Jean François Pignon: Opravdu rozumíte svému koni?

30. 12. 2019 07:00

Obrázky: 18

Autor: The Horse Magazine, Rebecca Ashton Foto: Richard Dunwoody, Rebecca Ashton Rubrika: Natural Horsemanship Zdroj: The Horse Překladatel: Gabriela Rotová, Martina Cerhová Počet přečtení: 2039 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Jean François Pignon se v Evropě proslavil svou prací s koňmi ve volnosti. Je ale také trenérem a učitelem. A vyhledávají ho především ti, kteří chtějí svým koním lépe porozumět.

Rozhovor, který vedla Rebecca Ashtonová s Jeanem François Pignonem, je plný mimořádných myšlenek a neotřelých pohledů. Snad tedy v čase vánočním potěší i ty z vás, pro které není volná drezura koní tím pravým šálkem kávy...

Jsme v srdci Provence, v domě manželů Pignonových, a právě se nám dostalo vřelého přivítání od Sylvie, manželky Jeana Françoise. Jdeme dovnitř, pryč ze suchého letního vedra, a záhy nám Sylvie ukazuje fotografie koní, které Jean François připravuje pro britskou královnu na zámku Windsor. Jeho královská Výsost je takovým fanouškem tohoto francouzského trenéra koní, že od ní každý rok obdrží vánoční přání.

Jean François je u počítače a prohledává soubory. Chce nám ukázat novou show. Ta má pracovní název „Black and White“ a Jean François z ní má nějaké záběry, které pořídil za pomoci dronu.

Jeho šest černých koní jsou teprve dvouletí a už si s nimi hraje. Způsob, jakým tito koně přišli na svět, je příběh sám o sobě. Místní veterinář vlastnil „nebezpečného“ hřebce. Byly dvě možnosti, buď si ho Jean François vezme k sobě do výcviku, nebo ho utratí. Jean François si ho tedy vzal: „Bylo velmi zajímavé s ním pracovat,“ vysvětluje Jean François, „byl mimořádně chytrý. Pokud jste zůstali a pohybovali se společně s ním, bylo to velmi zajímavé“.

To je téma, které od tohoto Francouze často slyšíte. Po všech těch letech stále považuje koně za velmi zajímavé, od každého z nich je stále co se učit.

Netřeba asi dodávat, že tohoto koně veterináři zcela proměnil. Za práci na něm dostal Jean François několik skoků hřebce a skončil tedy se šesti černými hříbaty. Proto show „Black and White“. Mladí černí se připojí k již zavedenému týmu běloušů.

Koně vstoupili do rodiny Pignonů spolu s dědečkem Jeana Françoise. Ten byl farmářem a měl tažného koně jménem Marquise. Když pak byla tato klisna prodána, zlomilo to otci Jeana Françoise srdce. Proto se později, když již měl vlastní farmu i rodinu, rozhodl, že koně by se měli znovu stát součástí jeho života, a koupil osmiletou březí klisnu Choupette.

Ale okamžikem, který skutečně změnil život rodiny, byla až koupě roční klisničky Gazelle, která měla jít na jatka. Tato klisna byla vánočním dárkem pro tehdy jedenáctiletého Jeana Françoise. Hříbě a Jean François se stali nerozlučnou dvojicí. Nadšení mladíka pro milovaný fotbal se zcela přesunulo na jeho nového koňského přítele.

Fascinace mladého Jeana Françoise zvířaty ale existovala již před příjezdem Gazelle. Hrával si s ovcemi a přiměl jehňata, aby ho následovala. Studoval jejich reakce a důvěru získával metodou pokus a omyl. Větší ovce navíc posloužily Pignonovým dětem ke zdokonalování jejich jezdeckých dovedností ještě před tím, než do jejich života vstoupili koně!

Gazelle byla teprve dvouletá, když ji Jean François začal jezdit, ale ukázala se jako trpělivá přítelkyně, která ochotně tolerovala svého nezkušeného jezdce. Jean Françoise měl ještě tři bratry a sestry, ale jen bratr Frederic s ním sdílel vášeň pro koně. Jak oba bratři stárli, začali společně vystupovat v doprovodných programech v rámci různých výstav koní. Předváděli akrobatické prvky, jezdili v římském stylu, pracovali s koňmi ve volnosti.

Šestice mladých černých koní, s kterými Jean Françoise v současné době pracuje, tedy nejsou první, kteří začali s přípravou v tak útlém věku. „Poprvé jsem si s těmito hříbaty hrál v roce 2012 v rámci show, která se konala při příležitosti oslav narozenin Její Výsosti královny.“

„Moje žena má klisnu a ta měla před několika lety hříbě, hřebečka. Normálně mám ve svých show jen klisny. Ale pak jsem si řekl, že v přirozeném prostředí tvoří stádo jak klisny, tak i hřebci. A když tedy máme mladého hřebce, proč nezkusit klisny a hřebce společně v jedné show? Nakonec jsme samozřejmě měli spoustu dětí! Ale je to hezké, protože hříbata se mohla stát součástí našich představení. Jde jen o pár závěrečných minut, ale publikum to miluje.“

Máte někdy před představením trému? Stává se, že to občas nevyjde?

Často improvizuji,“ říká Jean François, „samozřejmě mám choreografii, ale při show se musím přizpůsobit situaci. Jestliže jsou moji koně trochu ve stresu, potřebuji čas. Na show pro královnu jsem měl čtyři minuty. Pro deset koní to je příliš málo času. Třicet minut je pro mě ideální.“

„Dělal jsem show ve velké aréně v Cáchách. Byl to můj sen, ale v té velké aréně je tráva! Byl tam také horkovzdušný balón, letečtí akrobaté a stádo třiceti Camargue koní s hříbaty. A na tuto show jsem měl jen devět minut.“

Jak tedy v takové situaci zůstat klidný?

„Modlil jsem se! Nejprve jsem si myslel, že to bude katastrofa. Že to je zhola nemožné. Ale zkusil jsem se domluvit s chlapcem z Camargue, aby se pokusil držet své stádo pohromadě. Moji koně přišli rychlým cvalem. Běžel jsem a snažil se, aby mě koně dobře viděli. Doufal jsem, že se ke mně možná vrátí a my přece jen zvládneme předvést nějaké prvky. A povedlo se. Udělali jsme několik cviků a bylo to super.“

„Tato show byla jen s bílými koňmi, ale před několika dny jsem byl v Berlíně a tam jsem měl i černé koně. A znovu. Velká plocha s trávou. Pomyslel jsem si, wow, tráva podruhé! Ale bylo to úžasné. V noci před tímto vystoupením jsem prožíval chvíle nejistoty. Zvažoval jsem, jestli přece jen nepoužít pouze zkušenější bílé koně, ale pak jsem si řekl, ok, pokusím se a pokud to nebude fungovat, pošlu černé koně ven. Ale bylo to skvělé.“

„Dvě hodiny před začátkem show jsem koním dal trávu a připravil je. Doufal jsem, že se díky tomu budou moci lépe soustředit. V průběhu přípravy jsem si trochu pohrál s černými. Těsně před mým vystoupením byl ohňostroj. Pomyslel jsem si, že je to dobrá zkušenost! Dvě hodiny je ale dlouhá doba. Normálně se připravuji jen hodinu, aby koně dokázali zůstat soustředění, ale byl jsem velmi šťastný.“

Co všechno zahrnuje příprava?

„To stále ještě nevím. Snažím se vnímat, cítit. Soustředit se na ně. Před několika měsíci jsem v Patagonii získal velmi, velmi zajímavou zkušenost. Tento můj projekt byl o setkání s divokými koňmi (criollos) v poušti na farmě o 25 000 hektarech. Bylo to velké potěšení. Moje žena zůstala doma, takže jsem neměl vůbec žádné starosti. Mohl jsem se plně soustředit na divoké koně. Šel jsem čtyřicet dní sám pouští, žádný telefon, jen já a jeden kameraman.“

Právě tato možnost plně se soustředit, koncentrovat, je ojedinělá. Jean Francois vysvětluje: „Jsem v jednotě, v jedné jediné chvíli mohu myslet jen na jednu věc!“ Když jsem byl mladý, rád jsem sledoval stáda koní a ovcí, snažil jsem se zvířatům porozumět.

„Byl jsem ještě dítě, bylo mi asi sedm, když jsem absolvoval s ovcemi svůj první trénink. Vzpomínám si, jak jsem jehňatům řekl´Zůstaňte tam.´Když se pohnula, přivedl jsem je zpět a znovu je požádal, aby zůstala. Po několika dnech už mne následovala. To mě velmi potěšilo, protože za normálních okolností by jehně chtělo být tam, kde je jeho matka. Když pak můj otec koupil prvního koně, chtěl jsem to zkusit i s ním. Soustředil jsem se a přinutil ho, aby mě následoval.“

Myslíte si, že tohle ve vrcholovém sportu chybí? Mělo by být více času investováno do budování vztahu?

„Někdy to tak může být. Znám svět parkurového skákání díky svým kontaktům s některými dobrými jezdci, jako je Bosty (Yves Roger Bost) nebo Kevin Staut. Mým dobrým přítelem je nejen Michael Whitaker, ale i John (a dcera Jeana Françoise, Swana, je sama začínající skokankou). Jednou za mnou přišel s koněm, který nechtěl točit doleva a zeptal se, jestli bych mu mohl pomoci. Nevěděl jsem, co s tím, věděl jsem ale, že pokud máte dobrý vztah se svým koněm, je všechno mnohem snazší! Někdy mne ale i jiní jezdci požádají o pomoc. Například Michel Robert. Dobře si pamatuji, jak jsme spolu poprvé pracovali. Řekl, že jeho kůň má velký problém, v parkuru není pod kontrolou, je vyděšený. Takže jsme trénovali společně a Michel byl šťastný, protože nakonec vyhrál!“

Při všech těchto tréninkových situacích má velmi důležité místo naše schopnost přijmout bez výhrad danou situaci. A to se ukázalo ještě zřetelnějším během jeho patagonské cesty.

„Někdy se mi kůň představil a přišel ke mně bez stresu, ale následující den nepřišel, přestože jsem podle mého názoru hovořil zcela stejnou řečí těla. Jeden den je tedy dobrý, druhý den ne, a tomu se musím snažit porozumět. I takovou situaci ale musíte být schopen přijmout. Situace je dobrá, nebo špatná, tak či onak ji ale musíte přijmout. Jistě, není snadné přijmout, když to není dobré, ale je to tak. Koně nemají jazyk, ale rozumí řeči těla. Já mám velmi dlouhé ruce, to není normální! (V tu chvíli Jean François ukazuje délku svých paží ... „Jsem jako opice! Nejsem sice King Kong, ale…“) Napadlo mě, že toho mohu využít. Takže používám ruce a paže k vysílání signálů. Koně mohu vyslat tam, kam chci, pouze rukama. Zajímavá byla zkušenost s jedním koněm v Patagonii, vyslal jsem rukama signál a kůň se pohnul přesně tak, jak jsem chtěl. Otočil jsem se ke svému kameramanovi a žertoval: ´Podívej! Je připraven na mou show!´“

„Pro mě je, to opravdu zdůrazňuji, řeč těla mimořádně důležitá. Kůň je schopen přečíst i nepatrný pohyb.“ To je také důvod, proč si Jean François chtěl zkusit pracovat s divokými, nedotčenými koňmi. „Koně v této části Patagonie nejsou příliš v kontaktu s lidmi, takže jsem mohl začít od nuly. Tady u nás je situace jiná, když vezmete do ruky bič, kůň jde, skočí, reaguje, tak je trénovaný. Myslím si, že řeč těla je pro koně velmi důležitá, ale domnívám se také, že všichni koně porozumí operantnímu posilování za pomoci odměn, cukru. Ale jazykem koně je především řeč těla. Když přijedu do Anglie, musím mluvit anglicky, když jdu s koňmi, musím mluvit s koňmi. Nevím, proč si tohle lidé neuvědomují. Odměňování ale není jazykem koně. Dokáže to pochopit a přijmout, ale není to ta nejlepší metoda.“

Jak tedy mají lidé jednat se svými koňmi, aby to bylo lepší?

„Nejprve se musíte naučit mluvit s koněm. Svět lidí a svět koní není stejný. V lidském světě používáme hlas. Koně ho nepoužívají. Když se my lidé shromáždíme, tak jako dnes tady, nemáme náčelníka ani šéfa, všichni jsme tady na stejné úrovni. Neexistuje žádná hierarchie. U koní je to jinak, tam hierarchie existuje vždy. Bez ní nelze vidět více koní pohromadě. Hierarchie je primární jazyk. Když se koně setkají, první reakcí je ... já jsem číslo jedna nebo ty jsi číslo jedna.“

„Když někoho potkám a pozdravím, je to příjemný okamžik. Pro koně to ale příjemný okamžik není. Naopak. Je to náročná situace. Koně testují hierarchii od prvního okamžiku. Je tedy logické mluvit s nimi jejich jazykem. Jakmile zjistí, že je máte na starosti, může být naše setkání příjemným okamžikem. Problém ale nastává, pokud lidé své koně pusinkují a zacházejí s nimi jako s dětmi. Koně jim nerozumí.“

„Myslím, že by bylo skvělé, kdyby všichni budoucí trenéři strávili trochu času jen přemýšlením o svých koních venku na pastvině. Pozorovali jejich chování a učili se z toho, co vidí. Čas, který věnujeme takovému pozorování, nás nic nestojí a je to zcela jistě ten nejlepší základ, který může jezdec získat.“

Kde je hranice mezi násilím a pouhým žádáním o respekt?

„Pro mě je to snadné, protože jsem křesťan a věřím v Boha. Takže já mám systém nastavený přirozeně. Člověk je nad koněm. Tuto pozici máte přirozeně danou. Můžete to vidět v Patagonii. Když přijdu mezi tyto koně, moje pozice je nad nimi, ale první věc, kterou musím udělat, abych se jich mohl dotknout, je říci jim: ´Je to ok, nejsem nebezpečný.´ Kůň se člověka bojí, proto není možné mezi tyto koně jen tak přijít. Nejprve jim tedy musím říci, že nejsem nebezpečný.“

„Pokud se mezi mnou a koňmi má vytvořit důvěrný vztah, musím jim dát čas, aby to pochopili. Vztah můžete vytvořit jemně. Měl byste koním být přátelským šéfem, nemusíte být krutým náčelníkem. Musíte být těsně nad koněm, ne jemu rovní, protože v takové situaci by si kůň mohl myslet, oh, můžu být číslo jedna a začít na vás tlačit. Pokud necháte svého koně na sebe tlačit, snadno se z vás stane číslo dvě. To ale pro koně není dobré. Jestliže se chystáte ovládat jeho stres, musíte být šéf. Když jsi číslo jedna, je tlak něco, co jsi koně naučil. Kůň se to musí naučit, musí být schopen tlačit, ale jen když ho o to požádáte, a ne, když se jemu bude chtít.“

Jean François trvá na tom, že trenér musí s koňmi pracovat s úctou. V opačném případě to bude nejen nebezpečné, ale později si nebude moci s koňmi hrát. (to byla jedna z prvních lekcí, které ho jako dítě naučil beran Pichoune!)

Jean François jmenuje čtyři velmi důležité požadavky, kterými by měl dobrý trenér disponovat: „Klid (ale ne měkkost), důslednost (pevnost), přiměřenost (důslednost bez klidu a přiměřenosti se stává brutalitou) a láska. To je moje metoda shrnutá čtyřmi slovy! Trenér není kůň: kůň netrénuje své bližní. Trenér není predátor: predátor také necvičí svou kořist! Trenér je člověk: přirozeně dominuje zvířatům.“

Jean François má trochu drzý úsměv na tváři, když nám ukazuje fotografii, na které leží a má nohy koně položené na tváři.

Je to úžasné! Jak to koně učíš?

„Ve skutečnosti to není tak těžké. Pokud koně ví, že jsi dobrý a přátelský šéf, udělají, co chceš. Zůstanou velmi uvolněni, bez stresu. Pro mě to mohou udělat všichni moji koně. Pokud je tam soustředění a je to bez stresu, je to v pořádku.“

„Lidé si často myslí - můj kůň mě bude mít rád, když mu dám mrkev nebo nějaký cukr. Ne, toto je lidský svět, ne svět koně. Poté, co si koně spolu hráli, neděkují si navzájem za příjemně prožitý čas. Jakmile ukončí hru, jdou se pást. Antropomorfismus je velká chyba. Je to úplně jinak. Láska je ale velmi, velmi důležitá. Když vás váš kůň nerespektuje, zlobíte se. To pro vztah není dobré. Pokud máte mít dobrý vztah s koněm, musíte být dobrý šéf. Musíte vést s láskou. Když dobrý šéf řekne ne, neměla by v tom být agrese, silný hlas a hrozivá řeč těla. Pokud tomu tak je, jste predátor. Je to hodně o sebekontrole! Ano, není to snadné, ani pro mě!“

„Vaše první reakce zní: ´Hej!´ Ale ne. Musíte se zastavit, zůstat klidný. Kdysi jsem vedl kliniku, kůň nechtěl nastoupit do přívěsu. Byl ve stresu. Pokud bych se v takové situaci rozzlobil, měl bych dva problémy, ne jen jeden. Problém by měl kůň i já. Musím zůstat uvolněný, klidný a musím dělat to, co dělám s láskou. Když mi kůň šlápl na nohu, nebylo to pro mě nic příjemného, ale řekl jsem si, ok, pořád jedu s láskou. A o pět minut později ten kůň nastoupil do přívěsu. Jsem si jistý, že kdybych se rozčílil, protože mě kůň pošlapal, trvalo by to celé mnohem déle.“

Když věci nejdou podle plánu, Jean François vždycky rychle řekne: „Byl jsem hloupý.“ Ale nejen to, přemýšlí o tom, co se stalo, analyzuje situaci a přijde s řešením. Je to skutečně myslící jezdec. Ještě zajímavější je, že všemi jeho trenéry byla zvířata. Podíl na tom, co se během let naučil, on sám nepřisuzuje žádnému člověku.

„Zvířata jsou mými nejlepšími učiteli. Vždy se snažím změnit nebo vylepšit svoji techniku. Mým snem je dělat show „Black and White“ bez biče. V současné době bič potřebuji. Někdy to zvládnu bez něj a to je pak skutečný zážitek, dokázat komunikovat s patnácti koňmi jen za pomocí rukou. Pro mě je to to nejlepší. Koně také nesbírají tyčinky, aby se navzájem ovládali.“

„Koně jsou nesmírně senzitivní. Když vezmete do ruky bič, kůň reaguje okamžitě. Ví, že bič mám. Přemýšlím o tom, jaký je v tom rozdíl. Možná je to ve mně. Možná, že když držím bič, kůň ví, že na něj dosáhnu, ale je také možné, že i moje řeč těla je jiná, protože bez biče už nejsem ´velký boss´.“

„Moje technika je velmi hravá, i koně si mohou spolu trochu hrát. Možná je to o něco nebezpečnější než některé jiné metody. Ale raději s nimi pracuji laskavěji, nechci být moc přísný, jednám s nimi, jako by byli moji studenti. Takový způsob práce preferuji, protože chci, aby moji koně skutečně chtěli trénovat. I proto jsem velmi spokojený s mým posledním vystoupením. Černí koně mohli odejít, ale zůstali. Když chci mít svých šest černých koní pohromadě, přestanou se pást a přidou. Myslím, že to je skutečně krásné.“

Slovo hra slyšíte od Jeana Françoise často. Jeho práce s koňmi je hra a opravdu to tak vypadá. Po nádherném rozhovoru nás Jean François a Sylvie vyvedli ven ke koním.

Šest černých dvouletých je již připraveno na dvoře, když přicházíme. Ihned se na Jeana Françoise plně koncentrují. Chtějí být s ním. Stejně tak i devět běloušů pasoucích se ve výběhu vedle. Jakmile Jean François vstoupí na dvůr, běží k němu a čekají nadšeně na instrukce, jsou plní šťastného očekávání. Je okouzlující sledovat, jak s nimi komunikuje. Přestože postavou není Jean François velký, je fyzicky silný a vyzařuje klidnou energii. Tento jeho magnetismus nepochází z vysoké míry energie, ale z uzemnění a míru. Vyzařuje z něj bezpečí, je zřetelně vidět, co k němu koně přitahuje.

Gesto ruky, pohled, občas jemně pohladí plece koní nebo jejich huby. Na pohled je to všechno, ale jsem si jistá, že je toho mnohem víc. Příliš jemného a nezřetelného, než abych to byla schopna zaregistrovat. Jean François se celou dobu usmívá a vypadá, jako by byl zcela ponořený do toho, co dělá. Zcela splynul se svým stádem. Je skutečně krásné to sledovat.

Koně se začnou točit ve dvou samostatných skupinách, nejprve na kruhu, pak vytvoří malé kolo. Jaký byl signál pro změnu poloměru kruhu? Z 20 metrů na malý kruh? Pak se koně seřadí. Pro neznalé to celé vypadá jako hra mysli. Je proneseno velmi, velmi málo slov. Slyšíme jen coo nebo jedno jediné tiše zašeptané slovo, ale po většině je to jen řeč těla. Když kůň vystoupí z formace, Jean François ho jemně zavede rukama zpět. A to je to, co může každý milovník koní trénovat. Jean François se k nám obrací a volá: „Můj život je fantastický!“

A co chce Jean François, abychom si pamatovali?

„Chci, aby lidé pochopili, že koně nejsou lidé. Můžete si myslet, že když dáte koni mrkev, bude rád. Ne. Život koně ve stádě je pohodlný. Někdy to není úplně dokonalé, ale líbí se mu. Pokud si myslíte, že má rád váš svět, nejste v jeho světě. Přistupujte k němu s dobrými úmysly, dobrem v duši. Buďte vždy šéf, který disponuje spoustou lásky, ať už máte problém nebo ne. Je obtížnější být takový, když nastane problém, ale musíte vytrvat, i kdyby to trvalo několik hodin nebo několik dní! Je nezbytné, aby kůň byl klidný a uvolněný po celou dobu, musíte přijmout vše, co se stane. Možná to není snadná cesta, ale jsem si jistý, že je to dobrá cesta.“

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: