Úvodem se budeme nejspíš opakovat, ovšem opakování je matkou moudrosti: kvalitně a ke koni ohleduplně může jezdit jen citlivý, cílevědomý a uvolněný jezdec. Křečovitý jezdec vyvolává v koni napětí, necitlivý jezdec dělá tvrdé koně, bázlivý jezdec ustrašeného koně a podobně.
Jezdec, který neustále tlačí do koně a drží ho na tvrdém přilnutí, nemůže očekávat, že bude jeho zvíře uvolněné a pracovat hřbetem, takovému jezdci se sice možná podaří zvíře tvrdě dostat na kolmici, ovšem za vynaložení zbytečné síly, strnulosti koně a ztráty kmihu a aktivity zádě. Naproti tomu citlivé a časté přechody pomáhají koni se uvolnit, protáhnout, soustředit, učí ho pracovat uvolněně a kupředu a jelikož ho tolik zaměstnávají, často pomáhají i bázlivým a neukázněným koním jemně spolupracovat.

Lonž, lonž, lonž

Ať se již budeme bavit o přechodu z kroku do klusu, klusu do cvalu či z kroku do cvalu, princip zůstává stejný (podobně jako při přechodech z rychlejšího chodu do pomalejšího). Ideálem je, pokud se jezdec učí na dokonalém školním koni, který má zažité veškeré pobídky a je dobře naučený i ze země - jezdec by měl mít možnost si alespoň částečně zafixovat všechny tři chody, aniž by do nich musel koně sám dostat, tedy na lonži. Teprve poté, až si jezdec zažije pocit pohybu v kroku, klusu i cvalu, o ně může koně kvalitně požádat i sám, aniž by ho zbytečně mátl. Ideálně by tedy měl jezdec mít možnost zpočátku strávit mnoho hodin na lonži, zafixovat si sed a pohyby koně a až poté se snažit na koně sám působit. A i později ve výcviku by si měl čas od času tyto základy zopakovat.

Pro lonžování je výborné přidat koni na výstroj řemínek na přední rozsochu sedla, za kterou se může jezdec v počátcích přidržovat, druhou možností je přidání nákrčního řemenu koni okolo krku, který může plnit stejnou funkci (tato varianta je obvyklejší, ale podle nás méně vhodná).
Kvalitní přechod tedy po koni může žádat jen ten, kdo dokáže na koni (alespoň částečně) správně sedět, udržuje si vlastní rovnováhu, ten, koho přechod nepřekvapí a nevyhodí ho ze sedla: zkrátka a dobře ten, kdo již ví, jak hledat vlastní těžiště, nekřečuje se, nedrží se zuřivě nohama, ale dokáže být uvolněný i při změně chodu. Ještě pro úplnost: přechod neznamená jen změnu chodu, např. z klusu do cvalu, ale také změnu ruchu, tedy např. z pracovního klusu do prodlouženého.

Tlačit - a nebo se uvolnit

Na jízdárnách se to jen hemží pokyny jako: „Pobízej víc! Botu! Přitlač!", přestože cílem drezúry je jezdit co nejjemněji a minimalizovat pomůcky. Snad každému je jasný rozdíl mezi jezdcem s tvrdě zaťatými patami, jehož kůň má vyšoupaná lysá místa za podbřišníkem či „lehká" zranění od ostruh, a mezi jezdcem, který z koně tazvaně „dojí" každý krok ... a mezi jezdcem, jemuž kůň chodí prakticky na myšlenku - elegantně provádí všechny cviky, aniž byste vůbec zpozorovali jakýkoli jezdcův pokyn či pohyb. Proč se tedy všichni podobáme spíše tomu prvnímu jezdci? Jistě ne proto, že by se nám líbil víc, ale jednoduše proto, že nevíme, jak jinak to dělat. Jde o poněkud zoufalou situaci neustálého tlačení a přidávání a tlačení a přidávání až na hranici vlastních sil, bolavé unavené nohy po seskočení z koně, tak trochu zoufalost z té „herky líné" a závist při pohledu na ty, kterým to „jde samo".

Pojďme tedy učinit první krok k jezdci, kterého tak všichni obdivujeme: pojďme se uvolnit, uvolnit, uvolnit, usmát se a nebát se to zkoušet jinak. Místo křeče a tlačení pustit nohy volně dolů podél boků koně a místo dolní části těla zpevnit trup, nedržet se na koni nohama, ale rovnováhou. Zkoušet to co nejjemněji. Věděli jste, že starší (a lepší!) výraz pro zádrž je paráda? Tak přestaňme koně zadržovat, pojďme to dělat parádně!

Ještě krátké zamyšlení...

Pro koně pravděpodobně není přirozené vykročit (či přidat) na pomůcku holení - zatlačení. Jde o domluvený, naučený povel mezi člověkem a koněm. Kdyby se jednalo o přirozenou reakci, pak by čerstvě obsedlí koně měli nejspíš okamžitě chápat všechny pobídky. Tak tomu však není, mnoho mladých koní je z pobídek holení zmateno, zaraženo a čím více se tyto pobídky používají, tím jsou zvířata zaraženější. Kůň je zvíře, které se spíše snaží tlaku ustoupit, čerstvě obsedlí koně tedy na pobídku holení reagují buď přehnaně panicky, nebo kráčí jako ochrnutí, přestože ve volnosti předvádí krásný pohyb.

Jak je možné, že tolik koní, kteří „nejdou sami dopředu", jednou prostřednictvím neustále tlačící holeně (či boty) a zesilováním tlaku skončí jako „necitliví a líní", přestože jinak dobře cítí a reagují i na pouhé usednutí mouchy? Není možné, že minimálně část těch koní časem jednoduše psychicky otupí, rezignuje, protože třeba ne tak zcela rozumí pokynu?

Odměna

Pokud něco udělám dobře, chci být pochválen - pak budu mít vůli udělat to dobře i příště. Každou pozitivní reakci koně bychom tak měli odměnit - třeba tím, že mu povolíme. Máme spoustu možností: lehce povolit otěž, pohladit ho po krku, pochválit ho hlasem, povolit tlak holení. Přesto málokteré z těchto pobídek využíváme, protože se bojíme, že bychom nad koněm ztratili kontrolu, nebo nám zkrátka koňova reakce (přestože byla správná) nepřipadá jako dostatečný důvod proto, abychom jej za to pochválili. Smysl však má chválit i za pouhý náznak ochoty! Koně, tak jako my, se nejlépe učí, jsou-li odměňováni. Pokud koně přiměji ke kroku a on opravdu vykročí, měla bych mu povolit. Nejjednodušší je povolit holeně - uvolnit tlak a tak koni říct cosi jako „díky".

Pokut však budu „muset" koně pobízet každý krok holení, dostanu se do situace, kdy mu nebudu moct povolit, protože by se jednoduše zastavil. Je tedy snad lepší naučit koně reagovat více na sed, často zapomínanou pobídku pánví (tlak, žádné vyjíždění sedla zezadu dopředu), případně upozorňovací bičík. Tlačit koně krok co krok nemá příliš smyslu (ani nemluvě o tom, jak to rozhazuje sed). Je snad logičtější snažit se jezdit tak, aby koni stačil pokyn k chodu, který si má sám udržovat a pokud projeví tendenci zpomalit, pak ho opět připobídnout - ale opět mu rychle povolit. Během veškerého ježdění bychom se měli snažit používat pomůcky jen tak, jak je nezbytně nutné. Rozhodně bychom tedy snad neměli tlačit preventivně krok co krok.

Provádění přechodů

Stejné je to i s prováděním přechodů. Uvolňovací a upozorňovací smysl má ježdění přechodů pouze tehdy, je-li prováděno důsledně a citlivě. Po každém zvýšení tlaku je důležité vždy povolit. Jedu-li v kroku a chci přejít do klusu, zesílím tlak pánví, lehounce stisknu holeně a nepatrně povolím otěž, tedy pustím koně kupředu, nesnažím se ho „napobízet si do ruky" či, jak se někdy říká, „nakopat do ruky". Nechci koně mást, chci spokojeného kolegu. Pokud po něm chci, aby šel kupředu, chci mu dát prostor, do kterého má vykročit. Nejde o zahazování otěží o desítky centimetrů, stačí klidně milimetry, lehce natáhnout ruku kupředu, mít živou, neztuhlou ruku, která nerve zpět.

Přecházím-li z vyššího chodu do nižšího, přestanu na koně působit pánví, výrazněji se zpevním (jakoby pocitově na chvilku ztuhnu), vydechnu a až jako poslední by měla přijít pomůcka otěží. Pro naučení pěkných, plynulých přechodů je dobré vyvarovat se zbytečných chyb, přehánění a tahanic: představit si, že by kůň měl zastavit ne na zatáhnutí „ruční brzdy", ale jednoduše proto, že přestanu kopírovat jeho pohyb. Zasednu jej (nikoli děsivým zakláněním až na jeho záda), zpevním se, nikam netlačím holeně (ale neoddaluji je od koně, během veškerého ježdění leží volně na koni), pomalu vydechnu a moje ruka přestane pružně kopírovat pohyb koně. Ideálem není tahat ruku desítky centimetrů zpět, ale jen s ní ztuhnout, zastavit ji. Kůň to jakožto chytré a citlivé zvíře brzy pochopí, dostane-li možnost zvyknout si na zjemnění pomůcek. Pokud je zvyklý na tahanice, dlouhé visení jezdce v otěžích a podobně, bude nejspíš tak překvapený, že váš nový účel hned nepochopí. To není nic divného, nelze čekat, že se z vás stane superstar přes noc, je ale důležité mít cíl a snažit se ho postupně dosáhnout. Tedy jezdit, jezdit, jezdit přechody tak jemně, jak jen to jde. Používat jen takovou sílu, jaká je nezbytně nutná a při každém dalším přechodu se ji pokusit ještě minimalizovat. Během ježdění do koně nekopat, nepřehánět preventivní pobídky, neviset koni v hubě, umět povolit, pochválit, pochopit, uvolnit se, zkoušet a mít radost.

V tomto čísle jsme se k chodům a přechodům dostali jen okrajově a uvedli jsme se do „problému", kterému se příště budeme věnovat obsáhleji: jak pěkně a kvalitně měnit chody tak, abychom koni zbytečně nepřekáželi, nepůsobili mu zbytečné nepohodlí a přitom si příliš nerozhodili sed.

Novinka! Pokud preferujete elektronickou verzi časopisu, můžete si časopis Koně & hříbata levněji zakoupit na www.publero.com.

Obsah čísla:

Plemeno: Hispanoarab
Starám se o...: Color
Fotoseriál: Plavení koní
Jedu, jedeš, jedeme: ...na Farmu H
Začátky v sedle: Chody a přechody
Plakáty:
A2: Kinský kůň, klisna Lady Jane Kinská
A3: Hafling, valach Sonny
A3: Paint horse, hřebec Maximum Blues Master
A3: Welsh mountain pony, hřebec Bernard

Ostatní:
Hobby závody Tady bydlím já
Tréninkové prostory - Pásy a bazény
Stougjeshoeve stud
Drezúrní abeceda: S, Š
Václav Vydra: S koňmi trochu jinak
Bondův ponykoutek a Žužuova poradna
Příběhy a foto čtenářů
Listárna a osmisměrka
Komiks Koniklec

...a další