Myšlenka vytvořit westernovou alternativu tohoto odvětví hiporehabilitace v Čechách se poprvé zrodila v občanském sdružení Šemík v Řícmanicích. Klienti, docházející na AVK (aktivity s využitím koní) a schopní více méně samostatně zvládnout koně, mají stále větší zájem si vyzkoušet jízdu ve westernovém sedle. V něm se většina zejména začínajících jezdců cítí bezpečněji a pohodlněji než v klasickém školním anglickém sedle.

Existuje mnoho typů těchto sedel, které jsou uzpůsobeny na jednotlivé disciplíny. Pro potřeby parawesternu jsou nejvhodnější reiningová sedla, kde má jezdec dobrý kontakt s koněm sedem a holení, a sedla all-aroundová, která jsou určena pro přiježděnostní disciplíny. Tato sedla mají širší posedlí, na přední rozsoše je takzvaná „hruška", které se klienti mohou kdykoliv přichytit, zadní rozsocha je vyšší, avšak není určena pro oporu zad při jízdě. Třmeny jsou zavěšeny místo třmenových řemenů v kožených fenderech, které drží třmen i s nohou jezdce ve správné a stabilní poloze.

Koně připravovaní pro westernové disciplíny jsou naučeni na odlišné pobídky než v klasickém ježdění. Většina těchto pobídek je pro jezdce se zdravotním znevýhodněním snáze pochopitelná a lépe proveditelná. Pokud je kůň dobře přiježděný, tak na lehký dotek holeně ochotně ustoupí od tlaku, na zasednutí plynule zastaví a na stisk obou holení se rozejde, nebo přejde do rychlejšího chodu.

Po westernových koních, zvláště po koních soutěžících v disciplíně western pleasure, jsou požadovány odlišné chody, než jsou chody koní v anglickém ježdění. Krok zvaný „walk" by měl být pravidelný a uvolněný. Kůň by měl jít přirozeně a neměl by spěchat. Klus zvaný „jog" je dvoudobý diagonální chod. Na rozdíl od klasického klusu, tzv. „trot", při kterém se většinou vysedá (lehký klus), by měl kůň jít až extrémně pomalým tempem (někdy je i pomalejší než krok), avšak zachovat si při tom pružnost hřbetu, podsazení zádě a pravidelnost chodu. Westernový cval, tzv. „lope", je opět velmi pomalý a vznos koně je minimální. Kůň musí být ochotný takto cválat sám od sebe, aniž by ho jezdec k tomu nutil. V disciplíně western pleasure by měli jezdci i koně vzbuzovat pro laika dojem, že právě usínají. Ovšem cval musí zůstat čistý a třídobý. Ve všech chodech jezdec sedí v pracovním sedu, plnou vahou v sedle, což díky pomalým a plynulým chodům koně nedělá klientům problémy ani v rychlejších chodech než je krok. Jezdec tak zůstane klidný, uvolněný a může dávat pomůcky holení, sedem i rukou, protože zůstane v rovnováze a nebude mít potřebu se koně přidržovat.

Pravidla parawesternu

Pravidla tohoto sportu se stále tvoří se získáváním nových poznatků. Základem jsou pravidla western riding clubu, který je zastřešující organizací westernového sportu v České republice. Úpravu těchto pravidel umožnila spolupráce se Slovenskem, kde se parawestern jezdí už delší dobu. Jezdci nejsou rozděleni do tříd podle WRC (mládež, amatér, open,...), ani podle jejich handicapu, ale startují všichni společně s individuálním hodnocením jednotlivců.

V téměř všech westernových disciplínách je předepsáno uždění snaffle bit (stíhlové udidlo) s podbradním řemínkem nebo hackamore a obouruční vedení pro koně do stáří pěti let včetně, ale šestiletí a starší smí startovat pouze na uždění bit (pákové udidlo) s podbradním řetízkem a musí být vedeni jednoručně. Pro jezdce se zdravotním znevýhodněním by ovšem vedení jednou rukou bylo obtížné a pákové udidlo je pro tyto potřeby zcela nevhodné. Proto v parawesternu není předepsáno uždění ani vedení koně, ale většinou se používá snaffle bit a obouruční vedení. Jezdci, kteří nemohou, nebo mají omezenou pohyblivost jedné ruky, mohou vést koně jednou rukou na kroužkovém udidle. Držení otěží může být libovolným způsobem, který nezpůsobuje koni bolest. Westernové sedlo musí být dobře padnoucí, čisté, bez zbytečných řemínků či pásků. Zadní podbřišník není nutností, protože pro parawesternové disciplíny není potřeba. Jezdec nesmí být k sedlu nijak upevňován, či vázán.

Parajezdec musí mít dobře padnoucí, čistý westernový oděv. To jsou nejlépe džíny, na kterých mohou být dlouhé chapsy, a košile nebo blůza s dlouhým rukávem. Klobouk je nahrazen dobře padnoucí jezdeckou přilbou. Obuv by měla být vysoká, pevná a kožená. Ostruhy mohou používat pouze zkušení jezdci s klidnou nohou, ale většina koní reaguje pouze na lehký dotek holení.

Parajezdci koně ovládají pomůckami sedem, holení, otěží i hlasem. Koně lze ovládat i bez pomocí otěží, tzn. pouze holení a hlasem, nebo bez pomocí holení. V tomto případě je možno použít bičík, který je normálně ve westernovém sportu zakázaný.

Disciplíny parawesternového sportu

Jezdci se zdravotním znevýhodněním často rádi soutěží a je to pro ně i výborná motivace. Tuto možnost mají například na neoficiálních závodech, tzv. JUJU soutěžích (jen úplně jednoduché úlohy). Tyto soutěže jsou přístupné jak pro zdravé, tak i pro jezdce se zdravotním znevýhodněním. Klienti jsou většinou ve známém prostředí i ve známém kolektivu a mají možnost změřit síly s ostatními jezdci. Zatím nejsou určeny třídy podle stupně handicapu, ale každý jede úlohu podle svých možností. Někteří jedou samostatně, pouze pod odborným dohledem, který je uvnitř kolbiště. Jiným může trenér napovídat hlasem, některým je kůň veden nebo pouze jištěn na vodítku nebo je zde možnost předjezdce na koni. Tyto soutěže zatím měly vždy veliký úspěch a sešlo se na nich mnoho jezdců s různými zdravotními porblémy. Navíc soupeření s ostatními jezdci klienty motivuje k větší snaze, soustředěnosti a v neposlední ředě i k zodpovědnosti ke svému koni.