Jan Greve bez zábran o tom, jaké to je být holandským týmovým veterinářem

26. 03. 2018 05:00

Obrázky: 2

Autor: The Horse Magazine Foto: archiv THM Rubrika: Zdraví a veterinární péče Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Martina Cerhová, Katka Lipinská Počet přečtení: 7608 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přední nizozemský novinář zabývající se koňmi a jezdectvím, Jacob Melissen, udělal rozhovor s bývalým veterinářem holandského národního týmu. A nebere si servítky!

Článek vyšel v únoru 2018 v The Horse Magazine: Dutch Vet - Jan Greve - An explosive Interiew...

Jan Greve oslavil 3. ledna 2018 již sedmdesáté narozeniny. A byl to také moment, kdy se sice nerozhodl kompletně ukončit svou kariéru veterinárního lékaře, ale po dlouhém zvažování ukončil svou kariéru reprezentačního veterináře pro KNHS (Nizozemskou jezdeckou federaci). K tomuto rozhodnutí dospěl po čtyřiceti letech dohledu nad špičkovými drezurními, skokovými i všestrannými koňmi. „Měl jsem méně a méně prostoru pro vyjádření svého názoru, proto jsem se rozhodl skončit dříve, než to dospěje na kritickou mez.“

Jan Greve byl v roce 1979 požádán předsedou Dutch Composed Competition Association (holandské sportovní asociace – pozn. překl.), Karlem Denneboomem (rovněž předsedou Military Boekelo), aby se stal veterinářem reprezentačního týmu pro koně startující ve všestrannosti. „V té době jsem stále ještě pracoval v Bosch en Duin na klinice Everta Offereinse,“ říká Jan. „Byl jsem pod odborným Evertovým vedením, a kromě jiného jsem byl také na olympijských hrách v Mnichově. Skončil jsem po světovém poháru ve Stockholmu v roce 1990, především proto, že Eddy Stibbe tehdy dominoval všem akcím.“

V roce 1990 se Jan, na přání Hanse Horna, začal věnovat parkurovým koním. „V roce 1996 startoval můj syn Willem na ME pony s Basje. Rozhodl jsem se k němu připojit a pokračovat na olympiádu v Atlantě. Zažil jsem s těmito týmy skvělé časy. Poté přišli parkuroví junioři a mladí jezdci s občasnými výlety za seniorskými jezdci. Můj přítel, Arie Hoogendoorn, veterinář na klinice De Watermolen v Haaksbergen, se připojil k týmu coby týmový veterinář pro drezurní koně v Hongkongu (2008) a po něm jsem to převzal já. On převzal A tým seniorských parkurových jezdců a koní.“

„Při přípravách na OH v Londýně (2012) vyvstal konflikt s reprezentačním koučem Sjefem Janssenem. Plán, který jsem sestavil pro Parzivala, se mu evidentně nezdál dost rychlý, takže jej sám předělal, aniž by bral ohledy na můj profesionální názor. V takových momentech si prostě říkám „jen do toho, udělej si to sám“. V té chvíli bylo velmi snadné skončit. Mohu a převezmu odpovědnost za svou vlastní práci, ale ne za práci jiných. Obzvláště, pokud jsem se k tomu předem nemohl vyjádřit.“

Když se ohlédnete zpět, s kým se vám nejlépe spolupracovalo?

„Roky, které jsem strávil u všestrannosti, byly nádherné. Pro veterináře skutečně dřina. Nejvíce jsem si užíval budování kondice a večery po krosech. Ale jako týmový veterinář jsem měl nejradši čas strávený s mladými skokovými jezdci a jejich týmem. Nejprve s Daanem Nanningem, což je prvotřídní trenér, který uměl být neuvěřitelně skromný. Pamatuji si, jak nevyměnil svého syna Nielse, který byl náhradníkem týmu, za člena, který zklamal naděje. A zlatá týmová medaile byla pryč! Je škoda, že sociální tlak byl na Daana příliš silný.“

„Poté jsem strávil nějaký čas s reprezentačním trenérem Svenem Harmsenem. Byl to skvělý trenér, velmi žoviální. Společně jsme se byli podívat na koně, které si pro tým vytipoval. A tak jsem věděl, kteří byli slabší, kteří potřebovali více pozornosti a kteří byli v perfektní kondici. Neustále probíhaly konzultace, a to i v době, kdy se tým formoval. Sven kolikrát přišel a zeptal se mne: „Co myslíš, mám vybrat tohohle nebo mám vybrat toho druhého? Vydrží nebo ne?“ Naše spolupráce byla příjemná i v tom, že ani jeden z nás si nestýskal a nestěžoval a nechodili jsme kolem horké kaše. Prostě jsme nahlas řekli svůj názor – při zachování respektu vůči tomu druhému.“

Proč jste se rozhodl odejít do penze?

„Život je volbou mezi bolestí a radostí. A pro mne je čím dál těžší nacházet nadšení. Postupně jsem došel k bodu, kdy mi radost z toho moci pracovat jako reprezentační veterinář už více nekompenzuje úsilí, které pro to musím vynaložit. A tento pocit ve mně v posledních dvou letech sílil. Na druhou stranu, není pro sedmdesátníka normální se vzdát otěží?“

Co bylo příčinou oné bolesti?

Snažil jsem se být u drezury zapojen stejně, jako tomu bylo u parkurového skákání a všestrannosti. Z počátku jsem se potýkal se spoustou nedůvěry a podezřívavosti, což byl následek mého pouštění pusy na špacír z minulosti. To pomalu mizelo, ale nikdy se neztratilo zcela, navzdory spolupráci s lidmi jako Marc Sulz, Sjef DeSmedt, Jaques Maree a Veronique Swagemakers.“

„Kontakt se současným reprezentačním trenérem je minimální, takže jsem ponecháván stranou místo toho, abych byl proaktivní. Je to hra, kterou musíte být ochotni a schopni jeden s druhým hrát. Jaká je moje role na závodech? Jakmile zjistíte, že přidaná hodnota, kterou dle vašeho mínění máte, mizí, je čas skončit. Přijde chvíle, kdy si řeknete „Proč to dělám?“. Doma máme společnost o osmi lidech s několika stovkami koní, včetně plemeníků. Prostě už „to“ tam není.“

Jak je možné, že jsou špičkoví drezurní koně tak často odhlášeni ze startu těsně před důležitými závody?

„Drezurní svět je velmi konzervativní a velmi málo se přemýšlí nad tím, co dělají, protože „takhle se to dělalo vždy“. Předtím, než vyjde drezurní kůň ze svého boxu pracovat, má všechny čtyři nohy zabandážované (jako kdyby šel dělat já nevím co) a dle mého se to přehání. Stejně tak je poslední trénink před startem přehnaný, dvojnásob obtížný, místo aby udržel koně mentálně a fyzicky fit a spokojeného.“

„Rád bych býval měl větší vliv na management. Když vidíte, že se po všech těch letech nic nezměnilo, je to také další důvod pro skončení. Často jsem například zkoušel naznačit, že na opracovišti není třeba uběhnout kilometry, to je čas pro zahřátí, rozhýbání a uvolnění těla, a ne dokolečka opakovat cviky z úlohy.“

„Drezurní jezdci obecně nemají příliš mnoho sebedůvěry, chtějí si potvrdit to, co už dávno vědí. Přehánějí to. Troufám si tvrdit, že o mnoho medailí tak přišli už na opracovišti.“

Je rozdíl mezi skokovým a drezurním koněm?

„Ten rozdíl je enormní a roste každým rokem: skokový kůň musí být inteligentní, musí přemýšlet spolu se svým jezdcem a rozhodovat se v setině sekundy. To je nutné, protože ne vždy jdou věci dle plánu. Ale pro drezurního koně jsou tohle nežádoucí vlastnosti.“

Drezurní jezdec chce koně, který s ním nebude přemýšlet. Chce koně, který bude otročit, koně, kterému nebude vadit dělat stejnou tréninkovou rutinu každý den. Každý pohyb je kontrolovaný, dokonce i pohyb jezdce. Pokud máte koně, který je navzdory takovému režimu stále veselý a svěží, jste skutečný borec. Totilas to zvládal jako žádný jiný, ale bylo smutné pozorovat Parzivala na ME ve Windsoru, stejně jako Watermill Scandica HBC na ME v Rotterdamu. Ta lehkost je obecně pryč. Neustále je tu rutina, znovu a znovu. Téměř jako by jezdci svým koním nevěřili.“

„Zkouší piafu padesátkrát, dokud se nepovede dobře a pak si to ještě pro jistotu zopakují. Jenomže když pak kůň vjede do obdélníku, už nepracuje. To přece dává smysl, ne? Jezdecký sport je o tom, že koně dělají věci, které my máme rádi. Takže musíte motivovat drezurního koně, aby dělal věci, které po něm chcete. A toho nedosáhnete penězi ani krmením. Koně ve skutečnosti nemůžete dost dobře nutit. Jak říká můj přítel David Hopper: „Musíte je přechytračit!“

Dělá to drezurní sport dobře?

„Ne, samozřejmě že ne. Ale to je o té disciplíně samotné, protože drezuristé nechtějí vůbec nic měnit. Radost sledovat ji je pryč, že? Není tam žádná radost, je to vše o disciplíně a další disciplíně. Podívejte se na fantasticky klusajícího koně, který udělá malou chybku. A okamžitě je za to ohodnocen pětkou. Znám jen několik jezdců, u nichž je vidět, že mají jejich koně radost z toho, co dělají. Dovolte jim relax na deset minut a pak dělejte něco jiného.“

Pro příliš mnoho jezdců jsou koně stroje. Už to nejsou společníci, takhle je nyní trénují. Od prvního do posledního kroku. Jen se podívejte na závody. Jezdec sedí na koni a vede je člověk, jako by vedl na vodítku psa. Je to o strachu. Nedovolí si dát koni volnost. Kůň jen tak neodejde, ale čím více a těsněji jej držíte, tím dříve se pokusí utéci. V mnoha případech dominuje drezuře strach jezdce z koně. To je také důvod, proč se často dekorování mění v chaos. V tomhle kontrolovaném světě využije kůň každé příležitosti k uvolnění. Špičkou kontroly a důvěry je pro mne Jean Francois Pignon. Šestnáct koní na volno a všichni dělají, co chce, jen dle signálů těla. Z toho člověku naskočí husina!“

„Polovina práce veterinárního lékaře je najít veterinární výmluvy pro hipologickou ignoranci.“

Primárně jste koňák a veterinář až pak?

„Správně. Je mnoho veterinářů, kteří později studovali koně hlouběji, ale já byl do koní blázen, což byl také důvod, proč jsem se stal veterinářem. Nechci paušalizovat, ale v drezurním světě nepotkávám příliš lidí s citem pro koně, a když už, je to často disciplinované. Chtějí kontrolovat věci, které kontrolovat nemůžete. Měli by být více hraví, moc jejich koní se nebaví.“

Co by KNHS mělo změnit, aby pro Vás byla dále role reprezentačního veterináře zajímavá?

„Je to o věcech, které jsou v pozadí. Dle mého by měli koně před zařazením do týmu projít důkladnou veterinární prohlídkou. Prostě je na klinice důkladně prohlédnout. A pak mohu doporučit daného koně do týmu a zároveň přidat své veterinární postřehy. Také pak mohu určit, které zdravotní problémy jsou zvládnutelné, a které ne. Bylo by pak jasné, zda je či není moudré vkládat energii do koně s negativním hodnocením. To by se podle mne mělo dělat se všemi koňmi, u kterých se zvažuje zařazení do výběru pro reprezentaci.“

„Jako týmový veterinář nemusíte na závody. Vaší prací je vědět, co koni vadí a proč, co s tím můžete dělat a jak a co můžete zlepšit na jeho cestě za závodními úspěchy. Tyhle věci musíte vědět předem a je to otázka důvěry. Každý má svého vlastního veterináře a většina jezdců nemá žádné veterinární znalosti. Přesto řada z nich věří, že olympijská medaile na krku jim dává větší znalosti o veterinární medicíně, než má člověk, který ji vystudoval a má v ní čtyřicet let praxe.“

„Navíc všichni papouškují, co si navzájem říkají a je smutné opakovaně zjišťovat, jak málo toho o veterinární medicíně vědí. Vždy jsem se rád dělil o své vědomosti s každým, ale oni jako by se o to vůbec nezajímali. Když se někoho o něčem snažím přesvědčit a oni nechtějí poslouchat nebo argumentují nesmysly, je to pro člověka opakované zklamání.“

Je pravdou, že rozhodnutí skončit jako týmový veterinář na mistrovství republiky v Ermelu v roce 2017 padlo z Vaší strany?

„Měl jsem toho dost. Opět se stalo něco, co se stát nemělo a nesmělo. V přípravné fázi bylo jasně vidět, že s jedním z koní jedou opravdu nadoraz. Dva týdny před mistrovstvím republiky ho ke mně přivedli a já ho pořádně prohlédl. Snažil jsem se se všemi zúčastněnými probrat způsob, jak ho dostat na mistrovství republiky a poté Evropy. Jasně jsem řekl, co se smí a co se nesmí dělat. Na základě mých doporučení jsme vypracovali plán s cílem startu na mistrovství. Zhodnotíme, jak to v sobotu a v neděli šlo, a pak se rozhodneme, zda může startovat na ME.“

„V sobotu jsem přišel do stájí a zeptal se, jak to koni šlo. Odpověď zněla: „Dobře, ale rozhodnutí už padlo“. Cítil jsem se jako hlupák a divil se, co se stalo. Odpověď byla, že už v pátek večer bylo řečeno, že na ME nepojedou. O čemž jsem nic nevěděl. Dotklo se mě to. Vypracujete plán zahrnující všechny, kterých se to týká, a oni ho naprosto ignorují. Alespoň se mne mohli zeptat, jak to vidím já, ale ono nic. A pokud se reprezentační trenér vědomě či nevědomě nezajímá o můj názor, tak co tu vlastně stále ještě jako týmový veterinář dělám? Rozhodnutí mělo padnout v neděli, ne o 36 hodin dříve!“

Co podle Vás chybí drezurním jezdcům?

Většině z nich chybí empatie. Dělají stejné věci každý den, což otupuje smysly. Je třeba variabilnější trénink, s cviky na protažení, kavaletovou prací, cvalovým tréninkem a posilováním. Zajistěte, ať to není nudné. Epke Zonderland (nizozemská olympijská gymnastka) také trénuje rozmanitěji. To je jediný způsob, jak zajistit, aby si váš kůň užíval to, co po něm chcete. Mnoho drezurních jezdců si neuvědomuje, že kůň nejvíce poslouchá toho, který toho s jeho tělem dělá nejméně. Nevěří tomu, ale je to pravda. „Gymnázium koně“ (klasické dílo Gustava Steinbrechta) je velmi „horse-friendly“ kniha, napsána lidmi, kteří koním rozuměli. Věděli, že to funguje. Je to stejně logické jako fakt, že voda teče směrem z kopce a nikdy ne naopak. Zákony matky přírody.“

Již tedy nejste týmovým veterinářem. Na co jste při pohledu zpět pyšný?

„Za všechny ty roky nebyl žádný z koní v mé péči pozitivně testován na doping. Samozřejmě jsem dělal věci, které nebyly dovolené, ale byla to nutnost, neboť soukromý veterinář v přípravě udělal chybu. Práce týmového veterináře může být přirovnána k balancování na okraji propasti (nebo chcete-li k tanci na okraji kráteru sopky). Musíte vědět, co si můžete dovolit, ale hlavně musíte vědět, co udělat nesmíte. Neustále musíte mít na paměti, jaké následky by vaše činy měly pro toho koně.“

„Nové směrnice po Hongkongu to zjednodušily. Dřív to všechno bylo záludné. Ludgerův zákon byl: „Vše, co nemůžou najít, je povoleno.“ Nyní je toho povoleno více, pokud o to požádáme předem. Něco zůstává zakázáno, a to je dobře. Díky otevřenosti je jednodušší se starat o špičkové atlety. Ta tajuplná a záludná atmosféra ze stájí zmizela. V minulosti jsem se nikdy nebál, že by nějaký z koní v mé péči mohl být pozitivně testován na doping. Ale zase, nikdy jsem neprojížděl čtyřproudovou dálnicí se zakrytýma očima.“

Kdo je kdo: Jan Greve

Jan Greve studoval jeden rok na zemědělské univerzitě ve Wageningenu. Poté nastoupil na základní vojenskou službu. Tu vykonával v Amersfoortu a šťastná náhoda tomu chtěla, že se staral o koně v paláci Soestdijk. Pravidelně vyzvedával léky pro koně na klinice Everta Offereinse v Bosch a Duin. To v něm podnítilo touhu studovat veterinární medicínu. S legendárním Offereinsem pracoval mnoho let. V roce 1981 se musel rozhodnout, zda bude pokračovat ve své spolupráci s Offereinsem v Bosch a Duin nebo se vrátí ke svým kořenům. 1. ledna 1982 změnil Jan své působiště, vrátil se na rodinnou farmu v Haaksbergenu, kde založil kliniku De Watermolen.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: