Složení mého koňského ministádečka je poměrně pestré: osmnáctiletý invalidní důchodce, sedmnáctiletá stále pracovně využívaná klisna a čtyřletá lipická puberťačka v procesu obsedání. Všichni tři po většinu svého života žili ve stájích s výběhy či pastvinami a trávili v nich velkou část času s dalšími koňmi různého věku i pohlaví. Nebyl jim nikdy cizí pobyt venku za rozličného počasí ani pobyt ve stájích. Protože oba starší koně mají zdravotní problémy, po celá léta jsem se upevňovala v názoru, že komerční ustájení, byť sebelepší z toho, co se v současné době standardně nabízí, není to pravé ořechové pro individuální péči o zdravotně „problémového" jedince. Bohužel se to ukázalo především během doby, kdy jsme byli ve stěhovacím procesu a ke koním jsem se dostala zhruba jednou měsíčně zaplatit nájem. Tato doba trvala něco přes půl roku a výsledkem byli - i přes standardní péči velmi slušné komerční stáje s pastvinami - dva koně v ne ideálním výživném stavu. Zanedlouho po přestěhování domů bylo možné si všimnout prvních změn k lepšímu; a mě nenapadá nic jiného, než toto povzdechnutí: Ne „přirozené" vypuštění na široširé pastviny do stáda, ale individuální přístup - byť na první pohled v méně přirozených podmínkách - dělá zázraky.

Druhý dech

Můj vysoký rezavý valach, kterého znám od narození a vlastním od jeho 3,5 let, má od útlého hříběcího věku vážný problém s hleznem. Před cca 6 lety se na něm přestalo jezdit, protože se mu na nemocnou nohu podařilo nějak špatně došlápnout a od té doby nechodí čistě. Navíc se na něho před cca 10 lety nabalily další problémy, pravděpodobně související se sníženou (nebo „rozhozenou"?) imunitou; mezi nimi i sarkoidy a nehojící se rána na karpu, která během té doby přerostla v histologicky potvrzený nezhoubný nádor šlachové pochvy. A do třetice všeho dobrého: valach už dlouhá léta platí za nevykrmitelného koně.

V půli října 2009 jsem domů přivezla poctivého hubeňoura, který - vedle četných sarkoidů po těle - měl na přední noze dokonale rozbujelý nádor; mokvající, páchnoucí, za teplého počasí hojně navštěvovaný mouchami. Již několik let jsme ho řešili tak, že přes zimu se „to" udržovalo v klidu a na jaře, když vyschlo bláto, jsme koně uspali a nádor vyřízli, aby zase přes léto mohl vybujet do původní velikosti. Tato procedura nás čekala i letos.

Jako úkol číslo jedna jsem si tedy stanovila vykrmení koně aspoň do stavu, kdy se za něj nebudu muset stydět a on by mohl zvládnout svoji první zimu v režimu 24/7. (Samozřejmě deky různého druhu byly a stále jsou připravené ve skříni...)

Plán byl jasný: luční seno ad libitum, část jádra nahradit řepnými řízky (zpočátku obohacenými o vojtěšku) a ke statkovým krmivům (oves a ječný šrot) přidat osvědčené granule „bílkovinného" charakteru a olej. K tomu kvalitní minerální doplněk, nezapomenout na „výživu pro klouby" a MSM (ne, že bych tomu věřila, ale abych měla čisté svědomí, že svému artrotikovi dávám vše, co můžu) a denně přidávat i vyvazovač mykotoxinů. Trochu jsem se bála nadbytku bílkovin v jeho krmné dávce, ale nedávné vyšetření krve neukázalo na žádné problémy s játry ani ledvinami, takže jsem do toho šla. Počítala jsem s tím, že pokud se tato krmná dávka neosvědčí, zkusím to s rýžovými otrubami a extrudovaným lněným semínkem.

Valach zpočátku nežral dobře (ostatně jako většinu svého života). Nedožíral svoji dávku, při krmení se neustále ohlížel, zvedal hlavu a hlídal si svoje „stádečko". Naštěstí seno mu šlo a první větší mrazy ho našly nejen ve slušném kožichu, ale i s mírnou vrstvičkou tuku. V tomto stavu zůstal po celou zimu 2009/2010, kdy nemusel být ani jednou dekován a naopak se zdálo, že mu zimní počasí - sice velmi mrazivé, ale suché - nesmírně vyhovuje.

Protože jsem člověk nanejvýš pochybovačný a neustále si kladu dotěrné otázky ohledně vhodnosti či nevhodnosti různých „zaručených" přípravků pro zdraví koní, rozhodla jsem se experimentovat: když mi došla „kloubní výživa", další jsem nekupovala a čekala, co se stane. Nic se nestalo. Když mi došlo MSM, opět jsem další nekoupila a koně bedlivě sledovala; nic se nestalo. Valach chodil stejně jako dřív, stejně jako několik posledních let si při stání odlehčoval svoji nemocnou zadní nohu a zřetelně byl na něm vidět občasný „kohoutí krok". Uplynula zima, přežili jsme tání sněhu, přišly první příjemné jarní dny a já si najednou uvědomila, že kohoutí krok zmizel a valach se pohybuje výrazně lépe: celkově nemá tendenci nemocnou nohou zkracovat krok a v klusu pokulhává výrazně méně. Mít více času, bez výčitek bych na něj mohla sednout a začít s pomalými procházkami po okolí... Fajn, „kloubní výživu" i MSM s čistým svědomím vyškrtávám ze seznamu kupovaných zbytečností.

Jenže největší překvapení teprve mělo přijít: valachův nádor na přední noze. Nezbytná operace byla plánovaná cca na duben, tedy na dobu, kdy už bude tepleji a hlavně nebude bláto, protože kůň se bude po venku pohybovat s velkou otevřenou ránou na noze. Člověk míní... Bláto ještě nestihlo po zimním sněhu vyschnout a milý valach si svůj objemný nádor někde natrhnul. I přes okamžitou očistu a dezinfekci se do toho dostala infekce a bylo nutné odstranění nádoru provést hned. Bohužel „trhlina" zasahovala hluboko a hnisala, valach dostal do nohy slušně rozsáhlou a bolestivou flegmónu. Následovala další chirurgická revize, drenáž, několikrát denně výplachy hluboké a úzké rány, injekční antibiotika... Trvalo několik týdnů skutečně intenzivní péče, než se „trhlina" uzavřela a noha postupně „splaskla". Plošná rána po uříznutém nádoru se postupně zmenšovala a zarůstala; ostatně jako každým rokem. Jeden rozdíl však nastal: zatímco dosud se vždy začátkem léta i přes nejrůznější péči nádor zase objevil a do podzimu divoce rozbujel, letos k tomu nedošlo! Rána se spořádaně zatáhla, zakryla kůží bez chlupů a bylo to... Deset let soužení prostě za pár měsíců pink! - a nebylo.

Tak jako nevím, jestli bylo dříve kuře nebo slepice, netuším, jestli se valachovi nejdříve zahojil nádor nebo začal přibírat. Faktem ale je, že v době, kdy se mu noha zahojila, čili na přelomu jara a léta, se mi valach začal kulatit před očima. A co víc - svoji porci dožíral jako první a nenechal ani zrnko. V této době se také výrazně zlepšil jeho pohyb, zmírnilo se kulhání na zadek. Možná už mám vlčí mlhu, ale zdá se mi, že se mu zmenšují i jeho sarkoidy po těle...

Proč?

Netuším. Předpokládám však, že vše souvisí se vším. Kůň žije v neměnném stádečku, protože je dominantní, má klid, jeho kobyly mu nikdo nebere a nikdo nemá tendenci svoji dominanci si s ním měřit. Protože nežije na rozlehlých pastvinách s větším stádem různě aktivních koní, není nucen pohybovat se více či jinak, než jak jeho nemocné noze vyhovuje. Na druhé straně je současný životní prostor mých koní natolik členitý, že musí neustále přecházet z místa na místo (seno, tráva, závětří, stín, oblíbené místo pro vyhlížení do kraje, voda, zpevněný povrch - každé z toho je někde jinde a koně toho dost využívají). Zdraví kloubů přece závisí na pomalém a stálém pohybu po nenáročném terénu; dvojnásobně pak u artrotických koní. Kam se hrabou přeceňované „kloubní přípravky".

Další kamínek do mozaiky může být krmení. Neustálý přístup k píci, více malých porcí jádra a supervláknina v podobě řepných řízků - to vše má jistě velký vliv na rovnováhu bakterií ve střevě koní. Kvalitní minerální doplňky (organicky vázané minerály), esenciální aminokyseliny navíc - a možná i onen vyvazovač mykotoxinů! To vše totiž přímo i nepřímo zcela jistě ovlivňuje imunitu koně; s tím možná souvisí i zhojení desetileté rány. Nebo snad proto, že se koně pasou na louce bohaté na jitrocel kopinatý? Neznám odpověď. Nicméně nebyla nutná ani echinacea či podobné posilovače imunity, ani jiné „harmonizování" organismu.

A ve výsledku méně bolavé klouby, stálejší střevní rovnováha a lepší imunita zcela jistě přiměly tělo koně po tolika letech „přibrat". Určitě k tomu přispěla i kvalitní tráva, která se nám urodila na nové pastvině, i když pastva valachovi nechyběla ani předtím. Uvidíme v zimě, když bude opět jen na seně...

Za co může seno?

Sedmnáctiletá šimla je taky typický veterinární kůň. Jedním z jejích problémů, který mi před pár lety ztrpčil život a jehož dohry zněly donedávna, jsou melanomy. Před třemi lety se pravděpodobně rozšířily i do vemínka a způsobily těžký zánět poloviny mléčné žlázy. Po dlouhé léčbě se vemínko vyřešilo, bohužel klisna, vždy dobře krmitelná a příjemně kulatá, hodně zhubla a bez individuální „domácí" péče byl problém ji dostat do původního stavu. Podobně, jako valacha, jsem si i ji přivezla pohublou, byť dostávala i přes nicnedělání pravidelně dvakrát denně jádro a od jara do podzimu 2009 pobývala se stádem na několikahektarové pastvině.

Vykrmit šimlu naštěstí nebylo až tak těžké. Problém v komerční stáji pravděpodobně byla její velká podřízenost vůči jiným koním, takže se mnohdy nedostala pořádně k senu v době, kdy nebyla pastva příliš výživná. Možná i stres ve stádě... kdo ví. Doma se na krmné dávce, podobné té, kterou měl naordinovanou valach, spravila do zimy a během jara se dostala do podoby, v jaké byla před onemocněním vemínka. Horší to bylo s její sportovní kondicí. Od problémů s vemínkem pracovala výrazně méně, než předtím, a poslední půlrok před nastěhováním domů se jen poflakovala na pastvině. Tomu jsem i přičítala občasný výtok z nosu, rychlejší zadýchání se při práci a odkašlávání během ježdění.

Během zimy vše vymizelo a na jaře se vrátil mírný výtok s pokašláváním při práci. To mě už znervóznilo. Šimla nikdy dýchací problémy neměla, vždy pobývala hodně venku a kromě posledního roku před nastěhováním domů žila v neustále otevřeném venkovním boxe. Přestala jsem tedy na ní jezdit a omezila se na práci ze země a lehké procházky po okolí. Dostávala léky a čaje na odhlenění a vykašlávání a její stav se lepšil. Jakmile však po mokrém jaru přišlo horké léto, klisna začala hůř dýchat i v klidu. Vylekala mě hypotetická možnost rozšíření melanomů do plic či vzdušných vaků, takže jsem se rozhodla ji nechat důkladně vyšetřit. Ultrazvuk a endoskop neprokázaly nádory (chválabohu!), ale neinfekční zánět dýchacích cest (RAO). Krom jiného byl právě tento nález poslední kapkou mého rozhodnutí znepřístupnit koním stodolu a skutečně je na 24/7 vykázat ven. Jako největšího viníka jsem viděla seno, na kterém se pravděpodobně podepsalo mokré jaro; začala jsem ho tedy poctivě promývat vodou a čekala na novou várku. Do lékárny mi přibyly další léky, kdyby náhodou bylo třeba zasáhnout.

Nebylo třeba. Po znepřístupnění stodoly a podávání promytého sena se klisna den ze dne zlepšila a (zaklepat!) do dneška se neukázal výtok, kašel ani horší dýchání. Ale je mi jasné, že stodola musí být jen velmi omezeným místem pobytu koní a seno si chci v budoucnu dělat sama; velké kulaté balíky kupované od cizích lidí jsou prostě zdrojem neustálých problémů, o špatné skladovatelnosti a manipulaci ani nemluvě.

Ještě jedné věci jsem si však u šimly všimla: vynucený dlouhodobější pracovní klid, režim 24/7, kdy byli koně motivováni hodně popocházet po členitějším, ale nenáročném terénu, se podepsalo na zlepšení její celkové pohyblivosti. Šimla byla vždy spíš „dřevěný" kůň, po problému s vemínkem se její ztuhlost výrazně prohloubila. Především záď měla poměrně výrazně zablokovanou a s ní se „vezla" i bedra a kyčelní klouby. Kromě změny ustájení jsem se soustředila na „hraní si" na ruce a provádění různých fyzioterapeutických protahovacích a posilovacích cviků, na což klisna zareagovala nečekaným „rozvázáním" pohybu. Uvolněné a protažené svaly, rozpohybované klouby. Že bychom se vrátili v 18 letech zase k drezuře? :-)

Kopyta

Zajímavé poznatky mi přineslo i roční sledování bosých kopyt mých koní. Utvrdila jsem se v názoru, že dostatek pohybu po pevném povrchu je to, co koňská kopyta potřebují, aby mohla naboso bezbolestně sloužit. A že je třeba do tvaru kopyta zasahovat co nejméně; zato co nejčastěji. Z hlediska současného pojetí „vyváženého a funkčního tvaru kopyt" je pro koně nejvhodnější suché počasí, pevný povrch, mírné úpravy (spíš jen rašplí srovnat rohovinu tam, kde „vyčnívá") a krátké intervaly úprav (cca 2-3 týdny). V této situaci není nutné žádné dodatečné namáčení či vlhčení; aspoň v mém případě stačil pobyt na trávě. Noční můrou bylo naopak mokro, bahno, měkko. Kopyta se stahovala, střelky zužovaly a střelové rýhy prohlubovaly. Na druhou stranu - ani tato změna nemusí být bez užitku. Koně neměli v žádném počasí problémy s chozením po dostupném terénu. Samozřejmě v období mokra nelze po bosých kopytech chtít zázračné výkony na tvrdých cestách... Inu, více než superlicentovaný kopytář je vhodné životní prostředí, pravidelné sledování koně a schopnost ve vhodnou chvíli provést na kopytě vhodnou drobnou úpravu. Podotýkám, že mluvím o koních, kteří nejsou nuceni podávat žádné sportovní či pracovní výkony!

Všichni tři

Psychické změny jsem pozorovala u svých koní už po pár měsících pobytu doma. Průhledná pravidla jejich vzájemných vztahů, dostatek prostoru i žrádla jistě udělaly své. Koně si vytvořili svoji stálou sociální skupinku. Podřízená a odstrkovaná šimla si začala lehce dovolovat na dominantního valacha. Lehce. Prostě se jím nenechala uzurpovat a občas dala najevo svoji nelibost. Dnes se spolu docela dobře kamarádí a ona mu občas vleze i do kýble s jádrem. Valach přestal nervózně hlídat své stádo kdykoli a kdekoli a psychicky se uvolnil. Mladá lipicánka, stojící v hierarchii mezi valachem a šimlou, se naučila jednat ve svůj prospěch, ale veskrze slušně. Samozřejmě výměny názorů mezi koňmi jsou časté, ale v naprosté většině případů se omezují na různé úšklebky, natočení zadku či náznaky kousnutí. Snahy o vyjasnění si hierarchie jsem si za ten rok nevšimla ani jednou; to vše byly skutečně pouze různě výrazné, ale jen vteřinové diskuse, téměř vždy se týkaly krmení jádrem či pamlsku.

Filozofická (ale i praktická) otázka zní: Jak poznat skutečně spokojeného koně? Že je zdravý? Začne dobře žrát? Přibere? Zlepší se mu imunita? Uvolní svaly? Zvýší pracovní elán? Zvedne sebevědomí? Zlepší soustředěnost při práci? Nebo všechno najednou? Pak ale přece není těžké na koni poznat spokojenost se sebou samým a svým životem...