Kateřina Santarová na Considering the horse – Myslac o koniu 2018

9. 10. 2018 06:00

Obrázky: 22

Autor: Kateřina Santarová Spoluautoři: Iveta Jebáčková-Lažanská Foto: z archívu pořadatele akce Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1522 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Kateřina Santarová získala pozvání na 9. ročník akce Myslac o koniu (MOK) od polského spolku Jezdectvo Naturalne Bez Tajemnic (JNBT), konanou v polském městečku Sciegny. Katka nám svoji účast na této jedinečné akci podrobně popsala, takže si můžete i vy přečíst, jaké to je sledovat a hodnotit práci rovnou tří trenérů najednou, kteří pracují s mladými koňmi... A čtení je to více než zajímavé!

Katka na této akci nebyla nováčkem – již podruhé měla tu čest přijmout pozvání polských organizátorů. Před šesti léty nepracovala v roli rozhodčího, jako tentokrát, ale v roli jednoho ze tří soutěžících trenérů, kdy se jí podařilo umístit na druhém místě za světoznámým horsemanem a několikanásobným vítězem Road To The Horse, Richardem Wintersem.

Hlavou a hlavním mentorem jak akce samotné, tak celého spolku MOK, je Andrzej Makaczevic, který se rozhodl do Polska přenést v Americe velmi běžnou myšlenku závodů trenérů mladých koní. Inspirován americkým Road to the horse již devět let zve do westernového městečka Sciegny (na polské straně Sněžky) trenéry různých národností, aby předvedli svůj um a ukázali efektivitu svojí práce před širokým publikem. 

Poprosila jsem Katku, aby se čtenářům představila. Tady malý medailonek Kateřiny Santarové:

„Náplní mého života jsou koně. Práce s nimi. Věnuji se především výcviku mladých a problémových koní, při kterém se snažím o plnou a přítomnou komunikaci vedoucí k absolutnímu uvolnění. Součástí mé práce je i vedení jezdců a majitelů koní, aby si našli se svými svěřenci co nejlepší cestu, ať na úrovni sportovní či rekreační. Se svými dvěma koňmi pracuji bez jakéhokoli uždění jak ze země, tak ze hřbetu. Mým cílem je dokonalá proježděnost bez uždění s udržením spokojenosti, spolupráce a nadšení koně.

Jezdím od osmi let. Práci s koňmi a jezdci se věnuji od svých osmnácti let. Ve výcviku (obsedání/náprava/příprava pro sport) jsem měla kolem 300 koní. Posledních 6 let dělám převážně s mladými sportovními koňmi. V roce 2012 jsem se zúčastnila Mistrovství Polska v obsedání mladých koní. Získala jsem ocenění v kategorii „nestresový výcvik koně“. V letech 2014 – 2016 jsem pracovně odjela do Irska – trénovat sportovní koně (především pro všestrannost). Přivezla jsem si od tam opravdu cenné zkušenosti z přípravy mladých do sportu. Již několik let vedu kurzy, kde se snažím pomáhat koním a jejich lidem v nalezení společné cesty. V současné době mám kolem 50 stálých studentů. Aktuálně sídlím na Příbramsku ve stáji JK Sedla, kde se pořádají kurzy, soukromé lekce i výcvik koní.“

Katko, jak byste čtenářům akci samotnou popsala, co je jejím cílem?

V první řadě bych chtěla říct, že nejde o závody v tom smyslu slova, jak jej známe a vnímáme u nás.

Hlavní myšlenkou MOK je všestranné vzdělávání široké veřejnosti (nejen v oblasti obsedání mladých koní).

Akce je dělena na dvě části – závody v obsedání a přednášky. Každý ročník přednášek je věnován jiné tematice. Letos provázelo celou akci téma Bezpečí. Přednášky vedou velmi kvalifikovaní znalci svého oboru. V letošním roce se mluvilo o bezpečné přepravě koní, fyzioterapii jezdce i koně, správné přípravě mladého koně do sportu (moje přednáška), zdravém a bezpečném chovu koní, biomechanice pohybu a také jsme mohli sledovat ukázku práce na korektním vertikálním ohnutí nebo přípravu psů pro obranu pomocí systému Nepopo (NegativePositivePositive).

Tou nejpodstatnější částí byla pro všechny „soutěž“ v obsedání mladých hřebců. Tři trenéři vybraní a pozvaní organizátory, specializující se na obsedání koní, z různých konců světa, měli celkem 6 hodin na přípravu a případné obsednutí 3 mladých, člověkem nedotknutých tříletků. Více než o rivalitu nebo boj o prvenství však šlo o prezentaci vlastních metod a předvedení širokému publiku, že rychlejší cesta nemusí vždy koni způsobit velký stres.

Podle fotek bych řekla, že tento ročník přinesl výjimečně jemné soutěžící. Na to, jaký stres pro mladé neosahané koně z pastvin musí být samotný převoz do neznámého prostředí, bych čekala na fotografiích podstatně nervóznější zvířata (stres tam sice také vidím, ale nepřijde mi překročena hranice, kdy se ještě kůň dobře učí). Opravdu se celoevropský trend zjemňovat práci s koněm a brát větší ohledy na psychickou pohodu zvířat projevil i na takovéto pro nás Čechy zvláštní akci?

Myslím, že většina účastníků této akce opravdu dělá to nejlepší pro koně, proto i jejich přístup je takový, aby způsoboval koni co nejmenší stres při udržení efektivity práce. Při úvodním rozhovoru nás rozhodčích se soutěžícími trenéry byla organizátorem vyřčena jedna krásná věta: „Vítěz nebude ten, kdo použije nejméně tlaku či stresu. Ani ten, kdo ho použije přespříliš. Umění je použít spravedlivý a přesně načasovaný tlak, který koně vzdělává.“

Myslím, že to bylo opravdu to, co se letošnímu vítězi dařilo – přesné použití tlaku, absolutní klid a výborný timing (načasování). Jinými slovy, v jeho přesnosti byla naprostá jemnost, a i když na koně zatlačil a hřebec jistě prožíval chvíle stresu, tak se velmi spokojeně odevzdával jeho vedení. U druhých dvou trenérů byl znát mnohem jemnější přístup, kdy nechávali rozhodnutí více na koni. Zajímavé bylo to, že jejich koně nebyli méně vystresovaní, možná spíš naopak... Jak to? Zdrojem jejich nervozity totiž bylo něco jiného: pocit, že se nemají mnohokrát o koho opřít a jsou odkázáni sami na sebe. Z pozice trenéra musím spravedlivě říci, že určitá míra stresu byla znatelná na všech koních nezávisle na trenérovi, který je měl v ruce. Každý z trenérů pracoval jinak, ale všichni se snažili dělat a dávat ze sebe jen to nejlepší, aniž by tím trpěl kůň.

Jak to tedy vlastně celé probíhalo?

Koně přivezení na letošní ročník byli mladí hřebci z úžasného chovu Konie Parkitny, který sídlí v nedalekých Kowarech. Hřebci byli naloženi bezkontaktním způsobem systémem naháněk se snahou o co nejméně stresu, který jde v takové situaci způsobit. Byli přivezeni hřebci čtyři, aby si opravdu každý trenér jednoho koně vylosoval. Do kruhovek z pastviny byli koně opět vedeni systémem naháněk a jezdci na koních, kteří velmi klidně a spolehlivě hřebce přivedli na místo. Po ukončení každé lekce byli koně opět puštěni zpět na pastvinu bez jakékoli zanechané výstroje (například ohlávka). Každou lekci koně začínali a končili úplně volní.

Lekce, kdy měli trenéři možnost s koňmi pracovat, byly čtyři. Jedna v pátek, dvě v sobotu a jedna v neděli. Každá lekce měla hodinu a čtyřicet minut, z čehož deset minut musela být koni poskytnuta pauza, kdy trenér opustil kruhovku. Odpočinku mohli trenéři dát víc, ale žádný z nich nesměl pracovat ani o minutu déle než hodinu a půl. Byly lekce, kdy trenéři opouštěli kruhovky v poslední dobíhající sekundě a stejně tak lekce, kdy odešli třeba o patnáct minut dříve.

Tato část závodů byla hodnocena zvlášť. Hlavní kritéria, kterými jsme hodnotili, byla: bezpečnost, míra stresu, použití přirozených metod, práce těla a sebekontrola jezdce. Šlo o subjektivní pocit z každé lekce. Navíc dostal každý trenér body za „náročnost“ koně, kterého si vylosoval, aby se alespoň trochu vyvážila rozmanitost koní. Celkové hodnocení této části činilo 60 % celkového výsledku. Nešlo o hodnocení toho, kolik trenér v dané lekci pokročil nebo zda již koně obsedl, ale hodnotil se opravdu jen přístup. I kdyby trenér pouze dokázal za všechny čtyři lekce nasadit ohlávku, neboť byl kůň velmi složitý, ale jeho práce byla opravdu kvalitní, mohl by v této části získat klidně nejvyšší počet bodů.

Druhou částí závodů bylo finále. Zde museli trenéři zúročit vše, co s koněm dokázali, a projít spoustou pro mladého koně složitých úkolů. Mimo různé překážky a strašáky měli trenéři také koni zvednout nohy, naložit ho do vozíku, nechat koně stát nehybně v čtyřmetrové vzdálenosti, nasadit a sundat uzdečku (neměli povoleno na udidle jezdit ani obsedat), nasedlat koně a nasednout a slézt na obě strany. Jednotlivé překážky pak podle pokročilosti mohli projít ze země nebo ze sedla. Každý úkol měl jasně daný počet bodů. Úkoly splněné ze sedla byly bodovány větším počtem bodů. Trenér nemusel s koněm projít všechny úkoly. Finále mělo pro každého jezdce čtyřicet pět minut, a pokud jezdec chtěl, mohl zařadit v rámci tohoto času vlastní freestyle, kde mohl předvést cokoli navíc a tím získat více cenných bodů. Finále pak mohlo svými 40 % z celkového hodnocení výrazně zamíchat pořadím!

Můžete čtenářům nastínit práci trenérů od prvního kontaktu s koněm až po závěrečné obsednutí?

První lekce byla pro nás rozhodčí velmi náročná. Museli jsme ohodnotit povahu koní, načíst si trenéry, které jsme nikdy dříve neviděli pracovat, a najít si systém pro sledování všech třech trenérů, ve třech kruhovkách, v jeden čas.

Alex první lekci začal s velkou razancí. Stále spravedlivě, ale dostával koně pod větší tlak. Šel za jediným cílem, dostat se ke koni, k prvnímu kontaktu a nasadit mu ohlávku. Tento cíl se mu podařil dost rychle a po necelých 40 minutách měl koně na vodítku a začal s prvními reakcemi v následování tlaku ohlávky. Tato část byla pro hřebce stresovější, neboť to bylo poprvé za jeho život, kdy mu někdo omezoval pohyb jeho hlavy a těla. V začátku měl hřebec tendenci s tlakem bojovat, ale díky přesnosti a opravdu dobrému načasování povolení tlaku začal brzy Alexe následovat i na vodítku. Alex nakonec chvíli pracoval na znecitlivění koně na dotyky po celém těle vodítkem a rukama. Nakonec se mu podařilo na koně i nalehnout. Tím ukončil první lekci, sundal hřebci ohlávku a odešel. Naše hodnocení mělo vysoké známky za použité přirozené metody, za řeč těla a bezpečnost, ale nižší za míru stresu a sebekontrolu, neboť bylo na Alexovi znát, že chce mít tuto část již za sebou, aby měl prostor pro pokračování v dalších lekcích a tuto část práce mohl uzavřít.

Eduard nastoupil s mnohem větším klidem a rozvahou. Svého koně si nezískával tlakem, ale spíše nabízením možností, kudy by mohlo být pro koně nejlepší jít. Dával mu spoustu času a chtěl vidět jeho iniciativu pro započetí spolupráce. Koník se po nějaké době začal o Eduarda velmi zajímat, a tak se mu podařilo ke konci hodiny přimět koně k následování ve volnosti a na závěr mu, v pěkném uvolnění, nasadil ohlávku. Od nás získal víceméně stejné hodnocení jako Alex, jen si prohodili hodnocení za míru stresu, který Eduard v této lekci koni skoro nezpůsobil, ale museli jsme ho penalizovat za bezpečnost, neboť se dostával do situací, kde ho mohl mladý bojácný kůň snadno kopnout.

Vzhledem k tomu, že šlo o vzdělávací akci, byli jsme jako rozhodčí povinni na tyto momenty poukazovat, aby si lidé uvědomili míru zodpovědnosti, kterou při práci s divokými koňmi trenér přebírá.

Joe nastoupil s podobnými metodami a způsoby jako Alex. Moc se snažil, ale výrazně menší míra zkušeností způsobovala, že si nebyl schopen držet jednotný systém a co v jednu chvíli odměnil povolením tlaku, v další chvíli znepříjemnil odehnáním. Nebyl si jistý v tom, co dělal, a trochu se nechával unášet emocemi ze strany pokroku jeho spolubojovníků trenérů. Za první lekci se mu nepodařilo na koně nasadit ohlávku ani se ho ohlávkou nějak více dotýkat. Získal tak od nás celkově nižší hodnocení než jeho kolegové.

Druhá lekce (první sobotní) začala více odhalovat schopnosti a přístupy jednotlivých trenérů:

Alex se výrazně uklidnil a jeho práce nabrala naprostou pohodu a tím velmi výrazný a zasloužený pokrok: koně pod sedlem. Velkým milníkem v obsedání mladých koní jsou první pohyby koně se zapnutým sedlem. Je mnoho názorů, jak by tento moment měl vypadat. Alex si koně nechal na vodítku a po dopnutí podbřišníků (měl zapnutý přední i zadní na svém westernovém sedle) začal s koněm pracovat stejně, jako chvíli před tím bez sedla. Chtěl couvnutí, chtěl ustoupení. Nakonec koně poslal na kruh. Po naklusání bylo vidět na koni mírné napětí, které způsobilo, že se chtěl kůň proti sedlu vyhrbit. Alex však rychle zasáhl a pozornost hřebce si vzal zpět na sebe. Kůň si vzpomněl na vše známé a v myšlenkách se vrátil k Alexovi. Bylo zřejmé, že tímto momentem sedlo absolutně přijal a nám nezbylo než dát Alexovi plný počet bodů. Ne proto, že pokročil nejdál, ale protože nám sám kůň ukázal, že jeho pokrok je na místě jen díky perfektnímu propojení trenéra a jeho koně.

Eduard v druhé lekci koni velmi jednoduše nasadil ohlávku a začal pracovat na následování ohlávky. Vytvářel tlak za vodítko směrem dopředu před koně. Kvůli tomu mu tato práce trvala velmi dlouho, neboť přímý tlak za uši v mladém koni vyvolá protitlak, zvednutí hlavy, couvání, celkové napětí a tím i neochotu spolupracovat. Přes to všechno Edu získal jeho ochotu a na závěr byl schopen na koně pokládat podsedlovou dečku a vodit ho přes plachtu. Také ho velmi jemně, vodítkem kolem břicha, připravoval na podbřišník. Pracoval způsobem, že jakýkoli náznak ochoty odměňoval povolením tlaku, ale bohužel ne vždy úplně dobře odhadl ten úplně správný moment. V této hodině jsme již museli jít se známkami malinko níže, neboť míra bezpečí, řeči těla a sebekontroly byla výrazně nižší.

Joe bohužel opakoval úplně stejné postupy a chyby z první lekce, a tak se mu ani tentokrát nepodařilo koni nasadit ohlávku. Jediný pokrok, který v jeho práci nastal, bylo přehození vodítka kolem krku koně a krátká možnost na něm koně udržet. Tuto hodinu začal být na koni bohužel znát i stres. Ne z tlaku, který na něj byl vyvíjen, ale z nejistoty ve svého trenéra, který se na jednu stranu chtěl stát jeho leaderem, ale na stranu druhou si sám sebou vůbec nebyl jist.

Třetí lekce (sobotní druhá) jen prohlubovala to, co se dělo v lekci druhé.

Alex v této hodině naprosto bez problému a stresu koni nasadil sedlo a po chvíli práce na koně nasedl. Po prvních pár nasednutích (v zastavení) z koně slezl a zažádal si o pauzu. Po pauze na koně opět jednoduše vysedl a před zraky všech s koněm začal po kruhovce jezdit nejdříve v kroku a později i v klusu. Kůň velmi ochotně plnil vše, co se naučil při práci ze země. Zastavoval, ohýbal se, zatáčel a byl klidný, neboť cítil v Alexovi oporu. Alex získal opět plný počet bodů.

Eduardova práce byla velmi podobná té předchozí a jediný pokrok, který Edu udělal, bylo, že se mu podařilo na koně položit i sedlo. Ostatní věci, jako třeba zvedání nohou a ohýbání, přijímal kůň se stresem, často kopal a byl nervózní. Naše hodnocení bylo opět nižší.

Joe, i přes velké riziko (postavil se koni do cesty) a na sílu, nakonec nasadil hřebci ohlávku. S tou si začal být mnohem jistější a jeho práce začala vypadat opravdu hezky. Velmi pěkné rozhodnutí bylo, že se nebude snažit dohnat kolegy a v tuto hodinu rozhodně na koně nebude nic pokládat a zůstane jen u práce s vodítkem, ohlávkou a hůlkou. Nás překvapil a získal mnohem víc bodů.

Čtvrtá lekce, nedělní, byla poslední před závěrečným finále.

Alex pouze koni utvrdil vše, na čem předchozí dny společně pracovali, a opět obdržel maximální počet bodů.

Eduard získal upozornění za nebezpečné používání vodítka (měl ho omotané kolem ruky a ve snaze používat co nejméně tlaku ho měl natolik povolené, že pro koně nebylo vůbec složité do něj přední nohou hrábnout) a pokusil se koni zapnout sedlo. V momentě dopnutí se z hodného šimla, který sice o Eduardovi přemýšlel, ale neměl ani páru, co je tlak či omezení, stala neřízená střela a následovalo nehezké rodeo. Když se kůň uklidnil a udělal prvních pár klidnějších kroků, Edu sedlo sundal a vrátil se k přípravě koně na strašáky. Bohužel se touto hodinou Edu dostal na opravdu nízké hodnocení, především ze strany bezpečnosti, stresu a sebekontroly.

Joe se také rozhodl pokračovat pouze ze země a bez sedla a koně si velmi pěkně připravoval na zvládnutí různých úkolů a strašáků. Hodnocení získal vcelku vysoké, neboť díky rozhodnutí netlačit na pilu získal i větší klid.

Po zakončení čtvrté lekce jsme (my rozhodčí) jasně věděli tři věci:

  • Průběžné pořadí trenérů (1. Alex, 2. Eduard, 3. Joe)
  • Méně stresu při učení rozhodně nemusí znamenat méně stresu v životě
  • Vědomé a rozumné vystavení koně přiměřené míře stresu ho naopak může opravdu velmi dobře připravit na společný život s budoucím majitelem

Říkáte, že hlavní rozdíl mezi trenéry spočíval v míře vedení, které koni nabízeli. Můžete trochu rozvést tuto problematiku?

Ano, nejlépe vám to popíšu na rozdílech v přijetí sedla u Alexe a Eduarda:

Alex od začátku společného bytí, řekla bych že od první vteřiny, kdy vkročil do kruhovky, věděl jasně, že on je vedoucí této skupiny. Ke koni přistupoval naprosto jasně a jistě. V začátcích to pro již tak hodně dominantního hřebce (dokonce se jmenoval Dominator) nebylo lehké a bylo vidět, že stres stoupá a hřebec má touhu bojovat o své postavení. Díky Alexovu naprostému klidu, přesnosti a asertivitě si však kůň začal velmi rychle u Alexe hledat bezpečné a klidné místo. Alex jasně nastavil pravidla a kůň se je rozhodl přijmout a celkově si tak zjednodušit život. To, co mezi nimi vzniklo, nebyl strach nebo stres z toho, že je Alex tvrdý, ale pocit bezpečí z toho, že Alex je dobrý vůdce. Většina tlaku, který Alex používal, byla spíše psychického rázu, ale koně perfektně učila a připravovala na vše, co přijde. To se nám krásně ukázalo v momentě prvního pohybu se sedlem, kůň si nebyl jist, Alex mu nabídl pomoc a kůň ji naprosto s klidem a odvahou přijal. Stejně tak přijímal vše nové, co přišlo – díky pocitu jistoty, který mu Alex poskytoval svým srozumitelným vedením.

Eduard se od začátku snažil na koně tlak nevyvíjet, hledal situace, které pro něj byly žádoucí a koně za ně odměňoval úplným povolením tlaku, uvolněním svého těla a zraku. Velmi odvážný a sebevědomý Libero na tuto hru rychle přistoupil a docela se zájmem se snažil s Eduardem komunikovat. Bylo hezké sledovat, jak se kůň snaží přemýšlet, co od něj trenér chce, ale bylo na něm znát, že je v mnoha situacích ztracený. Edu koně vůbec nepřipravoval na práci s tlakem, pouze chtěl, aby kůň hledal cestu k novým věcem. Když přišlo na nasazení sedla, karty se obrátily a místo, aby hledal šimlík ve svém jezdci bezpečí, přešel do nehezkého boje o život. Po zakončení rodea byl velmi vystresovaný jak kůň, tak Eduard. Když se situace uklidnila, Edu všem sebekriticky řekl, že koně na tento tlak dostatečně nepřipravil. A že zbytek práce bude pokračovat už jen ze země a bez sedla. Rozhodnutí to bylo skvělé, neboť pokus o obsednutí koně by rozhodně nedopadl dobře!

Problém zde nebyl v rychlosti, kterou práce probíhala, ale ve schopnosti použít ideální míru stresu, která koně učí. Poskytnout koni možnost projít problematickou situací, ale dát mu zároveň pocit, že my jsme tu proto, abychom mu pomohli.

Není to ale podobně i u lidí? Neposouvají nás nejlépe ty složité chvíle v našem životě, které nás opravdu nutí se nad životem zamyslet?

Nakonec pak to, co jsme viděli v posledních lekcích, se nám ukázalo i při závěrečném finále.

  • Alex prošel spoustu úkolů ze země, spoustu ze sedla a získal největší počet bodů.
  • Joe prošel úplně všechny úkoly ze země a nutno říct, že v podstatě ještě s mnohem větším klidem než soupeři, ale zase je pravdou, že jeho ryzák Braveheart byl ze všech koní nejjednodušší.
  • Edu bohužel svým velmi jemným přístupem koně na „život“ nepřipravil a k překonání překážek mohl využít pouze hřebcovu zvědavost, která mu naštěstí nechyběla. Mezi úkoly spolu však často bojovali.

Po sečtení všech bodů se nám vylouplo konečné pořadí:

  • Na prvním místě Alex, na druhém Joe a na místě posledním Eduard.

Děkuji za velmi podrobné přiblížení celé akce a za bohatou fotodokumentaci. Ať se, Katko, daří!

Podrobné album s popisky najdete u Katky na FB.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: