Když koňákovi zešedne život...

4. 02. 2019 06:00

Obrázky: 5

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: Lenka Brothánková, Carola Cinelli, Pixabay Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Počet přečtení: 3477 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Dnešní uspěchaný svět není svět zdravý. Někomu to možná připadá jako odvážné tvrzení, ale věřím, že většina spíše souhlasí. Z nedávného průzkumu vyplynulo, že slovo „nestíhám“ v kontextu s náplní dne bývá používáno vůbec nejčastěji. Můžeme se tedy divit, že přibývá raketovou rychlostí diagnóz typu vyhoření, deprese, úzkost? Pokud k tomu přidáme dědičné predispozice ke konkrétním nemocem, znečištění planety a politické rozčarování, máme v ovzduší kolem každého z nás docela výbušný koktejl emocí. Jak z toho všeho ven, se tak může stát otázkou číslo jedna.

Každý máme svůj recept na štěstí. Někdo utíká mimo civilizaci, jiný naskakuje do vlaku adrenalinových zážitků a další – si pořídí koně...

Mohlo by se zdát, že mezi držiteli těchto vznešených zvířat musí být mnohem větší procento zdravých lidí. Aktivní pohyb v sedle majestátního tvora, hodiny trávené na čerstvém vzduchu při údržbě pastvin, fyzická práce nenásilně propojená kontaktem s vlajícími hřívami okolo, pouto ke zvířeti, které ztělesňuje svobodu – prostě pozitivno kam se podíváš... Takovýto koníček přece vyřeší naprosto vše (a ještě víc) v životní škatulce „relax“! ... Je to ale opravdu tak?

Budete se divit (nebo nebudete), ale většina hrdých novopečených koňomajitelů si spolu se svým vysněným pokladem pořizuje více starostí a méně prostoru pro relax než bez něj. :-) Takový koňácký paradox... Díkybohu je to kompenzováno zvířaty samotnými, jejich obrovskou energií, která umí dobíjet a probouzet v lidech příjemné emoce i lásku. Přes to všechno ale nutná omáčka okolo majitelství velkého a na welfare náročného zvířete může být pro začátečníka neskutečný nápor na psychiku.

Moc dobře si pamatuji, když jsem si po mládí prožitém na oddílových koních pořídila prvního vlastního, spolu se statkem a dítětem, jak si manžel zklamaně posteskl: „... a já čekal, jak budeš sršet štěstím!“ Holt zodpovědnost za náročná zvířata plus budování zázemí pro ně – to starostmi nekalené průzračnosti prvních majitelských chvil příliš nepřeje. Čisté štěstí se samozřejmě později nesčetněkrát dostavilo a když si vše sedlo, i „sršení“ se manžel dočkal :-), ale na povel to prostě nebylo – lusknutím prstů se totiž pocit blaha netvoří.

A ani sebevětší úsilí nedává samozřejmou záruku budoucích šťastných chvil. Stavy, kdy koňáci vyhoří, propadnou se do depresí nebo trpí denními úzkostmi namísto užívání si s koňmi nejsou ani zdaleka vzácné. Ostatně dnešní evropská populace si ruku s úzkostnými a depresivními poruchami podává čím dál častěji, zdaleka nemusí jít jen o koňáky.

Jak to tedy s „blažeností“ vlastně je? Dostaneme ji nějak zakódovanou hned po narození, nebo se dá zasloužit, naučit, vydřít či zaplatit? Názory laické veřejnosti se samozřejmě různí a prolínají (aneb každý dle svých zkušeností), podle odborníků je však jedno jisté: velkou roli opravdu hraje naše genetické nastavení. Například studie dvojčat a adoptivních dětí statisticky významně prokázaly, že za vznikem depresí genetika stojí, ale to, co se dědí, není „gen“ pro depresi. Jsou to vlohy pro zvládání tzv. depresogenních vlivů prostředí (stresů a traumat).

Pro rozvoj deprese je rizikový neuroticismus – psychonervová labilita, která je měřitelná. Nízká míra neuroticismu vypovídá o emocionální stabilitě, vysoká míra neuroticismu ukazuje na náladovost a sklony k depresím. Způsob, jakým zpracováváme informace na základě míry neuroticismu, je klíčový pro naše duševní rozpoložení – málo neurotičtí jedinci vnímají více to pozitivní a snadněji potlačují to negativní, naopak hodně neurotičtí jedinci na životní události nahlíží spíše z negativního úhlu pohledu. Potvrzují to i výsledky zobrazovacích metod (ukazují, na jaké vjemy příslušné oblasti mozku více reagují).

Pokud tedy na dotaz „Jak se máš?“ odpovídáte pravidelně litanií ve stylu „Vůbec nestíhám, všechno je na houby, mám kolem sebe samé blbce“, raději zbystřete! :-)

Odbočíme na chvíli od genetiky k prevenci – a plavně se přeneseme k pochopení důležitosti odpočinku. Oddech a klid je nezbytný pro další výkon, náš mozek ani naše tělo nedokáže fungovat na dluh. Bez dostatečného relaxu začne zapojovat obranné mechanismy. Umění vyvážit práci a odpočinek je nedílnou součástí úspěšného života, klíčem ke zdraví. Absolutní vytíženost je naopak klíčem ke stresu a nemocem. Nestyďme se tedy přiznat sami sobě i okolí, že si čas na oddych najít dokážeme, že náš pracovní rozvrh není neprůstřelný.

Nadměrná zaneprázdněnost nevypovídá o naší důležitosti a nepostradatelnosti, spíše o nesprávném nastavení priorit.

Někdy ale ani sebevíce uchráněného prostoru pro koníčky a relaxační aktivity nestačí. Pojďme se podívat za hranici komfortu, jak to vypadá, když tělo a mozek začne pracovat jinak, než jsme doposud byli zvyklí. Když pomaličku, postupně, ale třeba i zcela náhle, ze dne na den, začne život šedivět. S laskavým svolením dotyčných nahlédneme do nejhlubšího soukromí lidí nemocných. Nemocných velmi nenápadně, tak, že jejich okolí často ani neví, že je něco dlouhodobě sužuje. Podíváme se na stres, na deprese a úzkosti, ale také na koně, kteří někdy dokáží s těmito diagnózami velmi účinně pomoci. I když někdy zase vůbec... Jak to?

Rozdělení depresí:

  • Endogenní („vnitřní“) deprese – vznik bez vnějších příčin. Důsledkem nevyváženého chemického prostředí v mozku. Jde o „pravou“ depresi a léčí se obvykle pomocí antidepresiv.
  • Symptomatická deprese – stav s průvodními jevy deprese, příčina má ale kořeny v jiných zdravotních poruchách (epilepsie, Parkinsonova choroba, různé otravy, demence...). Léčba spočívá v řešení příčiny.
  • Reaktivní (úzkostná) deprese – rychlejší rozvoj než u endogenní deprese, příčina tkví v konkrétních událostech (ztráta blízké osoby, přežitá život ohrožující událost, stres v důsledku např. závažných životních změn,...). Pacient se událostí stále zaobírá, nedokáže se s ní vyrovnat. Léčba spočívá v úpravě životního stylu a v psychoterapii.
  • Depresivní neuróza – na rozdíl od pravé deprese není smutek trvalý, člověka lze rozptýlit a při zájmových aktivitách se stav přechodně lepší.
  • Syndrom vyhoření – týká se především oblasti práce, projevuje se pocity tělesného i duševního vyčerpání. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu, pocitu nevděku a nedocenění (postihuje nejvíce „pomáhající“ profese). Od normální únavy či klasické deprese se syndrom vyhoření liší hlavně návazností na konkrétní oblast života, jejíž opuštění řeší celý problém.

Na odpověď jsem se zeptala člověka nanejvýš povolaného, psychiatra a koňáka v jednom, pana MUDr. Karola Hollého:

„Koníčky, ať už koně, sbírání známek, přespolní běh nebo muzicírování u člověka s vážnou depresí postrádají smysl, nebojím se dokonce říci, že jsou škodlivé. Často slýchám ´Ani to, co mě celý život bavilo a co jsem celý život toužil dělat, mě už nebaví...´. Naproti tomu u reaktivních depresí, u syndromu vyhoření, u depresivních neuróz – tam všude je naopak koníček velmi užitečný. Kůň (na rozdíl od psa) má však ještě jeden benefit, a to ohromnou masu živé energie, která umí ´nabít´ vyčerpaného, přepracovaného, vyhořelého člověka. Je to pouze moje pozorování, celoživotní zkušenost. Nemám ji vědecky podloženou, ale praxe je kritériem pravdy. A moje pravda je taková, že u ´poctivé´ psychotické nebo těžké deprese (převážně endogenní) nemá hipoterapie smysl a naopak může i uškodit. U reaktivních, neurotických depresí, vyčerpání, přepracování, vyhoření umí velmi rychle restaurovat původní psychický stav.“

Jak to vypadá v životě pacientů-koňomilů, kteří si některou z výše zmiňovaných nemocí prošli a dokázali s ní efektivně bojovat? Dají se vůbec koňáci, ochotní rozpovídat se o slabostech, najít?

Dají.

Samozřejmě horší je, když mají mluvit nejen otevřeně, ale i veřejně. Proto jsem se rozhodla nenaléhat a své „zdroje“ nepředstavím čtenářům jmény. Myslím, že je ohleduplné ponechat tyto odvážné osoby při jejich zpovědi anonymitě, protože pro následující řádky nejsou důležitá jména, ale obsah.

 

Příběh první – paní XY:

„Prošla jsem si absolutním nervovým zhroucením, kdy mi zpět do normálního života pomohla moje kobylka. Ona byla a je ta němá zpovědnice, která o všem ví úplně všechno a jen díky ní jsem teď zase v normálním provozuschopném stavu. Jen si nejsem jistá, zda to zvládnu nějak povyprávět, moc špatně se o tom mluví... Spíš se divím sama sobě, že vůbec s povídáním o těchto citlivých věcech souhlasím...

Je to pár let, co jsem si našla blbou práci. Nastupovala jsem po mateřské, unavená a nevyspalá. A šéfová se ukázala být totální workoholik, vyžadující po podřízených stejné absolutní nasazení a stejné odevzdání se práci (do čehož spadala i kvanta ´samozřejmých´ přesčasů). Prostě ženská bez rodiny, které firma suplovala celý život a automaticky to samé vyžadovala po každém. Blázen. Po třech měsících se jí povedlo udělat ho i ze mě.

Totálně jsem se zhroutila. Tři dny jsem nevěděla o světě, nejedla a prý pořád brečela. Píchali mi něco na uklidnění. Měsíc jsem většinu času prospala. Nemluvila jsem, jen přežívala. Půl roku jsem byla doma, chodila k psychologovi a jedla prášky. Na nohy mě postavily hodiny s kobylkou. Manžel mě za ní vozil a jen u ní, zabořená do její hřívy, jsem dokázala používat slova – stěžovat si, povídat o všem, co mi leželo na srdci, vyprávět jí. Jinak jsem nebyla ani při nejlepší vůli schopná promluvit, na nikoho. Nakonec mi trvalo dva měsíce, než jsem dokázala zase mluvit na lidi...

Dneska se k tomu už moc nevracím, jen se mi občas podvědomě spustí stav úzkosti, kdy nemohu popadnout dech, buší mi srdce, klepu se. Nejhorší je, když na mě někdo řve, to je zle. I když i to už zvládám lépe a lépe. Málokdo to o mně ví a ti, co jsem se jim svěřila, nemohli uvěřit, strašně se divili. Znají mne jako silnou osobnost, která si se vším vždy poradila, dokázala zabrat jako chlap, vše unesla a s přehledem pořešila...

Zpětně vidím, že nervy, které jsem měla z lidí, mi strašně pomohl uklidnit pobyt s mou kobylkou, nejdříve jen ve stáji. Až postupně jsem s ní začala chodit ven na ruce na procházky. Jezdit jsem v té době absolutně neměla chuť. Nevím, jestli je to z mého vyprávění trochu patrné, ale ty stavy jsou fakt peklo, asi nejsem schopná popsat je tak sugestivně, aby ti, co nezažili, pochopili... Ale i když je vám už lépe a zase se vracíte do normálního funkčního života, vůbec nemáte pocit, že je vyhráno, dobojováno. Naopak – jste úplně na začátku, učíte se znovu fungovat, učíte se mluvit s lidmi, učíte se nebát se každého nového rána. Nevěříte si a jediné, co chcete, je mít klid. Kdybych měla koně spojené s drilem (třeba se závodní přípravou), určitě by mě to k nim v té době ani v nejmenším netáhlo. Ale asi tím, že jsem si koně spojovala s odpočinkem, relaxem, pohodou, byli nakonec tím jediným místem, kde jsem ožívala.

Prostě nejlepším psychiatrem se v mém případě ukázala být kobyla. :-)“

MUDr. Karol Hollý:

Dříve se deprese rozdělovaly na tzv. endogenní (které neměly zjevnou příčinu), reaktivní (smutek po úmrtí, rozvodu, ztrátě celoživotního zaměstnání), somatogenní (při hypotyreóze např.) a organické (při „hmatatelném“ onemocnění mozku – např. skleróza). Dnes se diagnostikuje deprese popisně. Pokud splňuje určité podmínky, je to prostě „deprese“ a psychiatra nezajímá, o kterou konkrétně se jedná, protože se léčí stejně. /Jako starý psychiatr se s tímto přístupem neztotožňuji/.

V zásadě se klinicky zjevná deprese projevuje ve změně nálady (člověk je převážně smutný a nedokáže se radovat), ve změně aktivity (činnosti, které zvládal levou zadní, teď nestíhá, rychle se unaví, nemá do práce a koníčků chuť) a v oblasti myšlení (pesimismus, nic není v pořádku, všechno špatně skončí). K smutné náladě se často přidává strach. Buď neopodstatněný strach z konkrétních věcí, nebo strach jako takový z ničeho. Těžká deprese je smrtelné onemocnění. Pokud tyto příznaky limitují normální život človeka, je nutné je léčit.

Léčení je nefarmakologické a farmakologické:

Nefarmakologické – elektrošoky (nejúčinnější léčba, velmi rychlá), repetitivní transkraniální magnetické stimulace /rTMS/ (cca 50% účinnost, trvá nejméně 4 týdny), psychoterapie (u slabších depresí, dlouhé, drahé a málo účinné), akupunktura (dlouhé, často drahé, pokud ji poskytuje odborník, je u lehkých depresí účinná, u těžkých ne).

Farmakologické – antidepresiva (spolehlivá, ale dlouhá léčba).

 

Příběh druhý – paní XX:

„Začala na mě padat černá deka. Nic se mi nechtělo, nemyslelo mi to, nejhorší byla rána – vylézt z postele začalo být čím dál těžší. Nabíhalo to postupně a napřed to vypadalo na přepracování. Takže jsem to zprvu řešila mírným výdechem, což se ukázalo být absolutně neúčinné, naopak mi bylo ještě hůř. Takže přišla na řadu sebekázeň a naopak zvýšený zápřah – šila jsem na sebe všelijaké práce a činnosti, ale jediným výsledkem bylo, že na mně depresi nikdo neviděl, protože jsem se dokázala donutit být jakž takž aktivní. Časem si ale všimla kolegyně v práci, manžel, jedna skvělá kamarádka – a můj kůň...

Nedokázala jsem o tom s nikým mluvit. Nedokázala jsem se tomu ale ani efektivně postavit. Nic mě nebavilo, ať jsem se do činností nutila sebevíc. Nic mne nenadchlo, život mi začal připadat fádní a šedý, nedůležitý... nepotřebný. Byla jsem pomalu čím dál pasivnější a izolovanější. Prostě deka přes hlavu...

A protože se předtím vůbec nic nestalo, nenapadlo mě spojit si to s traumatem starým půl roku – které jsem prý tehdy zvládla skvěle. Hm...

Naštěstí mi bylo opravdu mizerně, takže jsem se nakonec přece jen vyheverovala k činu – a šla jsem k odborníkům. V první moment je asi jedno, jestli zamíříte k psychologovi nebo k psychiatrovi, podstatné je jít a mluvit, nechat si pomoci. Správně nastavená léčba je základ – ale chvíli trvá, než se rozklíčuje diagnóza (u mě deprese) a než začnou zabírat léky. Myslím také, že bylo důležité přijít i na některé souvislosti, které předcházely onemocnění. Člověk má díky tomu možnost lépe poznat své silné i slabé stránky. Pokud se něco projeví jako spouštěč, je vhodné o tom vědět.

Ještě musím zmínit, že mi strašně pomohlo vědomí, že je to jen nemoc – a dá se léčit. To se nedá popsat. Vrátila se naděje, nesmělá, ale byla tam... Léčím se pomocí medikace a za aktivní pomoci psychiatra i psychologa už 10 let. Poslední 3 roky pomalu a řízeně vysazujeme léčbu. Samozřejmě se vám na začátku moc nechce otevřít se cizímu člověku, ale je to nutné. Později mi pomohlo uvědomění si, že svět tak hnusnej není, že to jen já mám dočasně „rozbitej“ mozek. Poctivě jsem spolupracovala s doktory – a že to nebylo jednoduché! ´Zabral´ až třetí psychiatr. Bohužel, na výběru lékaře obrovsky záleží a každý si s každým nesedne; je to možná podobné jako s koňskými trenéry...

Úplně nejdůležitější ovšem bylo přiznat si, že mi něco je a že je NUTNÉ pohnout zadkem směr ordinace.

Ex post vím, že na to vlastně úplně první přišel ten můj kůň. Jak? Začalo to tím, že jsem najednou odcházela ze stáje s pocitem, že mi kobylu vyměnili. :-) Že tak šíleně náladovou potvoru jsem si vážně nekoupila! Dokázala během minuty vystřídat tři různé nálady, šklebit se, dávat najevo nejistotu, lekat se – přísahám, že nikdy dřív taková nebyla! Postupně se mi chtělo do stájí méně a méně – samozřejmě to bylo tím, jak byl můj stav čím dál horší, ale i divné chování kobyly k nechuti přispívalo...

Zvláštní bylo, že jakmile léčba po cca dvou měsících zabrala, trvalo jí asi tři vteřiny vrátit se do normálu. To už jsem zase vnímala i jiné věci než tu černočernou dusivou deku, takže mi došlo, že mám asi našlápnuto na dobrou cestu. Ono se neříká marně ´Ukliď si v životě a tvůj kůň se uklidní´. Skvělí diagnostici jsou asi všechna zvířata, ale myslím, že jen kůň to člověku naservíruje dokonale, přímo do tváře, na rovinu a hned.

V průběhu léčby jsem musela ještě párkrát měnit léky... to není úplně snadná věc. Ale už jsem věděla, že na kobyle poznám, jestli je to tak dobře nebo není – na sobě jsem to ještě nepoznala, ale ona už mi to hlásila. Jsme spolu opravdu hodně let. Takže jakmile jsem byla zase schopná vidět kolem sebe a reálně vyhodnocovat její chování, hned jsem to na ní viděla. Bylo to mnohem jemnější, než na začátku před léčbou, něco jako ´hmmm, co se zase s tebou děje?´ - neumím to popsat...

Nejkrásnější bylo, že tyhle věci jsem hodně probírala s psycholožkou a výsledkem bylo, že má dneska dva koně... :-D

Ráda bych vzkázala lidem, že je dobré mít o depresi nějaké povědomí, přistupovat k ní bez předsudků – takže vzdělat se a uvědomit si, že to může potkat každého. Deprese je prostě nedostatečná tvorba důležitého hormonu a může vzniknout naprosto znenadání a bez zjevné příčiny.

"... myslím, že když kůň začne být zničehonic nesvůj, protivnej a nervózní, tak kromě běžných věcí, jako je sedlo, zuby atd., je potřeba si sáhnout i do sebe: jsem v pořádku já? Neděje se se mnou něco, co bych si měla přiznat a ze svého života odstranit?" --- paní XX

Koně moc dobře vědí, komu ´patří´ (ty úvozovky proto, že mám určité pochyby, je-li možné vlastnit živého tvora). A toho, komu patří, jsou odrazem. Když máš den blbec a jsi protivná a koušeš do svého okolí, pes se ti omluví, kočka odejde – ale kůň to napodobí. A máš to; buď toho necháš, nebo budeš mít v koni přesně tohle taky! Ale každej to nesnese, tuhle zpětnou vazbu. Já si myslím, že odtud pramení někdy hrubost ke koním... Lidi to nechtějí, požadují tvora, který bude fungovat, tečka. Ne zrcadlit.

Bylo to zlý, setsakra zlý, trvalo to dlouho a o život určitě šlo (sebevražedné úvahy jsou v těžké depresi myšleny naprosto vážně). Mizerně se o tom píše – snad jen s nadějí, že to třeba někomu pomůže... Nemoc je výsostně soukromá věc. A kdybychom ty koně neměli, museli bychom si je asi vymyslet. Únava, vyhoření, problémy v rodině... v tomhle všem dokážou podržet. Únavu a většinou i to vyhoření dokážou vyléčit; jen to možná chvíli trvá. Ale deprese vyléčí jen lékař. A to ještě ne každý... není to med, fakt ne. Nepřála bych to ani nejhoršímu nepříteli.“

A na čem se shodují psychologové a psychiatři (ti se zkušenostmi s koňmi) a specialisté na hipoterapii, aktivity s využitím koní, psychoterapii pomocí koní a parajezdectví?

Podle nich, jelikož je kůň empatické zvíře reagující na „tady a teď“, dokáže poskytovat ucelenou zpětnou vazbu. Koním je vlastní přímé jednání (nelžou, nepřetvařují se), reagují při své senzitivitě tudíž na duševní rozpoložení člověka velice citlivě a pravdivě. Díky tomuto „zrcadlení“ jsou neocenitelným pomocníkem pro lidi s psychickými potížemi. Tzv. „terapie koněm“ nalézá uplatnění u celé řady poruch – ať už autistického spektra, závislostí, při poruchách příjmu potravy, při depresích, stavech vyhoření, schizofrenii, při poruchách řeči, dokonce při mozkové obrně.

„Koně vnímají a reagují na nepatrné změny v lidském rozpoložení, čímž nám poskytují neustálou zpětnou vazbu. Tato zvířata nemají žádný osobní zájem na prosazování paradigmatu nátlaku. Nelze je materiálně uplatit. Nedají se ošálit sladkými slovy a sliby. Okamžitě prohlédnou sebemenší nesoulad emocí a záměrů.“ --- Linda Kohanov, kniha Tao koně.

Ještě jednou dám slovo p. doktorovi Karolovi Hollému, který nám tyto dva příběhy shrne tak, aby laik porozuměl podstatě:

Syndrom vyhoření se může projevovat i jako deprese. Pokud však človek vypadne z prostředí, které ho traumatizuje, dochází rychle k úpravě. Je mnoho lidí, kteří v tzv. ´pomáhajícich profesích´ nevyhoří, přestože jejich kolegové ano. Závisí to hodně na původní osobnosti a systému hodnot. Vyhoří se hlavně z ´nevděčnosti´ (pozn. redakce – když jsme tu na koňoserveru, jako příklad ´nevděčné´ profese, statisticky velmi náchylné k sebevraždám, koňákům připomeneme veterináře).

Pojem ´nervové zhroucení´ není sám o sobě pro diagnózu směrodatný. Člověk se může sesypat z různých příčin, od nezvládnutého afektu (´hysterického´ záchvatu), přes dekompenzaci poruchy osobnosti, drogovou závislost (alkoholismus), až po těžkou reaktivní depresi nebo reaktívní psychózu. Samozřejmě, že to může v rozličných kombinacich spolu souviset. Diagnostika je důležitá proto, abychom např. vyhoření neléčili antidepresivy (tam je na místě buď psychoterapie, nebo změna prostředí) a naopak abychom člověka s endogenní depresí ´neléčili´ změnou prostředí, dovolenou a motivační literaturou – protože se nám zasebevraždí.

 

Hodně zdraví, milí čtenáři! Opravdové celkové zdraví je něco, co si asi přeje naprosto každý. Po dnešním článku už možná nebudete zlehčovat ty, kteří chodí na sezení k psychologovi, uvědomíte si obrovský význam odpočinku, zkusíte si častěji dopřát relax bez toho, že byste si vyčítali „promarněný“ čas, a pokud vám začne i přes všechnu životosprávu najednou podezřele černat svět, zbystříte...

Na úplný závěr vám ještě zprostředkuji slova, která mi přijdou na ukončení dnešního povídání jako dělaná:

„Když přišla etapa, kdy jsem již věděla, co mi je, a taky že bude nějakou dobu trvat, než léčba zabere, uvažovala jsem o tom, jak se kobylce probohla omluvím, jak dlouho to potrvá, než napravím, co jsem zkazila (náš vztah)... Nakonec nebylo potřeba udělat vůbec nic. Okamžitě to pochopila a ihned mi odpustila. Neskutečné bylo poznání, že nemá nejmenší problém hodit za hlavu čas vzájemného nesouladu a fungovat se mnou v pohodě s čistým stolem dál... Strašně mi pomohla!“ --- paní XX

Připojené obrázky

Připojené články

05.04. 2016 05:00 Co jsem se naučila od koní o sebe-vědomí
01.09. 2016 07:00 Terapie hovnem

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: