Koňojízdně-turistický průvodce po Křivoklátsku: cestou necestou

23. 08. 2011 05:00

Obrázky: 23

Autor: Alena Pětrošová Foto: Alena Pětrošová, Luisa Robovská Rubrika: Jezdecká turistika Počet přečtení: 7123 Počet komentářů: 6 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Vandrování je jednou z nejúžasnějších možností trávení volna. Nic nemuset, naprosto svobodně se toulat lesem a řešit jen, ve které hospodě se najím a kde postavím stan... a co teprve když si to užívám i se svým koněm. Pro inspiraci jsme pro vás připravili trojdílný seriálek o našem dvoudenním putování Křivoklátskem.

myUž chvíli jsem koketovala s myšlenkou udělat si se svým koníkem nějaké vandrovní prázdniny, a tak když mi Katka Lipinská navrhla zúčastnit se dvoudenního kočování Křivoklátskem, bylo mi jasné, že na téhle akci nesmím chybět. Vzhledem k blízkosti ku Praze, slušnému, nepříliš náročnému terénu i značení a krásné přírodě můžeme náš okruh doporučit i těm z vás, kteří se zde nevyznáte a přesto byste se rádi někam vydali.

Původně jsme měli vyrazit ve čtyřech (Čtyři tankisté a pes), doslova na poslední chvíli se naše parta rozrostla na pět jezdkyň (takže změna pracovního názvu na Bylo nás pět), čtyři valachy, jednu kobylku a psa. Podporu v autě (a v případě nouze i s přívěsem pro koně) nám dělal Katčin manžel (děkujeme!). Trasu jsme plánovali poměrně pečlivě několik dní předem, část jsme pro jistotu projeli autem a riskantní úseky prošli pěšmo - třeba největší krpál ze Zbečna na Sýkořici po žluté, který si Katka tudíž vcelku dobrovolně dala hned dvakrát.:-)

Původní heslo bylo „na Křivoklát", později se cíl změnil na Újezd nad Zbečnem, kde se dalo dobře „tábořit". Více než o hrad šlo o putování hezkou krajinou, kterou Křivoklátsko nabízí. Udělaly jsme tedy okruh, jehož náročnější část vedla po koňostezkách z Libečova přes Nižbor a Otročiněves. Tu jsme zvolily pro první den, kdy budeme ještě plné sil. Cesta zpět byla kratší a vedla po druhém břehu Berounky přes Sýkořici.

keltProtože jsme byly doslova "každý pes jiná ves", zvolily jsme za výchozí bod výletu Libečov, odkud začínala koňostezka a kde se připojovala poslední účastnice. Ta nás, co jsme za sebou měli už kolem deseti kilometrů, potom polovinu cesty demotivovala nechutně akčním a odpočinutým koněm.:-) Už z Libečova je dobře značená žlutá koňostezka, která se u Chyňavské myslivny napojuje na červenou jezdeckou stezku (a modrou turistickou), mířící od Bezděkova do Nižbora. Pojaly jsme úmysl se hned zpočátku občerstvit v chyňavské hospodě, ta ale byla na(ne)štěstí pro nás zavřená, takže jsme vyrazily dál. Většina stezky Chyňava - Nižbor vede krásným lesem po širší štěrkohlinité cestě a je dobře značená.

Počasí bylo teplé a zásoba pití pro dvounožce, kterou jsme vezly s sebou, omezená, proto jsme s očekáváním vyhlížely Nižbor a tedy i možnost občerstvení. Nicméně řekla bych, že nikdo z nás neočekával takovou vstřícnost a ochotu, na jakou jsme narazily v nižborské hospodě Keltovna. Personál nám dovolil "zaparkovat" koně na upravené zahrádce ve dvorku a tak než přinesli na stůl první půllitry, páslo se jim na trávníku pět odsedlaných a odužděných koní. Obsluha byla výborná (i s kýblem na vodu pro koně se počítalo), pivo studené a jídlo dobré, zkrátka pokud pojedete kolem, rozhodně doporučujeme se zastavit. Pevně doufáme, že naše koniska zahrádku příliš nerozryla a nebyli jsme tudíž poslední jezdci, které takto vstřícně přivítali.

vzaduZ Nižboru pokračuje červená koňostezka přes keltské oppidum Stradonice k Otročiněvsi. Osobně jsem se na tuhle část velmi těšila, protože na Stradonické hradiště jsem byla zvědavá. Bohužel se nám v Nižboru podařilo trochu zabloudit a než jsme se našly, oppidum jsme úspěšně po žluté turistické značce minuly. Takže tam si budeme muset vyrazit příště. Problém s hledáním značky jsme měly i na loukách kolem Habrového potoka před Otročiněvsí, držely jsme se tedy spíš terénních orientačních bodů než stezky samotné. Jinými slovy, když nejsou značky, pokud půjdete pořád podél potoka, neztratíte se.:-)

Otročiněves také získala černý puntík za zavřenou hospodu, proto jsme tentokrát po žluté koňostezce pokračovaly směrem k Leontýnskému zámečku. Jezdecká stezka vede v této části ze začátku po loukách, brzo se ale noří do lesů. Na rozdíl od červené a zelené stezky, které ponejvíc kopírují štěrkohlinité cesty, žlutá koňostezka v lesích vede většinou po travnatých nebo klasických lesních cestách. I přesto, že jsme většinu trasy plánovaly urazit v kroku, v tomhle úseku se nedalo odolat a nepobídnout koně do rychlejších chodů. Tedy ne že by koně potřebovali pobízet, někteří „bohem poznamenaní" i po několika hodinách odmítali věřit, že je nesežerou světlé kameny či pařezy. Dle mého se jednalo o nejkrásnější část cesty vůbec, i když se značením to nebylo lepší. "Značkaři" evidentně zastávali heslo, že kůň se pohybuje rychle a snadno se vrátí, takže proč nebystřit pozornost jezdce značkami jen občasnými a pokud možno ještě chytře zamaskovanými.:-) Ne že by nám to kazilo dobrou náladu, i když v jednu napínavou chvíli největší pesimista (prý realista) naší výpravy prorokoval cosi o bloudění v hlubokých lesích. Nezneklidnil nás ani fakt, že tím pesimistou byl hlavní navigátor výpravy, totiž Katka. Samozřejmě se ukázalo, že nás i sebe podcenila a cestu jsme brzo našly.

zamekNa rozcestí pod Leontýnským zámkem žlutá koňostezka končí a napojuje se na zelenou, vedoucí od jihu od Kublova na sever do Újezda nad Zbečnem, což byla pro tento den naše cílová stanice. I tato stezka vede především po štěrkohlinitých lesních cestách a až na pár příliš obrostlých větví zakrývajících značku je dobře značená. Naše skupina ale stezku v poslední části dobrovolně opustila, slezla nejméně sto kilometrů (dobrá, maximálně dva, ale pro bolavá pozadí byly nekonečné!) serpentin po silnici a sešla do vesnice Račice s úmyslem ulovit večeři. Příliš úspěšné jsme ovšem nebyly, protože brambůrky za večeři úplně nepovažujeme. Před stejnou cestou silnicí zpět ke stezce nás zachránil domorodec, který nám poradil stezičku lesem směrem na Újezd.

Po téměř deseti hodinách na cestě a necelých 40 kilometrech v těle (nedá se říct v sedle, protože jsme jízdu v závěru dne vzhledem k bolavým sedacím partiím dobrovolně prokládaly chůzí) jsme cílovou stáj na dohled vítaly asi jako oázu v poušti. Koně měli domluvené ustájení ve stáji Dalbett v Újezdě nad Zbečnem - tři nocovali v boxech, dva v travnatém výběhu. Přístup majitelky stáje i péče o svěřené koně byla skvělá - večer se všech pět koní ještě popáslo ve výběhu, posléze dostali zaslouženou dávku jádra a ti "boxoví" ještě obrovskou hromadu sena. Nám bylo umožněno použít koupelnu a sociální zařízení, uvařit si vodu na čaj nebo kafe a uložit věci v sedlovně. Stany, které nám dovezl Martin autem, jsme postavili hned vedle jízdárny. Po večeři v Sýkořické hospodě jsme sice měli ještě v plánu posedět pod noční oblohou a popít přivezenou vnitřní dezinfekci, ale kvůli únavě jsme přeci jen poměrně brzy odpadli.

sykDruhý den, tedy v pátek, byl naplánovaný návrat zpět k Libečovu po kratší a méně náročné trase přes Sýkořici a lesy až k Chyňavské myslivně, dál k Chyňavě a do Libečova. Situace se trochu zkomplikovala, když jsme při ranní prohlídce koní zjistily, že dva z koní jsou po prvním dni mírně bolaví (kobylka byla lehce nateklá pod sedlovými polštáři, můj polokrevný valach měl namožená záda). Po poradě jsme se rozhodly, že stav koní sice není vhodný k tomu, aby se na nich jelo, ale že není nutné koně odvézt přívěsem a že mohou cestu zpět absolvovat na ruce. Rázem tedy dvě z nás (včetně mě) degradovaly na pěší - nejsme ale žádná „mejdla" a nepřijdeme o zbytek čundru.

Až na prudký kopec před Sýkořicí vedla naše trasa po červené turistické značce po rovině, většinou po lesních cestách. Tento kopec byl asi „nejvýživnější" z celého výletu a absolvovat ho vedle koně v tempu jeho kroku bylo... no dvě dámy, které si vytáhly černého Petra, měly nahoře barvu zralých rajčátek. Nicméně nesly to asi statečně, protože ani nehlesly během kopce i delší chvíli po něm.:-) Turistická stezka druhého dne byla značně kamenitější, těžko říci, zda proto, že se nejednalo o koňostezku nebo to bylo dílem místní krajiny, ale i ve značení - více využívané turistické cesty jsou přeci jen značené přehledněji. Zásoby pití a jídla jsme doplnily v již zmíněné Sýkořické hospůdce Hájenka, kde nás opět překvapili velkou ochotou a umožnili koně pustit na zahradu zarostlou trávou. Vzhledem k tomu, že na plánované trase ze Sýkořice až na Chyňavu nebyla jediná "civilizace", rozhodly jsme se vzít si jídlo k obědu s sebou a uspořádat někde po cestě piknik.

libZhruba v polovině délky trasy se kousek od stezky nachází zřícenina Jinčov, nebo jak ji nazývají místní, „Starý zámek". A právě zde pod tímto hrádkem jsme zastavily na oběd. Všichni jsme uvítali přestávku: koně ji využili především k odpočinku, my krom jídla k prohlídce Jinčova. Po obědě opěšala další jezdkyně, jejíž valach vykazoval mírnou citlivost pod sedlem. Ale ukázalo se, že být pěší není velký handicap, v jízdě na ostatních koních i ve vedení koní jsme se střídaly a netroufnu si říct, zda byl větší motivací altruismus nebo touha protáhnout si bolavé svaly a jiné části těla.

Asi po pěti hodinách jízdy či chůze, ve kterých jsme urazily ke 30 kilometrům, jsme dospěly do Chyňavy. Zde čekalo auto s vozíkem a odvezlo domů do stáje prvního koně. My ostatní jsme zatím popošly ještě do sousedního Libečova. Odtud to měla většina koní ještě kolem deseti kilometrů do stáje, po kopytě domů odtud ale odešla jenom jedna nadšená dvojička, Luisa, která byla i duchovní matkou tohoto nápadu, my ostatní jsme daly - dle očekávání - přednost odvezení v přívěsu.

Celkově musím za sebe a troufnu si říct, že i za ostatní účastnice putování, označit výlet za náramně povedený. Získaly jsme cenné zkušenosti, i když některé z nich nebyly zcela příjemné - ať už jde o naše bolavé svaly, občasné bloudění nebo o zjištění, že některé z nás příště budou muset více chodit než jet v sedle, aby neměly namoženého koně. V zásadě jsme ale nenarazily na žádný nečekaný problém, ale naopak na bezproblémovost a vstřícnost jak ze strany domorodců, tak ze strany našich koní (a psů). A navzdory komentářům zlých jazyků (ano, samozřejmě kafral jediný chlap z celé výpravy, šofér Martin, který byl donucen vylézt Sýkořický kopec v rámci průzkumu trasy) na téma "přehnané opatrnosti slečinek" jsme nelitovaly, že jsme si celou trasu pečlivě naplánovaly a prošly a tím se vyvarovaly nemilých překvapení. Rozhodně máme v plánu si podobné "koňokočování" zopakovat.

P.S. V průběhu výletu nebylo ublíženo žádnému koni, člověku ani jinému zvířeti a žádný z jmenovaných neutrpěl trvalé následky :)

PPS: Příští díl bude doufám zajímavější, pomluvím totiž všechny dvou- i čtyřnohé zúčastněné z hlediska jejich kondice a stavu, v němž byli na konci putování.

PPPP....S: AKTUALIZACE: Byla jsem požádána jednou účastnicí o doplnění věty "Nicméně nesly to asi statečně, protože ani nehlesly během kopce i delší chvíli po něm.:-)" Na její přání tedy dodávám její komentář: "ono v částečném bezvědomí se dost těžko nadává, možná i proto, že plíce jsem vyplivla už po padesáti metrech ..." :-) A k němu svůj: "nemáš hulit!":-)

konec

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. mamka

    Pěkné

    08:06 - 23. 08. 2011

    Děkuji všem účastnicím za průzkum mého docela blízkého okolí:-)
    Zeptala bych se, zda byli všichni koně okovaní - pokud ne, jak cestu zvládli bosonožci?

  • 2. vrtule

    díky za reportáž :)

    10:57 - 23. 08. 2011

    parádní výlet, klobouk dolů před statečnou kavalerií jezdců, koní i psů :) Libečov a okolí je nádherné , ale teda věřím, že pozadí musela být au-au bolavááá. mně většinou stačí v místních kopcích i obyč vyjížďka a cítím každý sval. mimochodem, poznávám v bílém cestovateli správně Bona z Ptic?

  • 3. Katka K.

    Re:

    12:18 - 23. 08. 2011

    Vrtule, poznáváš.:-) Celý nápad se zrodil v hlavě Luise od Boníka.

    Mamka, kobylka byla bosa. O tom, jak kdo cestu zvládl (včetně kopyt) bude další díl. Tohle byl jen takový úvod, ale rádi bychom se právě zaměřili na jednotlivé koně a podělili se o dojmy a poznatky, aby případní zájemci věděli, co je pravděpodobně čeká a v čem může být problém při delším vandru.

  • 4. luisar

    To Vrtule

    22:52 - 23. 08. 2011

    Jojo, je to Boník. Ptala jsem se ve stáji, jestli by se někdo nepřidal, ale nějak nebyl zájem. A ty jsi která? Já jsem se vrátila po roce ze zahraničí a pořád ještě nemám přehled o nových majitelích. :) Luisa

  • 5. lenkq

    Pěkná reportáž

    09:41 - 24. 08. 2011

    Já chci taky na vandr! :-)

  • 6. vrtule

    to LuisaR

    13:27 - 25. 08. 2011

    Reaguje na 4.

    myslím, že jsme se viděly možná jednou nebo dvakrát. jezdím Martině Evitu - vyšší, štíhlá, dlouhý hnědý vlasy. takže jsme přímo boxové sousedky :) navíc mě Evžena na minulé skoro dva týdny vyřadila z provozu katapultem na lambrínu, takže moje účast by byla pasé tak jako tak. každopádně se těším na pokračování seriálu - jsem zvědavá jak to bylo s kopyty a bolavostí koní i jezdců. a někdy ahoj ve stáji :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: