Jeremy Steinberg: o vysoké drezuře na rovinu

29. 03. 2016 05:00, Aktualizováno 30. 03. 2016 20:18

Obrázky: 8

Autor: The Horse Magazine Foto: The Horse Magazine Rubrika: Drezurní ježdění Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Kateřina Lipinská, Jindřiška Marvanová Počet přečtení: 12773 Počet komentářů: 4 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 2 krát

Trénuje vrcholové drezurní jezdce, pořádá kliniky po celém světě, ale přesto o „svém“ sportu nemá nejlepší mínění. Ani o jezdcích, ani o rozhodčích, které neváhá jmenovat. Nesedá si na zadek z Totilase ani Valegra. Přinášíme velmi otevřené zamyšlení nad tím, proč je moderní drezura tam, kde je, proč není fér, aby byla olympijským sportem, a možná i nad lecčíms jiným.

Už slyším, jak se ptáte, kdo je Jeremy Steinberg... V minulosti byl juniorským trenérem ve Spojených státech a také trenérem vybraných jezdců na Novém Zélandu. Jeremy umí výborně vysvětlovat, pracuje podle zásad starých drezuních mistrů a má perfektní přehled o tom, co je a co není dobré v moderní závodní drezuře.

Tak proč jste o Jeremym ještě neslyšeli? Cestování po celém světě, kdy vede téměř 50 klinik ročně, mu ponechává málo času na to, aby si připravoval koně na mezinárodní závodní úroveň. A prý rozhodně není připraven na to, aby změnil svůj celý život kvůli sportu, který, jak nevesele přiznává, možná nejde tím správným směrem. Jeremy je rád, že může říkat, co si myslí, je to mladý trenér a jako takový je ještě plný sil a elánu, neotřelý, provokativní, neuvěřitelně dobře informovaný a ochotný ke konfrontaci. Rozhodně stojí za poslech. Setkal jsem se s Jeremym na nedávné návštěvě Austrálie, kde vedl kliniku na malém, ale krásném statku na okraji Sydney.

Jak jste začal s drezurou?
veVyrostl jsem v Seattlu. Jezdil jsem u trenéra, který se jmenoval Dietrich von Hopffgarten. Věděl jsem tehdy, že je dobrý, ale až později jsem si teprve uvědomil, jak vlastně dobrý byl. Opravdu věděl, o čem mluví, a pravděpodobně jsem s ním neměl neustále debatovat v takové míře, jak jsem to dělával. Dietrichova manželka, Kim Beardsley von Hopffgarten, byla vynikající jezdkyně, která reprezentovala USA na mistrovství světa v roce 1982 na koni Woodmix, což byl anglický plnokrevník. Byla drobná, štíhlá, jemná, elegantní a prostě nádherná žena. Bylo to poprvé, co jsem viděl někoho takto sedět na koni. Její koně byli lehce ovladatelní, poddajní a příjemní. Byl to úplně jiný způsob ježdění a já jsem byl unešený. Bylo mi 15 a tehdy jsem ani nevěděl, že takhle jezdí i ostatní.

Nikdo ve Státech toho času neměl stáj s Grand Prix koňmi jako měl Dietrich, a tak jsem si pomyslel, že bych za ním měl jít a jezdit s ním. Chtěl jsem práci, protože jsem si nemohl dovolit zaplatit jezdecké hodiny. Když jsem ale k Dietrichovi přišel, tak se na mne podíval a řekl: „Nenajímám muže. Muži nepřijímají dobře příkazy od žen a také nechci nechat muže jezdit své koně, protože jsou příliš tvrdí." Stáje vedla jeho žena a její sestra, protože Dietrich byl stále o víkendech pryč. Nakonec mi ale nabídl, že výměnou za lekce bych mohl posekat trávník kolem stáje, vykopat nějaké příkopy a dělat „mužskou práci", ale nemohl jsem pracovat ve stáji.

U Dietricha jsem začal pracovat na konci 80., na začátku 90. let, a to do doby, než v roce 2005 zemřel. I pak se vždy našel někdo, kdo mi pomohl, ale nikdo nebyl tak dobrý jako Dietrich. Trénoval jsem trochu i s Klausem Balkenholem, když byl týmovým trenérem. Klaus je perfektní, je to velmi pozitivní osobnost. Výborně pomáhá budovat důvěru. Když Dietrich zemřel, byl jsem při hledání někoho nového úplně ztracen. A stále se s tím potýkám i nyní, tedy do určité míry. Nejsem totiž fanoušek většiny novinek v drezurním ježdění a celkem otevřeně to říkám.

A jak si myslíte, že bychom mohli drezuru obrátit zase správným směrem?
Upřímně řečeno, nemyslím si, že je to možné. Možná jsem jen příliš cynický nebo otrávený, ale je to taková mašinerie propletená, že si nemyslím, že se to dá změnit. Domnívám se, že neštěstím drezury je to, že mnoho z toho, co vidíte a co si myslíte, že je korektní, jen vypadá impozantně. To ale neznamená, že impozantnost je špatně. Velcí, „impozantně" se pohybující se koně mohou být korektní a velmi klasičtí, ale když se dívám na koně, jako je například Totilas, vidím v jeho způsobu pohybu jisté, i když ne na první pohled viditelné chyby, které jsou lidé ochotní přehlížet a ignorovat místo toho, aby o nich začali diskutovat. Jistě, zrovna tento kůň je jedním z nejlepších na světě, ale není ideální. My z takových koní pak děláme idoly a doháníme to až tak daleko, že potom považujeme cokoli, co udělají, za perfektní, a usilujeme o to samé se svými vlastními koňmi.

fcqTotilase jsem viděl několikrát osobně v práci. Bylo to magické: piafa, pasáž, jeho jezditelnost, klid jeho očí, když pracoval s Edwardem Galem. Nikdy jsem při pohledu na něj neměl pocit, že je zneužívaný nebo vystresovaný. Bylo skutečně výjimečné a krásné ho vidět, ale byly tam věci, které nebyly správné. Například přeskoky mohly být shromážděnější nebo prodloužený klus nebyl správný, protože zadní noha nikdy nedošlápla odpovídající přední nohu. Ale když takové tvrzení vypustíte z úst, můžete si být jistí, že vždycky vyvoláte pobouřenou reakci, a to nejen ze strany obecenstva, ale i ze strany rozhodčích. - „Nesedíš v budce rozhodčích a nemáš jejich trénink." Nemůžeme se tedy alespoň dohodnout na tom, že některé věci by měly být hodnoceny 9 nebo 10, protože Totilas je jeden z nejúžasnějších koní, které jsme kdy spatřili, ale zároveň i připustit, že ne vše bylo perfektní?

Valegro je totéž. Není to nic proti Carlovi nebo Charlotte, Carl určitě musí pracovat dobře, když připravil tolik koní do Grand Prix a udržel je tam, ale když se podíváte na Valegra, zaznamenáte drobné chyby, zejména nepravidelný rytmus a tempo v piruetách, občas je trochu pozadu v pasáži a někdy jeho rámec není úplně perfektní. Jestli si stále myslím, že je to nejlepší kůň na světě? Ano, bez váhání. Opakuji ale, měli bychom být opatrní s idealizováním.

caDále si myslím, že je problém v objektivitě hodnocení. Například, Anky s Bonfirem odstartovali již před lety trend, že mechanika a impozantní chody jsou důležitější než klid a uvolnění. Srovnejte koně, jako byli Gigolo a Bonfire. Vidíte jednoho, který působí nemotorně a trochu neobvykle, ale dokáže předvést uvolněnost, prostupnost, elasticitu a klid. Potom tu máte Bonfirea s oslnivou mechanikou pohybu, který ale v práci působil až zběsile. Oba byli svého času nejlepší drezurní koně na světě, ale vždy se vášnivě debatovalo, jestli jste v týmu Bonfira nebo v týmu Gigola.

Vždy jsem respektoval, jak technicky dobře na tom Anky byla. A uznávám ji, protože dokázala produkovat takovéto koně a udržet je zdravé. Salinero 19letý vypadá lépe než kdy předtím, zatímco Američané říkají, že „našemu koni je 15 a jde do důchodu, protože nikdy už to nebude lepší než teď". Což je prostý nesmysl. Ahlerich, Rembrandt, Salinero, Bonfire, Gigolo. Dívám se na všechny tyto koně a oni fungovali a jezdci je dokázali udržet zdravé.

Anky odstartovala současný nový holandský drezurní systém, který říká, že je v pořádku, když koně pracují v tenzi, a vytvořila současnou situaci, kdy to mnoho lidí následuje a kdy na druhé straně existuje druhá skupina lidí říkající, „my takto jezdit nechceme". Toto až směšné vymezování se rozmělnilo skupiny na nikoli jen dvě strany, ale na tři, čtyři či pět názorových stran. A názorovou nejednotnost nadále podporujeme.

Pokaždé, když objevíme nového nejlepšího koně, vidíme, jak ho jezdci i trenéři začnou napodobovat a vytvářet podle něho nový systém a nový způsob ježdění a hodnocení místo toho, aby se drželi základních pricnipů, které vymezují, co je správné a co ne.

Parzival mi vždycky připadal jako protivné zvíře. Nikdy jsem nepoznal Adelinde Cornelissen (jedna z nejlepších holandských jezdkyň, s Parzivalem získala stříbrnou medaili na OH v Londýně 2012, kde její vystoupení zaujalo vysokou precizností, ale také koněm v evidentní tenzi - pozn. překl.) osobně, ale slyšel jsem několik příběhů, které potvrzovaly, že je to dost pohodový člověk. Chytrá, rázná a vzdělaná dívka. Líbilo se mi, co jsem o ní četl, a říkal jsem si, že je to úžasné dítě. Když vidím, jak jezdí a pod jakými trenéry, myslím, že je produktem právě toho systému, který Anky vyvinula v Holandsku. Tento systém říká, že je naprosto v pořádku jezdit tak, aby se kůň stal submisivním i za cenu násilí. Adelinde dostala Parzivala do Grand Prix, a musím uznat, že to neměla snadné, protože umí být prevít, jednou jí zlomil ruku. Rozhodčí je známkovali vysoko, protože vypadali tak, jak byli zvyklí, a zdálo se jim to korektní. Jsou na špičce a v některých ohledech chodí Parzival korektněji než Totilas, proto tam jsou.

cwsTento styl ježdění kulminoval právě na olympiádě v Londýně a do celé situace najednou vstoupil Valegro. Ano, i on měl drobné nedostatky. Parzival udělal v obdélníku drobné chyby a byl v tenzi, ale oba patřili rozhodně na vrchol. Když pak musíte oba koně porovnat mezi sebou, je to pro rozhodčí těžké rozhodování. Mám rád rozhodčího Stephena Clarka, ale myslím, že to, co řekl po olympijském finále, nebylo správné. Řekl, že rozhodčí se všichni jednomyslně shodli a promítli to i do konečného skóre, že tenze u Parzivala byla příliš znát a nemohl tudíž vyhrát, Valegro byl o mnoho měkčí a uvolněnější. Takže když konečně došlo k porovnání mezi těmito dvěma, nešlo ignorovat, že Parzival byl v tenzi, ale smutné je, že on takto závodí celý život a nikdy si toho nikdo nevšiml, nebo to alespoň neřekl. Kdyby řekl, byl by zlynčovaný, protože nesmíte mít názor, který se liší od většinového názoru.

Stephen Clarke a ostatní rozhodčí se najednou rozhodli, že Parzival nemůže dosáhnout na nejlepší skóre, protože není Valegro. Ale to by se nestalo, kdyby se neobjevil Valegro. Parzival by jistě vyhrál, zůstal by jistě na vrcholu a každý, místo toho, aby chtěl Charlotte získat na svou kliniku, což nyní mnoho lidí dělá, by chtěl Adelinde. Stejně jako chtěli Anky a Nicole Uphoff, podíváme-li se zpět do 80. let.

Adelinde takto byla odsunuta z popředí a od té doby už nikdy nejela s tak dobrými výsledky. Problém je, že najednou se vše změní. Vysvětlete jí, že „pravidla hodnocení se nezměnila, ale my jsme se předtím na Parzivala dívali na základě jistých měřítek, která nyní musíme změnit, a to kvůli Valegrovi. Teď tedy budeme hodnotit jinak na základě věcí, které jsme dříve ignorovali."

vwsProtože je to chytrý člověk, našla si jiného trenéra, aby změnila svůj způsob ježdění, který se během jednoho dne v podstatě rozpadl. Je velmi smutné vidět, jak tento systém vychoval člověka, jako je Adelinde, schopnou dívku, která kvůli špatnému vedení a posuzování vychovala koně tak, aby vyhovoval tomuto špatnému systému hodnocení. A pak při nejvyšší soutěži, během jednoho dne, byl její celý život otřesen, a to jen proto, že rozhodčí změnili svůj názor na to, jak budou něco hodnotit, protože viděli koně, který se jim líbil více.

Pravidla jsou celkem jasná v tom, jak má být kůň shromážděný, jak vysoko má zvedat přední nohy i v jakém úhlu má být holenní kost ke spěnce a kopytu v piafě. Stejně tak ohledně rytmu v piruetě. To je dáno. Je tam napsáno úplně vše, ale asi to vše zůstalo bez povšimnutí.

Když se zeptáte, jestli to můžeme změnit, musím se podívat na to, jaký je trend, a upřímně, nemyslím si, že je tady nějaká rozumná cesta. Znám mnoho lidí, kteří se snažili dosáhnout změny, ale nakonec vyhořeli, nebo byli „sesazeni". Co si z toho beru já? Já nechci soutěžit na této úrovni. Vidím to, sleduji to. Znám každého, a možná jednoho dne vyjedu do soutěže se svým koněm a půjde to. Mám rád svůj život takový, jaký je, a když mi to bude vyhovovat, budu soutěžit. Ale nechci zasvětit svůj život soutěžení, protože bych pak mohl být příští Adelinde. Mohl bych jezdit podle definovaného standardu a získat body, ale co když rozhodčí další den změní názor? Vím, že se rozhodčí rozčilují, když kritizujete, ale někde přeci musí existovat prostor pro diskusi, kdy právě rozhodčí by měli být otevřenější a schopní naslouchat kritice, protože jsou to oni, kdo ovlivňují, jak bude náš sport vypadat.

Slyšel jsem vás mluvit o umění drezury ve srovnání se sportem. Jde posuzovat obojí? V küru?
Miluji kür. Nemyslím si, že nás nutně odvádí od technické stránky věci. Nemusí se jezdit pořád stejné úlohy. A pokud v něm rozhodčí nejsou schopni vidět, že se kůň kymácí v přeskocích na diagonále, možná by potřebovali lepší školení. Jedinou výjimkou by mohl být shromážděný krok nebo stranová práce. Tam můžete být mazaní a jezdit na obloucích, nebo tak, aby vás rozhodčí pořádně neviděli. Ale dalo by se třeba napsat pravidlo dělat shromážděný krok na krátké stěně. Líbí se mi myšlenky povinných prvků, které mají být předváděny po sobě v küru podobně jako v krasobruslení.

Patří drezura na olympiádu?
Ne. Mám pocit, že drezura už je na olympiádě za zenitem, což je smutné. Mluví se o nutnosti získat více národů a dělat vše více přístupné, pro všechny, abychom dokázali, že jsme dostatečně spravedliví. Myslím, že organizátoři žijí v bludu, protože rozvojové země se nemohou zapojit, aniž by neutratily miliony dolarů. Drezura není sport pro všechny a přitom mluvíme o tom, jak se má otevřít dalším národům? To, na co je třeba se opravdu ptát, je, zda můžeme získat více bohatých lidí, kteří by se připojili. Přirovnám to k běhu a Usainovi Boltovi, který je nyní bezpochyby nejrychlejším mužem planety. Dejte mu Nike, dejte mu tenisové boty, nechte ho běžet naboso, pravděpodobně stále poběží rychleji než vy a všichni ostatní. Je to atlet. Je to prostě on. Mohl by vyrůstat v Polsku, na Filipínách, kdekoli, běhá zkrátka tak dobře, že si zaslouží být na olympiádě a získat zlatou medaili. Ale co kdybychom měli pár bot, které by bylo možno koupit a které by vám umožnili běžet skoro tak rychle jako Usain? Možná ne tak rychle, ale téměř, udělalo by to z vás nejrychlejší osobu na světě? Můžete být běžec, ale nemůžete být ten nejlepší běžec jen proto, že jste měli to štěstí a mohli si koupit takové boty, boty, které byly velmi, velmi nákladné a většina normálních lidí si je nemohla dovolit. Každý by se snažil nechat si vyrobit více takových bot, nebo je prostě nějak vytvořit. Díky takovým botám můžete doběhnout až na olympiádu a možná skončíte na třetím nebo na pátém místě a potom dojedete domů a řeknete: „Byl jsem pátý na olympiádě a soutěžil jsem s Usainem Boltem. Jsem atlet a jsem mu schopný konkurovat."

caA když si ty boty sundáte a obujete se do normálních bot a poběžíte s někým podobným, kdo si ony speciální boty nemůže dovolit, zjistíte, že nejste lepším atletem. Takže, když se podívám na náš sport tak, jak vypadá na olympiádě, myslím, že není sportem férovým. Nebylo to tak v době, kdy bylo jezdectví záležitostí armády. Tento trend se začal měnit v 80. letech, ale i tak to bylo ještě poměrně fér. Lidé pracovali s vysloužilými dostihovými plnokrevníky. Vím, že se to může stát i dnes, ale není to běžné. Nyní je kvalita koní velmi vysoká, točí se v tom hodně peněz a když je máte, můžete soutěžit s Charlotte, a pak říkat, že jsem skoro tak dobrý jako ona, protože jsem proti ní soutěžil. Ale to tak není. Medaile by měly jít ke koním. Jezdci by neměli mít možnost vzít si domů tyto medaile a říci, že jsou to olympijští atleti. Koně jsou atleti. Jezdec je jen řidič.

Není to o tom, že vy jako sportovec soutěžíte s těmi nejlepšími sportovci, ale je to soutěž, kde mezi sebou soutěží ti nejbohatší. Mnohokrát se dívám na různé země a nejsme v tom sami, Němci jsou hrozní... Všechno, co bylo na olympiádě, je hned potom na prodej. Jeden z našich koní odešel do Dánska, aby dánský jezdec měl pěkného, trénovaného koně. Chápu to, ale není to fér sport, když si jezdec zaplatí několik miliónů a teď díky tomu poráží jiného jezdce, který je lepší. Jsem tím docela frustrovaný!

Čtete hodně knihy o drezuře?
Učím spoustu teorie. Vadí mi lidé, kteří se teoreticky nevzdělávají, protože kůň je cítící bytost, které můžete ublížit. Pokud děláte špatné věci ve špatnou dobu, můžete mu zničit život. Zatímco když máte teoretický základ, snažíte se této teorii přiblížit.

vaMyslím, že jsem četl skoro každou knihu o drezuře, ke které jsem se dostal. Knihy jsou nyní více autobiografické a ukazují, jak právě autorův způsob tréninku je ten nejlepší. Jako kniha Johanna Hinnemanna, která vyšla před několika lety, a byla to prostě jen reklama na Johanna a Coby van Baalen! Nebylo tam nic podstatného, jen obrázky popisující je a jejich studenty hovořící o tom, jak výborný je jejich tréninkový program. Ale číst se to nedalo. To není jako číst Belasika nebo Steinbrechta, kde se píše o mechanice - stejně tak jako třeba knihy od Podhajského, který psal hodně o koňské psychologii. Jeho knihy byly zajímavé, protože byly sice trošku autobiografické, ale bylo to o koních, ne o něm. Provedl vás historií, toto jsou koně, takto fungují, takové to jsou osobnosti, takto trénujeme a proč. Takové knihy nyní moc často nevidíte.

Myslíte si, že lidé si to raději odjezdí, než aby studovali?
Nemám s tím problém. Když jste amatérským jezdcem, jezdíte pro radost. I když by to mohlo posílit vaše zkušenosti, není to vaše práce. Nemusíte znát všechnu historii ani všechnu teorii. Je úlohou vašeho trenéra vám říkat - „jsi na takové úrovni, abys přečetl tuto knihu, nebo se podívej na toto video nebo se podívej na historii tohoto koně třeba od roku 1986". Ale myslím, že jako trenér, který dostává za tréninky peníze, byste tohle vzdělání mít měli. Připadá mi celkem trapné, že mnoho jezdců dokáže říct, kdo vybudoval Apple nebo Microsoft, ale neumí říct, kdo přišel na dovnitř plec. Nevadí, že to nevědí děti, ale stydím se, že jejich trenéři jim to neřeknou. Nikdy neslyšeli o vévodovi z Newcastlu nebo o de la Guériniérovi a co dokázali. Měl jsem známé na Novém Zélandu, který mi tvrdil, že znalost teorie není důležitá. Zajímalo by mě, z čeho vycházeli, že to pro ně není důležité.

Znalost teorie a historie je důležitá pro vytvoření představy, co drezura jako sport znamená, o čem je. Protože pokud nevíte, co učíte, důležité myšlenky se pokřiví nebo ztratí.

Pokud se podíváte, jak se dřív dělala dovnitř plec, zjistíte, že vůbec nezáleželo na úhlu. A ustupování na holeň bylo vůbec samostatné cvičení, jehož definování přišlo o mnoho později. A dneska po každé úloze každého zajímá, zda měla jeho dovnitř plec dostatečný úhel. Kde je vzdělání? O tom přece dovnitř plec není. Jak má potom být ježděna účinně a fyzicky rozvíjet koně? Ustupování na holeň je zrovna tak důležité a mělo by být ježděno, ale pokud nechápeme, jak koně rozvíjí a jak má správně vypadat, pak rozhodování mezi tím, co je správné a co ne, je velmi nejasné. Pak rozdíly v posuzování záleží na tom, že se dívám z bodu C a dívám se buď na krk, nebo na správné křížení zadních nohou, ale nedívám se na celkový dojem, tedy na celkový pohyb koně, na aktivní zapojení zadních nohou, nebo na to, zda se protahují svaly koně.

Jezdecký sport se vyvíjí způsobem, který se téměř vymyká kontrole. Záleží na tom, jak jsou napsána pravidla. A pokud čtete pravidla, preambule říká něco v duchu, že FEI je zde, aby udržela jistou úroveň umění ve sportu. Kde je ale nyní ono zmiňované umění? Před mnoha lety se jezdectví, drezura, utvářelo jako umění, byl vytvořen standard, který funguje, a my se nyní jen snažíme o jeho napodobení, o jeho udržení při životě. Zároveň je ale stále modernější říkat, že je to vše zastaralé, nebo že to nefunguje. Ale já myslím, že to je jen proto, že lidé nechtějí studovat a učit se jezdit podle pravidel.

vwsDomníváte se, že Španělská jezdecká škola stále udržuje tradici?
Čeho si nejvíce cením na Španělské jezdecké škole a co je dnes často přehlíženo, je piafa a pasáž. Mnoho z koní, které vídáme na soutěžích, mají zadní nohy v pasáži tak daleko, že jezdec se víc a víc propadá, týl koně jde naopak výše a jezdec sedí jako v prohlubni uprostřed trampolíny. Pak v piafě kůň cape, jako kdyby se brodil bahnem, udělá několik šouravých kroků nebo kluše na místě bez jakéhokoli snížení zádě. Nikdy jsem neviděl piafovat Parzivala tak, aby měl přední kopyto výš než zadní. Kdyby trenéři a rozhodčí museli dřív, než začnou vykonávat svou práci, absolvovat pár hodin fyziky, dost zásadně by se to změnilo. Protože pokud vidíte koně, který zvedá zadní kopyto výš než ke spěnce, kde je ve skutečnosti zdvihá stejně nebo výše než přední, pak nemůžete říkat, že ten kůň nese váhu na zadních nohách. Kdybyste před 30 lety řekli, že trénujete pasáž před piafou, byli byste zabiti nebo zařazeni mezi nesvéprávné, protože nevíte, co děláte. Nemůžete učit koně, který otevře pánev, zatlačí zadní nohy za sebe a prověsí hřbet, aby nesl váhu na zádi. Je to v podstatě nemožné.

To nejlepší na Španělské škole je, že udržuje živou ideu nadzemních cviků, protože tím ukazuje, proč je tu cvik jako je piafa. Piafu využívá jako základ levády, z níž vycházejí další nadzemní cviky. Když se podíváte na dnešní sportovní piafy, jen hrstka z nich je takových, abyste si pomysleli, „tenhle kůň by se mohl zvednout do levády". Jeden z posledních takových velkých a schopných koní byl Matador Kyry Kyrklund, kdy jste si pomysleli jen - WOW. Mohli jste si klidně představit, že z takové piafy byste se mohli vznést. Max, její další kůň, to dělal stejně. To je dnes ojedinělé.

Kamkoli dnes přijdete, uvidíte pětileté koně, o kterých lidé budou tvrdit, že mají talent na piafu i pasáž. A potom je vidíte pasážovat s prohnutým hřbetem, nohama bůhvíkde a ještě pod kmihem. To není piafa ani pasáž, ani talent. Je to impozantní, ale nemá to nic co do činění s tím, co se snažíme dělat, což je správné zatížení a přenesení váhy na zadní nohy. Kamkoli přijdete, lidé mají pasážující koně, ale nemají představu, jak se mají dělat piafové kroky. Snaží se trénovat piafu z pasáže, ale to se prostě nepovede. Jindy zas vidím fotografie mladých koních s krásným, dlouhým cvalovým skokem, zachycené ve chvíli, kdy má obě zadní nohy na zemi a přední ještě ve vzduchu a k nim komentáře "podívejte se na ten úžasný cval!" Ale na tom není nic úžasného. V podstatě to ukazuje, že vnitřní zadní noha není dostatečně pod tělem. A že je tělo uměle tlačeno do nesprávné pozice, do pozice, na kterou ještě nemá sílu.

To neznamená, že tě fotoaparát nikdy nezachytí ve špatné chvíli. Ani že se tyhle chvíle nestávají. Špatné je přijmout je jako normu a přehlížet je, namísto abyste si řekli, že to není správné.

Jeremy je oddaný myšlence udržet drezuru založenou na klasických principech a nestydí se jmenovat ty, kteří sešli z cesty. Má velmi jasno v tom, co žádat od koně a jezdce, a ví, jak získat z obou to nejlepší a jak je posouvat. Jeho názory jsou postaveny na desetiletích studia nejen teoretického, ale i praktického.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. valinda

    skvělý článek a super trenér

    10:26 - 29. 03. 2016

    Krásně napsaná pravda!

  • 2. marketa

    Díky!

    11:29 - 29. 03. 2016

    Děkuju za překlad super článku! Skvělá volba.

  • 3. Simka

    Chybný překlad

    11:35 - 30. 03. 2016

    "Protože pokud vidíte koně, který zvedá zadní kopyto výš než ke spěnce, kde přední kopyta jdou stejně nebo výše než zadní, pak nemůžete říkat, že ten kůň nese váhu na zadních nohách."
    "if you see a horse where the hind hoof lifts higher than the hind fetlock, where it actually starts to go higher or equal to the front hoof, then you can’t tell me that horse is loading on the hind legs."
    "Protože pokud vidíte koně, který zvedá zadní kopyto výš než ke spěnce, kde je ve skutečnosti zdvihá stejně nebo výše než přední, pak nemůžete říkat, že ten kůň nese váhu na zadních nohách."
    S pozdravem, Simona

  • 4. Katka K.

    Re:

    20:19 - 30. 03. 2016

    Reaguje na 3.

    Simono, díky za upozornění, máš pravdu. Opraveno.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 7 čtenářů. Celkový počet bodů: 35.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: