Zdravé dítě má po dokončení třetího měsíce života položen základ pro správné držení těla, které by jej mělo provázet po zbytek života. Je to poloha tzv. primárního vzpřímení. Učený termín, že. Tak lidsky a velmi ve zkratce: Miminko leží na bříšku, opírá se o lokty, prsty na rukou jsou volné (nesevřeny v pěsti), pánev sklopená směrem k podložce tak, že se opírá o stydkou kost, stehna na podložce a holeně nad ní, hlava je držena v prodloužení páteře a není v záklonu.

Dítě s poruchou koordinace má podle závažnosti poruchy větší či menší problém tuto polohu zvládnout. Z toho vyplývá, že nemá základní podmínky pro správné držení těla. A protože každý pohyb potřebuje ve svém počátku nějakou stabilní oporu („dejte mi ve vesmíru pevný bod a pohnu zeměkoulí…” - I. Newton), je správný pohybový vývoj ohrožen. Pokud již dítě není v péči kvalitního fyzioterapeuta, je dvanáct, ne-li pět minut po. A je-li tento fyzioterapeut zároveň specialistou pro hiporehabilitaci, má jedinečnou šanci zařadit hipoterapii do komplexní léčby tohoto človíčka.

Znamená to, že ve výčtu terapeutických metod, které používá k pohybové rehabilitaci, figuruje hipoterapie. Není v žádném případě zařazena samostatně, jako jediná terapeutická metoda. Maminka s dítětem poctivě cvičí, nejčastěji reflexní terapii podle profesora V. Vojty. S touto metodou je kombinace hipoterapie dle mého přesvědčení a praxe naprosto jedinečná. U obou metod vycházíme z podstaty oslovení centrálního nervového systému vnějším podnětem, o kterém víme, že vyvolá určitou, pro terapii výhodnou reakci. Tato reakce se manifestuje pohybem, či spíše svalovou aktivitou (stačí i změna svalového napětí). Při reflexní terapii je to stimulace určitého bodu a pohybová, přesně definovaná odpověď na ni. U hipoterapie je to správná pohybová reakce na stimulaci, vznikající pohybem koňského hřbetu.

A protože dítě zatím neumí ani sedět, dáme si ho na koně na bříško. Koňská záď poskytne ideální plochu pro rozložení loktů do opory, bříško nalehne na hřbet a nohy dítěte volně visí pokrčené v nejhlubším místě sedu (za kohoutkem). Tím je zaručeno přirozené sklopení pánve a opora o stydkou kost. Hlava je držena v prodloužení páteře a přitom ve chvíli, kdy svaly jsou unaveny, má šanci spočinout na teplé koňské zádi, resp. na pleně, kterou přes ni z hygienických důvodů přehazujeme. Že už jste o tom dnes četli? Ano, o pár řádků výše v souvislosti se vzpřímením zdravého dítěte na konci třetího měsíce věku.

Polohy na koni při hipoterapii:

klasický sed, ...

... sed pozadu s oporou o ruce,...

... tzv. asistovaný sed s fyzioterapeutem. (Foto archiv OS Svítání)

Posuneme-li se do věku, kdy dítě je dostatečně vybaveno k samostatnému sedu a kontroluje trup a hlavu, lze jej na koně posadit klasicky. Pro kvalitní přenos pohybu, o který nám jde, kryjeme koňský hřbet pouze měkkou podložkou, jistotu sedu zprostředkují madla. Lze použít naprosto běžná voltižní, nebo upravená s „vychytávkami“ pro klienty hipoterapie.

Terapeut má dále možnost volit při neideálním stavu klientovy koordinace a pohyblivosti polohu opačného sedu (obličejem ke koňské zádi), kdy se dobře kompenzují „kulatá záda“, popř. asistovaný sed. Ten skýtá terapeutovi výhodu v tom, že po dobu terapie je v bezprostředním kontaktu s klientem a může manuálně pracovat na zlepšení podmínek, za kterých je stimulace klientem přijímána (např. aktivuje zóny reflexní lokomoce). Tato pozice je však velmi ošemetná, neboť bezprostřední kontakt by mohl převládnout do té míry, že se poté klient plně opírá o terapeuta a ztrácí se efekt samostatného přijímání pohybu klientem. Tuto polohu proto mohou s kladným terapeutickým efektem využívat pouze zkušení fyzioterapeuti s dobrými jezdeckými schopnostmi, aby při případném uskočení koně polohu v klidu „useděli“ a nepoškodili klienta.