogín, atď... / a pritom je hrubý k druhým, je nepozorný, zabudlivý, klamár, špekulant,... - je jasné, že zvládol len onen vonkajší aspekt.“

Co nadstandardního vaši koně ovládají a co naopak považujete za naprostý základ?

Uranus umí asi všechno, co může kůň umět – proto nám také volají filmaři a ozývají se nám profi fotografové, kteří hledají koně pro efektní fotografie. Samozřejmostí je lehnutí, vzepnutí, poklona, ale i blbinky jako plazení jazyka na povel. Sednutí nemám ráda – mám pocit, že je to pro koně příliš nefyziologická poloha, takže to neučím. Chodí v zápřahu. Jezdíme v nejrůznější výstroji, ale i úplně bez – střílím z něj takto „naholo“ i z luku. Na vystoupeních jsem dělávala i ukázky bez výstroje se zavázanýma očima šátkem. Uranus takto vždy stoprocentně funguje ve všech chodech. Dokonce jsme jednou naslepo skákali i přes ležícího člověka. Nezapomenu, jak jsme byli v Chorvatsku natáčet reklamu a tam, bez jakékoli ohrady a ohlávky, zcela navolno, stál vedle mě, když k nám filmaři přinesli obrovskou odrazovou plochu – a on to vůbec neřešil. Přitom je to extrémně vzrušivý kůň...

Myslím, že se v tom prostě našel. Že ho to baví. Miluje pozornost, kdy jsou všechny zraky upřeny na něj a on se přímo vyžívá v pocitu, že je nejdůležitější a nejúžasnější na světě! :-) Právě při práci na té chorvatské reklamě přišel krásný moment: po skončení natáčení, on unavený po celém dni, kdy se už jen pásl, filmaři děkovali všem zúčastněným – a nejvíce Uranusovi. Při vyslovení svého jména okamžitě vystřelil hlavu nahoru, hrdě se postavil a neskutečně si potlesk vychutnal. V tu chvíli ani hlad nebyl důležitý. Všechny to samozřejmě okouzlilo, pocit, že zvíře i v tom chaosu filmového dne vnímá dokonale i takové, na první pohled pro něj nepodstatné momenty... A přesně to jsme zažívali i při vystoupeních. Máme desítky fotek, kde je zachyceno množství lidí kolem něj, přičemž nad všemi ční jeho spokojená arabská hlava, užívající si pozornost.

Také se k nám často chodí fotit svatby – i to si umí nádherně užít. Mám třeba jednu fotku, kde namísto ženicha, nevěsty a mezi nimi koně, je na snímku přes celý záběr důležitě vyšponovaný Uranus, hledí upřeně na fotografa a v pozadí jsou coby zcela nedůležití ti dva hlavní aktéři: ženich a nevěsta. Naprosto vyřehtaní :-)

Mohla bych o těchto zážitcích s ním psát do nekonečna! Úplně se mi derou slzy do očí, jak tak vzpomínám, protože si uvědomuji, jaký Pan Kůň to je a jaké štěstí mám, že jsem ho mohla potkat a zasloužit si ho... Jeden známý trenér filmových koní mi kdysi složil obrovskou poklonu, vlastně Uranusovi: prý nepoznal koně, který by byl tak všestranný a vstřícný jako On. A herec Martin Ťapák ho ode mě chtěl odkoupit, tak si ho za dobu filmování Tance mezi střepinami oblíbil...

„Neustála kultivácia na všetkých úrovniach prinesie Majstrovstvo bez úsilia o Majstrovstvo.“

Coronel tak širokou škálu kousků důležitých pro filmového koně zatím neumí? A dokážete říct, co mu jde nejvíce?

Coronel, můj španěl, umí to samé, co Uranus, akorát ježdění bez ničeho nemáme ještě doladěné tak úplně dokonale do vysokého stupně jako u Uranuse. A co ho baví? Užívá si španělský krok i klus, to mu jde skvěle a rád to předvádí. S oběma koňmi si výcvikově hodně hraji ve volnosti, skáču různé překážky, ať už na vyslání, nebo za mnou. Kladu důraz na fungování komukoli – od cizího dospělého až po dítě, pokud řeknu, jak na to. Oba hřebci, Uranus i Coronel, jsou spolehliví učitelé i úplně nejmenších dětí a nikdy nezneužijí jejich nevědomosti.

„Nekonečné hodiny strávené pozorovaním, sebakultiváciou sa nedajú obísť len pochopením nejakých princípov predložených na seminári, aj keď je to určitá skratka. No napriek tomu nevedie k cieľu, len naň poukazuje - a dokonca hrozí, že sa tu človek zastaví a zasekne. Keď tomu vonkajšiemu, čo je dôsledok vnútorného, dáva väčšiu dôležitosť, než aká tomu patrí... Je to ako obal bez obsahu.“

Žijete v krásném prostředí hor středního Slovenska, krajinu máte jako stvořenou pro venkovní život koní. Co vaši a u vás ustájení koně mají k dispozici jako samozřejmost, co je naopak benefit navíc?

Své koně, i koně jiných majitelů, kteří jsou u mě na pastvinách, se snažím chovat s přihlédnutím k jejich přirozeným potřebám, s ohledem na jejich dobrou psychickou pohodu. Což pro mne znamená svobodu pohybu, neustálý přístup k objemovému krmivu, stáda seskládaná tak, aby nevznikaly třenice a koně žili spokojeně. Udržuji si určitý počet koní a nepřekračuji ho. Chci se každému koni věnovat osobně, vědět, jak se zrovna cítí, mít čas denně si s každým jednotlivým najít aspoň chvilku na soukromé pozdravení se. Což při počtech nad osm koní přestávám psychicky zvládat. Nechci být ustajovatel, který má tolik zvířat, že už je bere jenom jako kusy, nikoli osobnosti. Dlouho jsem si žila ve své bublině, kdy jsem si myslela, že je takovýto přístup u koní standard, jenže po toulkách letem-světem jsem byla nemile překvapená, že věru ne vždy...

Znamená to, že klientští koně mají v ceně ustájení i výcvik?

Ne, to nemají. Koně u mě ustájení jsou z velké většiny v důchodovém věku, případně s nějakým zdravotním problémem. Majitelé ale mají jistotu, že koně spolehlivě fungují při každodenní manipulaci. Nic speciálnějšího s nimi nedělám.

„Je vylúčené zdokonaľovať sa len v jednej oblasti života - spontánne sa to deje vo všetkom... aj to je dôkaz zvládnutia Majstrovstva.“

A co koně na výcvik? Berete je k sobě komukoli a kdykoli?

Ne, cizí koně k sobě beru jen nerada. Trvá minimálně měsíc, než se nový kůň v novém prostředí rozkouká a uvolní. Tím pádem chtít, aby se v této době na mě soustředil, navíc s radostí, je nereálné. Dá se to, ale veškerá komunikace je potom víc o „musíš“, než o dobrovolné spolupráci. A pro mě je právě dobrovolnost zásadní. Málokterý majitel má trpělivost čekat, ale pokud se takový najde, potom výcvik u mne doma nevylučuji. Ovšem je pro mne podstatné pracovat i s majitelem samotným. Takže raději dojedu za nimi a na místě se věnuji oběma. Stejně ale mohu pouze ukázat dvojici cestu k vzájemnému porozumění, kráčet už po ní musí sami...

Jak pracujete se svými koňmi?

Pracuji bez tušírek (jediná výjimka bývala při učení španělského kroku, kde sloužil bičík jako ukazovátko pro jednotlivé nohy, ale postupem času nevyužívám tušírku už ani při tomto cviku). Stačí mi gesta, vizualizace a maximální soustředění. Je to jako v tangu. Partner vede, partnerka následuje. Avšak přitom právě ta určuje, jak partner může vést. Tak je to i v interakci, v „tanci“ s koněm. Při učení využívám odměny, ale nepracuji „pozitivkou“, kterou sice uznávám jako jednu z účinných metod při výuce nových věcí, ale neidentifikuji se s ní...

Postupně koně modeluji tak, že chce být sám pochválený a cviky bere jako možnost, jak mé spokojenosti dosáhnout. Mým výcvikovým cílem je fungování koně úplně beze všeho, a to vždy, všude, každému a ještě s radostí. Když koně učím nové věci, zásadně pracuji velmi krátce, ale častěji. I po naučení používám občas odměny – jako prostředek pro navození příjemných pocitů, které časem postupně adekvátně nahradí už jen sama moje pochvala a nadšení.

Konfliktu se nevyhýbám, dokonce pokud vím, že má kůň nějaký problém, iniciuji ho, aby problém vyplaval na světlo a mohli jsme na něm začít pracovat. Pokud má člověk cit a svoje emoce plně pod kontrolou, dokážou právě takovéto hraniční situace posunovat nejvíce.

„Vonkajšie prejavy sú prejavom vnútorného procesu. Je to práca s energiou, vizualizáciou, bez pochybností... prichádza k tancu medzi dvoma bytosťami...“

Jak byste charakterizovala sama sebe? A prozradíte krom obecných informací čtenářům EQUICHANNELu i něco, co jste ještě nikdy veřejně nezmínila a přitom by vás to vystihlo lépe než stovky slov?

Mnoho lidí mě zná jako divoženku, která předvádí exhibice se svým hřebcem a cítí se při tom jako ryba ve vodě. Ale není to úplně tak... :-) Nikdy jsem vystupovat nechtěla. Jsem ve skutečnosti introvert, kterého popostrčil život. Ale jsem za tu zkušenost ráda. A protože mám v povaze dělat věci, když už se do nich pustím, pořádně, na 100 %, nebo potom raději vůbec, bylo to tak i s vystupováním. Měla jsem období, kdy mne vystoupení de facto živila, v té době jsem, dá se říci, byla v tomto směru profesionál. Přitom jsem jako dítě měla problém jít do obchodu pro rohlík. Na papírek jsem si musela dopředu napsat, jak o něj požádám. :-)

Jak se tedy stalo, že jste vystupovat začala? Tipla bych opět nějakou náhodu...? :-)

Jezdívala jsem po závodech a mí přátelé věděli, že doma dělám s Uranusem cirkusové kousky a jezdím na nákrčáku. Tak jsem v přestávkách mezi disciplínami byla žádána o ukázky. Díky tomu mne začali oslovovat lidé, co organizovali nejrůznější akce. Pozvání jsem přijímala a postupně se na nás s Uranusem obracelo více a více i neznámých lidí. Ale to už jsem byla za tuto práci řádně placena. Dokonce jsem dvakrát vystupovala i před prezidentem SR. :-)

„Vo chvíli, keď tancujete so svojim koňom, sa konanie zdanlivo stráca, nevie sa, či vizualizácia a zámer je vedomo konaný, alebo sa iba spontánne deje... a čo bolo skôr. Strácajú sa hranice medzi vizualizovaným, zámerom a konaným - deje sa všetko naraz v jednom bode.“

Jak se připravuje kůň na vystoupení, má-li zůstat koněm?

Každý, kdo vystupuje, a chce být opravdu upřímný, musí přiznat, že je to dlouhodobě neslučitelné. Proto jsem vystoupení přestala dělat. Kůň není stroj a též má své dny. Obzvlášť pokud má jít o ukázky partnerství a absolutního souladu – to prostě nejde vždy na lusknutí prstů. Nikdy se mi nestal nějaký větší průšvih, ale také jsem nikdy na vystoupení nezažila to magické propojení duše člověka a koně, co občas zažívám doma, když se s koněm na sebe podíváme a víme... A chceme. Oba, tady a teď. Nedá se to vynutit. Mohu technicky předvést dobrou jízdu, pro oko zajímavou až dojímavou, ale jen já vím, že to není ono, že tam chybí to magické, neuchopitelné. Víceúrovňové propojení dvou rozdílných bytostí. Nemluvě o lidech, kteří se vystoupeními živí, tzn. dělají je pravidelně a často. Zkušené oko potom vidí, že za tím není harmonie, ale tvrdý dril a nekompromisní „musíš“.

Osobně s koňmi ráda dělám jiné, netradiční věci. Mnoho lidí se mě ptá, jak dlouho mi trvá naučení toho nebo tamtoho. Netuším. Je to pozvolný, dlouhodobý proces. Základ je vždy dobré naladění koně. Podle pocitu střídám činnosti, aby se na ně kůň těšil. Mojí prioritou je, abychom ze společných chvil měli oba radost. A to myslím, že se mi daří. Ale čím déle jsem na cestě, tím více nových obzorů vidím za každou zatáčkou, tím více nekonečných možností objevuji – a bohužel zjišťuji, že jeden život je na proniknutí ke koňské duši a k umění splynout s ní v tanci málo...

Kolik koní v současné době vlastníte a jak je využíváte?

Mám Uranuse, Coronela a kobylu kříženku shira – Marušku. K ní jsem se dostala úplně neplánovaně. Byla u mě ustájena, ale její majitelku životní situace donutila k prodeji. Ovšem za ten čas, co byla kobylka u mě, se velmi úzce spřátelila s Coronelem a mně přišlo líto jejich svazek zpřetrhat. Tak jsem ji odkoupila... Je velmi spolehlivým parťákem do terénů.

Leni, děkuji za moc zajímavý rozhovor a přeji po boku Uranuse ještě dlouhé a spokojené roky!

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: