Když se kůň přešlapuje, má aktivní záď (?)

11. 5. 2014 Jean Luc Cornille Autor fotek: archiv HorseTalk.co.nz

Sledování, zda zadní kopyta došlápnou do stop předních, nebo je dokonce přešlápnou, je častým zvykem mnoha trenérů a jezdců. Podle toho usuzují, zda kůň má aktivní záď - protože dělá zadníma nohama dlouhé kroky. Je tomu ale skutečně tak?

„V jezdectví, stejně jako v politice, bychom si měli dávat pozor na zjednodušování; skoro vždy to nakonec vše zkomplikuje." (generál Decarpentry, 1949)

Decarpentry poukazoval na rozpor mezi zjednodušováním jezdeckých principů a komplexností jejich využívání v praxi.

Teorie říká, že když kůň aktivně došlapuje zadníma nohama pod tělo, odráží se nahoru a dopředu. Ve skutečnosti vytvářejí více síly směřující vertikálně nahoru přední končetiny; 57 % vertikálních impulzů pochází z předních nohou, pouze 43 % ze zadních. Tento zřejmý rozpor odhaluje zjednodušování základních jezdeckých principů.

Mezi aktivitou zadních nohou a dosažením dobré rovnováhy je komplexní pohybový mechanismus včetně toho, že dojde k přeměně určitého procenta posuvné (pozn. překl.: horizontální) síly vyrobené zadníma nohama v síly vertikální. K tomu dochází díky důmyslné koordinaci hřbetních svalů. Tuto koordinaci lze jasně vysvětlit, ale není jednoduchá.

Prohlubování znalostí prostřednictvím dovednosti a praktických zkušeností, to byl úkol velkých Mistrů. Decarpentry však důsledně sledoval evoluci vědeckých objevů. Už v roce 1949 cítil tento klasický autor, že zadní nohy nemají za úkol jen aktivně došlapovat pod tělo a pohánět koně do rovnováhy. I když jeho slova nebyla přesná, vnímal už koncept energie uchované v dlouhých šlachách končetin, která se pak využije během fáze posunu.

„Míra zvednutí těla během fáze vznosu bude rovněž záviset na míře aktivity zadních nohou a následně i na tom, do jaké míry byly předtím stlačené jejich klouby."

Klasický trénink není o opakování slov klasických autorů. Naopak úlohou skutečného učitele a trenéra je prohlubovat názory svých předchůdců ve světle nových poznatků. Většinou to však takto nefunguje, a proto je na jezdci, aby se díval a myslel dál, než kam sahají tradice.

Zjednodušováním je i takzvané přešlapování se (pozn. překl.: to, že kůň došlápne zadním kopytem před stopu předního kopyta). Nutí jezdce soustředit se na otisky kopyt koně a pohyby dolních částí jeho končetin, přičemž přehlíží souvislosti mezi pohybem končetin a mechanismem hrudní a bederní páteře. Přešlapování je teoreticky výsledek aktivity zadních nohou koně, které došlapují před otisky předních kopyt. V mnoha případech je to však ve skutečnosti známka abnormálního pohybu, kdy kůň má příliš zakročenou odrážející se přední nohu. Nepřešlapuje se proto, že má aktivnější zadní nohy, ale proto, že přetěžuje přední nohy a ty jsou následně více zakročené.

kůň v klusu

Část studie Eadwearda Muybridge Animals in Motion z roku 1899.

Tak, jak se to dělá v každé pohybové studii, začneme s „kontrolním" dokumentem, který slouží jako referenční, pro srovnání. Touto „kontrolou" bude „Animals in motion" z roku 1899 od Eadwearda Muybridge. Ten byl průkopníkem techniky fotografických sérií a jeho práce zobrazuje průměrné koně v pohybu. Na této první sérii je kůň v klusu. Obrázky je třeba číst zprava doleva. Nás zajímají dva obrázky, a to první a druhý zprava v horní řadě. Levá zadní noha na nich došlapuje a jde dolů, zatímco levá přední jí uvolňuje místo a zahajuje fázi kmitu.

kůň na předkuNa obrázku vpravo je kůň, který se pohybuje výrazně na předku. Na obrázku je zachycen asi zlomek sekundy za prvním Muybridgeho obrázkem a před druhým. Zřetelně je zde vidět, jak se přední nohy koně přizpůsobily nadměrnému zatížení. Dokonce i na prvním Muybridgeho snímku, který zachycuje zlomek sekundy před tímto snímkem, je levá přední noha koně už nad zemí. Naopak levá přední tohoto koně, který pracuje tzv. „dopředu a dolů" a má tedy těžký předek, zůstává stále zatížená na zemi. Její patky se teprve začínají zvedat. Kůň ještě více zatlačí do špice, než kopyto opustí zem. Výsledkem bude, že levá zadní noha nedošlápne tolik dopředu, jako u Muybridgeho koně. Protože levá přední noha jí zůstane v cestě, levá zadní se tomu přizpůsobí tím, že došlápne na zem dřív, než by měla.

Samozřejmě tady nemluvíme o zmíněném přešlapování. Účelem této série je jen ukázat, že přední nohy se přizpůsobují nadměrnému zatížení tím, že se více zakročí. Stejnou situaci můžete vidět i během piafy. Koně, kterým při tréninku aktivují zadní nohy bičem, reagují zvednutím zádě, což přesune jejich váhu na předek. Mnohdy se pak s touto výcvikovou chybou vyrovnávají tím, že posunou přední nohy více dozadu pod své tělo. Němci kritizovali Françoise Bauchera, protože jeho koně vypadali při piafě jako kamzík na vrcholku hory. No, dobře, dnes ale na obdélnících předvádí drezuru hodně kamzíků na vrcholcích hor.

Přestože se tato adaptace předních nohou na nadměrné zatížení hodnotí na soutěžích dobrou známkou, jedná se o pohybovou abnormalitu, která má za výsledek zhoršení chodů, výkonnosti a zdraví koně. Pokud jsou přední nohy zakročené, nemohou správně pohánět tělo koně nahoru, k čemuž byly stvořené.

V kroku lze přední nohy koně přirovnat tuhým vzpěrám, přes které se převaluje tělo. V klusu však už působí jako pružiny pohánějící tělo nahoru. Pokud jsou v klusu nadměrně zatížené, působí jako vzpěry, přes které se tělo převalí. Klus je potom plochý a vykazuje jen málo vznosu, pokud vůbec nějaký.

„V chodech na principu tzv. obráceného kyvadla, jako je krok, působí končetiny jako rigidní vzpěry, přes které se tělo převalí. V chodech skákavých, jako je klus, působí končetiny jako pružiny a těžiště koně se pohybuje jako skákající míč. Koňský cval může mít podobu skákavou i kyvadlovou." (Mechanical Analysis of Locomotion, Liduin S. Meershoek a Anton J. van den Bogert).

kůň s jezdcem v klusu

Přední nohy nejsou uzpůsobené k tomu, aby měly v klusu funkci vzpěry. Velká část posunu i vykročení je výsledkem uvolnění pružné energie, která byla v dlouhých šlachách a aponeurózách uschovaná během podpěru. Pokud koně nemají k dispozici dostatek zmíněné pružné energie, kompenzují ho větší svalovou prací. Výsledkem je nenormální pohyb a následně zranění.

Ten, kdo nechce věřit, že práce s koněm v pozici „dopředu a dolů" zvyšuje zatížení jeho předních nohou, může argumentovat, že popsaný rozdíl v pohybu předních nohou vyvolala zatížení koně hmotností jezdce. Naštěstí Muybridge fotografoval i koně s jezdci.

kůň s jezdcem v klusu

Tyto dva obrázky ohraničené žlutým rámečkem ukazují stejnou nebo skoro stejnou sekvenci pohybu jako v předchozích případech. Bližší pohled jasně ukazuje, že levá přední noha koně je i přes přítomnost jezdce ještě dále ve fázi kmitu. Přetížení předních nohou tedy nebyla vina jezdce. Ten ve skutečnosti narušuje pohyb koně tím, že jeho tělesná váha působí zezadu dopředu. Kůň by mohl zareagovat přesunutím váhy na přední nohy, ale jeho reakce poukazuje spíš na lepší atletické schopnosti.

kůň na předku pobízen do přilnutíJenže pohybové abnormality, kdy se celá fáze podpěru přední nohy posune příliš dozadu (pozn. překl.: přední noha se příliš zakročí), mohou být vyvolané i vyšším držením krku, kdy je kůň silně pobízen do přilnutí a tím také dochází k většímu zatížení předku. Tento způsob ježdění vychází z chybného názoru, že zadní nohy pohánějí tělo koně nahoru, jakmile jsou v kontaktu se zemí. Ve skutečnosti má došlápnutí zadních nohou v první řadě brzdicí efekt.

Posuvná aktivita končetiny začíná ve druhé polovině fáze podpěru, tedy když je zadní noha svisle pod zádí a pak se posouvá za tělo koně. Síla, kterou vytvoří zadní noha, má proto povětšinou horizontální směr. Když hnací síla vytvořená zadníma nohama prochází hřbetem, podléhá gravitaci a, pokud tomu nezabrání pracující hřbetní svaly, její část zatíží přední nohy. Koncept pobízení koně do přilnutí je konceptem luku a tětivy. Je zastaralý a nepřesný. L. J. Slijper (1946) srovnával hřbet k luku a břišní svaly k tětivě. Podle Slijpera zkracování tětivy ohne luk.

břišní a hřbetní svalyObrázek vlevo ukazuje nepraktičnost konceptu luku a tětivy. Přímé břišní svaly nemají kapacitu ohnout luk. Mohou tomu pomáhat, ale nemají dostatečnou masu, sílu a výkon, aby ohnuly masu epaxiálních a hypaxiálních hřbetních svalů. Hlavní funkcí přímých břišních svalů je stabilizovat trávicí trakt.

Svaly nad páteří (epaxiální) přeměňují posun vytvořený zadníma nohama do horizontálních sil (pohyb dopředu) i do vertikálních sil (odolávání gravitaci a tím kontrola rovnováhy).

„Počáteční posun působící na páteř je přeměněn na sérii vertikálních a horizontálních sil, které se progresivně zmenšují, jak procházejí od jednoho obratle k druhému". (Richard Tucker, 1964)

Se zvyšující se rychlostí roste i stabilizace (pozn. překl.: ztuhnutí) hrudní a bederní páteře. Vysledovali jsme, že k podobnému ztuhnutí dochází i tehdy, když je kůň pobízený do přilnutí, ať už horizontálně nebo směrem dolů. Ztuhnutí brání schopnosti hřbetních svalů správně menežovat posun vytvořený zadníma nohama.

kůň v rovnováze

Na tomto obrázku je zřetelně vidět vzájemný vztah mezi zvyšujícím se ztuhnutím hřbetním svalů a pohybem končetin. Kůň je zde v rovnováze, která je v pořádku pro zahřívací fázi. Kontakt s udidlem je poměrně lehký. Kůň kluše klidně. Odráží se pravou přední nohou, jejíž kopyto se nachází na svislici vedené od paty jezdce nebo je těsně za ní. Kůň se přešlapuje, protože pravá zadní noha došlapuje mírně před otisk předního kopyta. Malé obrázky ukazují dopad pravé zadní nohy. Je to příklad normálního pohybu končetin v lehkém klusu.

kůň na předku

Na následujících obrázcích kůň zatnul hřbet, odráží se a lehá do udidla. Jakmile se jezdec otočil a kluše dolů po jízdárně, stejný kůň jinak pohybuje končetinami. Odráží se do udidla, a proto zatíná hrudní a bederní páteř. Díky tomu už není schopný přeměňovat posun vyrobený zadníma nohama do vertikálních sil. Proto jsou jeho přední nohy mnohem více zatížené, čemuž se přizpůsobily tím, že posunuly celou fázi podpěru více dozadu.

Mezi oběma sériemi fotografií není více než 50 kroků, ale je zřetelně vidět, jak se kůň začíná odrážet do udidla a tuhnou mu hřbetní svaly. Téměř okamžitě se odrážející přední noha začala více zakročovat pod břicho koně. Série malých obrázků ukazuje, že kůň se stále přešlapuje, ale je to proto, že přední noha se odráží ve větším zakročení, místo aby zadní noha byla aktivnější a došlapovala více vepředu.

Kůň se odráží do udidla, stahuje horní krční svaly - m. splenius, čili řemenovitý sval - a následkem toho už nejsou hřbetní svaly schopné přeměňovat posun vyrobený zadníma nohama do vertikálních sil. Výsledkem je, že více váhy zatěžuje přední nohy a ty se adaptovaly tomuto zatížení tím, že přesunuly celou fázi podpěru dozadu. Tato adaptace sice má z pohledu koně smysl, ale vznikají tak abnormální pohyby, které zhoršují již stávající nerovnováhu narušující schopnost předních nohou vystrkovat tělo koně nahoru.

Z toho vyplývá, že nestačí se dívat na to, jak došlapují nohy koně, neposkytuje to přesnou informaci. Pohyby končetin mají původ v pohybu páteře a soustředění se na dolní části nohou místo na zdravou koordinaci mezi končetinami a hřbetem může způsobit, že kůň nebude fungovat správně.

O autorovi:
Jean Luc Cornille M. A. (M. Phil) získal světový věhlas aplikováním praktické vědy do tréninku koní. Díky své gymnastické minulosti dobře ví, jak může být trénink koní podpořen moderním vědeckým výzkumem. Unikátní kombinace jezdeckých dovedností, tréninkových zkušeností a širokých znalostí fyziologie koní mu umožňují „překládat" vědecké názory do jazyku srozumitelného pro koně i jezdce. Tento přístup se stal značkou jeho tréninkových metod.

Podobné články

Když nemáte přesný směr, nemáte nic, říká trenér Richard Hinrichs a nabízí tipy, jak přesně vědět, kam chcete jet - ať už při běžné jízdárenské práci…

Že koně nejsou od přírody rovní, to je poměrně známý fakt. Proč tomu tak je a co s tím můžeme dělat, se v článku The Horse Magazine zabývá Miguel…