KRMÍME VAŠE KONĚ II (aneb proč koňáci vyvádíte, když jsme jen hodní na zvířátka?)

6. 11. 2017 06:00

Obrázky: 19

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Spoluautoři: Dominika Švehlová Foto: kolektiv autorů Rubrika: Ustájení a péče o koně Počet přečtení: 11872 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Od prvního článku na téma Krmičů uběhlo pár týdnů - a jsem tu zpět s pokračováním. Dnes se na problematiku podíváme s trošku chladnější hlavou, pozornějším okem a plni chtění "pohnout zeměkoulí"! :-)

Jelikož se mi po uveřejnění prvního dílu sešlo neskutečné množství ohlasů, příběhů a také proseb o pokračování, nabyla jsem snad oprávněně dojmu, že se tento nešvar opravdu týká všech napříč republikou. Dokonce nejen všech koňáků, ale úplně všech chovatelů. Ať už se jim za ohradami pasou koně, ovečky, kravky, kozičky a také klidně jeleni. Ano, i obory se potýkají "se škodnou" z řad Krmičů.

 Také zoologické zahrady řeší dnes a denně neukázněné návštěvníky, kteří i přes cedulky u všech expozic stejně "nevydrží" a něco ze zásob v batůžku zvířatům hodí. Důvěra v lidi tak stála život zcela zbytečně například čtyři zvířata v plzeňské zoo, která uhynula krátce po sobě v říjnu 2014. Zoo tehdy přišla o desetiměsíční mládě klokana rudého, kterého v pěti měsících již nepřijala matka zpět do vaku a musel být chovateli uměle odchováván a ručně krmen. Malý Lojza byl zvyklý na lidi, nebál se, chodil až k hrazení a "dělal očička" na návštěvníky, kteří ho tedy velmi snadno opakovaně krmili. Zabilo ho pečivo nebo sušenky, je závěr chovatelů podle výsledků pitvy. Dále šlo o dva kamzíky běláky, které měla zoo jako jediná v zemi, a ovci aljašskou. Kamzíci i ovce umírali tři až čtyři dny a i přes podávané léky měli velké bolesti.

 Veterinář Jan Pokorný říká: „Nejčastěji mají lidé v ruce hranolky nebo hamburgery, děti sušenky a sladkosti. Pokud zvíře dostane denně od 100 lidí tyto a podobné "dobroty", tak to potom končí takto...“. Podle krmivářky zoo je pro tato zvířata velmi nebezpečná například i brokolice, zelí, čínské zelí, řepa a podobně. Lidé si myslí, že přinesou zvířátkům zeleninu, ta že jim nemůže ublížit - ale ublíží...

Zoopark v Chomutově řešil problémy s neukázněnými návštěvníky již mnohokrát, smrtelné následky již také zažili. „Lidé nabízejí zvířatům lidské pochutiny i přesto, že u expozic jsou nainstalované automaty s nízkoenergetickými granulemi,“ postěžoval si zoolog Miroslav Brtnický. „V minulosti už nám takto uhynula nejen domácí zvířata jako ovce a kozy domácí, ale třeba i sobi polární nebo losi evropští.“ U losů šlo dokonce o chovný pár. Sedmiletý los Atila uhynul společně se samicí Sep, která čekala mládě. Případem se tehdy zabývala i policie. Vůbec nejčastěji řeší park zdravotní potíže u pony shetlandských, ti se totiž lidí nejméně bojí - a doplácejí na to. Velmi bolestivě a těžce zde byla například loni schvácená pony kobylka, jednoznačným důvodem bylo překrmení pečivem o víkendu bohatém na návštěvníky.

Přitom každá zoologická zahrada velmi dbá na zákazové cedulky, které opravdu nelze přehlédnout. Konkrétně v Plzni mají i ostrahu, patrola prochází zahradou a napomíná Krmiče. V celé plzeňské zoo je povoleno pouze krmení ryb ve vodních příkopech granulemi z automatů, jinak platí naprostý zákaz krmení všech zvířat, zdůrazňovaný i na stránkách zoo, ne jen v objektu samotném.

Velkou pomocí v zoologických zahradách mohou být ale i samotní návštěvníci, kteří napomenou Krmiče a v případě neuposlechnutí a hrubého chování (i nadávek - což je prý, bohužel, velmi časté) mohou security službu přivolat - ta si již s takovými návštěvníky poradí. Zoo Plzeň se také velmi osvědčilo "vychovávat" si návštěvníky již od dětí: každá přednáška, akce pro školy či školky, vždy je při těchto příležitostech zdůrazňováno nekrmení a možné dopady na zvířata v případě neukázněnosti. V posledních třech letech Zoo Plzeň fatální případy nezaznamenala, ale s nedovoleným krmením zvířat se přesto potýká denně.

 I v Zoo Brno potkáte na každém kroku zákazové cedulky. Přesto je i zde, jako ostatně ve všech zahradách napříč republikou, stále a znovu řešeno nepovolené krmení zvěře. Zeptala jsem se tiskové mluvčí Gabriely Tomíčkové na krmné automaty, které některé zahrady instalují a možná tak "svádí" návštěvníky k domněnce, že krmení je vlastně klidně možné...?

Zoo Brno krmné automaty nepoužívá. Všeobecně se dá říct, že zoo používají krmné automaty jako prevenci "divokého" krmení zvířat (když už návštěvníci krmí, ať nekrmí nesmysly), nebo jako formu oživení návštěvy a posílení zážitku, který si návštěvník odnáší (pro obě strany pozitivní přímý kontakt) - to je případ např. Zoo Lešná, kde mohou lidé krmit rejnoky. K automatům: náplň v nich má buď velmi nízkou nutriční hodnotu (vláknina), což snižuje pravděpodobnost překrmení, nebo je součástí krmné dávky zvířat (v automatu je jen tolik granulí, kolik mají zvířata ten den dostat, a když návštěvníci automat vyprázdní, žádné další už k dispozici nejsou, naopak když náplň v automatu zůstane, zvířata dokrmí chovatel)."

Vidíte, milí koňáci - nejsme v tom sami!

Bojuje se všude, dnes a denně, intenzivně. Zoologické zahrady se snaží i o medializaci problematiky. Shodují se (i s Policií ČR) na NUTNOSTI zákazových cedulek. Čím více podél ohrad umístíte varovných tabulek, čím podrobněji popíšete rizika, čím více si dáte záležet na osvětě, tím větší šance na úspěch - a také si připravujete půdu pro případné stíhání opakovaných, identifikovaných osob, které vaše ohrady navštěvují pravidelně (ale o tom podrobněji příště).

Dnes se zaměříme na zdravotní stránku problematiky Krmičství - obrátila jsem se na několik veterinárních lékařů a přeptala se, jak často se ve své praxi potýkají s následky nedovoleného krmení u koní a ostatních hospodářských zvířat. Odpověď mne překvapila: často.

U frekventovaných ("vycházkových") cest je výskyt dietetických problémů výrazně vyšší než u chovů v turisty minimálně navštěvovaných místech. U koní je dokonce vyšší i přivolávání veterináře k úrazům tam, kde chodí kolem pastvin a výběhů hodně procházkářů! Což ukazuje na fakt, který každý chovatel dobře zná: koně, obzvláště, je-li jich ve stádě více, mezi sebou při krmení soupeří, o lepší "žvanec" či výhodnější stanoviště, odkud se k dobrůtkám lépe dostanou.

Požádala jsem známou veterinářku Dominiku Švehlovou, která se aktivně koním věnuje již více než čtvrt století :-), zda by nepopsala laické obci zdravotní důsledky, které se reálně mohou v lokalitách, kde kolemjdoucí krmí, vyskytovat. Ochotně vyhověla a vy si můžete přečíst její pohled na Krmičství:

"Když vidím u ohrady lidi, jak – možná v dobré víře – krmí cizí koně nejrůznějšími dobrotami, napadají mě dva velmi nepříjemné scénáře:

1. V tom prvním hrají hlavní roli chuť k jídlu a závist. Přestože koně mají kolem sebe neustále prostřený stůl v podobě trávy (a sena od chovatelů), téměř vždy se s chutí vrhnou na cokoli sladkého, potenciálně energeticky bohatého. Toho odpradávna využívali lidi k odměňování, protože pamlsek je pro koně velmi silná motivace. Mnohé koně však motivuje k bitce. V mém prvním scénáři se u Krmičů shromáždí pár koní a každý z nich chce uzmout co nejvíce dobrot. V tu chvíli je jedno, zda je berou přímo z ruky člověka, nebo si je nasbírají na zemi.

Koně se dávají do pohybu: uši se klopí dozadu, oči přivírají v nevraživém úšklebku, zuby v jednu chvíli cvaknou pamlsek a hned na to se zahryznou do kožichu druhého koně, který ještě nedávno byl tím nejlepším kamarádem. Ale to není to nejhorší. Na řadu přicházejí kopyta. S kvíkotem po sobě bývalí kamarádi hrábnou, pak se otočí a už to lítá vzduchem. Trefí se? Netrefí?

Kousnutí nebývá tak vážný problém, ale úder kopytem je o poznání horší zranění. Pokud jsou koně blíž k sobě, je dost pravděpodobné, že kopyto zasáhne kost na některé noze. Ta není chráněná měkkými svaly nebo tukem a hrana kopyta, nedejbože podkovy, může snadno projít kůží skrz naskrz. Poranění kůže v dolních částech končetin se poměrně složitě léčí a dlouho hojí. Je třeba držet okraje rány u sebe, musí se na ně vyvíjet neustálý tlak a omezit jejich pohyb. Proto musí být končetina opatřená pevným, takzvaně fixačním obvazem, který je nutné několik prvních dní denně vyměňovat a který koni znemožní volný pohyb. Denně je třeba přítomnost veterináře, který podle potřeby také aplikuje léky: antibiotika, protizánětlivé léky a někdy i sérum proti tetanu. Kůň pak s obvázanou končetinou stráví v ideálním případě dva týdny v boxe bez možnosti se projít nebo proběhnout. Rána se ale snadno komplikuje, protože kůže na končetině je ve velkém napětí a okraje rány mají tendenci se od sebe oddálit. Mezi nimi může narůst hypergranulační tkáň, známá jako „živé maso“. Tu je pak nutno průběžně seřezávat nebo pálit, doba hojení se ze 14 dní snadno prodlouží i na několik týdnů. Za tu dobu kůň ztratí kondici, možná i pohubne a začne být deprimován z omezeného pohybu a prostoru kolem sebe.

Kopnutí ale může mít i vážnější následky! Kopyto může projít až do kosti, nebo do kloubu či šlachy, může způsobit zlomeninu či přetržení šlachy nebo otevření kloubního pouzdra, což jsou všechno obvykle důvody k usmrcení koně. Takto vážná zranění končetin se totiž tak komplikovaně a dlouho hojí, že to kůň doslova a do písmene neustojí. Jeho tělo pravděpodobně nezvládne léky, které by musel dostat, jeho končetiny a kopyta nevydrží tak dlouho stát téměř bez hnutí, protože postižená končetina bude muset být velmi pevně znehybněná, aby zranění vůbec srostlo. Otevřený kloub nebo šlachová pochva se snadno znečistí infekčními mikroorganismy z prostředí, které silně poškodí okolní tkáně a způsobí, že takové zranění se nikdy úplně nezahojí. Kůň, pokud léčbu přece jen ustojí, tak velmi pravděpodobně bude doživotně kulhat.

Podívejme se i na případy, které se nám mohou zdát již velice málo pravděpodobné, přesto se s nimi veterinář skutečně setká: Kopyto nemusí narazit nutně na končetinu. „Nenažraný“ kůň se může trefit kamarádovi do hrudníku, zlomit mu žebra a dokonce i prorazit hrudní koš. Vznikne pneumotorax, což je stav, kdy se do hrudníku dostává vzduch a způsobí splasknutí jedné plíce. Je asi jasné, jak se bude vyvíjet další život koně, který dýchá jen „napůl“.

Zlomené žebro může poškodit srdce nebo velkou cévu a kůň tak může před očima krmičů vykrvácet rychleji, než by ti stihli vytáhnout mobil a zavolat „nějakou záchranku pro zvířata“. Vzácné, ale nikoli nemožné je i prokopnutí krku, konkrétně průdušnice. Výsledkem je jisté udušení zraněného koně. Avšak i „drobné“ kopance, které se zhojí bez následků, například do svaloviny zádě či stehna, budou vyžadovat léčbu a tím koni i jeho majiteli velmi znepříjemní život. Nehezký scénář, který má několik možných konců, z nichž i ten „happy end“ vlastně končí něčím poškozením...

 2. Druhý scénář se točí okolo zažívacího traktu koní. Vychází ze skutečnosti, že trávení koní je velmi složité, protože rozklad živin probíhá pomocí chemických látek žaludku a tenkých střev – enzymatické trávení – a také pomoci bakterií, které osidlují slepé střevo a tračník. Bakterií je ve střevech koní spousta, stovky milionů, a patří k mnoha různým druhům. Některé zpracovávají vlákninu, jiné cukry, další bílkoviny; některé vyrábějí vitamíny, jiné aminokyseliny a další zase kyselinu mléčnou. Bakterie musí být ve vzájemné rovnováze, jejich počty by se neměly příliš měnit, aby se navzájem nezahubily a ve střevech nevznikaly z jejich odumřelých těl toxické látky, které způsobí průjem nebo prosáknou do krve. Proto mají mít koně stálou krmnou dávku, a pokud ji člověk chce změnit, musí změnu provádět postupně aspoň 10 dní.

Jenže podle druhého scénáře krmiči koním nasypou hromadu jablek, nedostatečně usušeného pečiva (nebo i usušeného dobře, ale ve větším množství, než konkrétní zvíře snese) a možná i kuchyňské zbytky v podobě bramborových slupek a odřezků z dýní a cuket. Na nic z toho koně nejsou zvyklí, takže dojde k náhlé změně rovnováhy mezi střevními bakteriemi. Jedny se přemnoží a druhé to zabije. Zabitá „těla“ bakterií uvolní toxiny, ty podráždí stěnu střeva, které se začne v křečích stahovat. Kůň dostane koliku (což je velmi silná bolest břicha, od které si kůň neuleví - koně nemohou zvracet) a průjem.

Scénář je ale nekompromisní a pokračuje dál: toxiny v krvi doputují do kopyt a způsobí schvácení. Kopyta začnou hřát a silně bolet, jako by vám trhali nehty z prstů. Kůň neví, na které noze by stál, a lehne si. Stejně jako si může lehnout následkem silné bolesti břicha při kolice. V tu chvíli jde o čas: těžké tělo koně není uzpůsobeno k dlouhodobému ležení, hmotnost způsobí, že se o zem otlačí kostní výběžky jako kyčelní hrbol, kůže nad nimi může začít odumírat a vznikají těžko léčitelné rány (ostatně proleženiny známe i z humánní medicíny). Dolní polovina plic ležícího koně je stlačená a krev z nich nemůže odtékat, hromadí se tam a tekutina prosakuje do plicních sklípků, které natrvalo zaplaví. Kůň má problém dýchat. Tlakem přestane pracovat nadlopatkový nerv a kůň není schopen se opřít o přední nohu, když ho lidé chtějí postavit. Přestávají fungovat střeva, zastaví se a začínají se nafukovat, tlačit na cévy a omezovat krevní oběh. Kůň může zkolabovat.

I když se včas dostaví odborná pomoc, kolika, průjem nebo schvácení kopyt jsou velmi náročné na léčení. Dost možná se kůň bude muset odvézt do nemocnice, kde ho budou operovat. Může být odkázán k několikatýdennímu životu v závěsné síti. Denně mu budou píchat různé injekce, aby jeho tělo udrželi v chodu. I tento scénář má několik konců a ani jeden není s růžovými titulky, protože tyto zdravotní problémy často mívají trvalé následky. O ceně veterinárních úkonů, často se pohybující řádově v desítkách tisíc korun, ani nemluvím...

 Nejlepší by byl jiný scénář, kdy krmiči dojdou za majitelem a předají mu všechny dobroty, které pro koně našetřili. Společně s ním pak mohou koně nakrmit ve stáji – pěkně po troškách a každého zvlášť. Možná jim majitel řekne, že některý kůň je na speciální dietě a donesené dobroty nesmí, aby se mu nerozjela potravní alergie, metabolická nemoc nebo nedávno přeléčené zažívací potíže. Majitel si může všimnout, že pár dobrot už chytá chlupatý kožíšek plísně nebo některé z nich nejsou pro koně vůbec vhodné, například měkké pečivo či piškoty.

Nakonec – v onom třetím scénáři - krmičům poděkuje za snahu koním přilepšit a vysvětlí jim, co by mohlo být pro jeho koně lepším dárkem: třeba kyblíček s koňskými minerálními doplňky. Až příště přijdou, budou vědět, že mají zajít nejdříve za majitelem a koně nakrmit podle předem daných pravidel neškodnými, třeba i prospěšnými dobrotami.

MVDr. Dominika Švehlová

Doufám, že jsme vás v dnešním díle nepostrašily moc :-) - ale bohužel praxe stále znovu ukazuje, že i málo pravděpodobné varianty úrazů, málo pravděpodobné komplikace léčby a vzácná poškození se přesto skutečně a zcela reálně dějí. Každý rozumný chovatel dbá na prevenci, předchází nehodám a poškození svých svěřenců. Je přece naprosto zvrácené, aby až úhyn zvířete byl tím jediným, nad čím se laik zamyslí, co dodá na váze argumentům.

Prosím své čtenáře - šiřte osvětu! Sdílejte článek, mluvte s lidmi, kteří vám chodí kolem ohrad, vzdělávejte již nejmenší děti. Nebojte se napomenout Krmiče i u cizích plotů. Bezpečnost našich zvířat je v rukou každého z nás.

/Příště se podíváme na Policii ČR a uvidíme, co nám k tématu poradí oni. Zatím bojujte s nevědomostí a lhostejností, vymýšlejte varovné cedulky s výmluvným obsahem (můžete nám poslat do redakce ukázky těch nejpovedenějších, na které jste hrdí a které zabírají), mluvte s lidmi, vysvětlujte, napomínejte - a navzájem si všichni společně držme palce!/

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: