Léčba koňmi: 24. Parawestern, Jája a Kikin

21. 12. 2009 05:00

Obrázky: 2

Autor: Lenka Lišková ml. Foto: Jiří Zach Seriál: Léčba koňmi Počet přečtení: 5203 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnes už nerozlučná dvojice, kterou můžeme vídat nejen při tréninku na jízdárně, ale již více let na parawesternových soutěžích, při různých ukázkách a vystoupeních. Pro tuto dvojici opravdu platí motto z JUJU soutěží „Největší překážky neleží na kolbišti, ale v nás samých. Dokážeme je překonat jen tehdy, když překonáme sami sebe.

Jájina diagnóza je dosti komplikovaná, je zde postižení mozku, které zřejmě vzniklo při porodu. Přesná diagnóza v podstatě není stanovená, stejně tak další prognóza. Zatím je stav stabilizovaný. Má problémy s motorikou, ztížená koordinace pohybů, řeči... Navštěvovala základní i střední rodinnou školu v Brně na Kociánce.

Při prvním kontaktu s koňmi, asi před 5 lety, bylo ze strany Jáji vidět velké nadšení a zájem. Trochu rozčarování přišlo po prvních jízdách, které probíhaly s madly a Jája byla pouze pasivní jezdec. Cvičili jsme uvolněnost, postupně odstraňovali napnutí svalů a strnulost, která byla ze začátku i částečně způsobená nejistotou a strachem. Postupně se učila důvěřovat koňskému partnerovi, už dokázala provést i některé cviky na koňském hřbetě, snažíme se uvolňovat dolní část těla, aby mohla pánev sledovat pohyb koňského hřbetu.

Asi po půl roce „pasivního ježdění" jí to již nestačí. Vidí ostatní jezdce jezdit samostatně, ovládat koně. Nejdříve tedy zkoušíme rozumět si s koníkem ze země. Vyčistit, s pomocí zvednout nohy, nasedlat. Jája vodí koně na vodítku a zjišťuje, že to funguje. Koník ji respektuje, vnímá její pohyby, následuje. Rozhodujeme se tedy zkusit přejít k aktivnímu ježdění a Jája se má poprvé posadit do sedla. Kikin je Belgický norik zvyklý nosit westernové sedlo. Pro Jáju se to nakonec ukazuje jako nejlepší řešení. Ve westernovém sedle se cítí jistější a stabilnější, je tu možnost v případě potřeby zachytit se hrušky sedla. Také třmeny jsou pohodlné, ve velkých kožených třmenech nehrozí uváznutí nohy, chodidlo je pohodlně opřené o široký třmenový můstek.

Postupně tedy začínáme s ježděním v sedle, nejdříve s vodičem, na lonži, postupně zkoušíme i pracovní klus. Po pár měsících zvykání na sedlo místo madel můžeme začít i zkoušet samostatné ovládání koně. Zde se ukazuje potřeba velké práce s uklidněním ruky při chůzi koně a s ujasněním si pomůcek rukou. Kikin je vcelku zvyklý i na slovní povely, což nám usnadňuje pobídky. Použití holeně pro pobídku do kroku je zatím problematické, ale Jája se snaží a vypadá to, že zvládneme i tento problém...

parawesternAsi po půl roce samostatného ježdění a absolvování i mnoha krokových projížděk v přírodě začínáme s nácvikem některých westernových disciplín. A tady to už pro oba zúčastněné - Kikina i Jáju začíná být zajímavé a s velkým odhodláním začínají zdolávat první trailové překážky, které jim stavíme na kolbišti.
Po pečlivém tréninku nastává čas prvních JUJU závodů na Kikiranči v Březině. Zde hraje samozřejmě svou roli i tréma, ale vše obtížné je zapomenuto po zdárném překonání první soutěže před publikem. První vyhrané stužky, první pohár....

Je rozhodnuto, Jája a Kikin - uvidíme je ještě mockrát, jak statečně zdolávají další soutěže, radují se z úspěchů, no a někdy k životu patří i prohry - i koně mají své dny. Jája ale Kikina zná a ví, že příště bude líp. Kdo věří svému koni, promění i tu nejmenší šanci ve velké vítězství. Vítězství radosti.

Lenka Lišková


Pohled Jáji

Poprvé jsem jela na koni v 5 letech. Na klisně jménem Bára, měla barvu srsti hnědou. Dlouhá léta to byl můj nejoblíbenější kůň, ale po pár letech si jí vzala kamarádka, protože byla už starší, kdyby si ji nevzala, tak by asi skončila na jatkách.

V 9 letech jsem začala jezdit na tábor s nemocnými dětmi, kde jsme jezdili na koních. Já sem jezdila na Artexovi, byl to kůň s hnědou srstí, černou hřívou a s černým ocasem a na hlavě měl bílou lysinku. Jezdila jsem na něm celý týden. Bylo to super! Nemohla jsem ho přes rok vídat, protože byl z Prahy, kde Artex pomáhal lidem, kteří byli labilní. Po pár letech jsem se dozvěděla, že umřel na koliku.

Bublina je hnědá klisna s lysinkou na hlavě, kterou jsem poznala na táboře jako Artexe. Když si Bublinu pořídila majitelka, tak jsem na ní jezdila, aby se nelekala, když bude vozit na hřbetě nemocné děti. Tak jsme šustili, stavěli překážky, aby se nebála nevšedních věci. Bublinu jsem viděla naposled minulý rok na ukázkách s koňmi na náměstí Svobody. Tam jsem se dověděla, že jí majitelka chce připustit, tak nevím, jestli se to povedlo, ale doufám, že ano.

parawesternKikin je kůň, na kterém teď jezdím, je to moje živé zlato. Je to českomoravský belgický kůň. Narozen 1997. S Kikinem jsme se poznali za trochu divných podmínek. Má kukuč zlatíčka, ale je to pěkná podšívka, když jsme se poprvé viděli, tak to bylo před 6 lety u mamčiny kamarádky, která pořádá pro děcka jezdecké tábory (sdružení Šemík). Mají tam asi 15 koní, kteří tam jsou ustájení, nic jim tam nechybí, chodí tam do přírody. Jinak má Lenka Lišková v Řícmanicích 8 koní a na tom jednom jsem jezdila, když jsem byla malá. Jmenuje se Dolar a je mu už přes 20 let. Abych se vrátila ke Kikinovi. Kikiš byl ve výběhu, tak jsme šli pro něj, ale nějak jsme špatně připnuli vodítko, tak utekl a naháněli jsme ho po táboře. Říkám mamce, tak na toho koně si mám sednout, mamka měla úsměv od ucha k uchu. Tak jsme ho šli osedlat a já jsem na něj vylezla a bylo to v pohodě.

Kikin taky miluje sníh. Jednou v sobotu jsem šla jezdit do Řícmanic za doprovodu mamky. Kikiš byl jak z divokých vajec. Došli jsme na jízdárnu a nasedla jsem na Kikina. Řekla jsem mamce, ať mi ho pustí, že půjdeme sami. No a to se Kikinovi moc líbilo. Rozklusal se, já na něm a vzal si to rovnou k lesu. Mamka nás naštěstí dohonila a zastavila, jinak bych ležela někde ve křoví. Kikišek se taky jednou prošel mamce po noze. Stoupl ji na malíček a měla ho celý fialový, Kikin totiž má 850 kg. Mamka potom nemohla najít boty, co si obuje, protože ho měla moooc oteklý :-)

Kikin, když byl malý, tak si poranil oko (nevidí na něj) a předchozí majitel ho chtěl dát na jatka, ale díky současným majitelům Paděrovým se má Kikin moc dobře a máme se rádi. A dokonce prý Kikin poslouchá nejvíc mě a jeho pána. Tím to mu moc děkuji zato, že ho zachránil, nejen pro sebe, ale i pro mě a že mi moc pomáhá.

Paďerovi si ke Kikinovi pořídili poníka - Mášenku. Je to Shetlandský pony. Narodila se 21. 4. 2002 v Zoo Svatý kopec u Olomouce. Od té doby, co jí mají, tak ti dva jsou nerozlučná dvojka. Mášenka taky dělá pěkně zlomyslná gesta, když byla menší, tak na táboře prolezla pod ohradou a hurá na granule, anebo přeskočila ohradu a utekla. Je to čertovo kvítko.

S Kikinem jezdíme na westernové závody. Kikin mi přináší radost a moc mi pomáhá a Mášenka taky. Mám je oba moc ráda a doufám, že i oni mě.

Jája Polcarová

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: