Kaposmérö a Lajos Kassai, lukostřelba mně blízká i vzdálená

27. 04. 2017 07:00

Obrázky: 21

Autor: Zatloukalová Jana Foto: Jana Zatloukalová, Petra Schiffnerová Rubrika: Expedice a cestopisy Počet přečtení: 3497 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Při našem putování Maďarskem jsme minule navštívili zámek Kestzhely, plný obrazů, materiálů a knih o chovu koní, dostihovém sportu a historii chovu koní. Tentokrát zavítáme do vesnice Kaposmérö, sídla známého lukostřelce a chovatele shagya arabů Lajose Kassaie.

Opět balíme. Čeká nás dlouhá cesta do vesnice jménem Kaposmérö, kromě prstu na mapě, který protíná cíl, nevíme, kam jedeme. Víme jen, že bychom zde měly navštívit "Den otevřených dveří" u Lajose Kassaie, známého lukostřelce a propagátora historie. V místě sídla se pravidelně konají výcvikové tábory, které jsem měla možnost zhlédnout na známém serveru ve formě videa, a mohu říci, že mě z nich mrazilo v zádech. Na mě trochu extrém, nicméně věřím, že pro tento sport, mám-li tomuto říkat sport, asi nutný extrém.

 Vesnice nalezena, nicméně po ukazatelích ani památky, a tak jsme se pustily do lámavé angličtiny a němčiny. Pokračovaly jsme se lesní cestou podél potoka, která byla značně rozježděná, a doufaly, že někam dorazíme. Najednou se otevřel obzor a stromy, které bránily doposud ve výhledu, nám odhalily sídlo Lajose. Usazené v kopci, který byl obklopen velkým parkovištěm na trávě s mnoha a mnoha auty. Kolem opření lukostřelci ve slušivých uniformách všeho věku od dětí až po dospělé.

Jako perníková chaloupka zasazená do kopce s velkými vraty, za nimiž se skrýval úplně jiný svět - svět ticha, pochopení, kde není potřeba mluvit, abyste věděli, co ten druhý říká. A tak i my jsme přebrodily blátivé okolí, abychom najednou stály na hliněném dvorku u majestátní stavby určené pro rozjímání a diskuze v kolektivu. Uprostřed dvora se vařil jak jinak než maďarský guláš, v koutu se grilovalo maso a spousta lidí byla v družném hovoru okolo na lavičkách nebo dekách. Popošly jsme do dvora, kolem se zastavil čas. Děti si bezstarostně hrály, všichni trávili čas hovory. Mezi lidmi se volně procházelo stádo shagya arabů, stádo samotného Kassaie.

 V údolí rybníka se krajina otevřela v mohutné kopce, na nichž stáda působila jako malé tečky, k vidění bylo i rohaté stádo bílého maďarského skotu. Koně chodili mezi lidmi, škemrali o pohlazení, dotyk a kousek pozornosti, protože dobře věděli, že jsou středem zájmu. Pro mě nepředstavitelná živá zoo s zážitkovou terapií, a nejenom pro mě. Kamarádky se rozprchly po kopcích, jedna naháněla žhavé momentky s kravkou, nicméně stádo si pečlivě hlídalo bezpečnou vzdálenost a tak jsem chvílemi měla dojem, že o libou momentku v podobě selfie spíše usilovala ta kráva, která naháněla moji kamarádku.

Držela jsem koně bez ohlávky za krk a opírala se mu o hřbet a bylo mi úplně jedno, že stejné koně máme doma, místo mělo úplně jinou auru. Popošly jsme prozkoumat stáje, každý kůň měl svůj otevřený box se jménem a každý se do tohoto otevřeného boxu vracel na tu svoji večeři. Všude panovalo čisto, bylo vidět, že vše má svůj řád a jasná pravidla.

Na zelených pastvinách probíhal piknik rodin s dětmi. Prošly jsme pastvinou, uprostřed pastviny stálo "meditační místo" s ohništěm, bylo zastřešené v dolíku tak, aby bylo možné nerušeně pozorovat okolní dění. Zavřít oči a vybavit si jen pastviny, bílá stáda, a vy schovaní v domečku jako na posedu v polích pozorujíce stáda kolem. Zašustělo zelené listí stromů, my se trochu probraly ze sna a šlapaly jsme nahoru k jurtě. Opravdová jurta, nakouknout skulinou znamenalo pokořit soukromí onoho pána, ale povedlo se, a kdybych nevěděla, že okolo je asi 500 lidí, tak bych si dokázala představit vejít a dát si šálek dobrého čaje.

 Cestička nás vedla dál okolo obytného stavení, oné perníkové chaloupky zařízlé ve svahu - jak útulně působila a vůbec nerušila okolní přírodu. Za chaloupkou záhonky, vše v nich rostlo pro potřeby majitele, cestička vedla kamsi dál za obytné stavení, kolem kruhové ohrady ke dvěma krytým jízdárnám. Venku stál hlouček lidí, jízdárna byla nacpaná k prasknutí a všude bylo hrobové ticho. Snažila jsem se procpat do hloučku lidí a něco vidět. Lekla jsem se. Nad mojí hlavou se na bidle naparoval havran, lesklá čerň se barvila do modra a na tomto místě na mě působil tajemně. Uprostřed jízdárny stál Kassai, cosi maďarsky promlouval k hloučku lukostřelců, špendlík byste slyšeli padnout. Děti narušily jeho řeč a dostalo se jim hromu a blesku z Kassaiových slov. Všichni uctívali jeho přítomnost a hltali každé jeho slovo. Kassai posléze promluvil k publiku, které se přesunulo do jízdárny, a já jsem pochopila, že publikum dostalo prostor k dotazům a že jich bylo! Bohužel rozumět tomuto složitému jazyku bylo velmi těžké, a tak jsme záhy daly přednost ještě dokončení cesty kolem jeho bydliště.

 Vyšly jsme ven ze vrat, kolem mokřady a na cestě... stádo koz s pasáčkem. Scéna jak vystřihnutá z časopisu před 100 lety. Zřejmě nevěřícně, byť mám stádečko doma, jsem na něj koukala, starší pán se usmál, popohnal stádo a byl i se stádem za humny. V ohradách se pásly ovce černé jako uhel. Nastal čas na návrat do našeho tábora v Hévízu a nakonec mi to nebylo líto, tady civilizace končila zaparkovanými auty za mokřadem... a vůbec nám nechyběla, zde byly věci tak obvyklé, zapadající a nerušící, že absence televize, internetu a jiných prostředků digitalizace nám vůbec nevadila, ba naopak. Byl čas se zastavit a jen tak stát a dívat se na hřebeny kopců nebo si lehnout a dívat se do nebe. Vnímat přítomnost něčeho živého, slyšet růst trávu a cítit jemný dotek chřípí koní. Obyčejné věci, na které jindy nemáte čas, věci, o kterých si myslíte, že jsou tak samozřejmé, až je sami neděláte. Zeptejte se sami sebe, kolik času máte na to, abyste se jen tak opřeli o svého koně a dívali se na západ slunce, kolik času věnujete prostému pobíhání po výběhu a hře se svým koněm, kolik času věnujete nicnedělání. Zde nebylo kam spěchat, zde byl čas se opřít jen tak o koně a hledat samu sebe v prostoru, vnímat, jak kůň dýchá a vyhledává nejchutnější stébla trávy na pastvině, zde byl čas na to vnímat, že bílá arabská srst je jemná jako semiš, a že slunce je tak horké, jak v létě má být, a guláš tak paprikový jako Maďarsko samo, lehce kořeněné, jako život sám.

 V současné době působí Lajos Kassai v 16 zemích světa, na všech kontinentech, je držitelem vyznamenání prezidenta republiky (řád za zásluhy v roce 2003 a 2016). Koncem 80. let minulého století položil základy moderní lukostřelby. Lajos Kassai se narodil roku 1960 v Kaposváru. Sám říká, že když mu bylo pouhých šest let, udělal si první luk z větvičky vrby a tím začala jeho životní cesta. Je držitelem několika světových rekordů. Motivací k těmto výkonům bylo jeho vnitřní já, zkusit možnosti a maxima tohoto sportu. Rekord je pro něj ale pouze registrace, záznam kdesi v knize, nikoliv cíl. Kvalitní výsledek je výsledkem mysli, bolest těla je nemyslitelná, tu musíte překonat v hloubi duše. Soulad mezi tělem a duší je základem pro harmonii a útěchu v životě.

Na chvíli zavřete oči a zkuste si představit koně v plném trysku, cválajícího 40 km/h, jezdce s lukem a šípy a vzdálený terč. Jezdec musí ovládat koně a především sebe, musí synchronizovat dvě živá těla a učinit z nich jedno, dokonale přesné, s jedním cílem, zasáhnout terč. Spodní polovina těla vnímá a řídí koně, horní polovina je zaměřena na cíl. Ramena jezdce jsou vytrénována tak, aby pouštěla jeden šíp za druhým do stejného cíle. Rychlost vám nedá čas na přemýšlení, dlouhé míření, jen ten, kdo se celou svou myslí soustředí na výkon a cíl, cíl zasáhne. Síla cválajícího koně se kombinuje s klidem potřebným pro zasáhnutí cíle, pohyb = nehybnost.

Výcvik jezdce na koních je různorodý, vše ale začíná u pojmu země. Principem je, že když něco nefunguje na zemi, ze sedla to nebude fungovat už vůbec. Cvičení zahrnuje cviky na synchronizaci rovnováhy a rytmu. Poté, co lukostřelec zvládne techniku ze země, pokračuje výcvik na koni. Spojení s koněm je dalším cílem páru. Kůň je zpočátku ježděn bez sedla, to ovšem vyžaduje, aby zájemci byli již pokročilí jezdci. Spolu se snaží o spojení, ale zároveň o oddělení jezdcovy horní části těla od spodní, aby mohl efektivně střílet.

 Jízdě na koni a lukostřelbě zasvětil Lajos Kasai celý svůj život a nyní se snaží přenést životní styl našich předků do současnosti. V centru, které jsme navštívily, se studenti učí, že samotná technika z nich neudělá výborného bojovníka, ale že výborného bojovníka tvoří nitro jeho duše a vyšší hodnoty než jen samotný trénink. Pouze ti z nás, kteří jsou schopni žít bez egoismu, nad rámec selského rozumu, mají šanci najít své nitro a duševní klid.

A tak i Lajos Kassai realizoval své duševní představy, luk a svištící šípy, mysl plnou cválajících koní ve stepích a kolem sněhobílé jurty zářící pod spalujícím sluncem, jako ztělesnění našich předků.

Z aktuálního dění Lajose Kassaie lze zmínit spolupráci s Mattem Damonem na filmu „Velká zeď (The Great Wall)" o jednom ze sedmi divů světa. Matt navštívil Lajose přímo v tomto tréninkovém centru pro lukostřelce za účelem naučit se bojové umění, které bylo nutné pro tento velkofilm hollywoodské produkce. Rozpočet na tento film byl více než 100 miliónů dolarů. Lajos ocenil Matta jako rychle chápajícího a učenlivého pro tento druh umění. Film byl uveden na podzim roku 2016, trailer v HD rozlišení je k dispozici ve verzi roku 2016 i 2017.

O osobě Lajose Kassaie a jeho působišti a činnosti najdete více na jeho webu nebo i na českém webu o lukostřelbě.

Připojené články

03.03. 2017 12:00 Putování po Maďarsku – Zámek Keszthely

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: