První rytina, na níž jsem našel zpodobněného koně v prodlouženém klusu, je ta Baucherova - prodloužený klus je tedy dítětem devatenáctého století a dalším krokem v rozvíjení klasické tradice. Pro pojetí, které mění rámec koně od stálého a neměnného k „harmonice", prodlužované a zkracované podle požadavků, musíme ale jít až k německému mistru devatenáctého století Gustavu Steinbrechtovi a jeho dílu Gymnázium koně (The Gymnasium of the Horse)*.

 

Gustav Steinbrecht (1808-1885)
Byl saským rodákem a veterinárním lékařem. Je žákem významného drezurního trenéra Louise Seegera (vzal si za ženu jeho neteř), později po něm převzal jeho stáj. Celý život se živil trénováním koní. Své poznatky a zkušenosti shrnul v knize Gymnázium koně, která poprvé vyšla v roce 1886, tedy rok po jeho smrti. Později byla vydána znovu v letech 1892, 1901 a 1935.
Byl velkým kritikem Bauchera (což je evidentní níže) a zastával názor, že ježdění by nemělo být strnulé a mechanické, nýbrž by mělo rozvíjet obratnost i sílu jezdce i koně. Za klíčový považoval systém, kdy cviky na sebe logicky navazují a osvojení jednoho je základním předpokladem výuky dalšího. Jeho krédem bylo jezdit 'dopředu a rovně'.

V předmluvě k vydání „Gymnázia" v roce 1935 velký německý parkurový jezdec, plukovník H. H. Brinkmann, zdůrazňuje propojení jezdeckých principů s fyzickými schopnostmi koně: „Takto stvrzujeme správnost těchto poznatků, a ani budoucí objevy nezmění Steinbrechtův systém, protože jeho principy vycházejí z přirozenosti."

Steinbrecht byl obhájcem anglického sedla, nejen pro hony a steeplechase, ale i pro drezurní ježdění, protože vyžaduje od jezdce vyvážený sed: „Zatímco staří mistři se svými drezurními sedly dokázali dosáhnout vyšších stupňů jezdeckého umění vynaložením více času a sil na straně koně i jezdce, my, pokud dosáhneme téhož stupně s našimi lehčími, pohyblivějšími a ušlechtilejšími koňmi, dokážeme předvést dokonalejší umění, protože tohoto cíle dosahujeme jen jednoduchými, přirozenými prostředky."
(strana 6 Xenofónovy edice - jsme velmi zavázáni Ivanovi Berzugloffovi nejen za úžasný časopis Dressage & CT a tuto úžasnou edici klasické literatury...)

Spolu se změnou sedla přišla i změna sedu, tedy podle Steinbrechta mělo dojít ke změně:
„Musím čtenáři znovu a znovu připomenout, aby odhodil staré předsudky a zásady správného sedu odvozoval pouze od přirozenosti. Neměnný, tak zvaný předepsaný sed, který tak tvrdohlavě prosazuje mnoho trenérů, je důvodem, proč naše umění má tak špatnou pověst. Brání žákům v nezávislosti na koni, neboť s takovým sedem postrádá cítění, nutné k tomu, aby byl schopen správně poznat pohyb a nesení svého koně. Jezdec, který byl trénovaný v takovém sedu, nebude ani po dlouhém boji schopen předvést opravdu vzdělaného koně - tedy koně, jehož přirozené schopnosti nebyly jen ovládnuty a podřízeny drezurním tréninkem, ale byly také vhodnými cviky rozvinuty - nýbrž předvede zdřevěnělý stroj, mechanicky pracující, postrádající při svém pohybu veškerou elasticitu a energii. Takoví koně zcela jistě nebudou vytvářet nadšení pro jezdecké umění, protože jejich tupý, mechanický výkon jezdce unavuje a koně opotřebovává. Z toho důvodu se mnoho jezdců cítí bezpečněji a pohodlněji na poddajném koni v přirozeném nesení než na zmateném takzvaném drezurním koni, který byl oloupen o veškerou vitalitu. Ten, kdo nechce degradovat toto překrásné umění - umění, které bylo v úctě od pradávna a bude oceňováno, dokud si lidstvo udrží odvahu a rytířskost - na pouhé řemeslo, by měl být především pilný v procvičování vlastního těla a udržování všech jeho částí pružných a pohyblivých, aby jeho ztuhlé údy nepřekážely lepšímu porozumění a cítění."

Přestože Steinbrecht byl mnohem blíže modernímu drezurnímu stylu než kterýkoli z jeho předchůdců, pořád je zde několik důležitých rozdílů, například že koně byli stále voděni převážně jednou rukou, třebaže způsoby se měnily:
„Vedení koně pouze levou rukou vyžaduje plně vzdělaného koně, který je schopný reagovat pouze na páku. Staří mistři, kteří měli čas a prostředky pro tak důkladnou práci, používali u dobře vzdělaného koně pouze páku a mezi obě pákové otěže vsouvali malíček. Pro přípravu mladého koně používali obnosek. Dneska používáme k páce i stihlo a k tomu obě pákové otěže, takže hned od začátku naznačujeme, že nemáme v plánu, nebo toho nejsme schopni, vypracovat koně k takové dokonalosti, že mohou být za všech okolností ovládáni pouze pákovou otěží v levé ruce... kvůli rozdílům v udidlech a primárně méně perfektnímu nesení našich koní musíme také pozměnit pomůcky rukou, stejně jako musíme přizpůsobit náš sed stavbě těla našich současných koní a anglickému sedlu."

V časech Steinbrechta se drezura odklání od pevně daného držení renesančního koně - už v roce 1909 tato fotografie Otty Lörkeho vypadá mnohem „moderněji" (v příštím díle si ukážeme, jak důležitou roli sehrál Lörke v budování drezury 20. století.) Myslím si, že to, že trvalo tak dlouho, než se Gymnázium koně objevilo v angličtině, je důvodem, proč Steinbrecht nebývá citován v anglicky psaných pojednáních o ježdění, což je škoda, protože jeho slova dávají mnohem větší smysl než někoho, kdo je pravidelně citován.

Posuďte sami: „Korektní drezurní trénink je tedy přirozené gymnastické cvičení pro koně, který tak zvyšuje svou sílu a protahuje údy. Tato cvičení způsobí, že silnější partie jeho těla budou pracovat více ve prospěch těch slabších. Tyto posledně jmenované jsou posilované postupným cvičením a skrytými silami, protože je probuzena přirozená tendence koně bránit se lenosti. Konečným výsledkem je úplná harmonie všech údů, umožňující koni neustále a hravě předvádět na nejjemnější pomůcky jezdce pravidelný a překrásný pohyb, jaký by sám produkoval jen v prchavých momentech vzrušení."

Steinbrecht byl odpůrcem nepřirozené Baucherovy školy - i jeho žáků, např. Jamese Fillise. Steinbrecht jasně viděl svůj přístup ke koni jako přirozený na rozdíl od strojenosti Baucherovy francouzské školy: „Největším příkladem takového šarlatánství je pan Baucher, který svým drzým chlubením a zločinnými sliby přivedl celý jezdecký svět do zmatku a zhouby. Jeho metoda spočívá v postupném vynalézavém olupování koně o jeho přirozenou sílu, kterou pan Baucher považuje za svého nepřítele a podřízení. Své koně předvádí tak zvadlé a skleslé nepřirozeným ohýbáním a točením na místě a tak důkladně je okrade o jejich přirozenou dopřednost, že ti ubozí tvorové ztratí veškerou sílu a nejsou už dobří pro žádné praktické využití."

A znovu: „Když jsem upozorňoval v tomto obecném výkladu na obtíže, spojené s přirozeným tréninkem jezdeckého koně na vědecké bázi, nebylo to proto, abych odrazoval amatéry od vážnějšího studia tohoto umění, ale spíše abych je k němu motivoval. Se správným náhledem na principy tohoto umění a individuálním úsilím je docela dobře možné najít způsob k vytouženému cíli. Naše generace nepostrádá ani rytířského ducha, ani talent, ani prostředky k tomu, aby toto překrásné umění znovu přivedla k rozkvětu..."

„Prvním předpokladem znovu probuzení obecného zájmu o jezdecké umění a hlavním důvodem pro napsání této knihy je snaha vymýtit z jezdeckého umění všechno strnulé, násilné a pedantské a překonat předsudky, že člověk na koni musí být ve zvláštní pozici a že drezurní kůň musí kráčet jako zkroucený nějakým mučicím nástrojem. Namísto toho jezdecké umění je pro oba způsobem přirozeného gymnastického cvičení, jehož prostřednictvím je možné dosáhnout a ukázat nejvyšší vývoj fyzické síly a dovednosti."

Tato pasáž je dle mého názoru shrnutím toho, co je na klasické tradici nejdůležitější. Co se týče Steinbrechta, spojení mezi přirozenými tělesnými i povahovými vlastnostmi koně a metodami a cílem drezurního tréninku - pouze naznačenými v předchozích textech - je zde jasně viditelné. To neznamená, že by Steinbrecht, stejně jako kdokoli jiný před ním, měl 'poslední slovo' k tématu, přestože se, jak sám Steinbrecht zdůraznil, změny v chovu a stavbě těla koní jsou příčinou dalších změn a vylepšení.

/* Dílo bylo psáno v německém jazyce a v originále se nazývá "Das Gymnasium des Pferdes". Přestože jsem tento název našla do češtiny přeložený jako Gymnázium koně a ani jinde jsem nenašla evidenci, že by německý výraz „Gymnasium" mohl znamenat něco jiného, domnívám se, že správnější (a autorem míněný) význam by byl spíše „Gymnastika koně". Ale protože se jedná o nepodloženou úvahu, nechávám ji jen jako poznámku pod čarou.:-)