Jeremy Steinberg: ohlédnutí za rokem 2019

27. 04. 2020 05:00

Obrázky: 5

Autor: The Horse Magazine Foto: Rebecca Ashton, Kenneth Braddick, Roslyn Neave Rubrika: Zdraví a psychologie jezdce Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Kateřina Lipinská Počet přečtení: 1657 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Odvrácená strana sportu – deprese, sexuální zneužívání nezletilých, pokus o vraždu… vrcholový sport je tvrdý a takoví jsou i lidé, kteří ho dělají. Pokud nejsou, smete je. Americký drezurní trenér uvádí tři tyto věci, které se staly v loňském roce a hned tak na ně nezapomene. Zároveň se zamýšlí nad americkou organizací SafeSport, jejímž cílem je ochraňovat slabší, je ovšem diskutabilní, zda nakonec spíše neškodí. I když je článek spíše „americký“, je tam mnoho myšlenek, nad kterými stojí za to zamyslet se hodně zhluboka.

Tento článek byl původně publikován v americkém magazínu The Chronicle of the Horse a je přetisknut s jeho svolením (a díky!). Předem varujeme, pokud vás rázné a kontroverzní názory urážejí, nepokračujte ve čtení.

Začátkem roku 2020 zraky všech sportovců směřovaly na očekávanou olympiádu v Tokiu. Přitom v jezdectví proběhlo mnoho nepříliš podstatných věcí – změny pravidel, změny ve struktuře CDI týkající se kvalifikací na mistrovství světa, nějaká stěhování stájí a přípravy na rok 2020. Konaly se významné závody, kliniky a soustředění, někdo se zranil, někdo oženil či vdal, několik nových koní nastoupilo svou drezurní kariéru. Špičkoví jezdci v Evropě zůstali i nadále na špici a americká reprezentace se je neustále připravuje dostihnout a investuje do toho spoustu peněz.

Těch pár, kdo si to mohli dovolit, vyrazilo na super okružní jízdu po koních na prodej ve snaze dostat se do olympijského týmu nákupem vhodného koně rok před hrami. To je jedna z věcí, které mě opravdu vytáčí jezdci, kteří svoji slávu postaví na práci někoho jiného. Je to něco natolik odlišného od připravení vlastního koně. Tito jezdci zcela opomíjejí opravdové jezdecké umění, dokonce i koně samotného, a zaměřují se pouze na závodní úspěch jako koncový výsledek.

Pro mě je lidský aspekt našeho sportu mnohem zajímavější než závodní umístění nebo medaile, stejně jako mě více zajímají příběhy lidí, kteří skromně a bez ovací pracují v pozadí. Přál bych si, aby o nich bylo slyšet víc, protože to oni ovlivňují, kam se bude ubírat vývoj jezdeckého průmyslu, sportu i umění mnohem víc než jakákoli medaile nebo ocenění.

Když jsem přemýšlel o shrnutí roku 2019, o které jsem byl požádán, ptal jsem se sám sebe: Co si budu pamatovat z roku 2019? Jaké důsledky měl tento rok pro mě jako pro člověka nebo pro lidi kolem mě? Napadly mě tři věci, které si budu navždy pamatovat a v duchu si je v budoucnu pokusím nějak racionalizovat: Steffena Peterse mluvícího o své depresi; Michaela Barisonea, který téměř zastřelil svou jezdkyni, a odsouzení George Morrise od SafeSportu.    

Celoživotní boj

Rozhovor se Steffenem na dressage-news.com, kde otevřeně hovořil o své depresi, proběhl celou jezdeckou komunitou a vyvolal mnoho rozdílných názorů. Tady máte muže, který má z pohledu zvenčí v podstatě všechno, co chce nebo o čem kdy snil, a přesto nemá motivaci jezdit a dokonce ani vstát z postele. Slyšel jsem a četl jsem o tom, jak jsou lidé rádi, že někdo jeho postavení vystoupil, aby veřejně promluvil o depresi, takže i ostatní lidé v koňském světě, kteří zakoušejí stejné utrpení, získali pocit, že i oni mohou bezpečně sdílet svůj boj.

Téměř 30 let se také zabývám depresí, jejími příznaky, účinky na lidi kolem mě, účinky na mé koně a vedlejšími účinky různých léků. Deprese, sebevražda, morální zoufalství a naprosto nedostatečná schopnost vstát nebo cokoli dělat, je běžnější, než si přiznáváme, a tyto problémy obvykle trvají po celý život, ne jeden rok.

Je mi líto každého, kdo se potýká s vnitřním trápením, které deprese nebo jiný duševní problém vyvolává, je mi líto Steffena, ale také lidí níže postavených než on, kteří nemají takové možnosti, přátelství a další lidi kolem sebe v životě a také bojují.

Moje deprese přichází ve vlnách po celou dobu mé dospělosti. Začala chvíli předtím, než mi bylo dvacet. Během let přichází a odchází, v mnoha ohledech mi vyvolala v životě zmatek a upoutala mě na lůžko podobně, jako to vidím u ostatních. Slýchám příběhy lidí jak z koňského světa, tak odjinud, o tom, jak bojují. Měl jsem přátele, kteří se pokusili o sebevraždu, byli hospitalizováni nebo jejich život skončil v troskách zkrátka proto, že nebyli schopni se zvednout z postele, protože tíha na jejich prsou na ně byla příliš. Já ani nikdo z mých známých jsme depresi nebo tento boj nikdy neskrývali.

Přál bych si, aby Steffen vedle sdílení svých zkušeností s touto nemocí na internetu uplatnil svůj hvězdný vliv a vytvořil pomáhající program nebo svépomocnou skupinu pro jiné jezdce a trenéry, kteří trpí stejným problémem, ale mají v životě menší štěstí a je pro ně obtížnější získat pomoc a podporu. Je možné, že to ještě udělá.

Chtěl bych také umět posunout čas o 20 let dopředu a v roce 2040 se ho zeptat znovu, jestli se svou nemocí ještě stále bojuje, a zjistit, jak mu uběhlo posledních 20 let – co udělal, jak se s ní vypořádal a koho a co ovlivnila.

Tento rozhovor mě přivedl i ke vzpomínání na lidi, které jsem znal a ztratil nebo kteří prožili celý život v trápení. Deprese je podivný a tichý zabiják a mé slzy a empatie patřily těm, kteří se snaží přežít nebo prohráli svůj boj tiše a bez povšimnutí.

V určitém ohledu se dnes cítím jako umělec. Vyučuji, studuji a tvořím. Nejezdím teď na závody; jenom jezdím svého koně pro svoje vlastní zlepšení a aby mi to pomohlo udržet depresi na uzdě a mohl jsem dělat to, co miluji. Miluji to, co dělám, a jsem na to hrdý. A právě umění často vychází z bolesti nebo touhy odpoutat se od nespokojenosti a mít způsob, jak ventilovat tyto pocity. Ne všechno umění z toho vychází, ale obrovské procento z toho ano.

Jak již bylo řečeno, umělci, které znám – hudebníci, malíři, tanečníci, jezdci a další – všichni vytvářejí nebo předvádějí své umění z různých důvodů, z různých perspektiv a z různého socioekonomického prostředí. Jezdecké sporty přitahují lidi, podobně jako jakákoli jiná forma umění, která vyjadřuje sama sebe, jako způsob ventilování něčeho, ​​co je v jejich duši nevyvážené. Ne každý přijde k umění nebo jezdectví z tohoto důvodu, ale stává se to a stává se to často.

Umělci, které znám, mají téměř neuvěřitelnou empatii a empatické schopnosti. Tato schopnost je také činí poněkud zranitelnými, když na sebe různými způsoby berou problémy světa, ať už si to uvědomují nebo ne. Toto hromadění kolektivních emocí se potom často stává základním stavebním kamenem samotného umění.

 

Nespravedlivý systém SafeSport

George Morris je bývalý vrcholový parkurový jezdec, který byl obviněn ze sexuálního zneužívání nezletilých. SafeSport, nezisková americká organizace, snažící se zajistit pro všechny bezpečný sport bez emocionálního, fyzického a sexuálního zneužívání, mu doživotně zakázala další činnost v jezdectví včetně trénování členů Americké jezdecké federace, nicméně nikdy nebyl soudně odsouzen – vysvětlení překladatelky.

Když jsem poprvé slyšel o zákazu činnosti George Morrise od organizace SafeSport, byl jsem opravdu zaražen. Okamžitě mě zaplavily emoce, ne proto, že bych měl starost o George, ale spíš jsem měl starost o svět. Bál jsem se, že ztrácíme výjimečného jezdce a učitele, který pravděpodobně udělal pro skákání a jezdectví víc, než kdokoli jiný v současnosti.  Bylo mi líto jeho studentů, které nebude moci učit. Ale nejvíc mi bylo líto jeho obětí, které trpěly a kterým tato zkušenost změnila životy k horšímu. Bojím se, že je jejich bolest zavede až do deprese a do pocitů viny, k čemuž to často vede.

Soucítím s každým, koho se dotklo Georgeovo odsouzení, ať už byl na jeho straně, nebo proti němu. Je těžké vidět, jak se nám hroutí idoly, a ještě těžší to musí být pro oběť, která tento idol srazila k zemi. Mnoho lidí z naší jezdecké komunity mi řeklo, že to o něm věděli a že se o tom po léta šuškalo, mnozí tomu naopak nevěřili a byli v šoku. Někteří vystoupili na jeho podporu, jiní ho odsoudili. Já ho nemůžu ani odsoudit ani podpořit, protože o jeho jednání nemám informace z první ruky a znal jsem ho pouze jako koňáka, jezdce a učitele, a v tomto ohledu k němu budu cítit vždy celoživotní úctu.

K čemu ale úctu nemám, je pochybný systém SafeSportu, který nyní přispěl i k sebevraždám dvou sportovců – skokana Roba Gage a krasobruslaře Johna Coughlina. Osobně jsem neznal ani jednoho, ale slyšel jsem jejich historii a obě sebevraždy byly spojeny s celoživotním zákazem činnosti od SafeSportu.

Nemám úctu k organizaci, která vám bere vaše práva a vaši schopnost vydělávat si na živobytí kvůli nějaké klauzuli o napomáhání. Na svém seznamu zakázaného chování SafeSport uvádí, že pokud jako člen Americké jezdecké federace (USEF) jezdíte s osobou, která je SafeSportem odsouzená, i vy porušujete zásady, protože dotyčnému napomáháte. SafeSport v podstatě znemožnil Georgeovi nejen trénovat a pracovat, ale i naložit si jídlo na talíř nebo odnést peníze do banky. Jak přežije, když zasvětil svůj život koním a našemu sportu? Myslím si, že kdyby byl usvědčen americkým soudním systémem a uvězněn, jak by odpovídalo závažnosti jeho provinění dle přesvědčení SafeSportu, měl by alespoň nárok na tři jídla denně.

Má se vrátit zpátky do školy, najít si jinou práci, pracovat v jiném oboru, nebo je definitivně vyřízený? Já neobhajuji jeho činy, já jen věřím, že pokud vy jako člen Americké jezdecké federace, který zná George, ať už celý život nebo jen 10 minut, s ním i tak chcete pracovat, trénovat nebo jet na kliniku, máte na to právo. Považuji za represivní a tyranské opatření, že SafeSport vám toto právo upírá.

Jako nečlen USEF bych mohl jít za Georgem klidně i teď a trénovat s ním. Mohl bych si říci: nevím nic o jeho životě ani minulosti. Znám ho jako muže, který ke mně byl laskavý, a jezdce, kterého obdivuji. Takže bych k němu šel pro pomoc s tím, že jeho boj je jen jeho a není na mně, abych ho soudil. Nebyl odsouzen u soudu, takže tohle mohu udělat.

Rozhodnutí by pak bylo na mně a nikoli na SafeSportu.

O SafeSportu jsem už mluvil docela otevřeně a dokonce jsem kvůli této klauzuli nechtěl být ani členem USEF, i když pro to existuje i mnoho jiných důvodů.

Také nechápu, proč když Barney Ward, který byl namočen ve skandálu se zabíjením koní (talentovaný parkurový Grand Prix jezdec, která zprostředkovával zabití pojištěných sportovních koní, aby za ně bylo vyplaceno pojištění – pozn. překl.), přiznal svou vinu a v důsledku toho dostal doživotní zákaz od American Horse Shows Association (předchůdce USEF), směl i poté trénovat. Georgeovi totéž dovoleno není.

Mezitím, co toto sepisuji, nezávislý arbitr zvrátil jedno z rozhodnutí SafeSportu, týkající se doživotního zákazu trenéra krasobruslení Richarda Callaghana, který byl v krasobruslařské komunitě opakovaně nařčen (ze sexuálního zneužívání – pozn. překl.), což otřáslo celým bruslařským světem. 16. prosince byl zákaz omezen na tříleté pozastavení, patnáct let zkušební doby a sto hodin veřejných prací.

Prosím, abyste mě nechápali špatně, já samozřejmě souhlasím s ochranou dětí. Jako nezletilý jsem byl sexuálně zneužíván a po celý život se s tímto traumatem potýkám, takže souhlasím, že je nezbytně nutné mít nějaký systém na ochranu našich dětí. Kdokoli, s kým jsem pracoval v pozici kouče Americké federace, ať už rodič nebo někdo jiný, vám potvrdí, že jsem absolutní zastánce dětí a chci je mít v bezpečí. Jen si nemyslím, že SafeSport je způsob, jak to dělat.

Chápu, že USEF potřebuje finance od amerického olympijského výboru a že dodržování jurisdikce SafeSportu je vládním mandátem, ale proč neprotestují hlasitěji, to nechápu.

 

Žádné nápady, žádné odpovědi

Přesně si vybavuji, kde jsem zrovna seděl a co jsem dělal, když mi kamarád poslal zprávu, že Michael Barisone (bývalý vrcholový parkurový jezdec a reprezentant USA – pozn. překl.) byl zatčen za to, že někoho zastřelil. Nevěřil jsem, ale stačil rychlý pohled na internet, kde to křičelo ze všech hlavních zpravodajských serverů. Tvrdit, že jsem byl otřesený, je ještě mírné – přesnější je spíš říci, že jsem byl v naprostém šoku.

I když se s Michaelem už nevídám, znám ho dost dobře. Strávil jsem s ním několik týdnů v San Diegu, když se pokoušel o kvalifikaci na mistrovství světa, které tehdy bylo v Las Vegas. Společně jsme tam prožili několik dobrodružství. Když jsem mu nabídl, že jeho koně vezmu do Vegas na Grand Prix spolu s mým, poznali jsme se ještě lépe, protože jsme strávili společně šest hodin jízdy zamčení v kamionu.

Po celou dobu nepřetržitě mluvil, často kritizoval mé řízení i ostatní řidiče na jihokalifornských dálnicích. Vyprávěl mi i o všech svých úspěších. Sálala z něj obrovská síla, nemluvě o obrovském těle, které zaplňovalo sedadlo spolujezdce v mém jednotunovém kamionu. Myslím, že moje ošetřovatelka a kamarádka Taryn Brionesová, která seděla na zadním sedadle, si nasadila sluchátka a prospala většinu jízdy jen proto, aby ho nemusela poslouchat.

Na cestě domů Michael, který nevydržel v klidu sedět, dal jasně najevo, že kdybych mu dovolil řídit, byl by víc než šťastný. Myslel jsem si, že když bude řídit, mohl by trochu zmlknout a soustředit se na řízení. Nechal jsem ho řídit až domů, ale nebyl proto o nic méně hovorný.

Už v San Diegu mi řekl o depresi, se kterou v průběhu let bojoval. Během této cesty jsme se pak stali přáteli a i během několika následujících let jsme zůstali v kontaktu. Byl doslova i obrazně větší než sám život. Ne každý ho snese a já to chápu – se mnou je to stejné. Má mnoho nedostatků, stejně jako my všichni, a přestože jsme spolu za poslední desetiletí moc nemluvili, ani jsme se neviděli, byl jsem ohromen, když jsem slyšel, že někoho zastřelil, a rozplakalo mě to.

Moje žena přišla do místnosti a zeptala se, co se stalo, ale já o tom nemohl ani mluvit. Měla spoustu otázek, na které jsem nedokázal odpovědět. Chtěla vědět, jak dobře jsem znal jeho i jeho oběť, Lauren Kanarek, kterou neznám vůbec, a pak se zeptala, proč pláču. Plakal jsem proto, že vím, jak velké utrpení musí člověk cítit, aby zastřelil někoho, kdo ho ničí. Cítil jsem obojí, bolest oběti i bolest Michaelovu.

Další dny byly přinejmenším podivné. Kamkoli jsem šel, lidé se ptali, co se stalo, jak dobře jsem ho znal, a jestli jsem znal Lauren. Během následujících týdnů jsem se o tom na internetu postupně dočetl víc – sledoval jsem to, chtěl jsem vědět, co se stalo a proč Michael takhle vybuchl, jestli to Lauren přežila a jak všichni budou dál žít.

Bojím se o Michaelovo duševní zdraví i o to, co ho v příštích letech postihne. Jeho život je tímto natrvalo změněn, stejně jako život oběti, a jejich cesta se tím nezměnitelně vychýlila. Nemohl jsem uvěřit, že k tomu skutečně došlo a zdrtilo mě, že někdo, koho znám, dokáže něco takového udělat.

 

Novinky v reálném čase

Vzpomínám si, jak jsem jako dítě, vyrůstající ve Woodinville ve Washingtonu, dostal Kroniku koně (The Chronicle of the Horse, viz výše – pozn. překl.). Chodila do naší poštovní schránky každý čtvrtek. Čekal jsem v obývacím pokoji na pošťáka a vybíhal pro časopis ven, zanechávaje obvykle zbývající část pošty ve schránce, kterou pak musel vybírat někdo z rodičů. Všechno, co mě zajímalo, byl ten časopis, protože v něm byly fotografie jezdců, kterým jsem se chtěl podobat, a také aktuality se všemi výsledky ze závodů, jak lokálních, tak těch velkých.

Bylo to v době, kdy neexistovalo nic podobného jako SafeSport. Koně se nedostávali do novin a naši jezdci a koně byli považováni za vzory, nikoli za možné ohrožení. Byla to doba nevinnosti, alespoň pro mě. Bylo to před tím, než jsem si prošel prvním záchvatem deprese, který málem ukončil můj život, předtím, než jsem byl zneužit a ještě nikdy jsem neměl žádnou negativní zkušenost s někým od koní.

Žil jsem s úctou k dobrým jezdcům, jejichž obrázky visely na stěnách mého pokoje jako ostatním idoly vystříhané ze starých čísel časopisu Teen (teenagerský časopis podobný jako naše Bravo – pozn. překl.). Hrál jsem si na posteli s kamionem Ford z roku 1976, s dvacetiletým obytným automobilem a tahal přívěs tak malý, že by se tam vešel stěží malý arab. Tehdy byl život mnohem jednodušší, nebo tomu alespoň věřím díky nevědomosti, ve které jsem tehdy žil.

Zprávy a internet nám nyní přinášejí všechny události, které se odehrávají, v reálném čase. Georgeův i Michaelův příběh byly ve všech novinách i na všech zpravodajských serverech.

Už neběhám do poštovní schránky, abych si přečetl své číslo Kroniky. Čtu ji on-line, a dokonce ani pak někdy nechci vědět, co v ní je. Nechci slyšet o tom, jak koně špatně končí, nebo o multimilionáři, který si koupil dalšího špičkového koně, aby ho zničil nebo zchromil ve snaze po závodním úspěchu. Nechci vědět, jak se poslední tříletý hřebec právě prodal v aukci za 1,8 milionu euro nebo o nejnovějších povýšených rozhodčích. Nebaví mě číst o těch samých špičkových jezdcích znovu a znovu, ani sledovat o nich tiskové zprávy, zaplacené některými z těchto jezdců, aby o nich bylo slyšet. Přesto ale dál čtu jak tištěné, tak internetové magazíny, všechno, co je k mání.

Chci vědět, co se stane Georgeovi a jestli jeho příběh tímto teprve začíná nebo už končí. Chci vědět, co se stane Michaelovi a co ho v životě čeká. Chci vědět, jestli přežije vězení a jak to jeho přátelé a rodina zvládají a jak budou nyní žít. Chci slyšet o Steffenovi a o tom, co dělá, aby mu bylo líp. Chci vědět, jak se zvedne zpátky na nohy a kam pak dál půjde.

Nechci to vědět, abych mohl intrikovat nebo šířit drby. Chci vědět, co se s těmito lidmi stane, protože emocionální dopady těchto událostí v jezdeckém světě i mimo něj nás navždy změní. Jejich účinek ovlivňuje nás všechny jako celek a já se o tento náš celek velmi zajímám, proto se zajímám i o jejich život a jejich boj. To je běh života. A jejich problémy jsou i to, co si zapamatuji z roku 2019.

 

Kdo je kdo: Jeremy Steinberg

Drezurní Grand Prix trenér a závodník Jeremy Steinberg byl od roku 2010 do roku 2014 USEF trenérem mládeže v národním drezurním týmu v USA. V roce 1996 byl mistrem mladých jezdců Severní Ameriky. Je drezurním žákem zesnulého Dietricha von Hopffgartena, který byl jeho dlouholetým přítelem a mentorem. Dnes se Steinberg živí trénováním v Aikenu v Jižní Karolíně a cestuje a vede kliniky po celých Spojených státech. Více se dozvíte na jeho webové stránce steinbergdressage.com.

Připojené obrázky

Připojené články

29.10. 2010 07:00 Tváře současné drezury: Steffen Peters
29.03. 2016 05:00 Jeremy Steinberg: o vysoké drezuře na rovinu

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: