Ježdění jako umění: Co učil Xenofón

23. 05. 2011 05:00

Obrázky: 1

Autor: The Horse Magazine Spoluautoři: Katka Lipinská, Daniela Dvořáková Seriál: Ježdění jako umění Počet přečtení: 7018 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Všichni o ní mluví, ale skoro nikdo ji doopravdy nečetl. Čím dál víc jezdců zejména drezurních hlásá návrat ke klasice a kritiku moderních, „neklasických“ metod, ale kolik jich historii klasického ježdění opravdu zná? A pokud, tak ve formě útržků a často zkreslených „citací“. V našem novém seriálu (bude střídat Tváře každé liché pondělí) se budete moci seznámit se starými mistry klasického ježdění.

Když jsem v archívu mého oblíbeného The Horse Magazine objevila několikadílné povídání o klasických mistrech a historii drezury, zajásala jsem, protože v oblasti historie ježdění a drezury máme citelné nedostatky, a postupně zde jednotlivé díly uvedeme. Začneme od Xenofóna a jeho útlého dílka The Art of Horsemanship. Následovat budou „staří mistři vysoké školy" - hrabě z Newcastlu, de la Guerinière, de la Broue a jejich podobnost i rozdíly se současnou westernovou disciplínou reining. Zvláštní díl (možná spíše dva), v originále sepsán Miguelem Tavorou, bude věnován Françoisi Baucherovi. Pak už se dostaneme do devatenáctého století ke Gustavu Steinbrechtovi, Baucherovu žákovi Jamesi Fillisovi a Ottovi Lörke, který představuje počátky „moderního" způsobu ježdění a kterým naši krátkou exkurzi do minulosti zakončíme.

Díl první: Antika: Co učil Xenofón

KresbaPrvní díl má dvě části. Tou první je povídání o Xenofónovi od šéfredaktora The Horse Magazine Chrise Hectora. Původně mělo zůstat jen při něm, během překládání jsem ale zjistila, že je nesmírně úzce zaměřené - pouze na drezurní ježdění. Navíc cílem článku je ukázat, že tvrzení některých kritiků moderní drezury - „vše dobré učil už Xenofón a je třeba se vrátit k němu" je poněkud zavádějící a v zaměření na tento cíl opomíjí spoustu zajímavých informací. Proto jsem poprosila o vyjádření známou slovenskou historičku (mj. autorku publikace Kůň a člověk ve středověku) Danielu Dvořákovou, která poskytla „výcuc" i těch částí, které Chris Hector víceméně ponechal stranou - za což jí patří velký dík. Takže pokud vás drezura třeba tak úplně nebere, sjeďte níž a počtěte si, co píše Xenofón o kopytech, péči o koně a výcviku.

Přesně to, co učil Xenofón?

O klasických principech v drezuře se debatuje neustále. Osobně mi připadá, že mnoho nadšenců si myslí, že klasické principy byly objeveny a sepsány jedním z velkých řeckých mistrů, asi jako desatero božích přikázání bylo vytesáno do kamenných desek. Nedávno v Německu profesionální jezdci zveřejnili jistý pamflet jako reakci na debatu s žáky školy Anky van Grunsven a Sjefa Janssena: Nechceme hyperflexi - máme své principy už 2500 let! Což ale není pravda.

Metody drezurního tréninku se vyvíjejí a mění podle vývoje koně a požadavků, kladených na oba - koně i jezdce. Ale dokud tyto metody splňují výchozí požadavek fyzického a psychického rozvoje koně, měly by správně být přijímány jako součást klasické tradice - a je to právě slovo 'tradice', spíš než principy, které nám odkrývá jádro těchto koni přátelských metod, které se snažíme nalézt a propagovat.

Vyvíjející se tradice nám dovoluje některé metody přijímat a jiné odmítat... podezírám ty drezurní nadšence, kteří se snaží nejvíce inspirovat Xenofónem, vojenským velitelem a jezdcem starého Řecka, že ve skutečnosti nikdy nečetli jeho útlou knížečku. Protože přesně to vás napadne, když slyšíte prohlášení jako 'veškerou moudrost, kterou potřebujete k přiježdění koně, najdete v učení Xenofóna'.

Jsem si jist, že si drahého starého Xenofóna představují oděného do jezdeckých kalhot dle poslední módy, jezdeckých bot od Pikeura na pěkném hannoverském valachovi, opracovávajícím pěkně v pozici dopředu a dolů, ale nikdy za kolmicí! Se speciálními kolenními opěrkami a la Isabell, dvakrát lomeným udidlem dle nejnovějších výzkumů, schválených profesorkou Claytonovou, pracujícího podle schválených směrnic FEI.

A to samozřejmě není pravda. Pravdou je, že je toho velmi málo, pokud vůbec něco, co může Xenofón nabídnout modernímu jezdci - nebo středověkému, renesančnímu či novodobějšímu. Začněme tím, že tehdejší koně nebyli moc velcí. Podle knihy Jezdectví ve Starém Řecku (Ancient Greek Horsemanship) J. K. Andersona "řečtí koně v dobách Xenofóna byla malá zvířata, nikdy nepřesahující a jen zřídka dosahující výšky patnácti dlaní (tj. asi 150 cm - pozn.překl.) s pevnýma nohama, vysoko nesenou hlavou a poměrně těžkým tělem."

Můj přítel Gerd Heuschmann by byl šťastný, kdyby slyšel, že Xenofón doporučuje rozházet po výběhu oblé kameny, aby se koním utužila kopyta, především střelka. Na čtyřiadvaceti stranách velmi obecných instrukcí, jak pečovat o koně, najdeme i opravdové perly: „Dobrým doporučením je toto - nikdy nepracujte s koněm, když s vámi cloumají emoce. V takovém stavu totiž postrádáte prozíravost, takže často pak litujete dne, kdy jste jim dali průchod. Pak, když se váš kůň bojí nějakého předmětu a nechce se k němu přiblížit, mělo by mu být ukázáno, že se není čeho bát, nejlépe jiným odvážným koněm; pokud to nepomůže, dotkněte se strašidelného předmětu sami a jemně, laskavě ho k němu doveďte. Nátlak a bití vyvolají jen více strachu; protože pokud je koni v takové chvíli způsobena bolest, myslí si, že to, čeho se bál, je i příčinou jeho bolesti."

Myslím, že můj přítel Andrew McLean by možná měl ještě nějakou lepší radu, jak řešit strach koně, a vysvětlil by drahému starému Xenofónovi, že koně nejsou schopni usuzovat tak, aby se učili tak jako v uvedeném příkladě, ale poučku o netrestání za hlouposti, protože máte špatnou náladu, stojí za to opakovat znovu a znovu.

Co se týče jezdeckého cvičení, v Xenofónově The Art of Horsemanship je uvedeno pouze jedno, které nazývá 'the Career': „Doporučuji jezdit spíše na dráze s ostrými obraty než na kruhu; protože po přímém směru kůň půjde raději do obratu a zároveň tak najednou procvičujete ježdění rovně i obraty."
Podle J. K. Andersona v Jezdectví ve Starém Řecku Xenofón učil, že kůň by měl být ježděn na levé ruce a "'nezdá se, že by praktikovali změny ruky."Xenofón také učil svého koně překonávat přirozené překážky jako příkopy a slézat z kopce.

A nyní odstavec, který si myslím, že je hodně často citován a ještě častěji špatně vykládán, nebo vylepšován:
„Pokud toužíte mít dobrého válečného koně, tak abyste docílili zvlášť velkolepého projevu, nesmíte tahat za udidlo v jeho hubě ani ho bít bičem nebo bodat ostruhami. Většina lidí si myslí, že tohle je způsob, jak docílit, aby vypadal dobře, ale výsledný efekt je přesně opačný tomu, po čem touží. Namísto, aby se koně dívali vpřed, jsou oslepeni trháním hlavou vzhůru a používáním ostruh vyděšeni až k neposlušnosti a nebezpečnosti. Takto se koně chovají, pokud je jezdci rozčílí k nevlídnému, až zlému chování; ale pokud svého koně naučíte chodit na lehké otěži a nést hlavu dostatečně nahoře s klenutým krkem, přimějete ho tak jen k tomu, z čeho bude mít sám radost a potěšení. Důkazem, že toto koně opravdu těší, je, že když je ponechán volný a běží, aby se přidal k ostatním koním, zejména klisnám, nese svou hlavu vysoko, tak jak je to jen možné, klene krk nejkrásnějším způsobem, zvedá nohy ve vysoké akci a zvedá ocas. Takže když je pak člověkem povzbuzen, aby předvedl tuto krásu a grácii, kterou ukazuje, když se předvádí dobrovolně, výsledkem je kůň, který je rád, že je ježděn, který skýtá velkolepý pohled a všem pozorovatelům připadá živý a ohnivý."

A tady ještě další tréninkové cvičení, které najdete v této práci:
„Co se týče docílení hrdého a majestátního projevu koně - na začátku tréninku jej navykáme, jak si vzpomínáte, v plné rychlosti po obratu se vrhnout vpřed. Když se toto naučí, pokud ho podpoříte udidlem a současně mu dáte jednu z pomůcek, aby vyrazil, udidlo ho přidrží a pomůcka vyburcuje. Pak zdvihne hruď a začne zvedat nohy opravdu vysoko, spíš zuřivě než účelově; neboť koně nezvedají nohy moc účelově, když se jim působí bolest. A nyní, když je oheň zažehnut, ponecháte mu trochu delší otěž a on si díky uvolnění pomyslí, že má volnou hlavu a v té radosti se začne předvádět pyšným krokem na tančících nohách, ukazující přesně ten pohyb, který ukazuje před jinými koňmi. Každý, kdo takového koně uvidí, vykřikne, že je volný, spokojený, naprosto fit, odvážný, úžasný a zkrátka nádherný a podle vzhledu ohnivý."

Xenofón poznamenává, že nejlepší koně pro jeho práci jsou ti s pružnými bedry: „Takový kůň bude schopen shromáždit zadní nohy dobře pod sebe (tedy předvést demi passade - polovinu malého kruhu se zádí dovnitř, pozn. překl.). Nyní, když se dobře shromáždí, sníží hlezna a zvedne předek tak, že je zpředu vidět jeho břicho. Když toto udělá, musíte mu nabídnout otěž a pak to před diváky bude vypadat, jakoby sám od sebe předvedl to nejhezčí, co může kůň předvést. Jistěže jsou lidé, kteří tento cvik učí buď poklepáním prutem na hlezna nebo pověřením někoho, aby běžel podél koně a praštil ho pod stehno. Ale co se mě týče, já vždy říkám, že nejlepší z hodiny je, když kůň dostane chvíli oddechu, kdykoli se zachová k jezdcově spokojenosti."

A nyní přicházejí ty vůbec nejcitovanější řádky: „Neboť to, co kůň provádí pod nátlakem, to dělá bez porozumění a není v tom ani žádná krása, asi jako kdyby člověk používal ostruhy a bič na tanečníka. Bude to spíše nehezké u člověka i u koně, se kterým bylo takto zacházeno. Ne, on by měl ukázat svůj nejhezčí a nejlepší výkon dobrovolně a na pouhé naznačení."

Avšak tato milá slova jsou vyvážena poněkud méně milými udidly v koňské hubě. Podle Andersona Xenofón dělí udidla do dvou hlavních skupin: 'jemná' a 'hrubá'. Ta druhá mají 'ježky' (nebo 'mořské ježky'), která musejí mít ostré bodce. Jako texaští kovbojové (kteří mají také v oblibě ostrá udidla) otěže procházejí nad jezdcovým ukazovákem a pak dolů dlaní - stejně jako texasané jsou Xenofónovi řečtí jezdci také instruováni nechávat otěže volné kromě chvil, kdy je použijí k prosazení svých povelů. Tato udidla poněkud znemožňují ten druh interaktivního kontaktu, který hledáme u moderních drezurních koní. Dle Andersona „je nepochybné, že staří Řekové používali udidla, která zraňovala huby jejich koní."

Xenofón tedy jistě odrazoval koně od kontaktu s udidlem - a není sám s tímto přístupem, jak budeme procházet staletími, zjistíme, že tento druh příjemného kontaktu, který hledáme dnes, je asi to nejmodernější z tak zvaných klasických principů.

A to je vše z Xenofóna, nic víc tam není.
Zbytek díla se zabývá zbraněmi a výstrojí, potřebnou pro válečného koně. Nenechte se odradit a kupte si svou knihu Xenofóna, ale slibuji, že vše, co by mohlo být platné pro dnešní drezurní ježdění, je vypsáno výše. Je to hezký začátek na cestě k jezdecké dokonalosti, ale jen omezeně platný pro dnešní drezuru. A vezmeme-li v úvahu velikost tehdejších koní, které Řekové využívali, absenci sedla a důraz na rychlé obraty, opravdovými Xenofónovými dědici jsou spíše to, co v Austrálii nazýváme „sportovní pony".

Čtyřiadvacet stran velmi obecných instrukcí...

Protože článek Chrise Hectora je stručný a příliš úzce zaměřený a Daniela poskytla další informace, zde je „výcuc" těch částí, které Hector víceméně ponechal stranou (resp. shrnul do věty „na čtyřiadvaceti stranách velmi obecných instrukcí, jak pečovat o koně...") Podívejme se tedy na vybrané Xenofónovy rady, týkající se chovu, krmení a posuzování koní (doufám, že nebude příliš rušivé přepínání mezi slovenštinou a češtinou, protože Danieliny výpisky jsou ve slovenštině, já slovensky neumím a myslím, že zkreslovat je dalším překladem je zbytečné).

Co píše Xenofón o posuzování kopyt koně? „Je treba si všimnúť, či kopytá na špičke (v prednej časti) a na päte idú vysoko hore alebo ležia nízko. Tie, čo sú vysoké držia to, čo sa nazýva strelka, dobre ďaleko od zeme, kým kone s nízkymi kopytami chodia s najtvrdšou aj najľahšou časťou chodidla naraz ako človek s plochými nohami. Simon hovorí, že zvuk je dôkazom dobrého kopyta a má pravdu, vyhĺbené kopyto znie ako cymbal, keď udrie o zem."

A péče o ně? „Súmerné prirodzene zdravé kopytá sa ničia v stajni vlhkou hladkou (jemnou) podlahou. Podlaha má byť šikmá, aby odvádzala vlhkosť a aby nebola hladká (jemná) majú na nej byť naukladané jeden vedľa druhého kamene vo veľkosti kopyta. Obyčajné státie na takom podklade posilňuje nohy.... Tak ako sa musíš starať o hubu, aby bola jemná, tak musíš urobiť kopytá tvrdými." Pak samozřejmě i rada, zmíněná v článku Chrise Hectora ohledně oblázků ve výběhu. Zdá se tedy, že jsme objevili dávno objevené. A ještě: „Umývanie nôh dole je absolútne zakázané, nerobí to dobre, naopak každodenné namáčanie je zlé pre kopytá."

Další rady jsou věnovány správnému výběru koně, jak z hlediska exteriéru, tak povahy. Připomíná například, že je třeba ověřit, „či je kôň po nastúpení jazdca ochotný opustiť ostatné kone. Či zostáva kľudne stáť aj keď okolo jazdia kone, či neuteká s jazdcom domov k stádu..."

Zajímavá je rada, jak docílit toho, aby byl kůň přátelský a měl rád lidi: „Samota má znamenať hlad, smäd a obťažovanie ovadami, kým jedlo, pitie a úľava od bolesti prichádzajú s človekom. Aby toto bolo splnené, kôň musí nielen mať rád, ale túžiť po človeku. Ďalej, tiež, kôň musí byť hladkaný na miestach, kde má najradšej dotyky, t.j. kde je srsť najhrubšia a kde je prinajmenšom schopný sám si pomôcť, keď ho niečo zraní. Paholok musí mať prikázané vodiť ho cez davy, aby si zvykal na všetky pohľady a zvuky. Ak sa kôň niečoho bojí, musí byť učený, nie rozrušovaním, ale upokojovaním, že sa niet čoho báť."

Ve stati o péči se věnuje prostor jak péči, tak i bezpečnosti, připomíná i užitečné detaily: „je povinnosťou jazdca mať paholka naučeného správne zaobchádzať s koňom. Predovšetkým by mal vedieť, že nesmie urobiť uzol na ohlávke tam, kde ide okolo hlavy, kone sa často šúchajú o žľab a mohli by si spôsobiť bolesť." Podobně podrobně se věnuje třeba i uzdění, nasedání a vyhazování jezdce do sedla. Je zajímavé, že doporučuje koně uzdit i před převáděním do stáje ke krmení, pak „nemusí byť čudné, že si kôň berie zubadlo sám, keď mu ho ponúkneš."

A co říká Xenofón o správném sedu? Myslím, že i správný sed je otázkou drezurního ježdění, takže zde pan Hector dle mého názoru něco důležitého opomenul: Xenofón neodporúča „sedieť ako v kresle, skôr ako keby vzpriamene stáť s nohami od seba, lepšie sa tak dá kôň zovrieť stehnami a keď je vzpriamený môže hodiť oštep silnejšie a udrieť silnejším úderom z chrbta koňa, ak treba. Nohy od kolien majú visieť voľne, ak sú tuho zovreté a narazí do niečoho, môže si ich zlomiť, ale ak sú pružné, povolia, uhnú ak do niečoho narazí, bez toho, aby sa vyrušili stehná. Jazdec si musí navyknúť sedieť s uvoľnenými bedrami ako je to len možné, dá mu to väčšiu silu v akcii a bude menej náchylný padnúť na zem ak sa ho niekto pokúsi zhodiť."

Poučná je pasáž, zabývající se prací s příliš temperamentními koňmi. Upozorňuje v ní, že u temperamentních koní musí být jezdec co nejvíce v klidu a nedávat náhlé pomůcky, které koně rozrušují: „Ak chceš zhromaždiť /zobrať temperamentného koňa, ktorý uháňa rýchlejšie ako je vyhovujúce, nemôžeš tvrdo/príkro/náhle ťahať za oťaž, ale presvedčiť ho jemne zubadlom, upokojiť ho, nie nútiť ho násilím." A moudro, které by zasloužilo vytesat do kamene: „Ale ak si niekto myslí, že upokojí koňa tým, že ho uštve rýchlou jazdou, jeho domnienka je presne opakom pravdy, hnev zúrivosť môže narobiť nenapraviteľné škody. Veľmi temperamentný kôň nemá byť jazdený v plnom trysku a úplne chránený od pretekania s iným, lebo to je pravidlo, pamätaj, že najambicióznejšie kone sú najtemperamentnejšie, jemné zubadla sú pre také kone vhodnejšie ako hrubé."

A zajímavý tip na závěr: „Keď príde čas na zosadnutie, nikdy to nerob uprostred iných koní alebo v zástupe divákov, alebo mimo skupiny jazdcov, ale nechaj koňa vychutnávať si čas oddychu na skutočnom mieste, kde je povinný pracovať." Takže odsedlat koně po práci a nechat jej chvíli volně na pískové jízdárně, aby se protáhl a třeba vyválel, je praktika, přetrvávající staletí.:-)

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: