Klub odmítnutých – plemeníci, kteří se jimi málem nestali

18. 05. 2017 07:00

Obrázky: 5

Autor: The Horse Magazine Foto: Roz Neave Rubrika: Plemeníci Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Cerhová Martina, Katka Lipinská Počet přečtení: 3164 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Myslím, že jedním z největších paradoxů teplokrevného chovu je fakt, že zatímco většina lidí je přesvědčena, že výběr hřebců do plemenitby a výkonnostní zkoušky jsou jedním z důvodů úspěchu hlavních plemenných knih, mnoho z nejznámějších a nejúspěšnějších plemenných hřebců mělo právě s výběrem do plemenitby (körungem) nebo výkonnostními zkouškami problém.

Článek napsal Chris Hector a vyšel v roce 2010 na webu Horsemagazine.com.

Hřebci jako Cor de la Bryѐre, Galoubet, Voltaire, Rubinstein, Grannus, Libero, Doruto, Quidam de Revel, Irco Marco a Landadel původně předtím, než se stali mimořádnými, „neuspěli" buď u komise na körungu nebo ve výkonnostních zkouškách.

 Například Cor de la Bryѐre, jeden ze čtyř základních plemeníků, kteří nejvíce ovlivnili moderní chov skokových koní. V roce 1970 navštívila výběrová komise z Haras du Pin jeho majitele Xaviera Ribarda a sdělila mu: „To není plemenný hřebec, spíše sportovní kůň. Raději ho vykastrujte, bude z něj užitečný valach." Naštěstí v tu dobu sháněl holštýnský svaz novou krev a francouzský hřebec se velmi brzy stal hvězdou v severním Německu... Ačkoliv, možná měla výběrová komise v kontextu s francouzským chovem pravdu. Podle francouzského chovatele a žurnalisty Bernarda le Courtouise potřeboval Cor de la Bryѐre ke svému úspěchu právě sílu holštýnských klisen. „Když jsme zkusili využít Cor de la Bryѐra na francouzské klisny, měli jsme z toho králíky. Potřeboval velmi silné klisny, a takové jsme ve Francii neměli."

Ale i zástupci holštýnského svazu se umí mýlit. Landadel je beze sporu nejlepším Landgrafovým synem, ale když jej jeho chovatelka Ilse Hellová, manželka legendárního holštýnského chovatele Maase J. Hella, předvedla komisařům, neuspěl. Thomase Mohr k tomu dodává: „Landadel nebyl komisí na holštýnském körungu v Neumünsteru vybrán. Řekli, že je příliš lehký - dobrý sportovní kůň, ale ne plemenný hřebec! A tak byl pronajat Böckmannům a ti s ním připouštěli po deset let, než zemřel. Každý rok se umístil mezi nejlepšími třemi skokovými otci, ale byl také otcem drezurních koní."

Další vynikající Landgrafův syn, Libero, neuspěl v další fázi, tedy na výkonnostních zkouškách. Ironie, neboť právě on byl jedním z hvězdných mladých plemeníků ve chvíli, kdy se chov sportovních koní začal orientovat na plemenné hřebce, kteří byli sami úspěšní ve sportu.

Grannus rodiny Klatte byl také málem obětí výkonnostních zkoušek. Tento vraný Graphitův syn získal v roce 1976 v testu v Adelheidsdorfu ubohých 86,46 bodů a umístil se tak jako 58. z 66 zúčastněných hřebců. Naštěstí pro skokový svět mu jeho majitel Heinrich Klatte věřil a jeho dva synové, Guido a Ulrich Klatte, se s hřebcem úspěšně představili na parkurové scéně. Na počátku své kariéry připustil Grannus jen několik klisen, ale později se stal extrémně populárním a ke konci svého života připustil na 300 klisen ročně. Přestože se mu nepodařilo zplodit následovníky v podobě synů, byl to mimořádný otec sportovních koní.

Současná hvězda mezi drezurními hřebci, Sandro Hit, je dalším z těch, kdo téměř nezvládl výkonnostní zkoušky. Pohledný vraník získal v testu méně než 100 bodů, ale naštěstí pro něj měl oporu ve svém jezdci, jímž byl Ulf Möller, se kterým získal titul dvojnásobného vítěze Bundeschampionatu a MS mladých drezurních koní. Ulf Möller soudil, že hřebcovo slabé hodnocení mohlo pocházet ze samotného testu: „Možná to má něco společného s testem. Dnes už 100denní test není a myslím, že je to dobré rozhodnutí. Někteří hřebci jsou příliš slabí pro absolvování 100denního testu a všech těch věcí, jako je absolvování terénní crossové zkoušky. Nyní máme 30denní test a pak se jde do sportu, to mi pro budoucnost koní přijde jako mnohem lepší."

Ale je to téměř jako rodinná tradice. Sandro Hitův děd, Sandro, neuspěl u holštýnské komise. Hřebce zakoupil respektovaný dánský chovatel Bent Neergaard, Sandro v Dánsku absolvoval 100denní test a úspěšně startoval ve všestrannosti a parkurech. Poté byl prodán zpět do Německa, k P. Schockemöhlemu, kde se stal jedním z nejvýznamnějších hřebců všech dob, a to jak pro drezurní, tak skokový sport...

Velmi úspěšný nizozemský plemeník Andiamo přišel na zajímavý způsob, jak se nenechat přijmout do KWPN chovu, a to rovnou dvakrát! Tento Animův syn se zranil během výkonnostních zkoušek KWPN a dva roky se ze zranění zotavoval. Poté znovu nastoupil do testu a přestože byl původně nevybrán, komise mu dovolila absolvovat třítýdenní test a konečně jej coby sedmiletého v roce 2000 KWPN komise licencovala. Ale ne na dlouho... Van Olst jej prodal Leonu Melchiorovi (odtud ono „Z", které občas najdete za jeho jménem) a protože Melchior neuspěl s kolekcí hříbat u KWPN, byla hřebci licence odebrána. O deset let později, v roce 2010, byl opět u KWPN uvítán.

 Andiamo je v dobré společnosti. Dalšími nizozemskými hřebci, kteří byli původně odmítnuti nebo neuspěli, jsou: Mr. Blue, který byl původně odmítnut a poté přijat, jakmile začal vyhrávat mezinárodní Velké ceny, Hearbreaker, který byl u KWPN registrován jako hříbě, ale do svých osmi let se na licentaci neukázal, a Cardento, který u výběru neprošel, ale působil ve Švédsku a své kvality prokázal s Peterem Erikssonem ve sportu, načež se vrátil zpět do Nizozemí, kde byl přijat a velmi žádán.

V případě Voltaira ale zvolila KWPN komise skutečně dobře. Připusťme, že v době, kdy jej oldenburská komise odmítla, byl malý (měřil jen 162 cm) a měl problém s kopytem, ale to Jana Greveho, nizozemského veterináře s vášní pro chov skokových koní, a jeho obchodního partnera Henka Nijhofa neodradilo. Slyšeli, že je hřebec na prodej, líbily se jim jeho schopnosti, a tak jej vzali domů do Nizozemí. KWPN nebyla z Voltaira o moc nadšenější než jejich kolegové z oldenburského svazu. Ve výkonnostním testu se umístil jako čtrnáctý ze čtrnácti. Obdržel ovšem vynikající známky za skok (a chování ve stáji!), ale plemenným hřebcem se stal jen tak tak.

I metodičtí a vysoce organizovaní Švédové se umí mýlit... Když se před výběrovou komisí v roce 1976 prvně představil Irco Marco, jeden z jejich nejvlivnějších skokových hřebců, komise tehdy vedená Olle Kjellanderem řekla, že jej nikdy nelicencují - dle jejich názoru to dokonce nebyl ani sportovní kůň. Mladý hřebec byl znovu předveden v roce 1978 a byl opět odmítnut navzdory svým úspěchům ve sportu, nejprve s Ann Gustavií (která jej se svým manželem Larsem koupila jako čtyřletého v roce 1975 od Ferguse Grahama, ten jej zakoupil od holandského chovatele Hanse Bijena) a poté se švýcarským jezdcem Paulem Weierem, se kterým startoval v soutěžích na úrovni 160 cm. S ohledem na jeho sportovní úspěchy dostal „provizorní licenci", což znamenalo, že může působit v chovu, ale jeho hříbata nebudou registrována!
Irco Marco byl konečně zapsán v roce 1982, a to do B skupiny hřebců - a hříbata narozená v předchozích šesti letech byla zpětně registrována, a to včetně jednoho z nejdůležitějších potomků, klisny Marcoville.

Francouzští zástupci nechybovali jen v případě hřebce Cor de la Bryѐre, ale neuspěl u nich ani mocný Galoubet. Ačkoliv dobrého exteriéru, byl Galoubet přece jen pořád synem klusačky a byl coby tříletý odmítnut. A aby toho nebylo málo, další mimořádně úspěšný hřebec, Quidam de Revel, byl také tím, kdo se musel nejprve prosadit na parkurové scéně, než jej přijali mezi plemenné hřebce.

Mnoho lidí zaznamenalo, že skokoví koně často nevykazují nejlepší exteriér - včetně hannoverského experta, Ludwiga Christmanna, který našel negativní vztah mezi vysokým hodnocením za exteriér a pozdějším výkonem ve skokovém sportu - takže mají komisaři ze všech plemenných knih alespoň nějakou výmluvu (omluvu), pokud jde o skokové hřebce, ale stává se jim to i s drezurními hřebci. Vynikající Rubinstein byl odmítnut u vestfálského svazu a druhou šanci dostal až u oldenburského svazu.

Welt Hit II je výsledkem spojení Weltmeyera a klisny Cileste po Hill Hawk xx. Byl objeven Ullim a Biancou Kasselmanovými a podle Ulliho byl stejně jako další koně z této rodiny ještě „nedodělaný", a tak jej oldenburská komise odmítla. Později se komise u Kasselmannů sešla znovu a ačkoliv se věnovali jiné záležitosti, ještě jednou se na Welt Hita podívali. Pořád odmítali, dokud jej odhodlaná Bianca Kasselman neprovedla předními dveřmi domu do recepce a nepředvedla ho zcela zkoprnělé komisi přímo před krbem. Rozhodli se své původní rozhodnutí přehodnotit a Welt Hit se tak stal prvním z bratrů (jedním ze šesti), kteří byli licencováni.

Moji přátelé v Holandsku nevidí nic zvláštního na tom, že drezurní megastar Totilas získal licenci až na základě své sportovní výkonnosti a nebyl coby mladý předveden na körungu. Já jsem ale cynik a vím, že pokud si majitelé myslí, že jejich hřebec na körungu uspěje, vezmou jej tam. Jediným důvodem hřebce na körungu neukázat, je právě strach z neúspěchu. Ale jinak si myslím, že z Totilase může být úspěšný otec, už jen díky všem těm kvalitním klisnám, které dostal...

 Je pozoruhodnou náhodou, že v sousedním Německu je momentálním číslem jedna v drezurním žebříčku Breitling, který taktéž získal status plemeníka na základě své výkonnosti ve sportu. Breitling má unikátní výhodu v tom, že většina jeho potomků vyrůstá v jezdeckém centru jeho majitelů, Wolframa a Brigitte Wittigových, kteří jim poskytují ty nejlepší podmínky, aby zazářili v drezurním sportu.

V současnosti je výsledek výběru hřebců do plemenitby nejdůležitější pro jejich úspěch v chovu. Dříve, v době, kdy ještě nebylo běžné zasílání inseminačních dávek, a kdy byla většina chovatelů tradičními zemědělci, dostali i hřebci, kteří jen tak tak prošli výběrem do plemenitby nebo výkonnostními zkouškami, druhou šanci na lokálních připouštěcích stanicích. Dr. Bade, tehdejší ředitel Zemského hřebčince Celle, mi kdysi řekl: „Vezměte si jako příklad Duellanta. Dnes by o něj nikdo neměl zájem. Šel na stanici do Landesbrücku, coby druhý hřebec, ale toho prvního (hlavního) hřebce si dnes nikdo nepamatuje. Během dvou až tří let byl z Duellanta šampión, ale to by dnes dle mého nebylo možné."

A jako důkaz, že úspěch na výběru hřebců do plemenitby (körungu) není garancí toho, že hřebec bude v chovu excelovat, vezměte v úvahu následující jména: Elektron, Derwisch, Erbherzog, Gluecksstern, Grossmogul, Maurice, Glücksgriff, Buenos Aires, Fontainebleau, Golden Champ, William's Gold, Nobleman, Go on Top a Lauda. Poznáváte některé z nich? Jsou to vítězové hannoverských körungů z let 1980 až 2007! Řeknu vám, kde je nenajdete, a to v Hannoverské ročence hřebců z roku 2010 (Hannoveraner Jahrbuch Hengste 2010) - v žebříčcích týkajících se drezury, parkuru a typu. Zato v nich najdete jména šampiónů körungů, jako byli vynikající hřebci Weltmeyer, Brentano, Wolkentanz, Londonderry a Don Frederico, 14 z 27 vítězů körungu zmizelo beze stopy...

 Pokud bychom se podívali na posledních 20 oldenburských vítězů, najdeme mezi nimi velmi dobré otce, jako je např. Rohdiamant, který byl čtvrtý v žebříčku plemeníků WBFSH - ale neoddiskutovatelným faktem je, že ani jeden z těch 20 šampiónů není v žebříčku mezi 1 % nejlepších plemeníků dle německé jezdecké federace za rok 2009, a to ani v drezuře, ani v parkuru.

Tato situace se jen tak nezmění. Na posledním KWPN körungu se vítězem stal Cover Story, ale po několika skličujících předvedeních pod sedlem na výkonnostním testu byl stažen.
Dokud budou existovat výběry hřebců do plemenitby, budeme vídat červené tváře komisařů (studem) a slýchat a číst komentáře všech, kteří jsou vždy po akci „tak hrozně chytří".
Hádám, že to je část zábavy a tkví v tom také část onoho kouzla.


Pozn. překl.: Tento článek rozhodně neslouží jako kritika systému výběru a testace hřebců do chovu. Naopak tvrdá selekce budoucích či stávajících plemenných hřebců je nezbytná. Berte tedy prosím tento text jen jako zajímavý pohled na někdy poněkud složitější cestu některých plemenných hřebců do chovu a nikoliv jako příležitost ke kritice komisařů, jejichž práce si zaslouží spíše obdiv, neboť to oni jdou s kůží na trh a berou na sebe odpovědnost za budoucnost daného plemene, jsou to právě oni, kdo dávají zelenou či „stopku" hřebcům, které jednou budeme možná označovat za tzv. velikány či legendy, nebo naopak hřebcům, na které si za pár let nevzpomeneme. Nesmíme zapomínat, že v případě körungů i testů se jedná o skutečně mladé hřebce - v době körungů jsou 2,5letí, ke zkouškám mohou u nás nastoupit pouze jako 3letí (PK ČT) resp. 3- a 4letí (PK CS). Rozhodovat u hřebců starších, kteří již mají vlastní sportovní výkonnost, fyzicky jsou již vyzrálí a jejich zdraví, tvrdost, jezditelnost a charakter byly prověřeny ve sportu, je pak rozhodně o něco jednodušší.

Pro jezdecké koně vždy zůstane nejdůležitějším to, jak se osvědčí pod sedlem!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: