Léčba koňmi 30: Parajezdectví - Byla bych jako zdravá šťastnější?

22. 03. 2010 05:00

Obrázky: 4

Autor: Hana Roubíčková Foto: archiv autorky Seriál: Léčba koňmi Počet přečtení: 5448 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Světlo světa jsem spatřila v jedné z pražských porodnic. Netušíc, že k životu potřebuji víc kyslíku, než jsem do té doby měla, jsem se ocitla v inkubátoru. Měla jsem dětskou mozkovou obrnu, už napořád.

Po dlouhé a pro mou maminku určitě náročné rehabilitaci jsem se naučila chodit a i dokonce běhat. Pro zkvalitnění rehabilitace, jsem začala navštěvovat školku spojenou s rehabilitačním stacionářem. Staral se tam o nás hodný pan doktor, kterému pomáhaly hodné sestřičky. A ten pan doktor měl kamarádku, taky pani doktorku a ta paní doktorka se rozhodla, že v jezdeckém oddíle, do kterého chodila, začne s hiporehabilitací. A nabídla svému kolegovi, že by to byla ideální rehabilitace pro děti ze stacionáře. Tak děti začaly chodit na „koníčky". U toho jsem samozřejmě nemohla chybět. Přemluvila jsem maminku a jedno nedělní odpoledne jsme s rodiči vyrazili na koně do Braníka.

paravoltižTo odpoledne si budu pamatovat asi do konce života. Když jsme přijeli, odváželi zrovna jednoho koně do veterinární nemocnice. Už se nevrátil. Kůň odešel a přišla jsem já, no to je tedy náhrada. Už po pár měsících ježdění si paní doktorka všimla, jak mi sílí nohy, zlepšení bylo vidět na první pohled.

Tak jsem sílila, rostla a hlavně jezdila na koni. V oddíle se už tehdy provozovala i voltiž. Voltižáci, koně a jejich trenérky jezdili každé léto na tábor. Paní doktorka nabídla našim, že bych mohla jet taky. To byl první votližní tábor, už jich mám za sebou 17. Čtrnáct dní koukat na holky, jak cvičí na koni jako opravdové krasojezdkyně, byl zážitek. Chtěla jsem umět cvičit jako ony. Holky mě vzaly mezi sebe a musím říct, že jsme byly a pořád jsme dobrá parta. Pomáhaly a radily mi se začátky voltiže. Nejlepší a nejdůležitější bylo, že holky byly zdravý, protože jsem v nich měla vzory. Asi v roce 1998 se mezi paradiscípliny přidala paravoltiž. Přišly první závody, první vítězství, první prohry, první vyhraná mistrovství republiky.

Ale ono nejde o to, kolikátí skončíte, jde o to, jestli se každou zimu naučíte nové cviky. Nebo jestli ty staré zlepšíte. Jestli ty cviky dokážete dělat tak, abyste neublížili ani sobě ani koni.

paradrezuraNa přelomu základní a střední školy mě paní doktorka začala učit jezdit v sedle. Začala jsem s paradrezurou. Paradrezura není žádná sranda, je to mnohem těžší než voltiž, protože jsem to já, kdo rozhoduje, kam se pojede, kdy se nakluše a kdy zase přejde do kroku. To se mi daří buď s větším, nebo s menším úspěchem. Ale to druhý místo z posledního mistrovství si myslím, že je docela úspěch. Musím se toho v paradrezuře ještě hodně naučit.

Stejně bych nic za život s koňmi nevyměnila. Ten vlastní pocit potřebnosti, nezbytečnosti a schopnosti se o někoho starat je k nezaplacení. S koňmi můžu řešit svoje radosti a starosti - stylem „nech to koňovi", kolikrát v životě už se mi vyplatilo. Celý náš oddíl s jeho čtyřnohými a dvounohými obyvateli jsou má druhá rodina.
Kdoví kde bych byla a čím bych se zabývala, nebýt mého handicapu. Myslím, že je to nesprávně položená otázka. Je lepší se zeptat, zda bych byla jako zdravá šťastnější. A to si myslím, že asi ne. Protože bych nepotkala tak skvělý lidi a nebyla bych mezi koňmi.

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: