Koňojízdně-turistický průvodce po Křivoklátsku: jak to zvládli čtyřnožci

26. 08. 2011 05:00

Obrázky: 13

Autor: Alena Pětrošová Foto: Alena Pětrošová, Luisa Robovská Rubrika: Jezdecká turistika Počet přečtení: 6169 Počet komentářů: 5 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

První díl našeho miniseriálu o koňokočování nejspíš mnohé z vás inspiroval k zorganizování podobné akce. Než se ale na podobný vandr vydáte, zastavte se ještě na chvilku a objektivně posuďte kondici a zdravotní stav vás i vašeho koně. Při takovém putování vám totiž může zkomplikovat život i sebemenší (či netušený) problém. Jak se s téměř 70kilometrovou cestou poprali naši čtyřnožci a dvounožci?

Vzhledem k tomu, že pětice našich koní tvořila poměrně různorodou směsici ze všech možných úhlů pohledu, byly jsme již od začátku zvědavé, jak se s plánovanou trasou poperou. Samozřejmě by se nikdo z nás do podobné akce nepouštěl, pokud by předpokládal, že absolvovat celý vandr bude pro koně problémem, na druhou stranu, nikdo z nás tak dlouhé trasy pravidelně nejezdí. Ale pokud by přeci jen došlo ke komplikacím, měly jsme v záloze auto s přívěsem, tudíž možnost odvézt koně ihned do domácí stáje.

Protože je možné, že se vám nebude chtít číst celý popis jednotlivých koní, dovolím si sumarizaci hned na začátek. Z pěti zdravých a pravidelně ježděných koní nakonec dva dokončili vandr se stejným elánem a bez náznaku diskomfortu. Překvapivě, nejslabším článkem se neukázaly nohy, nýbrž záda. Všichni koně měli padnoucí sedla, ovšem ne speciální turistická (čtyři drezurní a jeden univerzál) a jak nám potvrdil odborník, tato sedla nejsou úplně designovaná pro dlouhé pochody a při tolika hodinách v sedle se může stát, že i pod padnoucím sedlem bude koník citlivý. Otázku, zda za citlivost hřbetu tří koní může sedlo, nebo slabší hřbet, neumíme zodpovědět, ale přikláníme se spíše ke druhé možnosti. Tím spíš, že dva koně, kteří dokončili bez obtíží, byli ti nejmohutnější.

Zajímavá je otázka vlivu podkování. V naší skupině byl jeden kůň (resp. klisna) bosý, další kutý pouze na přední nohy, zbytek byl okován na všechny čtyři. Nicméně pro všechny bez rozdílu jsme se během cesty snažily vybírat co nejlepší povrchy, pokud možno kráčet po travnatých krajích cest a v rychlejších chodech se pohybovat pouze na optimálním povrchu. Takže bylo opravdu málo míst, kde jsme musely chvilku čekat na bosou kolegyni, z níž majitelka na kamenech sesedala. Klisna byla sice na konci putování lehce citlivá (opravdu lehce!), ale myslíme si, že prokázala, že i bosý kůň je schopen zvládnout rozumně vedený vandr bez potíží a projevů diskomfortu. Jediné, co mi v této souvislosti připadá zajímavé je, že byla i jediným koněm, kterému přes noc natekly nohy. Otok ale ráno po provedení velmi rychle splaskl. A nyní podrobněji ke konkrétním koním:

b1Nejmladším účastníkem výletu byl šestiletý šimlík Bono. Tohoto valacha neznámého původu si majitelka přivezla z Polska. Bono žil do čtyř let na pastvině, poté se přestěhoval do stáje, kde je na noc v boxu, přes den ve velkém výběhu se skupinou dalších valachů. Pracuje lehce 4-5krát týdně v terénu nebo na jízdárně. Zdravotní problémy nemá, je v optimální výživné kondici, z důvodů kamenitého podloží okolí domácí stáje byl začátkem léta poprvé okován na předek (do té doby chodil bos). Vandr absolvoval na bitless bridle a s drezurním sedlem Wintec Isabell Werth.

Boník prvního dne během cesty ani večer po dojezdu do Újezda neprojevoval žádné známky nepohodlí. Noc strávil v travnatém výběhu a ani ráno se nezdálo, b2že by ho něco bolelo. Nicméně při piknik pauze v polovině cesty zpět si jeho jezdkyně Luisa všimla mírně hřejícího místa pod sedlovým polštářem a i když nebyl hřbet na pohmat citlivý, rozhodla se absolvovat zbytek cesty převážně pěšky. Ale tato dvojice byla jediná, která nebyla líná dojít posledních asi 10 kilometrů cesty z Libečova do domácí stáje a nenechala se odvézt vozíkem. Ani po dojezdu domů nejevil Bono nějakou citlivost při prohmatání zad, pro jistotu měl ale následující týden naordinováno pouze flákání se ve výběhu a dvakrát lehké protažení na lonži.

rusty2Dalším pánem na holení je westfálský teplokrevný valach Coating T alias Rusty. Také z Polska.:-) Rusty má ve svých 11 letech vychozené S parkury, nyní se se svou majitelkou Katkou Lipinskou věnují drezuře na stupni L. Stejně jako Bono je v režimu na noc box, přes den travnatý výběh, pod sedlem pracuje pravidelně pětkrát týdně, chodí v kopcovitém terénu na vyjížďky, ale nejvíce času tráví na jízdárně (dle slov Katky jsou oba "jízdárenští povaleči":-)). Rusty je ve výborné kondici, optimálním výživném stavu, bez zdravotních problémů. Kovaný na všechny čtyři. Vandr přešel na uzdečce a s drezurním sedlem Passier Corona.

Rusty zvládl celou trasu bez jakýchkoliv problémů a asi jako jediný zvládal i v průběhu zpáteční cesty ještě zlobit :) Večer prvního dne měl malinko citlivý hrudník v místech podbřišníku, to ale během přenocování v prostorném boxe zmizelo. Ani dotahování se ráno Rusty nijak nebránil (krom mírného protestu vůči degradaci koně drezurního na koně turistického přidáním sedlových brašen k jeho sedlu). r2Druhý den cesty projevoval snad ještě více energie (využívané na hledání bubáků kolem) než v den první a po dojezdu do domácí stáje vypadal, že by si klidně celý výlet ihned zopakoval. V sobotu po vandru měl volno, v neděli lehký drezurní trénink, posléze již najel do svého tradičního programu. Rusty je tedy jedním ze dvou koní, který celý výlet ustál bez sebemenších potíží.

Jediná vandrující čtyřnohá zástupkyně něžného pohlaví (nepočítám-li fenku Loreen) byla kobylka plemene český teplokrevník Andy. Již sedmnáctiletá hnědka svého času chodila parkury ZL, dnes je ježděná rekreačně zhruba čtyřikrát týdně převážně do terénu, jednou týdně na jízdárně základní přiježďovací práce. Klisna je přes den v travnatém výběhu, na noc v boxe. Andy nevidí na jedno oko vůbec, u druhého je schopnost zraku zhoršená (na toto oko vidí asi na 50 %). V prosinci si kobylka natáhla šlachu - do února směla chodit pouze do výběhu, postupně se vodila, od dubna směla na procházky pod sedlem. Od května již mohla začít opatrně klusat a zátěž se postupně zvyšovala. Zhruba od července už chodila do terénu i na dvě hodiny a veterinářkou bylo potvrzeno, že noha je v již v pořádku. Osobně jsem byla velmi a1zvědavá, jak Andy celý výlet zvládne - kobylka totiž už čtvrtým rokem chodí bosa a cesty byly přeci jen na můj vkus dost kamenité. Andy jela s uzdečkou a drezurním sedlem Passier YoungChamp.

Klisna celý první den absolvovala naprosto v pořádku, její jezdkyně Alena pro ni pečlivě vybírala co nejměkčí cestu - využívala pruhu trávy vprostřed nebo na kraji kamenitých cest a když byl terén opravdu tvrdý, slezla a kobylku přes problémový úsek převedla na ruce. Je pochopitelné, že místy trošku zaostávaly, to nám ale nikterak nevadilo. Večer prvního dne po dojezdu Andy vypadala, že nemá žádný problém, po noci strávené v boxe se ale přeci jen dvě komplikace ukázaly. Zaprvé klisně nad ránem otekly spěnkové klouby předních nohou. Kloubky nehřály, kobyla nekulhala, nicméně stejně jsme se rozhodovaly, zda s sebou Andy na druhou část cesty vzít, nebo bude lepší odvézt ji domů. Po převedení do výběhu (ušla vzdálenost asi 20 metrů) nohy splaskly a po otoku nebylo ani stopy, kobylka spokojeně popocházela a cpala se trávou, a tak padlo rozhodnutí vzít a2ji s sebou na zbytek cesty alespoň na ruce. Druhým problémem byl totiž mírný otok zad pod sedlovými polštáři a i když nebyla na dotek nijak výrazně citlivá, zatěžovat sedlem a jezdcem jsme ji rozhodně nechtěly.


Šlacha nezazlobila vůbec a co se kopyt týče, Andy v průběhu cesty nezakulhala, kopyta nehřála, byla obroušená, ale ne olámaná. Den po výletu klisna trochu citlivěji reagovala na tvrdý povrch (popř. kameny), na měkkém podkladu se pohybovala naprosto čistě. Otok zad opadával postupně a trochu pomaleji, zcela v pořádku byla záda až ve středu, tedy 4 dny po vandru.

Druhým koněm, který po prvním dni degradoval svou jezdkyni na pěší, byl polokrevný Spring. Ač má tento dvanáctiletý valach teplokrevného otce, dle slov veterinářky "snad ta plnokrevná kobyla kolem toho hřebce s1jenom zdálky prošla". Spring je ustájen ve stejném režimu jako zatím všichni jeho vandrovní kolegové a je kovaný na všechny čtyři. U minulých majitelů odchodil parkury ZL a drezury L. Pod sedlo chodí pravidelně 5-6krát týdně, střídá delší vyjížďky, přiježďování na jízdárně a lehkou skokovou gymnastiku. Slabinou tohoto koně jsou měkčí dlouhá záda, s kterými nicméně až do vandru neměl žádný výraznější problém (bolestivost apod.). Výlet absolvoval na bitless bridle a se sedlem Kentaur Apollon.

První den během cesty vypadal Spring spokojeně, nezdálo se, že by měl nějaký problém. I večer po dojezdu do Újezda čile otravoval své kolegy ve výběhu, záda nehřála, nebyla pod sedlovými polštáři nateklá. Noc strávil v boxe, ráno na první pohled stále vypadalo vše v pořádku. Při kontrole dotekem před sedláním ale vykazoval velmi výraznou citlivost v místech přechodu hrudní a bederní páteře. Nasedlat a zatížit koně jezdcem nepřipadalo v úvahu, chvíli jsem s2rozmýšlela, zda radši neodjet domů vozíkem. Nakonec jsem se rozhodla zkusit valacha alespoň vzít s sebou na ruce, aby se namožené svaly trochu protáhly. Koneckonců, pokud by Spring vykazoval nějaké známky nepohodlí, vozík můžu zavolat vždycky. Nebylo to ale potřeba. Večer v domácí stáji byl pořád na dotek extrémně citlivý, ale přeci jen reagoval mírněji než ráno. Svaly na zádech jsem denně mazala hřejivou mastí, kůň se poflakoval po výběhu a třetí den po vandru již citlivost téměř zmizela, čtvrtý den bylo možné vyrazit na kratší procházku pod sedlem.

Posledním koněm účastnícím se našeho výletu (ale zdaleka ne poslední v řadě) je valach Daron. Takto píše o jeho režimu, zdravotním stavu a vypořádání se s dvoudenním vandrem Daronova majitelka Verča:
"Daron je velice mohutný (má dost velkou nadváhu) český teplokrevník po Dietward. Je mu 14 let, přes 10 let ho vlastním já. Momentálně je okovaný na všechny čtyři nohy, na zimu podkovy sundávám. Přes léto je venku 24 hodin denně 7 dní v týdnu. Nedostává žádné jádro ani vitamíny. Přes zimu chodí na noc do venkovního d1boxu, jako podestýlku používám piliny, krmen je senáží a mačkaným ovsem.

Za více než 10 let, které ho vlastním, prodělal už nespočet nemocí. Míval velké problémy s podlomy, je slepý na jedno oko (měsíční slepota), má pakost na přední noze, která mu více než rok bránila v plnohodnotném pohybu, pokud je neokovaný, trpí abscesy. Ale nejhorší na jeho zdravotním stavu je dušnost. Dušný začal být před 7 lety, kdy byl ustájený ve vnitřním boxe, nejprve to vypadalo jenom na nachlazení, které později přerostlo v dušnost. Koníkův stav se stále více zhoršoval, všechny možné léky přestávaly fungovat. Asi po roce mi jeden moudrý veterinář řekl, že jestli ho chci zachránit, musím ho dát na pastviny. Ihned po převezení na pastvinu do Libečova, kde byl 24 hodin denně, se jeho stav začal prudce zlepšovat a já jsem jásala, bohužel ne dlouho. Když se začalo krmit senem, jeho stav se zase zhoršil a to tak, že dostal několikrát kortikoidy."

"Postupně mi začalo docházet, že důvod jeho dušnosti je velice prostý - má alergii na seno a slámu. Před dvěma lety se ale jeho dušnost dostala do takové fáze, že jsem si začala myslet, že umře. Nemohl vůbec dýchat, neudržel se na nohách, žádné léky nezabíraly. Pokud ho budu dál krmit senem, zabije ho to, uvědomila jsem si. Moje bědování o nemocném koni si vyslechl i otec mého přítele, který je soukromým zemědělcem. Druhý den mi v pytli přinesl senáž ze súdánské trávy, kterou krmil jeho kamarád krávám. Díky ní zimu Daron přežil, byl sice hodně pohublý, ale mohl dýchat. Na zeleném se opět neuvěřitelně zlepšil a já jsem začala plánovat, že na příští zimu si vyrobím svojí vlastní senáž... A z Darona je dnes v podstatě zdravý kůň. Nekašle, je d3neuvěřitelně veselý a po několika letech cítím, že ho zase baví žít. Tenkrát by mě ani ve snu nenapadlo, že s ním budu moci podniknout podobný výlet. Pravda je, že kvůli jeho stavu jsem se dlouho rozmýšlela, jestli ho mám na vandr vzít, protože ho jezdím minimálně - cca 2x týdně lehká hodinová vyjížďka. Ale protože mě holky ujistily, že se vandr půjde převážně v kroku a v záloze bude vozík, rozhodla jsem se, že to zkusím."

"První den Daron absolvoval bez problémů (na uzdečce a s drezurním sedlem Kentaur Elektra), byl i velice "veselý" - jinými slovy, nasadil v kroku takové tempo, že ho ostatní koně nestíhali :). Večer nevypadal nijak unaveně, neměl absolutně žádné problémy s dýcháním, přenocoval venku v travnatém výběhu. Ani druhý den ráno nejevil žádné známky, otlačení, kulhání ani únavy. Celý den šel bez problémů, dokonce na kratičký úsek nesl i dva jezdce. Po vandru v domácí stáji se choval úplně normálně a neměl žádné viditelné problémy. Až za několik dní jsem zjistila, že mi rychleji přelínává pod sedlem, ale nereagoval na tlak ani dotek. Svojí houževnatostí a vytrvalostí mě opravdu velice překvapil, takže doufám, že si v budoucnu podobnou akci zopakujeme."

Nutno tedy říct, že Daron jako ncasi nejkritičtější článek naší výpravy absolutně překvapil, protože byl jeden ze dvou koní, kteří přestáli výlet bez sebemenších problémů. Snad stojí za zamyšlení, že zřejmě v nejlepší kondici a nejodolnější se v tomto případě ukázal kůň sice pravidelně pracující, ale "jízdárenský povaleč" (Rusty) a zároveň kůň s minimální zátěží, ale poflakující se 24/7 po pastvině se stádem (Daron). A neodpustím si poznámku, že oba valaši jsou velcí němečtí, "bohem poznamenaní" nebo jak jsme v průběhu výletu několikrát utrousily "diagnostikovaní" - čili ryzáci ;).

Tolik ke koním. Zajímá vás, jak jsme výlet prostály my, jezdkyně? Až na mírně bolavé pozadí, popřípadě namožené nohy pěších či záda jedoucích to docela šlo. Musím ale upozornit, že jsme taky našim namoženým svalům věnovaly zaslouženou pozornost a poctivě jsme je večer promazaly alkoholem, aby se náležitě uvolnily. Zevnitř, samozřejmě! :)l1

P.S. Ach, pardon! Málem bych zapomněla na všudypřítomného maskota (ne, teď nemyslím chudáka Katčina manžela), čtyřletou fenku bílého švýcarského ovčáka Loreen. Poctivě si odťapkala celou cestu po svých vedle koní, přes noc hlídala stany a co se mi svěřila, tak jí tlapky nebolely, ani unavená moc nebyla. :) Majitelka se jí snažila první den vysvětlovat, ať šetří síly, ale když po dojezdu do Újezda a téměř čtyřiceti kilometrech v tlapkách začala řádit a honit se s místním odrostlým štěnětem, pochopila, že je zbytečné jí do toho kecat. Dlužno dodat, že s ní během celého výletu nebyl sebemenší problém, slovy majitelky Katky: "já si na ni vzpomněla vždycky až ve chvíli, když jsem šla někde v hospodě na záchod a zjistila, že nemůžu zavřít dveře, protože se snaží vlézt tam za mnou." Ale já vím, že kecá, protože v každé hospodě jí poctivě sháněla vodu.:-)

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Anna S

    krásně napsané

    05:35 - 26. 08. 2011

    Holky, super! Je fajn vědět, že někdo při vandru dbá na zdraví koně a neřítí se jen někam kupředu závratnou rychlostí;)!
    Díky za článek!

  • 2. janda

    Jen tak k zamyšlení

    12:14 - 26. 08. 2011

    Super článek. U nás jezdíváme na puťáky již několikátým rokem každoročně. Nejdříve jsme začínali také max 3 dny a převážně pomalý přesun, postupem času a "otrkáním" koní i jezdců až na 5 dní a zrychlenější přesuny (vždy ale pouze po vhodném terénu a pro případné rejpaly ještě podotýkám že před samotným vypuknutím "akce" na to koně "připravujeme" během celého roku občasnými celodenními výšlapy po okolí). Většina koní je ve sportovní kondici (parkuráci), ale účastní se i poníci (též sportovní) a rekre koně (hucul, polotěžcí jedinci, aktivní důchodci:-)). Málokdy je problém s nohama (když už, tak většinou v důsledku poranění, než že by to některý z koní "neustál", bohužel ale i to se někdy přihodí). Zádá ovšem trápí docela dost jedinců (vinu přikládám též především sedlům nevhodným pro takové vandry - všestranná, neboť kamarád co pravidelně sedlá vojenským sedlem vz.99 nikdy s otlaky či citlivostí u koně problém neměl).
    Co se ovšem týče toho otékání nohou, mám podobnou negativní zkušenost právě ve spojení s boxovým ustájením. Povětšinou (už vzhledem k většímu počtu účastníků) koně nocují vě výběhu. Ovšem přihodí se, že jede i nějaký méně snášenlivý jedinec a než riskovat protržení elektriky nebo pokopané koně, je lépe jej separovat. Bohužel někdy není možnost vedlejšího výběhu, takže je nutné využít toho co ustajovatel má k dispozici - boxu, případně vzít zavděk i štontem. Vždycky mi bylo koní na výběhu líto, neb v horkém počasí kolikrát kvůli dotěrnému hmyzu prodeptali skoro celou noc, ale nutno podotknouti, že nohy měli druhý den ráno vždy o.k. Oproti tomu u koní, kteří nocovali, byť v klidu a úkrytu na boxe se otoky objevovaly (a to musím podotknout, že všichni naši koně jsou zvyklí na režim boxového ustájení přes noc). Takže si říkám, jestli pro ty koně po neobvykle dlouhé zátěži pod sedlem není pak lepší raději ještě "krokovat" i v noci, než riskovat zatuhnutí nebo otoky na boxe, kde má pohyb omezen.....

  • 3. janda

    Sedlo

    12:21 - 26. 08. 2011

    Jinak zažila jsem již i poměrně mohutného jedince v dobré kondici s otlačeným hřbetem, přičemž měl, jinak padnoucí, ale bohužel právě anglické všestranné sedlo, takže sedla, konstruovaná pro takovéto situace, která lépe rozkládají váhu jsou určitě výhodou. Rozhodně ale též mohu potvrdit, že koně s uzším a slabším hřbetem a vystouplejším kohoutkem jsou mnohem náchylnější k citlivosti hřbetu pod nevhodným sedlem (drezurní, univerzály)

  • 4. jaja

    Tihle a Hněvšínští

    15:06 - 26. 08. 2011

    Když si pročtu tento popis vandru a popis vandru pana Vydry, nestačím se divit nad těmi rozdíly... Opravdu mě zaráží, jak lidi, kteří se sami pasovali do role vychovatelů a vzdělalvatel koňařské veřejnosti, kteří se považují za milovníky koní a jediné správné celostní pečovatele o své svěřejnce, jak oni přistupují k bezpečnosti, zdraví i pohodlí svých koní! Další střípek, který mi říká, že tyhle rádobykoňáky ne a že je třeba to o nich také šířit mezi lidi, především ty lidi, kteří toho o koních moc nevědí a hltají každé jejich slovo!

  • 5. bowly

    :-)

    22:07 - 27. 08. 2011

    Moc krásný článek :-) Asi tak jako píše Jaja, tady se fakt hezky ukázalo kdo opravdu miluje svoje zvíře, zatímco holky radši slezli ze svých miláčků a nevadilo jim jít pěšky, jen aby jim ulevili, Vydra si i na kulhajícím koni rád zacválal..no coment :-(
    Úplně mě to navnadilo, hned bych taky nějak jela na vandr, bohužel zatím neni vhodný kůň, ta moje je ještě prcek a kobča na který sem jezdila má pod sebou hříboše, tak možná za pár let :-) ale super !

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: