Ježdění jako umění: Mistři vysoké školy

6. 06. 2011 05:00, Aktualizováno 7. 06. 2011 20:00

Obrázky: 7

Autor: The Horse Magazine Spoluautoři: s poznámkami K. Lipinské Seriál: Ježdění jako umění Překladatel: Kateřina Lipinská Počet přečtení: 8732 Počet komentářů: 14 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

V dalším díle našeho pátrání po tom, "jak klasické jsou naše klasické principy", se přesuneme do 17. a 18. století a přiblížíme si názory a techniky vévody z Newcastlu a Françoise Robichona de la Guérinière, který je považován za zakladatele klasické drezury.

vyvojMinule jsme se podívali na velkého 'klasika' jezdecké literatury, Xenofóna, a jeho dílko The Art of Horsemanship a zjistili, že modernímu drezurnímu jezdci má celkem málo co říci. Nyní se postupně podíváme na některé z mistrů vysoké jezdecké školy a podíváme se, nakolik relevantní je pro nás učení těchto starých mistrů. Spolu s Chrisem Hectorem budeme opět hledat odpověď na otázku 'jak klasické jsou naše klasické principy'?

 

V dnešním díle si Chris Hector vzal pod drobnohled klasika, který vedle Bauchera patří k nejznámějším - Françoise Robichona de la Guérinière. Možná dříve, než se dostaneme k samotnému článku, by bylo prospěšné krátce shrnout, co de la Guérinièrovi předcházelo. Pomiňme středověk, který byl ve znamení těžké práce a drezurním výcvikem se v té době nikdo nezabýval (nebo o tom alespoň nevíme) a přenesme se do Itálie 16. století. Zde, v Neapoli, Frederico Grisone založil v roce 1532 první známou jezdeckou akademii. Jejím žákem byl mj. Antoine Pluvinel (1555-1620) - tohle jméno už možná někomu z vás zní povědomě. Pluvinel proslul především humánními tréninkovými metodami, založenými na postupném řazení cviků, znalosti přirozenosti koně a harmonii mezi jezdcem a koněm. Navázal tak na Xenofóna. Je doloženo, že už on používal při výcviku koní piláry. Byl známý i svým důrazem na pochvalu a krédem, že kůň má mít z práce potěšení. Je autorem díla L'Instruction du Roy en l'Exercise de Monter a Cheval. Pluvinel založil jezdeckou akademii v Paříži v 16. století, tedy dávno před dobou, kdy žil de la Guérinière.

newcastleDalší známé jméno je William Cavendish, první vévoda z Newcastlu (1592 - 1676). Byl britským jezdcem a trenérem, prý známý tím, že trénoval koně velmi silově s vyklenutými krky a vynalezl průvlečky (zdroj Sustainable dressage). Je autorem knihy A General System of Horsemanship.

A co o něm píše Chris Hector?

Když se dívám na ilustrace v Newcastlově knize A General System of Horsemanship, hned mi to připomene tréninkové metody a práci starého kalifornského kovbojského trenéra Grega Loughera, který přišel do Austrálie s pětatřiceti koňmi v roce 1950. I výstroj vypadá velmi podobně. Kaliforňané začínají s hakamore nebo bezudidlovou ohlávkou, později představují obávanou páku „spade bit" - přesně stejnou, jako měl vévoda z Newcastlu, ale ponechávají ji ležet v hubě při práci primárně s přímou otěží, vedoucí k hakamore.

I kalifornský kovboj používá hrazení jízdárny, otáčí koně proti zdi, aby ho dostal na záď a do stavu sebenesení. Což bylo i jedním z Newcastlových oblíbených cvičení. Výsledkem obou případů byl kůň, který udržoval správný rámec i na volné otěži, vždy připraven zastavit, zacouvat nebo zatočit.

Měl jsem to štěstí jezdit posledního koně, kterého Greg připravil až k ježdění na „spade bit" ještě v Austrálii před návratem do Spojených států. Byla to celkem zvláštní zkušenost, jediné, co cítíte v ruce, je váha umně splétaných otěží. Pomyslíte si, že chcete zastavit a kůň stojí, položíte otěž na vnější stranu krku a začne spinovat, pomyslíte na zacouvání a už couváte. Byla to bezpochyby propracovaná a - v rukou pravého horsemana - elegantní forma ježdění, ovšem nic blízkého dnešní drezuře.

zadrzBohužel se zdá, že tito původní kalifornští koně byli úplně vytlačeni bizarní verzí westernového soutěžního 'long and low'. Ale podívejme se na vývoj amerického westernového ježdění a na něm si ukážeme rozdíl a podstatu drezurní klasické tradice.

Čas od času je slyšet výrok, že reining je drezura, jen ve westernovém sedle. Špatně. Jedním významným rozdílem je, že cviky v reiningové úloze - spiny, sliding stopy a rollbacky jsou stejné pro tříleté koně jako pro šestileté - jedinou úlevou je, že mladší koně jsou ježděni na udidle, zatímco starší na páce.

Není zde systém, v němž by mladší koně prováděli jednodušší cviky, které budou stavebními kameny k vyšším cvikům. V reiningu nenajdete ideu, že by cviky měly mít přínos ve zlepšení gymnastických schopností koně tak, jako je tomu v drezurní tradici. Proto není překvapivé, že mnoho reiningových koní doslova vyhoří dříve než dosáhnou čtyř nebo pěti let věku kvůli fyzickým i psychickým požadavkům, které jsou na ně kladeny. Je to úžasný systém pro chovatele, kteří produkují stále nové sportovní naděje pro velké soutěže futurity pro dvou a tříleté koně.

westernWestern pleasure je dobrým příkladem, co se stane, když jsou cviky odděleny od správné práce koně a důraz se klade na umělecký záměr a maximální pohodlí jezdce. Takže westernový kůň nekluše, ale 'jogguje', zkracuje krok jak to jde nejvíc, s co nejkratší fází vznosu - občas tam ani žádný vznos není. Velmi pohodlné pro jezdce - ale ne příliš rozvíjející pro koně, ve skutečnosti tento pohyb osobnost koně spíš potlačuje. To samé je cval, správněji řečeno lope. Zde je čtyřdobý cval běžný - proč ne, velmi příjemně se v něm sedí, ale opět, příležitost rozvíjet koňskou muskulaturu je ztracena.

To je podle mého názoru hlavní rozdíl mezi drezurou a jinými systematickými tréninkovými metodami - důraz na fyzický rozvoj koně je rozhodující pro klasickou tradici. A už od doby de la Guerinièrovy Ecole de Cavalerie (vydané v roce 1731) můžeme najít tenhle důraz na rozvíjející funkci klasického ježdění.

François Robichon de la Guérinière (1688-1751)

Jezdecká škola ve Versailles byla jednou z těch, které nejvíce přispěly k rozvoji ježdění. Byla založena Ludvíkem XIV. De la Guérinière byl studentem Vendeuila, který do této školy patřil, ale de la Guérinière sám, navzdory mínění mnoha lidí, ve škole žádnou pozici nikdy nezastával, byl vrchním mistrem ve stájích Ludvíka XIV. v Paříži od roku 1730 do své smrti v roce 1751. De la Guérinière napsal knihu Ecole de Cavalerie, což byla první publikace, představující jezdecké metody jako logické, racionální a progresivní. Všechny moderní školy (včetně vídeňské španělské) se hlásí k následování de la Guérinièrovy Ecole de Cavalerie.

guerPodle de la Guérinièra:
Člověk často žádá věci, které kůň není schopen vykonat a ve snaze učit příliš rychle na koně příliš tlačí. Tyto přehnané požadavky pak ústí do nechuti k práci, napětí a únavy svalstva a šlach, na jejichž elasticitě vše záleží a často takoví koně končí zničení namísto přiježdění. Poslechnou, protože už nemají sílu bojovat, ale bez ducha a šarmu. A ještě jeden důvod přispívá k takovému výsledku: koně jsou ježděni příliš mladí a protože práce, která se po nich požaduje, přesahuje jejich možnosti a oni nejsou dostatečně vyvinuti, aby se mohli tomuto stupni ovládání bránit, dříve než jsou trénováni, jsou podrobeni, jejich bedra jsou zničená, hlezna oslabená a jsou trvale poškození. Přiměřený věk pro trénování je šest, sedm nebo osm let podle přirozenosti koně."

Zdá se, že dávno před příchodem Pata Parelliho a jeho marketingového týmu se cenila práce ze země: Už tehdy v roce 1731 de la Guérinière zaznamenal:
„Byli určeni speciální lidé, kteří měli na starost práci s hříbaty, když byla ještě divoká. Nazývali se Cavalcdours de Bardelle. Byli vybíráni ti s největší trpělivostí, umem, energií a pílí; taková dokonalost už nebyla nutná u koní, kteří už byli ježdění. Tito lidé navykají mladé koně, aby k sobě nechali přistupovat ve stáji, dotýkali se jich, zvedali jim nohy a ukazovali jim uzdečku, sedlo, podbřišník, podocasník, atd. Dodávají jim jistotu a laskavě je vedou při obsedání. Nikdy nejsou krutí ani násilní, protože v tomto věku lze používat jen ty nejlaskavější metody. Díky svému důvtipu a trpělivosti koně seznamují s přátelstvím k člověku, udržují přitom jeho vitalitu a kuráž a učí ho rozumět základním pravidlům a dodržovat je. Kdyby lidé dnes dodržovali postup těchto starých expertů, bylo by k vidění méně koní zničených, bolavých, zraněných, ztuhlých a zlých." (ibid.)

De la Guérinière si byl už dobře vědom jednoho z pilířů moderního tréninku - přilnutí:
„Přilnutí (apui) je pocit, vzniklý působením otěží v jezdcově ruce na čelisti v koňské hubě. Jsou koně bez přilnutí, ti, kteří berou příliš silné a tací, kteří jsou plně 'na přilnutí'. Ti, kteří přilnutí nemají, se bojí a nesnesou kontakt čelisti s udidlem, proto s rukou bojují a vyvracejí hlavy. Koně s příliš silným přilnutím těžce leží v ruce. Dobré přilnutí na udidle nabízejí koně s nejlepší hubou; aniž by se opírali nebo s udidlem bojovali, mají stálé, lehké a přiměřené přilnutí. Tyto tři vlastnosti koňské huby korespondují s jezdcovou rukou, která musí být stálá, lehká a jemná."


bitA nyní, shromáždění:
„Shromáždit koně (rassembler) znamená zkrátit jeho chod tak, aby se dostal více na záď. Dosahuje se toho jemným přidržením předku a vedením zádi pod koně. Připravuje koně na zarámování mezi rukou a holeněmi." (ibid.)
Při čtení tohoto asi souhlasně kývete hlavou - jak pravdivé, jak podobné dnešnímu ježdění - až dokud se nepodíváte na udidlo! Skutečná míra přilnutí, zprostředkovaného pákovým udidlem jako je toto, je asi velmi odlišná od toho, co si představujeme pod pojmem 'přilnutí' dnes.


De la Guérinière pak pokračuje s popisem sofistikovaných sérií cviků, které jezdí: malý kruh, passada (malý kruh se zádí dovnitř, příprava na piruetu), pirueta, terre à terre (velmi shromážděný dvoudobý cval prováděný téměř na místě) a různé nadzemní cviky.
Také se zdá, že už tento mistr osmnáctého století měl přinejmenším nějakou představu o potížích, které provázejí jeden z prvních principů moderní stupnice vzdělání, nazývaný většinou uvolnění nebo také 'losgelassenheit'. De la Guérinière se s ním vypořádal odkázáním na dřívějšího francouzského mistra Solomona de la Broue:
"De la Broue nemohl přesněji popsat dobře přiježděného koně, než že ukazuje ohebnost, poslušnost a přesnost. Pokud koňské tělo není úplně uvolněné, není schopné reagovat na jezdcovy pomůcky s lehkostí a grácií. Uvolnění se vždy odráží i na poslušnosti, protože takový kůň nebude mít problém vykonávat, co je po něm požadováno."

Ke získání přiježděného koně jsou potřebné „tři základní ctnosti. Ty dají dohromady to, co je nazýváno přiježděným koněm."
Té první, ohebnosti (suppleness), může být dosahováno jen v klusu, protože je potřeba, aby kůň "aktivně pracoval všemi částmi svého těla."
„V klusu, v nejpřirozenějším ze všech chodů, vzniká kůň lehký v ruce, aniž by se mu otupila huba, a natahuje se v plecích bez rizika zranění." (ibid.)

Další ctností je poslušnost a ta také teprve zahrnuje přesun váhy koně na záď. Jako protiváhu přirozené tendenci koně padat na předek staví de la Guérinière zádrže: plnou, poloviční a couvání. De la Guérinière poznamenává, že pro mnoho koní je zádrž fyzicky příliš náročná, ale poloviční zádrž je vhodná pro všechny: „tato pomůcka koně tolik nevyděsí a stabilizuje jeho hlavu i záď při menším nátlaku než plná zádrž; z toho důvodu je poloviční zádrž užitečnější, když se kůň učí reagovat na udidlo a být lehký."

plecOpět, couvání je třeba používat šetrně a když ho kůň zvládne, „nejlepší lekce, jak ho odlehčit v ruce, je 'zacouvat plecí', jinými slovy jemně vést předek vzad, jako byste chtěli zacouvat, a když cítíte, že kůň začne couvat, musíte mu nabídnout otěž a na jeden nebo dva kroky vykročit vpřed."

Nyní se dostáváme k nejdůležitějšímu de la Guérinièrovu objevu: dovnitř plec a jeho blízkému příbuznému, záď ke stěně (renvers). Opět je cílem rozvinout první dvě ctnosti drezurního koně - ohebnost a poslušnost. Poté pokračuje pojednáním o různých nadzemních cvicích, použití pilárů, atd. Nic z toho pro nás dnes není příliš významné.

Co je doufám nyní zjevné, de la Guérinière vyvinul velmi sofistikovaný systém tréninku, zaměřený na shromážděné cviky, ale jsou prvky a principy, které vám v této škole budou chybět, pokud chcete koně připravit pro úspěšné starty v moderních drezurních úlohách - jedná se především o pohyb vpřed a narovnání ve smyslu prodloužení rámce. Na všech rytinách z té doby vidíme koně v jednom rámci, pozice jeho krku a hlavy se nikdy nemění, ani na úplně volné otěži, kůň stále zůstává ve velmi shromážděné pozici.

Když požádáte dítě, aby vám nakreslilo koně, velmi pravděpodobně dostanete obrázek koně v prodlouženém klusu - je to velmi snadné na nakreslení. Když se zamyslíme nad rytinami starých mistrů, najdete nějakou se znázorněním prodlouženého klusu? Ne, protože tento cvik při své školní práci nepoužívali - pouze ve svém pojednání o válečném koni a hunterovi de la Guerinière říká něco málo o potřebě pohybu vpřed. Je ale úlevné, že de la Guérinière pomíjí nejčastější z jezdeckých mýtů, totiž že drezurní cviky byly průpravou na bojiště. Zamysleme se nad tím na chvilku. I na projetí základní úlohy potřebujeme klid a minimum vzruchů - představte si, že koně shromažďujete a míříte kapriolu na jednoho z nepřátel v rachotu kanónů, třesku mečů a bojové vřavě.

De la Guérinière sám uznává: „Pokud nadzemní cviky neskýtají žádnou výhodu pro válečné koně, zlepšují alespoň koňskou obratnost, které je zapotřebí při překonávání překážek a příkopů, což přispívá k bezpečnosti jezdce."

Tolik Chris Hector. Stručně doplním další informace, které považuji za podstatné. Třeba poslední ze tří ctností drezurního koně, zmíněná jen v citaci Solomona de la Broue: přesnost. Mimoto, byl to právě de la Gueirnière, který popsal a zdůraznil význam používání vnější otěže. Další jeho důležitou zásadou bylo "Descente de Main et des Jambes" (tedy "nechat klesnout ruce a nohy"). Nejedná se o nic jiného, než že když se kůň dostane do žádoucí pozice - což pro něj bylo maximální shromáždění - má jezdec přestat používat pomůcky a koně jen nechat být. Kůň sám musí jít dopředu ve stejném rytmu a tvaru a jezdec pouze „hlídá".

Příště se budeme s Miguelem Tavorou věnovat velkému klasikovi Françoisovi Baucherovi.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Katushca

    archiv textů

    15:15 - 06. 06. 2011

    ahoj, našla jsem odkaz ke stažení uváděných starých děl. http://www.archive.org/details/EcoleDeCavalerie.TomePremiere
    určitě se tam dají najít i jiné cennosti...

  • 2. Katka K.

    Re: archiv

    17:16 - 06. 06. 2011

    Reaguje na 1.

    Úžasné, děkuji!!!

  • 3. Svatopluk Tomíšek

    Odbornost je zarážející

    09:14 - 07. 06. 2011

    Tak z tohoto článku mám opravdu značné rozpaky. Doufám, že chyba určitě nebude v překladu, ale to co je tam psáno k otázce reiningu je zcela laické a bez základních znalostí . Vývoj výcviku reiningového koně neroste obtížností figur, ale s jeho ovladatelností. Do 6 let kůň veden na stihle, či hackamore oběma rukama, od 6 roku je veden na páce jednou rukou, otěže může jezdec držet pouze mezi palcem a ukazováčkem, případně je povolen ukázováček mezi otěžemi, kdy jsou otěže drženy mezi palcem a prostředníčkem. Kůň je veden přes plece. Proč autor vynechal to co je na reiningu z mého pohledu nejnáročnější a to práce na kruzích, změny rychlosti a přeskoky v při změně rychlých kruhů.
    O opotřebení koní v dnešním sportu není třeba diskutovat, ale to se týká drezury, skoků zrovna tak.
    Dorazilo mě to prohlášení o nebojovém využití cviků vysoké školy. Kapriola je a myslím, že stále bude uváděna, jako prvek, který zajistil prorazit místo z kruhového obklíčení v bitvě. A že by koně nebyli schopni zvládnout tento cvik v bitevní vřavě? Na rytinách Ridingerových ( malá škola, tématické rytiny školního výcviku) vidíte, že koně byli cvičeni na rachot bubnů, mávání vlajek a střelby. Na konec Valdštejnuv vycpaný kůň je poctou a vzpomínkou vévody Frýdlantského na bitvu u Lutzenu , kdy padl švédský král Gustav Adolf poté, co jeho kůň byl zraněn a prchl s ním do řad nepřátel, zatím co taktéž zraněný Valdštějnuv kůň se nechal ovládnout a generalissimus mohl odjet a přesednout na jiného koně. Pokud se kůň nechal ovládnout i pod takovým stresem, proč by nezvládl cviky, které stále procvičoval.


  • 4. Katka K.

    Re: Odbornost

    13:05 - 07. 06. 2011

    Ne, chyba není v překladu.:-) Hector je drezurista a militarista, je možné, že western nezná (ale jelikož je to šéfredaktor světového poměrně prestižního časopisu, moc tomu nevěřím), ale můžete mi vysvětlit, co je nepravda na tom, co píše? Vždyť říkáte to samé: "Vývoj výcviku reiningového koně neroste obtížností figur, ale s jeho ovladatelností." Další rozbor westernu vynechal proto, že nebyl relevantní tomu, o čem psal.
    To "prohlášení" je jeho názor a přiznám se, že já ho sdílím. Nejde ani tak o to, že by koně nebyli schopni ten cvik zvládnout, ale o čas. Shodou okolností jsem se jistou dobu účastnila akcí living history a v bitvě (samozřejmě té hrané) jsem byla i se svým koněm. Jistěže kůň musí být ovladatelný, ale že by tam byl čas na shromažďování koně a míření kapriolou... obzvlášť pokud máte v rukách meč a štít a odrážíte soupeře. Každá chvilka nevěnování se protivníkům může znamenat zranění vás i koně. Když už, dokážu si představit koně strhnout otěží na zadní a do strany proti protivníkovi, ale kapriola... jak říkám, mám stejný názor. Ale nejsem historik samozřejmě, je to jen názor na základě nějaké osobní zkušenosti.
    Přiznám se, že k těmto textům mám také často výhrady, proto k nim také dodávám komentáře, místy je považuji za nekompletní a málo srozumitelné, ale zrovna tyto dvě věci mě do rozpaků neuvádějí.

  • 5. Svatopluk Tomíšek

    Odbornost a objektivita

    17:22 - 07. 06. 2011

    Problém textu, je ten, že si jej každý vyloží jinak. Já také nejsem žádný odborník na western, ale připadá mi postoj tohoto pána neobjektivní.

    Čas od času je slyšet výrok, že reining je drezura, jen ve westernovém sedle. Špatně. Jedním významným rozdílem je, že cviky v reiningové úloze - spiny, sliding stopy a rollbacky jsou stejné pro tříleté koně jako pro šestileté - jedinou úlevou je, že mladší koně jsou ježděni na udidle, zatímco starší na uzdě ( asi mělo být správně na páce).

    Z toho textu tak nějak pro mne vyplývá ten věčný boj o to co je větší jezdectví.
    Vždyť by se dalo také napsat. Ovládání sportovního drezurního koně končí na plné uzdě, ale již nepokračuje k přechodu do vedení pouze na páce jednou rukou a vedením koně přes plece. Bude to znít zrovna tak neobjektivně.
    Pokud by chtěl něco srovnávat , tak nemůže napsat, že je tam pouze jeden významný rozdíl.
    Těch aspektu je daleko více, ale jednu věc by měli mít obě disciplíny společnou – jemné a nepostřehnutelné vedení koně. Jenže dá toto dnes o sportovní drezuře napsat?
    Já prostě nechápu co vlastně autor chce srovnávat mezi drezurou a reiningem. Těžko můžete chtít od koně, který se celý den pohybuje po pastvině, aby chodil ve vysokém sebrání a také drezurní kůň asi těžko bude zvládat cviky v takové rychlosti.

    Srovnávat se s kavalíry té doby, jak píšete, tak to mne nikdy nenapadlo :-). Vedení koně jednou otěží byla samozřejmost, na většině vyobrazení šlechty jinak jezdce nevidíte. Prostě kůň byl dopravní prostředkem a společníkem v boji a musel být maximálně spolehlivý, musel fungovat na pomůckách. Dnes se stalo běžnou věcí, že kůň uskakuje, plaší se pomalu před vším s omluvou:“Je to jeho přirozené chování.“
    A kapriola ? To šílené „kozlování“, kdy kůň zoufale hledá balanc, neboť výcvik je uspěchán, vlastně vidíte na všech komerčních akcích typu Appasionata. Taková prezentace potom působí dojmem, že k přípravě tohoto cviku je potřeba dostatečná příprava.
    Ve Vídni kůň naklusal, zastavil a provedl cvik. Bohužel i nad SRS se začínají stahovat mraky a „Lady Sacher“ dělá vše pro to, aby tato instituce ztratila svůj punc preciznosti.
    Jinak je prima , že se snažíte o seznámení veřejnosti s historií jezdectví, neboť bez znalosti své minulosti, nemůže člověk kráčet vpřed a je třeba se k těmto tématům stále vracet. Snahou lidstva by mělo být podávat tyto informace co nejpřesněji a pokud dojde ke srovnávání, srovnávat co nejobjektivněji, pokud je to vůbec možné.

  • 6. didi

    ešte k odbornosti

    17:53 - 07. 06. 2011

    Články Katky o histórii jazdectva sú skvelé, ja oceňujem, že Ch. Hectora dopĺňa a podľa mňa ho výrazne vylepšuje :-) Vnáša do nich viac objektivity a potrebný nadhľad. Čo sa dotýka vysokej školy a jej využitia v boji, pravda je niekde uprostred. Je pravdou, že všetky tie cviky, ktoré dnes sú súčasťou klasickej drezúry sa vyvinuli z figúr, ktoré využívali v boji. Samozrejme sa nevolali tak ako ich voláme dnes a neboli takto privedené do dokonalosti a precíznosti. Plnili praktický účel, z levády alebo pesády (resp. z cviku, ktorý leváde a pesáde predchádzal) jazdec ľahšie zasadil úder, lebo sa k tomu pridala sila koňa, okrem toho bol chránený telom koňa, kapriola mu mohla pomôcť uvoľniť si priestor za chrbtom a pod. Ale len ťažko by sme ich mohli považovať za tie isté cviky ako dnes :-) Tie kone stavali na zadné surovým zaťahaním za pákové zubadlo a rýpnutím do slabín ukrutnou ostruhou, kapriola bola pôvodne zrejme len poriadne vykopnutie koňa dozadu a pod. Ako asi tie cviky využívané v boji vyzerali si možno celkom pekne pozrieť napr, na obrazoch Paola Ucella z 15. st., napr. http://www.google.sk/imgres?imgurl=http://www.artchiv.info/obrazy/11022--Paolo-Uccello--Bitva-u-San-Romana.jpg&imgrefurl=http://www.artchiv.info/galerie/_large.php%3FworkID%3D11022&usg=__6nZnih6tRWcimwzJW7-CRmo4o2I=&h=710&w=1260&sz=150&hl=sk&start=0&sig2=im7YnPh2IVDfr9AZ4y200g&zoom=1&tbnid=l-RLrqTmbKwVAM:&tbnh=117&tbnw=207&ei=z0fuTaCuIcGT-waYsKXgBw&prev=/search%3Fq%3DPaolo%2BUcello%26hl%3Dsk%26gbv%3D2%26biw%3D1659%26bih%3D782%26output%3Dimages_json%26tbm%3Disch&itbs=1&iact=hc&vpx=777&vpy=253&dur=130&hovh=168&hovw=299&tx=180&ty=88&page=1&ndsp=33&ved=1t:429,r:11,s:0&biw=1659&bih=782
    ale aj iné obrazy tohto maliara. Myslieť si, že kone museli v tých časoch byť maximálne spoľahlivé a museli fungovať na pomôckach je silne naivné. Poslušnosť sa docieľovala surovými a bolestivými metódami, o pomôckach v dnešnom slova zmysle nemohla byť ani reč, nakoniec jazdec v brnení nebol schopný žiadnu subtílnu pomôcku dať. Ľudia v minulosti padali z koní rovnako ako padáme my, boli kone dobré a zlé, jazdci dobrí a zlí a niekedy aj výnimoční, netreba si to idealizovať. Len dnes sme do toho vniesli aj wellfare koní, čo kedysi nebolo

  • 7. Katka K.

    Ad pan Tomíšek

    19:56 - 07. 06. 2011

    Reaguje na 5.

    Pane Tomíšku možná máte pravdu, že to z toho textu může vyplývat jako boj o to, co je lepší. Přiznám se, že se už nějaký čas tolik bráním srovnávání a bojím o to, kdo je lepší a tak odmítám se do podobných bojů nechat vtáhnout, že tyto věci asi už nevidím. Samozřejmě máte pravdu s tou pákou, mea culpa, hned jdu opravit, to je to drezurní zaměření.:) To co uvádíte o vedení jednou rukou je pravda zrovna tak a pokud se někdo zaměří na tento aspekt, nevidím na tom nic neobjektivního.
    S čím nemůžu souhlasit je, že "Těžko můžete chtít od koně, který se celý den pohybuje po pastvině, aby chodil ve vysokém sebrání". Znám i koně z vyššího sportu, kteří chodí na pastvinu a pevně věřím, že nebudu muset řešit dilema se svým koněm, zda pastvina nebo vyšší drezura. Zatím tomu nic nenaznačuje.
    Co se týče neposlušnosti a plašení, je to otázka jednak sily (tehdejší koně opravdu nebyli dnešní velcí němečtí teplokrevníci) a prostředků, které lidé tehdy používali, ale také krmení - zcela jistě tehdy nebylo tolik ovsa pro koně, jako dostává většina sportovních koní dnes (o "explosive" granulích nemluvě:-). Nedělala bych si velké iluze o přiježděnosti minimálně co se středověku (doby rytiřských bitev) týče.

    Danielo, díky za osvětlení i za pochvalu.:-)

  • 8. Svatopluk Tomíšek

    nepochopení, nebo spíš špatná volba slov :-)

    12:05 - 08. 06. 2011

    Jen jeden doplněk, abych vysvětlil co jsem měl vlastně na mysli.
    Přesněji mělo být napsáno:
    Těžko můžete chtít, aby se kůň pohyboval ve vysokém sebrání celý den po pastvině ( při práci s dobytkem). Ślo mi o fyzickou náročnost takového pohybu.
    Vy jste si zřejmě text vyložila po svém, že drezurní kůň by se neměl pohybovat po pastvině, tak jak je to u nás často běžné. Někdy je opravdu velice těžké písemně podat informaci tak, aby byla správně pochopena myšlenka :-). Tak možná i s tím mým "výkladem " překladu to také nemuslo být pochopeno, tak jak to myslel autor :-).

  • 9. Svatopluk Tomíšek

    François Robichon de la Guérinière (1688-1751)

    12:32 - 08. 06. 2011

    Reaguje na 6.

    Rozhodně zajímavé doplnění, ale vy se posouváte zpět v časové ose. Předmětem tohoto článku je François Robichon de la Guérinière (1688-1751)
    Podívejte se na tento odkaz , který již podává jezdectví v trochun jiném světle. http://horsesanddressage.multiply.com/journal/item/262/The_Secret_of_the_Dressage-Letters
    A zde je odkaz ještě k minulému článku, aby to nebylo tak snadné v rozhodování, jak se zacházelo s koňmi.
    http://horsesanddressage.multiply.com/photos/album/32/Xenophon

  • 10. Katka K.

    Re: nepochopení

    16:39 - 08. 06. 2011

    Reaguje na 8.

    To mě vážně nenapadlo že jste to myslel takto, to je pak jasné.:-)
    No doufám, že Hectora moc nekomolím, už jsem přeložila desítky jeho článků a mám pocit, že znám jeho myšlenky a postoje, ale kdoví...

  • 11. Maryshka

    Ecole de cavalier, tome premier

    20:12 - 09. 06. 2011

    Reaguje na 1.

    jsem si zběžně pročetla předmluvu - La Guerniere rozdělil knihu do tří částí, v první se věnuje exteriéru koně, věku, plemen koní, udidlům, podkovám a sedlům; v druhé výcviku koně (pod sedlo/do zápřahu) a ve třetí osteologii koně a chirgugickým zákrokům. Dále lehce kritizuje (spíše lituje) toho, že zájem o porozumění jezdeckému umění upadá... tak mě tedy docela přijde, že lidská společnost se nemění, až na to, že dnešní knížky se píší poněkud stručněji (přeci jen předmluva na 5stránek už se jentak nevidí) a je v nich víc obrázků, případně rovnou fotek, zatímco la Guerniere si holt vystačil jen s monsierem Parrocelem...

  • 12. ErikHorse16

    Odbornosť o objektivita a ORIGINALITA

    06:49 - 10. 06. 2011

    Chcel by som reagovať na niekoľko podľa mňa vážnych nedostatkov v uvedenom texte, nakoľko sa jedná o článok, ktorý je publikovaný pre širokú jazdeckú verejnosť dôveryhodným zdrojom s odvolaním sa na jazdecké autority svetového kalibru.

    Čo sa pána Ch. Hectora týka, páči sa mi ako vyzdvihuje vlastnosti koňa prijazdeného „starým“ kalifornským kovbojom, a ako poukazuje na rozdiel v takejto prepracovanej a elegantnej forme jazdenia oproti dnešnej drezúre.
    Nejde mi o hodnotenie p. Hectora, ani o zhadzovanie drezúrneho jazdenia; len o pokus doplniť informácie, bez ktorých nekomplexnosť informácii o westernovom jazdení v texte, môže vyzerať ako niečí pokus o kategorizovanie prístupu ľudí ku koňom do kategórií typu „anglický štýl“ , alebo pokus o nadradzovanie konkrétneho „štýlu“.

    I kalifornský kovboj používá hrazení jízdárny, otáčí koně proti zdi, aby ho dostal na záď a do stavu sebenesení. Což bylo i jedním z Newcastlových oblíbených cvičení. Výsledkem obou případů byl kůň, který udržoval správný rámec i na volné otěži, vždy připraven zastavit, zacouvat nebo zatočit.
    ...neviem koľko etológov a trénerov koní (bez ohľadu na ich „štýl“) súhlasí s názorom, že otáčanie koňa oproti stene vedie k jeho samoneseniu a udržiavaniu správneho rámca i na voľných oťažiach....

    Bohužel se zdá, že tito původní kalifornští koně byli úplně vytlačeni bizarní verzí westernového soutěžního 'long and low'. Ale podívejme se na vývoj amerického westernového ježdění a na něm si ukážeme rozdíl a podstatu drezurní klasické tradice.
    ….môj názor je, že na vývoj amerického westernového jazdenia sa autori v texte pozreli „v noci a so zatvorenými očami“, nie je tu spomenutý vôbec; do akej miery je rozobratý v podkladovom texte vie len osoba zodpovedná za článok zverejnený na equichannel.cz....

    Čas od času je slyšet výrok, že reining je drezura, jen ve westernovém sedle. Špatně. Jedním významným rozdílem je, že cviky v reiningové úloze - spiny, sliding stopy a rollbacky jsou stejné pro tříleté koně jako pro šestileté - jedinou úlevou je, že mladší koně jsou ježděni na udidle, zatímco starší na uzdě ( asi mělo být správně na páce).
    NENÍ ZDE SYSTÉM, V NĚMŽ BY MLADŠÍ KONĚ PROVÁDĚLI JEDNODUŠŠÍ CVIKY, KTERÉ BUDOU STAVEBNÍMI KAMENY K VYŠŠÍM CVIKŮM. V REININGU NENAJDETE IDEU, ŽE BY CVIKY MĚLY MÍT PŘÍNOS VE ZLEPŠENÍ GYMNASTICKÝCH SCHOPNOSTÍ KONĚ TAK, JAKO JE TOMU V DREZURNÍ TRADICI. 
    ….tu už vidím veľký rozpor...
    1 Rozdiel medzi cvikmi westernovej drezúry pre mladé a staršie kone špecifikuje výber konkrétnej úlohy a tým aj náročnosti vychádzajúcej z kombinácii tých cvikov, a za ďalšie a to podstatnejšie spôsob hodnotenia jednotlivých cvikov rozhodcom v závislosti od veku koňa - oproti klasickej drezúre sa hodnotenie cvikov líši v tom, že za každý požadovaný a predvedený cvik nie je hodnotený kôň jednou celkovou známkou, ale prvoradé je korektné predvedenie, pri hodnotení ktorého môže byť kôň jedine penalizovaný a až potom nasleduje známka(hodnotenie) za stupeň náročnosti, tzv. dojmové body. Dokonca existujú reiningové úlohy pre súťaže nižšej kategórie, tzv. L patterny, kde sa nevyžaduje letmý preskok, ohľad sa berie aj na skúsenosti jazdca, kde sú na súťažiach vyhlasované samostatné triedy s hľadom na konkrétny handicap skupiny jazdcov či koní (napr. obojručné vedenie začínajúcimi jazdcami aj starších koní alebo samostatné súťaže pre kone štartujúce prvým rokom, bez ohľadu na ich vek).
    Nutnosť rozdielného hodnotenia výkonu mladších a starších koní pri reiningu ako i odchýlky v hodnotení výkonu drezúrneho výkonu poprednými svetovými rozhodcami vyplýva už zo zákl. Požiadaviek, kt. Kladú na koňa reiningové a na strane druhej drezúrne pravidlá. Čo sa týka hodnotenia zo strany rozhodcov na súťažiach svetového významu chcem podotknúť, že FEI zhodnotila reiningových rozhodcov ako skupinu s najmenšími odchýlkami v udeľovaných známkach, kde známky pridelené za jeden výkon viacerými rozhodcami napr. na WEG Kentucky sa líšili až diametrálnym, do očí bijúcim rozdielom, naopak pri reiningu boli odchýlky od priemeru najmenšie z disciplín, ktoré sa nejazdia na čas.
    Čo sa základných požiadaviek na výkon koňa týka, podľa mňa je hlavným rozdielom stupeň s akým sa berú do úvahy pri jeho hodnotení. Prihliadanie na absolútne žiaden náznak odporu koňa, uvoľnenie, celkový výraz a na minimálne pomôcky jazdca sú dôvodom prečo je hodnotenie reiningu jednoznačnou záležitosťou oproti drezúre... Náznak kŕčovitého pohybu, či pomýlenie si pomôcok koňom ako je ho možné bežne vidieť pri prechodoch medzi jednotlivými „druhmi“ klusu ako je piaff, pasáž, stredný, pracovný klus...; neustále švihanie chvostom pri piaffe a piruetách; tolerovanie predĺženého chodu vyjadreného akčnejším pohybom končatín bez predĺženia rámca; ďalej úplny zakáz používania nánosníkov pri reiningu za účelom objektívnejšieho hodnotenia tolerancie zubadla koňom, či vedenie koňa na pákovom zubadle bez použitia dvojitého uzdenia ako dôkaz preukázania požadovanej schopnosti koňa niesť sa sám na voľnej oťaži pri predvedení požadovaných cvikov, vyjadruje prístup každej jazdeckej komuity, resp. jej časti k jazdeniu, čoho dôsledkom je napr. spomenutý nesúlad drezúrnych rozhodcov. Jazdeckou komunitou nemyslím kategorizáciu na báze vyznávačov westernového alebo anglického jazdeckého štýlu.
    2 Jednoduchšie cviky sa jednoducho pri reiningu nehodnotia a nepredvádzajú, sú súčasťou postupného výcviku koňa a mali by byť stavebnými kameňmi k cvikom vyšším. Možno aj vďaka tomu zatiaľ reiningový šport nepohltila idea hodnotenia a posudzovania nástrojov vo výcviku a prijazďovaní koňa namiesto hodnotenia samotného prijazdenia. Naopak, to v drezúrnom svete takéto výrazne formálne požiadavky na postupnosť výcviku viedli až k reálnemu obchádzaniu chcenej postupnosti, v dôsledku posudzovania a nárokov na formu cviku, namiesto zamerania sa na prínos, význam a hlavne funkčnosť a možnosť uplatnenia daného menšieho cviku pri zlepšení gymnastických schopnosti koňa.
    3 A čo sa týka tradície – myslím, že predmetná je len tradícia ohľaduplného výcviku ku koni, alebo jej neprítomnosť. Odvolávanie sa na „starých majstrov“ pričom informácie o spôsobe ich zaobchádzania s koňmi nemôžu mať kvalitatívnu ani kvantitatívnu hodnotu počnúc Xenofónom, možno až po Bauchera, možno po generáciu pred ním. Pre mňa je, čo sa týka relevantností informácii o spôsobe výcviku medzníkom doba N. Oliveiru. A ak už je niekto presvedčený o opaku ide tu aj vecnú podstatu týchto informácií... tradícia založená na jazdeckých idoloch používajúcich vtedajšie druhy zubadiel a ostrôh.... pointa sa zdá byť ďaleko, či už ide o opitých kovbojov tryskujúcich prériou z jednej krčmi do druhej, alebo o európskych jazdcov baroka s elegantným pohybom koňa (mimochodom nám sprostredkovaným len prostredníctvom olejomaľby), ktorí na vynútenie poslušnosti bežne (vraj) dávali koňom pod chvost trs zapálenej slamy.

    Proto není překvapivé, že mnoho reiningových koní doslova vyhoří dříve než dosáhnou čtyř nebo pěti let věku kvůli fyzickým i psychickým požadavkům, které jsou na ně kladeny.
    ....myslím, že akékoľvek používanie koní vo vrcholovom športe, teda s cieľom zarobiť peniaze na podanom výkone zvieraťa, odporuje možnosti prispôsobiť fyzické a psychické požiadavky kladené na koňa pri výcviku jeho aktuálnym možnostiam a schopnostiam....
    .....a vo večnom boji o to, čo/čim skutočne jazdectvo je, sa zrejme zabúda, že cieľom tejto nezmyselnej "konverzácie" nie je dokázať kto vlastne má pravdu, ale zabrániť týraniu koní pri ich výcviku a každodennom používaní.... z tohto pohľadu je koňom asi jedno či sedlo, ktoré ich jazdec používa má "hrušku", alebo nie a či argumentuje svoj i cudzí neúspech slovami: westernový / anglický / klasický štýl resp. tento kôň je/nie je vhodný na tento štýl a pod..... z pohľadu koňa ide len o to, či to, ako s ním človek zaobchádza týraním je alebo nie...

    Western pleasure je dobrým příkladem, co se stane, když jsou cviky odděleny od správné práce koně a důraz se klade na umělecký záměr a maximální pohodlí jezdce.....příležitost rozvíjet koňskou muskulaturu je ztracena
    …. WP podľa mňa skutočne je pôvodcom požiadavky na „zdegenerované“ chody koňa, no svetový trend v tejto disciplíne sa vyvíja priaznivým smerom, nakoľko sa upustilo od požiadavky drobčívých chodov a apatických koní a po predĺženom kluse sa zaradil k požadovaným chodom aj predĺžený cval. Čo sa však týka správnej práce koňa oddelenej od požadovaných cvikov, chcem dodať, že pri WP sa nejedná o cviky v pravom slova zmysle, predvádzajú sa len jednotlivé chody. Na opravu ďalšej nesprávnej informácie, štvordobý cval je absolútne neprípustný. A pre porovnanie, pri predĺženom kluse musí byť evidentný rozdiel v zmene dĺžky pohybu končatín koňa, naproti predĺženému klusu z drezúrnej úlohy, kde sa po asi štyroch „druhoch“ klusu s rôznou dĺžkou natiahnutia končatiny, požaduje predĺžený klus pričom víťazne kone veľmi často ani pri tomto „najdlhšom“ kluse z celej škály klusov, nie sú schopné zadným kopytom prešľapnúť stopu predného. Tiež nechápem ako môže hompáľanie sa nevysadajúceho (teda pohybu sa neprispôsobujúceho) jazdca pri takýchto akčných formách klusu pomôcť optimálnemu rozvoju muskulatúry koňa, resp. ju negatívne neovplyvniť.

    Na záver poznámka k „zhromaždeniu“. Zvyčajne možno vedľa textu zaoberajúcom sa klasickým jazdením, čiže jazdením - umením zobrazené kone na krásnych obrázkoch zachytené v krásnej figúre, pri ktorej už na prvý pohľad vidno vysokú mieru prenosu váhy na panvové končatiny, ale aj zaoblenia chrbta a skrátenie rámca. K relevantností informácii, ktoré nám sú podané takouto formou som sa už vyjadril. No keď chcem veľmi veriť tomu, že zachytený kôň skutočne podobné držanie tela zvládal, nemal by som prehliadať napr. výraz tváre týchto koní, pomocné otiaže, či procesy a postupy výcviku, ktoré majú tieto obrázky pomôcť sprostredkovať. Na margo ideálu maximálne zhromaždeného koňa na voľnej otiaži musím ešte podotknúť, že čo sa týka chceného a kritiky westernového jazdenia s tým spojenej skúsme v krátkosti porovnať drezúrny šport a spomínaný reining.
    Pri ktorom cviku predvedenom v drezúrnom obdĺžniku sa aspoň z časti priblížilo držanie tela drezúrneho športového koňa, držaniu tela koňa na baroknej maľbe s jasným prevzatím váhy zadnými končatinami? Možno v niektorých prípadoch pri piruete, piafe a u skutočne levádujúcich koní. Celkom isto však nie tak zreteľne ako u koňa v spine, kde je preberanie váhy zadnými končatinami oproti normálnemu rozloženiu viditeľné na prvý pohľad v značne presvedčivej miere, alebo pri slidig stope kde je odľahčenie predných končatín, zaguľatenie chrbta, podsadenie zadných končatín a miera preberania váhy na nich ešte výraznejšia. Tu sa nedá diskutovať o rozpore medzi tým, že si je niekto istý, ako cíti zadné nohy koňa a ako niekto druhý tvrdí, že vidí ich neangažovanosť. Mimochodom vo finále drezúry na WEG Jezer boli koňom pred odjazdením úlohy pripevnené na spodok kopýt snímače tlaku vďaka čomu sa jasne dokázalo, že aj najlepšie kone počas výkonu zmenili pomer nesenia vlastnej a jazdcovej váhy na zadných a predných končatinách z normálnych 40:60, ledva na 50:50.Takže čo sa týka voľnej otiaže pri prenesení váhy na zadné končatiny...Zdá sa, že u drezúrnych koní napriek všetkému filozofovaniu o klasike nedochádza pri zhromaždených chodoch a cvikoch k prebratiu väčšej časti váhy zadnými končatinami ani na silnom priľnutí. Tu stojí za to zistiť si výsledky testu, pri ktorom popredný reiningový a drezúrny európsky jazdec pomocou silomera zapnutého medzi zubadlom (krúžkovým) a otiažou dokázali, koľko sily v absolútnom vyjadrení potrebuje každý z nich na zastavenie svojho koňa z cvalu. (reiningový jazdec zastavil s jasným prenesením váhy na zadné nohy a odľahčením predku a drezúrny kôň zastavil síce do rovnomerného zrovnaného postoja, no v pomere k malému reiningovému koni so značne natiahnutým rámcom a prehnutím sponiek predných nôh, čiže zabrzdil pohyb zarazením predku do zeme).

    Myslím, že aj keď spoluautorka tvrdí, že vyjadrila pri preklade textu myšlienky autora, jeho obsah do značnej miery ovplyvnili jej poznámky v súvislosti s westernovým jazdením. Nechcem nikoho uraziť, preto budem veľmi vďačný za názor.

  • 13. Katka K.

    2Erik

    07:48 - 10. 06. 2011

    S dovolením nebudu komentovat vše, co jste ve svém elaborátu napsal. Místy mi uniká, co jste se snažil říci a místy bych vás musela odkazovat na doplnění si vzdělání (např. co se týče pasáže o shromažďování obratem proti zdi, který najdeme i u vámi propagovaného Oliveiry).
    Takže pouze co se týče mých poznámek - nevím, jak jste vyvodil, že poznámky v souvislosti s westernovým ježděním byly mé, samozřejmě tomu tak není. Mé dodatky jsou v textu jasně označeny a odděleny a jedná se pouze o úvod a závěr, vše ostatní je čistý překlad Hectora, do kterého jsem nezasahovala. Snadno si to ověříte, pokud se podíváte na originál - viz odkaz v hlavičce článku.
    Takže ani není pravda, že "do akej miery je rozobratý v podkladovom texte vie len osoba zodpovedná za článok zverejnený na equichannel.cz...." a prosím nepodsouvejte mi podobné věci, které jsou mimo překladatelskou a novinářskou etiku a vnímám to jako urážející obvinění. Pokud zveřejňuji překlad, pak kompletní a své poznámky uvádím mimo a jasně odděluji. Pokud bych psala celý článek a použila pouze citace, byl by postaven jinak, takto jsem se omezila pouze na dodání historických informací (protože se jedná o historickou problematiku, westernu se týká jen okrajově), které tam chyběly a díky čemuž původní text působil lehce zmatečně.

  • 14. Kallisto

    Tak jen k té lehkosti toho westernového ježdění...

    09:08 - 10. 06. 2011

    Reaguje na 12.

    http://www.youtube.com/watch?v=en_90D5TOKA&feature=player_embedded

    Nejen v drezuře se najdou prasata...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: