Když se svěří... Johana Spáčilová

18. 10. 2017 Gabriela Rotová Autor fotek: archiv Johany Spáčilové

Johanu Spáčilovou, která je "tváří a srdcem" České barokní společnosti, nelze na české hipologické scéně přehlédnout. Se svými koňmi pravidelně vystupuje na většině jezdeckých vystoupení a show již celou řadu let. Ohňové show, historické průvody, šermířské souboje, výcvik koní pro film, lukostřelba, sokolnictví, vystoupení koní ve společnosti psů, to vše je Johana. A co nám o sobě poví ona sama? To si můžete přečíst v dalším díle Když se svěří.

 Johano, v kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou, zvanou "kůň"?

Sotva jsem se naučila kreslit, byli mým hlavním tématem okřídlení koně... Mé „jezdecké“ poprvé bylo v pražské Zoo na poníkovi, to mi byly asi 4 roky.

Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Někdy v cca 4.-5. třídě základní školy jsem chodila do oddílu Aleše Baudise na Slivenec, následně ještě chvilku do Holyně, kam se oddíl přestěhoval. Jenže protože se od dětství poněkud vymykám systému, úplně mi to nevyhovovalo. Chodily jsme pak s kamarádkou nějaký čas do vedlejší vesnice na poníky (které jsme asi hrozně trápily a oni nás taky), ale můj hlavní jezdecký zlom nastal, když jsme se po dlouhém odhodlávání došly zeptat na statek ve Vestci u Prahy, který provozovala Eva Klestilová, jestli můžeme chodit pomáhat tam. Eva měla tenkrát hlavně koně do zápřahu a když se vždy na podzim vrátili z kočárové sezóny a vyjelo se na první vyjížďky, bývalo to docela maso. Každopádně péče o koně tam byla skvělá - krmením počínaje a prací s nimi konče. Mnoho poznatků z té doby používám dodnes. Vestcem tenkrát prošlo mnoho lidí a každý něco poradil nebo pomohl, v parkuru mě trápil Pavel Paducha, ve westernu mě nejvíc naučil Dyk Krchov, který mě pak trénoval i na mé vlastní klisně Akičitě, taky Bohoušek Měkota, který mě učil práci s dobytkem. Ve 14 letech jsem si koupila vlastního poníka a s pomocí všech okolo ho naučila klekat, lehat a podobně, následně jsme několik let vystupovali nejen ve westernovém městečku ve Vestci, ale po celé republice a dokonce i v Německu.

 Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

V podstatě už dávno profesí, jakmile jsem začala vystupovat na show, moc mě to bavilo, studovala jsem tenkrát na SPŠ grafické obor Konzervátorství, restaurátorství a rozhodně jsem to v budoucnu dělat nechtěla.

Jaký typ koní máš nejraději a proč?

Sebevědomé zmetky a ideálně, když kopou a koušou :-D Každý další takový je pro mě výzvou - najít, kde se stala v systému výchovy chyba a napravit ji. Miluju ten pocit, když se takový kůň pak uklidní a je z něj spolehlivý parťák. Jen u mého Romea se mi to úplně nepovedlo...

Popiš nám svůj "koňský park".

To je na román... Zkusím alespoň ve zkratce. Momentálně mám doma asi 16 koní (nikdy to nevím přesně, stále se to mění). Z části jsou to knabstrupští koně, které mám na chov, část tvoří koňská LDNka, takže důchodci, a zbytek jsou koně pro show a filmy, pak ještě dva minihorsové, jedna mula a dvě osličky.

 Na co své koně máš a co s nimi děláš?

Většina z nich je hlavně na show a natáčení a aby nás to bavilo všechny, žádného koně nenutím do něčeho, co mu nejde nebo co dělat vyloženě nechce. Všem se snažím dát nějaký slušný základ ze země a následně ze sedla a pak má každý svou specializaci, jeden si rád lehá, druhý skáče, třetí je talent na drezuru.. Jediné, co jim neodpouštím, je speciální výcvik na film, to znamená různé nezvyklé vzruchy, hlasitá hudba, velké plachty, šerm, střelba, kouř a podobně, tím si postupně projdou všichni, ale opět individuálně. Výcvik postupuje pouze tak rychle, jak to kůň snese.

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

Jean Francois Pignon, Lyly a Sylvie Willms, Pedro Torres a Arne Koets, se všemi jsem měla tu čest trénovat. Kdysi to byl i Mario Luraschi, ale člověk občas po setkání se svým idolem přijde o iluze…

 Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL?

No, v roce - tuším 2000 - na westernových závodech Brno Trophy mi Helča Görnerová, která tenkrát z akce dělala on-line zpravodajství, pomohla v 9 večer najít ustájení pro mého koně. Tam jsme se tedy seznámily a já jsem pak čas od času napsala nějaký ten článek z našich akcí nebo závodů. Dřív byla také hodně aktivní inzerce, kterou jsem sledovala, a zajímavé reportáže... Teď tam popravdě chodím jen zřídka, když už, tak hlavně na nějaké ty veterinární články. Asi by stálo za to Equichannel zase trochu oživit.

Kam až jsi to s koňmi "dotáhla"?

Co se týče závodů, tak s klisnou Akičitou jsem se v roce 2002 stala vicemistryní ČR v rodeu a mistryní ČR v Team Penningu. S Romeem máme pár pohárků z dámského ježdění. Ale největší radost mám, když se mnou koně ochotně spolupracují, ačkoli je mnohdy přemlouvám k hrozným věcem.

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální "koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Můj osobní zlozvyk je vymykání se systému a milion argumentů, proč mi něco zrovna teď nejde, ale v tom se úspěšně lepším.

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Lidské ego.

Jakou nejlepší věc ses od koní naučila?

Lepší jeden velký kopanec než 10 malých (poctivě vypozorováno z pastviny).

Co je pro tebe v jezdeckém umění nejtěžší?

Trpělivost, prostě si na některé cviky a výkony umět počkat.

Jakou knihu nebo film s koňmi bys našim čtenářům doporučil a proč?

Seabiscuit, je to příběh nejen o koni, ale také o lidech a o tom, že je občas fajn nevzdat to, i když máte pocit, že je všechno v háji.

Co ti koně dali? A co vzali?

Dali mi šanci překonat několik mých dost krušných životních období, jiný pohled na svět a stále mě učí trpělivosti a klidu. Vzali mi dost přátel, zájmů a mou původní profesi.

Děkujeme za rozhovor!

Podobné články

Slovenská vytrvalostní jezdkyně Dominika Malíková Kleinová suverénně zvítězila v žebříčku FEI pro rok 2023. Jaká byla její cesta na vytrvalostní…

Dostihy jezdí jedenáctou sezonu, přičemž prvních osm let absolvovala vždy jen pár startů za rok. Poté, co však před třemi lety nastoupila k trenéru…