Kterak se česká hiporehabilitace vydala do světa

4. 01. 2019 10:00, Aktualizováno 6. 01. 2019 22:57

Obrázky: 5

Autor: Michaela Burdová Foto: ČHS Rubrika: Hiporehabilitace Počet přečtení: 634 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Tvůrčí duch týmu České hiporehabilitační společnosti, z.s. (ČHS) nemá hranice. Po úspěšných prezentacích na Mezinárodní konferenci o hiporehabilitaci v Dublinu 2018 se 12. listopadu v Praze konal křest dvou odborných publikací českých autorek vydaných v angličtině. Nejen o knížkách si přečtěte zajímavý rozhovor s autorkami těchto dvou publikací…

U slavnostního křtu nechyběla přední světová snowboardistka a olympijská vítězka Eva Samková.

Foto níže: 1. křest knihy v Malostranské besedě – popis zleva: Věra Lantelme (předsedkyně ČHS), Tereza Honců (koordinátorka odborné sekce Hipoterapie ČHS), Eva Samková (olympijská vítězka – snowboard) a Martin Zach (patron sdružení Caballinus)

Na cestu do světa se vydaly tyto publikace: 

The Therapy Horse Certification Program: A methodology for specialized horse testing program in Equine Assisted Activities and Therapies / Vladimíra Casková, spoluautoři: Kamila Petrova; Jindra Vladyková; Věra Lantelme-Faisan; Alena Fritscherová; Marie Dvořáčková / 2018

Ing. et Bc. Vladimíra Casková – fyzioterapeutka a zootechnička (obor chov koní a agroturistika, Mendelova univerzita), 30 praxe v hipoterapii, místopředsedkyně ČHS, koordinátorka odborné sekce Vzdělávání pod ČHS a předsedkyně hiporehabilitačního střediska Sdružení Epona.

Hippotherapy: A methodology of hippotherapy for Cerebral palsy and Central Coordination Disorder / Věra Lantelme-Faisan, Tereza Honců, spoluautoři: Anna Dobisová, Tereza Dvořáková, Vladimíra Casková / 2018

Ing. Věra Lantelme-Faisan, DiS. – fyzioterapeutka s 18letou praxí v oboru, předsedkyně ČHS

Mgr. Tereza Honců – fyzioterapeutka s 14letou praxí v hipoterapii, koordinátorka odborné sekce Hipoterapie pod ČHS a předsedkyně hiporehabilitačního střediska Caballinus, z.s.

 

A co nám o knihách, koních, hipoterapii i sobě prozradily autorky? 

Co bylo impulsem pro vydání těchto publikací v angličtině?

Věra Lantelme: V roce 2014 jsme napsaly českou metodiku v rámci procesu certifikace kurzu Hipoterapie pro Ministerstvo zdravotnictví a v roce 2016 jsme s Terezou (Terezou Honců) začaly učit kurzy zaměřené na aplikování hipoterapie v rané péči a z metodiky jsme často čerpaly. V zahraničí je toto téma stále ještě v plenkách a naši kolegové hledali materiály k dalšímu studiu. Proto jsme se rozhodly metodiku přeložit, doplnit fotografiemi a dalšími kapitolami, které osvětlí danou problematiku tak, aby se zahraniční fyzioterapeuti přestali bát s malými dětmi pracovat na koňském hřbetě.

Tereza Honců: Neustálá až chronická snaha uznat hipoterapii jako metodu, která je plně srovnatelná s ostatními technikami rehabilitace. Dále se ukázalo velmi přínosné mít k dispozici studijní materiál pro frekventanty našich kurzů.

Vanda Casková: Dobře připravený hiporehabilitační kůň by měl mít licenci pro oblast, ve které je specialista. Tzn. na hipoterapii, aktivity s využitím koní, psychoterapii pomocí koní nebo na kontaktní terapii. U Specializačních zkoušek koní se jedná o originální přístup v přípravě a testování hiporehabilitačních koní, proto jsme se rozhodly, že budeme naše zkušenosti sdílet se světem.

Proč v angličtině - vyjdou také česky?

Tereza Honců: O Hipoterapii v rané péči je velký zájem v zahraničí, kde je stále ojedinělá, a naše zkušenosti jsou výrazně největší před celým světem.

Věra Lantelme: Českou metodiku hipoterapie v původní verzi využíváme k výuce v českých kurzech a zatím ji neplánujeme vydat.

Vanda Casková: Metodika Specializačních zkoušek hiporehabilitačních koní je v češtině k dostání na e-shopu ČHS a je také základem a návodem pro absolvování zkoušek.

V čem může česká hipoterapie přispět k rozvoji této metody v zahraničí?

Tereza Honců: Právě svým včasným zahájením, tzn. co nejdříve zapojit hipoterapii do komplexu rehabilitačního přístupu, léčby ohroženého dítěte.

Věra Lantelme: Včasnou aplikací od nejmenšího věku a využití neurofyziologického principu na pohybujícím se koňském hřbetu. V mnoha zemích se může dítě zařadit do hipoterapie až od 2 let a to už je v případě neurologického postižení pozdě.

Také naše polohovací pomůcky a madla jsou dost „hi-tech“. Jsou perfektně vypracovaná jak materiálem, tak s ohledem na pohyb koně a umožnění polohování klienta co nejblíže do těžiště koně. V zahraničí můžete často vidět, jak i malé děti sedí koni skoro na bedrech.

Již jsem viděla hodně přístupů a využití hipoterapie v rámci komplexní rehabilitace v různých zemích a kolegové mají často jeden velký nešvar. Zatímco my klienta polohujeme v souladu s jeho kvalitou hrubé motoriky a trpělivě čekáme na působení pohybu koně, v zahraničí v terapii přidávají různé hry, cvičení, polohy, které mají spíš klienta pobavit. Když jsme s Terezou učily kurz v Americe, odstrojily jsme jim koně z několika vrstev dek, upravily tempo koní, aby chodili individuálně dle potřeb klienta, a vytáhly je ven z kryté haly do terénu. Klienta daly do pozice, kde byl stabilní a mohl udržet fyziologickou polohu bez zbytečných pomůcek a popruhů a moc mu do toho nemuseli zasahovat, a prostě jsme chodily. Největší wow na závěr bylo: „Takže vy napolohujete klienta na koni, upravíte jeho rychlost a pak necháte prostě toho koně působit!

Jak se vám na knížce pracovalo?

Tereza Honců: Pracovalo se nám dobře, velký tlak na tvorbu nesla striktní pravidla určovaná Ministerstvem zdravotnictví.

Věra Lantelme: Česká předloha Hipoterapie vznikala velmi spontánně. Nejdříve jsme moc neměly ponětí, jak s tímto úkolem naložíme. Ale pak se to začalo skládat a získávat tvar, strávily jsme spolu pár příjemných víkendů. Naši kolegové a kamarádi metodiku statečně četli dokola a navrhovali úpravy. Největší a nejpřínosnější zásah byl od fyzioterapeutky Mgr. Terezy Dvořákové, která do toho vlítla svým vědátorským přístupem (PhD. z hipoterapie) a nastolila systém „Technik hipoterapie“, které jsou geniální a aplikujeme je v rámci výuky všech kurzů.

Prvotní překlad obou knih do angličtiny provedl rodilý mluvčí žijící v Liberci, profesionální překladatel. Dotažení do finále včetně převedení do formátu pro Amazon bylo na mně. Moc mě to bavilo, ale taky jsem si sáhla na dřeň, ty úpravy se mi zdály nekonečné! Když knihy konečně vyšly a všichni z toho měli radost a gratulovali, tak mi to bylo jedno, hlavně, že to je vydané. Radost a zadostiučinění, co se nám to vlastně povedlo, došlo po odpočinku i mně.

Vanda Casková: Základy metodiky specializačních zkoušek jsou obsaženy v mé diplomové práci na závěr studia oboru Chov koní na Mendelově univerzitě v Brně z roku 2009. Při vytváření návrhu specializačních zkoušek koní jsem vycházela ze svých dlouholetých praktických zkušeností v hiporehabilitaci jak na pozici fyzioterapeutky (z pohledu, jak by měl kůň fungovat), tak cvičitelky koní (jak to zařídit, aby fungoval podle požadavků terapeutky), a ze zkušeností lidí, kteří v mnoha zařízeních v České republice koně pro terapeutické účely připravují. Byla to příjemná spolupráce, které si velmi cením. Konečnou podobu získaly v rámci spolupráce týmu komisařek, které specializační zkoušky v současnosti realizují.

Už máte na knihy nějakou zpětnou vazbu?

Tereza Honců: Zpětná vazba je pozitivní jak u nás, tak v zahraničí.

Věra Lantelme: Ano. Na zkoušky koní, že je to zajímavý přístup. U hipoterapie si čtenáři cení konkrétních postupů v rámci jednotlivých technik hipoterapie a cílených fotografií – dle knihy mohou aplikovat hodně novinek do své praxe. A o tom nám hlavně šlo.

V čem se metodika Specializačních zkoušek koní odlišuje od běžné praxe v zahraničí?

Vanda Casková: Hiporehabilitační kůň je nejdůležitějším členem hiporehabilitačního týmu a jeho výběru a přípravě by měla být věnována velká pozornost. Důvod je prostý, a tím je bezpečnost provozu hiporehabilitace. Aby bylo zařazení koně bezpečné, musí být na tuto činnost cíleně vybrán a připravován. A tak se zrodila myšlenka sestavit specializační zkoušku pro koně zařazené do hiporehabilitace, která by prověřila přípravu koně, jeho vlastnosti a získané dovednosti na základě požadavků kladených na koně během vlastní terapie.

Každá metoda animoterapie vyžaduje jiný přístup ve výchově a výcviku vybraného zvířete a systém jeho přezkoušení. Jako nejlépe zpracovaný se jeví systém americké nadace pro ochranu přírody a vztahy mezi zvířaty a lidmi Delta Society, která v posledních desetiletích investovala velké prostředky do sestavení systému metodiky, výuky, praktických standardů animoterapie, který se dá aplikovat na většinu zvířat. Organizace po celém světě, které se věnují animoterapii, často přejímají způsob přezkoušení zvířat vybraných do terapie včetně systému standardů Delta Society, které pak tvoří základ pro národní pravidla zkoušek. Zkoušky jsou specifikovány především pro canisterapii, ale lze je modifikovat i pro další zvířata zařazovaná do terapie, s výjimkou koně.

Standardy pro koně nebyly vytvořeny a přezkoušení koní nebylo prováděno. Jedním z důvodů, proč se tak nedělo, je fakt, že přípravu koní mají v zahraničí „pod palcem“ jezdečtí instruktoři a ti pracují s koněm podle klasické jezdecké doktríny. Tradiční evropské jezdecké umění se vyvíjelo staletí a lze v něm nalézt mnoho dobrého pro koně i jezdce, kůň je však připravován následovat „vedení shora“, ze sedla. Problém nastával při práci s koněm ze země - jednalo se především o vedení koně na ruce během hipoterapie, o hry se zapojením koní během aktivit v rámci psychologické práce s klientem apod. Např. někteří dominantní koně měli problém s uznáním autority vodiče právě ze země i přes to, že ze sedla byli „voditelní na malíčky“. Dále měl být kůň zařazen do terapeutického procesu po absolvování základního výcviku s následným speciálním výcvikem. Ten však nebyl pro účely hiporehabilitace definován. Praxe ukázala, že požadavky na přípravu koní je třeba dále rozlišovat i podle využití koně v jednotlivých oborech hiporehabilitace.

V zahraničí jsem vnímala snahu objektivizovat výběr koně a jeho přípravu pro hiporehabilitaci, ale také jsem pozorovala známou věc, že pravá ruka neví, co dělá levá… Jezdečtí instruktoři hledali způsoby hodnocení, kritéria, ale ten systém tu byl již mnoho let vytvořený a vyzkoušený - byl to systém chovatelských zkoušek. K prověření schopností a úrovně výcviku koně pro účely hiporehabilitace nejlépe vyhovoval model všestranných výkonnostních zkoušek, které prověřují větší počet vlastností dokumentujících výkonnost koně.

Požadavky na koně vycházely z praxe během vlastní terapie. Ukázalo se, že jiné požadavky jsou na koně zařazené do hipoterapie, jiné na koně v AVK nebo kontaktní terapii. Pro účely hipoterapie je kladen důraz na mechaniku pohybu, v rámci AVK na charakterové vlastnosti a rozdílný temperament, který se projeví v reakcích na podněty a ochotou k požadovanému výkonu. Pro potřeby hipoterapie musí být kůň schopen snášet kontakt po celém těle včetně slabin, musí být dobře ovladatelný při vodění během terapie, musí ochotně přistupovat k rampě a stát u rampy během nakládání a sesedání klienta. Kůň by měl tolerovat neadekvátní pohyb na hřbetě a neměl by reagovat s panikou na méně obvyklé pomůcky, které jsou součástí terapie, a na situace, které se v běžném provozu hiporehabilitace stávají (např. pád předmětu shora pod nohy koně, ostrý hlasitý skřek, pohyb klienta s berlemi okolo koně, pohyb létajících předmětů okolo těla koně). Není toho zrovna málo, co musí kvalitní kůň pro hiporehabilitaci umět. Problémem byla i nehomogenní skupina koní zařazených do HR, protože neexistuje plemeno předurčené k léčebnému využití.

A tak postupně vznikala metodika specializační zkoušky. Účelem této specializační zkoušky koní pro získání licence ČHS je posouzení koně a stupně jeho výcviku s ohledem na okruh hiporehabilitace, na kterou je kůň připravován, a prověřuje především charakter koně.

Je předpoklad, že tuto metodiku specializační zkoušky koní v zahraničí převezmou, projevil už někdo zájem?

Vanda Casková: V zahraničí v podstatě neexistuje ucelený a jasný systém certifikace koní. Osobně doufám, že se nám zkoušky koní podaří prosadit v dalších zemích. Zájem je, ale zatím je povrchně. K tomu musí dozrát čas.

Hipoterapie původně vzešla, jak je známo, z jezdectví. Je v moderní hipoterapii, i ve výcviku hiporehabilitačních koní, něco, co by měl znát i každý zdravý jezdec, aby opravdu prospěl svému tělu i koni? Nebo ještě jinak, v čem může současný rozvoj hipoterapie - a taky specializovaný výcvik hiporehabilitačních koní pomoci k lepšímu ježdění a souznění s koněm?

Vanda Casková: Když jeden z mých učitelů přirozené komunikace citoval klasika – pokud si s koněm nerozumíš ze sedla, sesedni a vyřeš to ze země – uvědomila jsem si, jak hluboká pravda to je. Stále existuje bariéra vzájemného nepochopení mezi jezdci např. sportovními a mezi vyznavači přirozené komunikace. Na obou stranách bariéry se ozývají fanatici propagující „jen ten jediný“ správný systém přípravy a využití koně. Naše zkušenosti ukazují, že se dá dobře najít fungující kompromis. Dnes ve většině středisek hiporehabilitace v ČHS probíhá příprava koní v souladu s etologickými poznatky, na základě vzájemného respektu a důvěry. V přípravě se techniky kombinují. Takto připravení koně bez problémů zvládají nejen náročný provoz hiporehabilitace, ale i účast na výstavách, mnoho z těchto koní je využíváno i ve sportu handicapovaných, takže stojí na té sportovní straně bariéry. Je to především v ochotě lidí naslouchat a změnit některé své postoje.

Tereza Honců: Co je základem výcviku u hiporehabilitačního koně a měl by tím projít každý, kdo pracuje s koňmi, je přirozená komunikace. Kdyby to měla být alespoň důslednost a jasná čitelnost chování člověka, na kterých staví svůj každodenní vztah a činnosti s koněm, tak by to bylo pro obě strany nadmíru přínosné. Jednoduchá a příjemná manipulace a vzájemné porozumění s respektem je přeci pro obě strany příjemné a hlavně funkční.

Věra Lantelme: Každý zdravý jezdec by měl znát své tělo a jak funguje. Měl by mít dobrou rovnováhu, koordinaci a na koni sedět v uvolněném a symetrickém sedu a „splynout“ s pohybem svého koně. Jen tak nebude koni překážet, křivit ho a taky si nebude ničit svá záda. To učíme své klienty v rámci hipoterapie, a to samé prospěje jak koni, tak zdravému jezdci. Pro jezdce je důležité poznat, kdy pohyb koňského hřbetu je pro jeho pohybový systém přínosný a kdy ho naopak zatěžuje. Nasedání a sesedání z rampy ocení jistě obě strany.

A nakonec něco trochu osobního – proč to děláte a jaká byla vaše cesta hiporehabilitací?

Tereza Honců

K mému nasměrování se vydat cestou hipoterapie bylo zásadní zažít zkušenost dětí s těžkým kombinovaným postižením a první hipoterapií. Všechny následující terapeutické zkušenosti při hipoterapii, které přinášely pozitivní efekt ať už v krátké nebo delší perspektivě, byly tak silné, že jsem nikdy nepochybovala. Navíc to propojení s živým tvorem, kterým je zrovna kůň, nejkrásnější zvíře, co může běhat po zemi, je až magické.

Co mě na hipoterapii moc baví, je, že mohu velmi dobře propojit fyzioterapeutické zkušenosti a různé techniky, což je inspirující. Je možné velmi variabilně tvořit na míru dle jasných principů zábavnou terapii, která je pro klienta za slunného i deštivého počasí velmi přínosná. Je to dynamická, živá terapie, která nese velmi jasný a silný prožitek a dopad na celou rodinu. Pokroky jsou někdy tak rychle viditelné, že jsou jasným potvrzením, že tato často velmi náročná cesta má smysl.

Foto: Výuka kurzu Hipotherapy aplications in toddlers v Novém Mexiku, USA, září 2016 – Věra Lantelme a Tereza Honců

Věra Lantelme

Mně hipoterapie změnila zásadně život. Po absolvování ČZU jsem několik let pracovala jako hlavní zootechnička ve velkém zemědělském družstvu. U koní jsem byla od mala, prošla jsem od klasické jízdárny také dostihovou stájí. Pak jsem se chtěla kompenzovat koupí klidného a nelekavého koně – hucula. Byla to zajímavá změna, moc to nedoporučuji. Kdybych nepotkala Majku Dvořáčkovou s jejíma huculkama z Toulcova Dvora, asi bych už na toto svérázné plemeno zanevřela navěky. V roce 1997 jsem viděla v TV ukázku hipoterapie a měla jsem jasno. Nastoupila jsem na dálkové studium fyzioterapie, jela na praxi do Bohnic k paní Hermannové, našla si místo v dětském stacionáři, kde provozovali hipoterapii. Pak jsem odjela do Saúdské Arábie skoro na 10 let, kde jsem založila v rámci rehabilitační nemocnice centrum a certifikovaný kurz Hipoterapie. Vrátila jsem se do Liberce se svým francouzským manželem, pracovala v hiporehabilitačním středisku Svítání, založila si vlastní fyzioterapeutickou praxi a remcala do způsobu vedení ČHS. Nakonec jsem ve vedení ČHS již 3. volební období a moc mě to naplňuje a baví. Máme skvělý tým a nadšené členy.

Hipoterapie je pro mě velká relaxace, ačkoli je to fyzická dřina. Je to pro mě nejlepší rehabilitační technika, kde vidím efektivní a trvalé výsledky daleko rychleji než u rehabilitačního stolu. Mám to jako Tereza – nikdy jsem o ní nepochybovala. Navíc ta radost klientů i naše. Až jednou úředníci z ministerstva zdravotnictví a pojišťoven budou ochotni naslouchat a změnit svůj pohled na hipoterapii, tak tento stát ušetří na následné péči hodně peněz.

Vanda Casková

Abych se nezbláznila…

Fyzioterapii se věnuji pomalu 40 let, hiporehabilitaci 30. Téměř 40 let se ve své praxi fyzioterapeutky setkávám s bolestí, strachem o zdraví, ale na druhé straně i s přehozením odpovědnosti za své zdraví na nás, zdravotnické pracovníky. Navíc po tolika letech náročné manuální práce ruce bolí. Hiporehabilitace představuje pro mě skloubení práce na těle člověka s radostí z kontaktu s koněm, když místo rehabilitačního stolu a pomalu sterilního prostředí je vlastní terapie prováděná v přírodě, v lese. A podílí se na ní jeden z nejkrásnějších, nejúžasnějších tvorů na zemi – kůň. To za všechnu námahu okolo koní stojí.

Foto: Věra Lantelme, Tereza Honců a Vanda Casková – v akci v rámci výuky kurzu hipoterapie

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: