Když koňáci vrací přírodě aneb i na vyjížďkách sbíráme odpadky

4. 04. 2018 06:00

Obrázky: 23

Autor: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: kolektiv autorů Rubrika: Různé Počet přečtení: 2772 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Veřejnost nás koňáky povětšinou vnímá jako ty, co sedí na koni, vezou si zadek, šlapou se svými zvířaty do polí, trousí cestou přes město či vesnici bobky a v lesích nechávají jako památku po své přítomnosti rozšlapané cesty. Čest těm, co se ze všech sil přičiňují, aby je jejich okolí vnímalo jinak!

Naštěstí mnozí koňáci uzavřeli s krajinou nepsanou dohodu: ona jim k vyjížďkám velkoryse poskytne své megaprostory, oni na oplátku budou přemýšlet, kam a kdy šlapat (nebo právěže nešlapat) a jak nejlépe VRACET.

Myslím, že jsme, jako lidstvo, velkými dlužníky přírody a opravdu bychom se měli snažit na umoření dluhů pracovat. Jak?

Třeba já s rodinou se pravidelně koňmo pohybujeme rozsáhlými lesy, polními cestami i pěšinkami kolem luk v okruhu x kilometrů do všech stran od domova – a tady se nám otevírá obrovské pole působnosti: ÚDRŽBA kraje. Protože starost o okolí je něco, čeho není nikdy dost, co není nikdy hotovo. Takže cestou po lesích skáčeme dolů z koní a SBÍRÁME ODPADKY.

Je pravda, že když nás potkají cizí lidé, neobeznámeni ještě s naším podivínstvím :-), jak se vracíme z lesa po svých, namísto koňmo, s náručí plnou bince, občas dokonce i s koňmi ověšenými jako vánoční stromeček igelity a pet flaškami, bývají reakce velmi překvapené. Od shovívavého „Vy na těch koních nejezdíte!?“, až po nechápavé „Co to nesete, kde jste byli?“. Už jsme ale párkrát potkali i povzbuzující výkřiky ve stylu „Vy jste skvělí, to je výborný nápad!“.

Takže CO že to vlastně děláme a PROČ to děláme?

Stručně řečeno – propojujeme příjemné s užitečným. Hýbeme nohama svých koní, hýbeme nohama svýma – a vysbíráváme to, co nepatří do polí, lesů a luk, nýbrž do popelnic.

Vyspělé země samozřejmě vychovávají své občany k povědomí o nesmírné důležitosti uchování čisté krajiny, o třídění odpadu, o recyklaci, o nutnosti vést v rámci rodiny i škol již nejmenší děti k všímavosti a aktivitě na poli ekologickém. Nejsou to totiž jen moderní a líbivá zaklínadla „potrhlých“ mladých, kteří se potřebují ohánět slovíčky bio a eko a natur... Jsou to zcela reálné PROBLÉMY. Problémy dnešní doby, o kterých mnoho z nás nechce slyšet. Které jdou ledaskomu jedním uchem tam a druhým ven. Paradoxně ale právě mladá generace je ta, co si začíná nejpalčivěji uvědomovat neudržitelnost našeho hospodaření pro celou planetu.

Problematika odpadů

Jak likvidovat odpad? Tato otázka stála před lidstvem odjakživa. Zabývat se účinnými strategiemi na likvidaci vyprodukovaného odpadu začala civilizace až po objevení souvislostí mezi infekčními chorobami a špínou (plus v ní žijících roznašečů infekcí). Vylévání nočníků z oken do ulic a házení veškerého odpadu v lepším případě za zdi městských hradeb se samozřejmě s nárůstem koncentrace obyvatel ve městech lidstvu vymstilo. Středověkou populaci úspěšně vyhlazovaly obrovské opakované epidemie cholery a moru, například v polovině 14. století vymřela na mor minimálně třetina (některé zdroje uvádějí až téměř polovinu) tehdejší Evropy – 25 milionů lidí!

Produkce odpadu ale, s nárůstem obyvatel planety a průmyslovou revolucí na vzestupu, prudce vystoupala. Brzy nestačily ani zbudovávané skládky, takže v devatenáctém století se přistoupilo k výstavbě prvních spaloven.

Teprve 20. století klade ve vyspělých zemích (kde v současnosti produkce odpadu za den činí v průměru 2,2 kg na obyvatele) patřičný důraz na ekologické aspekty. Rozvojové země spolu s nárůstem ekonomiky stojí již také, logicky, před nárůstem produkce odpadu. I tam začíná průměr přesahovat hranici 1 kg na obyvatele za den – a číslo bude dál stoupat. Čímž se těmto státům otevírá pro ně nová (a nákladná) výzva – vyřešení likvidace odpadu bez dopadu na zdraví obyvatelstva a přírody.

Bohužel totiž stále existuje mnoho zemí, které odpadky jednoduše „utopí“ – sváží je ve velkém do řek a moří. Jiné je zakopávají na pobřeží, kde se časem přívalové deště postarají o jejich odkrytí a splavení. Tyto státy tak zdárně mění, a to bez nadsázky!, oceány ve smetiště.

Přitom je všeobecně známo, že ekosystémy oceánů zásadním způsobem přispívají ke koloběhu kyslíku. Hlavním zdrojem kyslíku v biosféře a atmosféře jsou fotosyntetizující organismy, z nichž fytoplankton v oceánech vyprodukuje více než 50 %. Oceány absorbují 30 % oxidu uhličitého, vyprodukovaného lidskou činností. Oceány nás krmí – nejen rybolovem jako takovým, ale i poskytnutím své plochy lodní dopravě, která tak může propojovat kontinenty a starat se o plný talíř mořských plodů (ale i čehokoli dalšího, nač si jen vzpomeneme) na stolech v kterékoli domácnosti.

Uznejte, že i my, nepřímořské státy, máme zásadní právo na požadavek zachování čistoty oceánů, i nás musí zajímat jejich ochrana! Bohužel mnohé z méně vyspělých zemí zatím moře a oceány znečišťují absencí promyšleného odpadového hospodářství. I ty, které nesváží přímo do moří, ale odpad pálí, často postrádají účinná zařízení k čištění a minimalizaci emisí (neberou v potaz vliv svého odpadového hospodaření na planetu).

Problematika tímto přerůstá z dosud tradovaného škatulkování „vyspělé země přírodu ničí svojí nadprodukcí, rozvojové ne“ do škatulky jediné: planetu devastujeme naprosto všichni, bohužel...

Víte, že největší skládka na celém světě se nachází v oceánu?

Pro normálního smrtelníka naprosto nepředstavitelně gigantická plastová plocha neorganického původu – a uprostřed Tichého oceánu? Je to tak! Ba co víc – tento plovoucí ostrov neustále roste, brzy prý bude viditelný i z kosmu. Plast, plast a zase plast! A víte, co je nejvíce alarmující? Že obří tichomořská skládka je pouze jednou z pěti! Ano, čtete dobře – již na pěti různých místech (viz fotogalerie pod článkem) světových oceánů jsme si zvládli „vypěstovat“ vodní megasklady!

Fotografka Caroline Power z honduraského ostrova Roatan se zabývá fotografováním podmořského světa. Často narážela při svých výpravách na nevzhledné shluky plastu, začala se tedy zabývat sledováním mechanizmu vzniku těchto ploch. Dospěla k závěru, že se jednotlivé kusy umělých hmot postupně ve vlnách shlukují a výsledkem jsou masy obřích velikostí, které se buď vyplavují na plážích, nebo také míří na volný oceán.

Materiál plovoucích ostrovů je podle ní tvořen ponejvíce PET lahvemi a celkově plastovými nádobami nejrůznějších velikostí. Například na plážích poblíž jejího působiště v období dešťů, tedy od května do prosince, jsou naplaveny takové vrstvy plastových lahví, nejrůznějších igelitů, prázdných obalů od sprejů (i toxických!) a dokonce i medicínského odpadu, že úřady zajišťující úklid postižených oblastí hovoří o environmentální krizi. Další a další odpadky přináší moře rychleji, než zaměstnanci úklidových společností a dobrovolníci stíhají odklízet.

Jako příklad pro média bývá uváděn den, kdy plastovým odpadem naplnili 20 nákladních aut o objemu 13 krychlových metrů, přičemž tento úklid se nedal na vzhledu pláže vůbec poznat! Obviňována je především sousední Guatemala, kde je ve velkém vyhazován odpad do řek, odkud se s proudem dostává do moří. Honduras celou katastrofální situaci intenzivně řeší – Guatemala slíbila vybudovat odpadní zpracovatelský závod.

Podle mořské bioložky Nancy Calix klesne mnoho tohoto odpadu na mořské dno, kde ohrožuje mořskou faunu. Ve velkém se zde nacházejí mrtvé mořské želvy i ryby, v jejichž útrobách je plast nacházen. I Lisa Levinová, oceánografka ze San Diega, shrnuje své zkušenosti: „Strávila jsem mnoho času studiem oceánského dna s využitím ponorek. Nacházíme tam zbytky odpadů úplně všude.“

A situace se rok od roku zhoršuje... Řeky přináší do moří život – bohužel i odpadky. Tým německých hydrologů Christiana Schmidta a Tobiase Krautha se rozhodl prověřit konkrétní světové řeky a jejich odpadkový „přínos“ oceánům. Průzkum 57 řek, řada detailních studií zacílených na jednotlivá povodí – výsledek naprosto nečekaný, zato jednoznačný: pouze 10 řek světa je zodpovědných za 90 % vstupu plastových odpadků do oceánu. Ani jedna z nich se nenachází v Evropě či Spojených státech. Plasty do moří dlouhodobě masivně přesouvá osm řek v Asii a dvě v Africe. Takže sice je jednoznačným faktem, že plastový odpad je globální problém, ale ona „globální“ většina přestává být anonymní. „Máme tu deset řek, u kterých by snížení znečištění o 50 % vedlo ke globálnímu poklesu znečištění oceánů o 45 %,“ říká na základě počítačových modelů Schmidt.

Možná proto se studie Helmholtzova centra stala předmětem kontroverzí. Konkrétně totiž jmenuje hlavní viníky: asijský Mekong, Amur, Perlová řeka, Ganga, Hai, Žlutá řeka, Indus, Jang-c’-ťiang a v Africe Niger a Nil. Tedy obří řeky protékající zeměmi, které ve světovém měřítku nejsou ani náhodou v čele žebříčku ochrany svých vodních zdrojů, ani se neproslavily svým kladným vztahem k ekologii či svým propracovaným systémem čištění vod a promyšleným odpadovým hospodařením. A ano, řekněme si to naplno: německý hydrolog Schmidt jednoznačně prstem ukázal především na Čínu a Indii coby dva největší znečišťovatele oceánů. „Chemické látky z plastů lákají některé konzumenty, třeba ančovičky, do oblastí s vysokou hustotou plastů, tam pak tyto ryby aktivně plasty požírají,“ tvrdí vědci z University of California v Davisu.

Trocha čísel a příkladů

Podle OSN se do oceánu každoročně dostane asi 6,4 milionu tun plastu. Cca 70 % tohoto množství zřejmě klesne do hlubin, 15 % plave v oceánských proudech a zbytek je vyplavován na pláže. Podle statistik Programu OSN pro životní prostředí způsobuje znečištění plasty ročně úhyn více než milionu mořských ptáků a více než 100 000 mořských savců.

Jde mimo jiné o kusy rybářských sítí, igelitových tašek, umělých vláken a dalších nástrah, které ohrožují velké kytovce, některé druhy ptáků, nejvíce však mořské želvy. Ty totiž často uvíznou v síti, nebo konzumují igelitové tašky, které si lehko mohou splést s medúzami, jimiž se živí. Například server abc.net.au již v r. 2011 informoval, že na východě Austrálie nalezli karetu obrovskou, která měla více než 300 kusů umělých hmot v zažívacím ústrojí...

I v tak vzdálených koutech oceánů, jako jsou Aleutské ostrovy, velmi daleko od civilizace, jsou nalézány plastové láhve s potiskem v ruštině, angličtině, francouzštině, čínštině – tedy z naprosto jiných koutů planety. Alarmující, nemyslíte?

Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zahájil v lednu roku 2017 kampaň Clean Seas na ochranu moří a oceánů před znečištěním odpadky. Cílem je zvýšit celosvětové povědomí o velikosti problematiky znečišťování oceánů a následném dopadu na životní prostředí. Bojuje za omezení spotřeby mikroplastů a plastů na jedno použití.

Co jsou mikroplasty?

Pojmem „mikroplast“ se označuje plastová částice menší než jeden milimetr. Například obyčejný plastový sáček – působením slunečního záření, větru, přílivu a odlivu, solí, vln i podmořskými proudy o nejrůznějších střídajících se teplotách a silách, se časem rozpadne na miliony maličkých, časem již téměř neviditelných částeček.

Mikroplastů je už dnes doslova plný oceán. Kde se nabraly? Z obrovského množství průmyslových produktů, nejčastěji z kosmetiky, oblečení, a také přímo rozpadem plastového odpadu, zejména potravinových (ale i jiných) obalů v mořích a řekách. Odhady nejsou radostné, říkají, že do světových slaných vod, ze kterých si mnohé přímořské státy udělaly popelnice, je nasypáno 270 tisíc tun rozpadávajícího se plastového odpadu, což tvoří asi 80 % všeho podmořského odpadu dohromady.

Myslím, že každý, kdo se zamyslí třeba jen při vybalování nákupu nad obsahem tašek – a podívá se na obaly potravin očima „šmrncnutýma“ těmito informacemi, uvědomí si, jak moc se náš každodenní život skládá z plastů na jedno použití, které končí v koši ihned po vyskládání nákupu, nebo tam zamíří poté, co do lednice pro potravinu sáhneme a rozbalíme ji. A dokud se jeden každý z nás nezačne zajímat o to, co se s těmito odpady děje po naházení do popelnic, nebo i po vzorném roztřídění do správných kontejnerů, problematika znečištění přírody bude narůstat do obřích rozměrů. Které nás časem doslova pohltí...

Mikroplasty jsou magnety na chemikálie, které nakonec skončí na našem talíři – když profesor Martin Hassellöv na univerzitě v Göteborgu po mnoha výzkumech vyřkl tyto alarmující závěry, shodující se s několika dalšími světovými výzkumnými pracovišti, měl na mysli fakt, že mikroplasty mají nepříjemnou schopnost: vážou na sebe toxické látky z okolní znečištěné vody, čímž mohou bohužel v nemalé míře šířit rakovinné a hormonální látky do potravinového řetězce, na jehož konci se nenachází mořský živočich, jak si mnozí namlouvají, ale vzhledem k pohybu potravin z libovolného místa země na jiné (viz potravinářský průmysl a přeprava surovin i hotových produktů) je konečným článkem řetězce kterýkoli obyvatel planety – tedy i člověk „nepřímořský“, třeba právě my v ČR!

Mezi nejnebezpečnější z nich patří insekticid dichlordifenyltrichloretan (DDT), který už většina zemí zakázala, nicméně v části Afriky a Asie se dosud používá. Podle nedávných studií je i „obyčejná“ mořská sůl po celém světě kontaminovaná mikroplasty. Výzkumný tým pod vedením profesorky Sherri Masonové ze State University of New York ve Fredonii spolupracoval s univerzitou v Minnesotě. Vědci zkoumali 12 různých druhů soli zakoupených po celém světě. Jak uvedla Masonová, „plasty jsou prostě všude, ve vzduchu, ve vodě, v pivu, v potravě, kterou získáváme z moře i v soli, kterou používáme“.

The Guardian zveřejnil i závěry obdobné studie, která prokázala znečištění mikroplasty zase u kohoutkové vody. Nejvíce kontaminovaná voda je v USA. Konkrétní dopad na zdraví není znám, protože najít vzorek lidí, kteří plastům nebyli vystaveni, když jsou plasty ve všem, je poměrně obtížné. „Jde o planetární krizi,“ varovala nedávno Lisa Svenssonová z UNEP (program OSN pro životní prostředí). Tvrzení, že „v současnosti už má každý mořský živočich v těle kus plastu“, bohužel není zveličování skutečnosti...

Oceánografové a odborníci na mořský život bijí na poplach: „V roce 2050 bude v moři více plastu než ryb!

Takže co teď?

První celoevropská strategie pro plasty, která byla přijata dne 16. ledna 2018, navrhla a položila základy nové a udržitelné ekonomiky plastů.

Jako reálné cíle si vytyčila:

  • zajistit do r. 2030 recyklovatelnost veškerých plastových obalů na trhu EU
  • snížení spotřeby plastových výrobků na jedno použití a omezení používání mikroplastů na mezinárodní úrovni

První místopředseda Evropské komise odpovědný za udržitelný rozvoj, Frans Timmermans, řekl: „Musíme zabránit tomu, aby se plasty dostávaly do vody, potravin, a dokonce i do našich těl. Jediným dlouhodobým řešením je snížení objemu plastového odpadu prostřednictvím recyklace a četnějšího opětovného využití plastů. Je to výzva, které se musí společně chopit občané, průmysl a vlády jednotlivých zemí.“

V Evropě již díky některým legislativním změnám došlo ke snížení míry používání plastových sáčků. Nyní se Evropská strategie pro plasty zaměří na snížení objemu dalších plastových výrobků na jedno použití a na snížení kontaminace vod zbytky z rybolovných zařízení. Komise zároveň podnikne opatření zaměřená na omezení používání mikroplastů ve výrobcích a navrhne pravidla pro určování a označování kompostovatelných a biologicky rozložitelných plastů, aby tak spotřebitelům pomohla dělat informovaná rozhodnutí.

Nebuďme lhostejní ke snahám různých ekologických sdružení, naopak – dejme najevo, že nám všem čistota planety leží na srdci, že požadujeme jako jednu ze zásadních priorit kterékoli vládnoucí strany kladení důrazu na ekologii. A ihned pojďme začít uvádět myšlenky do praxe – každý sám u sebe, každý ve svém okolí, ve svém akčním rádiusu! Vždyť zároveň můžeme udělat i něco pro své zdraví – krásně tak propojíme pohyb s úklidem našich životních prostor. A jelikož jsme na koňském serveru, proč úplně celý pohled na odpadové hospodaření nepropojit i s koňmi, našimi miláčky? Proto neváhejme občas snést naše velectěné pozadí :-) ze sedel na zem a neváhejme se svými koňmi také CHODIT, nejen jezdit!

Rozhodně my, koňáci, neuděláme chybu, když budeme:

  • sbírat na vyjížďkách odpad (rukavice a pytel s sebou!)
  • ve více promořených oblastech alespoň koňmo vytipovávat lokality, kde je třeba akutně zasáhnout sběrem a úklidem z řad dobrovolníků (pokud takovouto akci my, koňáci, občas i zorganizujeme, určitě budeme mít v okolí nějaký ten červený puntík k dobru! → doporučuji zapojit se do každoročních jarních akcí „Ukliďme Česko“, zmíním ještě níž v textu)
  • používat méně plastových výrobků nejen u koní, ale i doma
  • vytvářet tlak na obchodníky, aby zbytečně nebalili výrobky a potraviny do vrstev plastových obalových materiálů
  • vybírat si k nákupům obchody, které se snaží přispět k ekologickému hospodaření například nabídkou papírových tašek a sáčků na potraviny, nikoli igelitek
  • brát si na nákupy vlastní tašky z domova, nejlépe látkové prací tašky, nebo alespoň dbát na to, abychom ihned po použití igelitky nevyhazovali, ale používali je opakovaně
  • pokud je budeme nosit v kabelce, vozit v autě a tedy je mít stále při ruce, nebudeme nuceni sahat v obchodech po nových a nových
  • alespoň některé výrobky (příklad – mycí prostředky na nádobí, prací prášky) zkusit nahradit ekologicky přijatelnější alternativou, i za cenu trochu vyšší ceny výrobku
  • vyhýbat se kosmetice a hygienickým výrobkům s mikroplasty, jako je akrylát, styren kopolymer, nylon, polyethylen (PE), polymethylmethakrylát (PMMA)...
  • nenechat se odradit od třídění odpadků z domácnosti pohodlnými mýty typu „popeláři vytříděný odpad stejně svezou na jednu hromadu!“ → není to pravda!!!

A na poslední bod jsem si posvítila více

Mluvčí firmy EKO-KOM (společnost, která v ČR provozuje systém sběru a recyklace obalových odpadů) Šárka Nováková potvrzuje: „Ano, řada lidí používá tuto větu jako výmluvu, proč netřídit.“ Přitom důvod, proč obsah kontejneru nezpracovat na třídicí lince standardně může být jen jediný: že je silně znečištěn (příkladně mastnotou či plísněmi). Musíme si totiž uvědomit, že odpad je obchodovatelná surovina – vytříděný se prodává zpracovatelům k výrobě jejich konkrétního produktu. Kupující tudíž, samozřejmě a naprosto logicky, požaduje od dodavatele surovinu co nevyšší kvality. I oni přece své výrobky musí dál prodat, jejich odběratelé taktéž očekávají kvalitu. Nežádoucí příměsi (zbytky mastných potravin například, rozlité chemikálie mezi plasty) však odpad jakožto prodejní surovinu znehodnocují.

Bylo mi sděleno, že v případě silného znečištění je bohužel nutné odvézt várku do spalovny, nikoli na dotřiďovací linku. „Ovšem tyto excesy nejsou na denním pořádku, lidé se snaží odpady třídit pečlivě. Ve třídění plastových a skleněných obalů se řadíme v Evropě na přední příčky,“ chválí obyvatele ČR Šárka Nováková.

Co je vlastně standardní proces nakládání s vytříděným odpadem?

Obsahy kontejnerů (každý typ odpadu zvlášť, nikoli sesypané do jednoho) jsou svezeny na dotřiďovací linku. Ta se skládá ze skladovacích hal, dopravníků, obsluhované dotřiďovací linky a z lisů na vytříděnou surovinu (lisuje se do velkých „balíků“ – viz fotografie). Pracovníci u pásu třídicí linky mají každý „svůj odpad“, po kterém „jdou“ :-) – jedni ostřížím zrakem vyhledávají PET flašky bílé, druzí vytřiďují petky barevné, třetí se specializují na obaly od kosmetiky, čtvrtí „vyzobávají“ plastové tašky a igelity.

Postupně se takto díky specializovanému lidskému faktoru dopracuje konce linky pouze velmi malá část odpadků – ta „nezařaditelná“ do jednotlivých správných kategorií. Tyto zbytky se sváží ke spálení, pokud nejsou vhodné ani do spaloven, putují na skládky (odborně provozované, nikoli divoké). Byla mi poskytnuta informace, že mnohé třídicí linky jsou dnes již nastaveny na recyklaci až 80–85 % svezených odpadků.

Jako obyvatelku okresu Brno-venkov mne zajímala brněnská firma SAKO, která provozuje spalovnu pro jižní Moravu, část Vysočiny a Olomouckého kraje. Pan Martin Drozd z oblasti komunikace s veřejností říká: „Lidé si myslí, že je spalování nebezpečné pro ovzduší, protože při něm vzniká kouř. Ale je to v podstatě jenom pára. Kdyby spalovna na týden vypnula, na ovzduší by se to nepoznalo.“ Tepelnou energií zásobuje spalovna 40 tisíc domácností, dalších 20 tisíc elektřinou.

Co se děje s jednotlivými druhy vytříděného odpadu?

Papír se třídí na noviny, časopisy, kartony, kancelářské papíry,... a odchází do papíren, které je používají k opětovné výrobě.

Nápojové kartony odcházejí také do papíren, těch, které jsou zařízeny na jejich zpracování. Kartony se rozemelou a je z nich vytěžena velmi kvalitní papírovina. Nápojové obaly obsahující plast a hliník jsou využity na výrobu paliva nebo zamíří na skládku. Rozdrcené nápojové krabice se využívají také ve výrobě stavebních desek.

Sklo se třídí zvlášť na bílé a barevné – sklárny, kam je po vytřídění sváženo, mají totiž rozdílné specializované technologie na jeho opětovné zpracování.

PET láhve – nejlépe obchodovatelný odpadový artikl současné doby. Za tunu vytříděných a slisovaných balíků petek výborně platí například jihovýchodní Asie a Čína, kde se specializují na výrobu kvalitního „fleese“ vlákna. Zpracovatelské závody u nás v ČR z PET flašek vyrábí vlákna později používaná na výrobu koberců, stavebních a izolačních materiálů nebo netkaných textilií.

Igelity – z igelitových fólií, pytlíků a tašek se vyrábějí znovu fólie.

Plastové obaly od kosmetiky, čisticích prostředků a jiných výrobků se drtí, melou, dočišťují, aby byly použity ve výrobě například dalších nových obalů.

Směsný plastový odpad, tedy zbytky po vytřídění jednoznačných druhů plastů (často se totiž přímo u třídicích linek nedaří vizuálně rozlišit druh materiálu a zpracování takového polypropylénu je jiné než třeba polyethylénu), je použit na výrobu zatravňovací dlažby, protihlukových stěn, lůžek na pokládku podzemních kabelů... Stává se ale, že je směsný plast znečištěn natolik, že ho nelze recyklovat. Pak se dá využít ještě pro výrobu alternativního paliva.

POJĎME UKLIDIT PŘÍRODU!

„Ukliďme svět, ukliďme Česko“ je dobrovolnická úklidová akce, která probíhá na území celé České republiky (a dokonce na pár místech mimo ni). Jejím cílem je uklidit nelegálně vzniklé černé skládky a nepořádek.

V roce 2017 se do úklidu přírody zapojilo 96 133 dobrovolníků! Školky a školy, studenti, záchranáři, hasiči, policie, vodáci, turisté, maminky s dětmi, důchodci, obce i mediálně známé tváře. A my, EQUICHANNEL, podáváme pomocnou ruku a vyhlašujeme speciální koňo-výzvu: POJĎME, KAMARÁDI KOŇÁCI, SBÍRAT TAKÉ!

Vyhlašme duben a květen měsíci koňosběru, nazvěme si akci třeba „Koňáci uklízí Česko“. Projíždějme s našimi čtyřnožci přírodu, objevujme černé skládky, rozfoukaný odpad uvízlý v příkopech, plasty a papíry v rybnících. A zorganizujme sběry každý za svůj oddíl, každý za své hospodářství, ranč, statek či farmu – pojďme sbírat odpadky a krásně si uklidit své okolí!

Protože mnozí z nás vychovávají k jezdectví i mladou generaci, mají ve svých řadách malé děti, jistě si uvědomují, jak jsou tvárným materiálem. Jak moc v nás zkušenějších, kteří jim koně a jezdectví představujeme, mají vzor. Pojďme je nasměrovat i k něčemu tak užitečnému, jako je ochrana přírody! Protože ti, co jednou uklízeli, už další nepořádek dělat nebudou!

A v červnu, před prázdninami, si shrneme naše úsilí – každý, kdo zašle snímek svého jezdeckého spolku v akci „Koňáci uklízí Česko“ i s popiskem, bude mít fotografii zveřejněnou na našem webu! A abychom vás trochu povzbudili, na nejhezčí příběhy a nejzajímavější fotky čeká nejen virtuální "síň slávy" na EQUICHANNELu a jeho Facebooku, ale také pěkné a velmi hmatatelné ceny. Fotky posílejte na uklizime@equichannel.cz!

Zajímavé a užitečné odkazy:

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: