Jakou pravdu skrývají přirozená kopyta zdivočelých koní?

Všechno to zkoumání pohybu divoce žijících brumbyů i domácích koní v různých podmínkách mělo, i přes další zajímavé a přínosné výsledky, vlastně jediný cíl: zjistit, jak vypadají „přirozená" kopyta, čili kopyta, která jsou formovaná pouze a jen přírodou. A samozřejmě mělo přinést i odpověď na otázku, zda jsou tato kopyta ideálním modelem pro péči o domácí koně.

Tým Dr. Briana Hampsona prováděl na velkém počtu kopyt brumbyů několik větších i menších výzkumů. Chtěl ověřit časté předpoklady mnoha různých „přirozených" metod kopytních trimů, že divoce žijící koně mají podobný, optimální tvar kopyt, která jsou zdravá, bez patologických změn. Chtěl také zjistit, které znaky či parametry jsou skutečně „přirozené" a je dobré je použít jako model pro úpravu kopyt domácích koní. A jakoby mimochodem se mu podařilo během jeho výzkumů vyvrátit několik tradovaných mýtů…

Jak už vyplynulo z části o životním stylu australských zdivočelých koní, mají brumbyové sice do jisté míry zdravý (rozuměj dostatek volného pohybu, čerstvý vzduch, …), ale často velmi těžký život, o který musí bojovat s mnohdy velmi nepříznivými podmínkami tohoto suchého a horkého kontinentu. Jejich kopyta je musí nosit den co den po různorodém terénu a zajistit jim dostatečně pohodlný pohyb, aby koně byli schopni dojít k vodě i k pastvě. To je důležité především v oblastech suchých a chudých na vodu, kde jsou napajedla od pastvin vzdálená mnohdy až desítky kilometrů. Tito koně neznají lidskou péči, o vše se jim stará příroda, proto se vědci zvědavě pustili do bádání, jak vlastně vypadá takové skutečné „přirozené" kopyto.

Které kopyto je to skutečně „přirozené"?

Jenže – ono neexistuje pouze jedno jediné „přirozené" kopyto. Tým Dr. Hampsona zjistil, že z 6 různých prostředí Austrálie a Nového Zélandu lze získat 6 různých typů kopyt. Pokud tedy uvidíte kopyto brumbyho, lze odhadnout, ve které oblasti kůň žil.

Na obrázku vlevo jsou schematicky znázorněné míry kopyta, které vědci na základě svých pozorování a měření považují za normální. Jsou to průměrné hodnoty koní žijících v různých podmínkách, včetně domácích zvířat, a odpovídají parametrům zdravých kopyt.

Přes všechny rozdíly (jak uvidíme dále) měli koně v Austrálii bez ohledu na oblast výskytu podobné dorzální, patkové a palmární úhly – můžeme je tedy považovat za přirozené parametry kopyt australských koní. Jak ale Hampson opakovaně upozornil, nemusí platit pro koně z jiných částí světa a nelze je pouze na základě těchto výzkumů považovat za ideální příklad pro kopyta koní obecně.

Ideál krásy nebo dílo zkázy?

Přes výše uvedených šest různých typů kopyt dle oblastí, v nichž koně žili, nejzajímavější bylo porovnat dva nejodlišnější typy – kopyta koní žijících na měkkém povrchu s kontinuální výživou a koně žijící na tvrdé, chudé půdě, kteří jsou navíc nuceni nachodit po tomto povrchu opravdu velké vzdálenosti, aby uspokojili své základní životní potřeby.

Kopyta koní, kteří žili na tvrdém povrchu, byla krátká, pevná, se silnou stěnou i chodidlem a na pohled líbivá – lze říci ideální. Ve skutečnosti pevná nejen vypadala, chovala se tak trochu jako tvrdá, nepoddajná krabice. Měla strmější patky (45°±2°) i boční stěny (84° vnější a 85° vnitřní), přední stěnu silnou 19-21 mm a chodidlo až 18 mm. Takové kopyto díky své pevnosti skutečně dokáže odolávat četným nárazům o tvrdý povrch a je dostatečně necitlivé, aby se kůň po tomto prostředí mohl bezbolestně pohybovat na dlouhých vzdálenostech, což potřebuje k přežití.

Na druhou stranu je ale natolik pevné (a málo pružné), že tyto nárazy minimálně tlumí a je i přes svůj upravený a téměř příkladný vzhled predispozicí k mnoha patologickým změnám, jak s překvapením zjistili vědci, když se podívali na vnitřní struktury. Pouze 3 ze stovky (!) zkoumaných kopyt takto žijících koní byla bez patologických změn! A co více, jednalo se o změny závažné. 70 % kopyt mělo zkostnatělé chrupavky především na vnější straně kopyta. Na dalším místě stálo chronické schvácení. Koně s těmito kopyty, tedy žijící na tvrdém povrchu a pravidelně chodící desítky kilometrů za vodou a pastvou, měli zcela jasné znaky poškození vnitřních striktur: kopytní kost byla v pouzdře pokleslá, a to až o 2 cm, lístky, které ji vlastně drží zavěšenou zevnitř kopytní stěny, byly nadměrně prodloužené (až na dvojnásobek délky lístků ostatních – zdravých – koní), deformované a sekundární lístky byly často zcela zničené. O funkčním závěsu kopytní kosti zde nemohla být ani řeč. Velké procento koní dokonce přišlo o špice kopytních kostí. Stěna těchto kopyt byla často obroušená až za bílou čáru, takže se vůbec nepodílela na nesení.

Tým dr. Hampsona provedl zajímavý experiment, kdy kopyta zatěžoval a zkoumal, které části se přitom dotknou země (viz obrázek vpravo): Ani při síle odpovídající cvalu se střel vůbec nedotkl země a kopyto neslo veškerou váhu jen na svém nosném okraji, tvořeném především mozolem okraje chodidla a patkami. Vzhledem k výše uvedeným nálezům (obrovské procento zkostnatělých chrupavek a ztráta špice kopytní kosti) je evidentní, že tlumící funkce těchto „ideálních" kopyt, ač s nejvyvinutějšími měkkými částmi, selhala. Ustoupila totiž jeho ochranné funkci: rohové pouzdro se doslova opancéřovalo, aby si ho koně při svých denních pochůzkách neobrousili do živého. Na druhou stranu díky tomuto silnému „obalu" mohli koně pravidelně ujít i s tak závažnými patologiemi velké vzdálenosti za vodou a potravou.

Tato kopyta byla vybavená velmi silnou stěnou, kterou také mnoho majitelů koní či kopytářů považuje za následováníhodný příklad. Vědci však zjistili, že neoprávněně! Síla stěny byla jen zčásti tvořená kvalitní rourkovou rohovinou. Zčásti se na ní podílely prodloužené a nefunkční lístky a zčásti nekvalitní „vmezeřená" rohovina, která je následkem ohnutí papil v oblasti korunky. Nadměrně silná stěna koní žijících v tvrdých oblastech Austrálie tedy není nic pozitivního a není to ani obecná známka zdraví koní. Je to pouze vedlejší efekt příliš velkých sil působících na kopyta koní a deformujících jejich závěs i papily. Pro zajímavost jedna malá tabulka:

Ošklivé, ale zdravé

Naprosto jinak vypadala kopyta koní žijících na měkkém povrchu. Nebyla ani trochu pěkná, jejich stěna byla dlouhá a přerostlá, mnohdy vylámaná, silně asymetrická, přerostlé patky zvedaly trochu i palmární úhel kopytní kosti. I přes svůj skutečně neatraktivní vzhled však tato kopyta nebyla tolik nemocná, naopak, u koní, kteří žili a pohybovali se v písku a měli po celý rok téměř stejnou potravu (oblast zálivu na severu Austrálie), byla kopyta nejzdravější. Lístky byly pevné, krátké a plnily svoji funkci: kopytní kost byla v pouzdře dobře zavěšená. Přiměřená tloušťka rohoviny také umožnila správnou funkci kopytního mechanismu a s ním i tlumení nárazů. Jak Hampson uvedl, procento patologických kopyt se příliš nelišilo od procenta patologických kopyt v ostatních oblastech, ale jednalo se o patologie méně závažné: „sukně", praskliny, rozštěpy, laterální nerovnováha. Hampson při té příležitosti zmínil, že laterální nerovnováha kopyt je do jisté míry normální stav. Důležité je, že tato kopyta zdaleka neměla problémy s kostmi, klouby, chrupavkami a pokud nebyl pobyt v měkkém prostředí spojen s nepřiměřenou pastvou, nevyskytovala se zde ani laminitida.

Pokud však koně žili v měkčím prostředí, ale jejich potrava (pastva) prodělala během roku výrazné změny, čili v období dešťů náhle vyrostla tráva bohatá na živiny, vysoké procento koní se schvátilo a například v oblasti „kanálů" uprostřed Austrálie bylo právě toto schvácení obrovskou selekcí místní koňské populace. Také kopyta koní z Nového Zélandu, kteří vlastně žijí na měkkých a velmi bohatých pastvinách, jevila skoro v polovině případů známky schvácení. Narozdíl od jejich australských kolegů se však tito koně nemusejí po celý rok příliš pohybovat a „nevadí" jim, že se jim chodí špatně; voda i potrava je všude kolem a bolest kopyt pro ně není jistou příčinou smrti.

Zdravá „přirozená" kopyta – nebo ne?

Na začátku přednášky o patologických kopytech nám Hampson ukázal obrázky „hezkých" kopyt koní žijících na tvrdém a vedle nich olámaná asymetrická kopyta koní z měkkého prostředí s dotazem, která kopyta bychom preferovali u svých koní. Nepřekvapivě většina posluchačů hlasovala pro kopyta „hezká". Na konci této přednášky bylo jasné (a kdyby nebylo, Hampson to ještě zdůraznil), že větší „výhrou" jsou kopyta, neotužená nadměrným pohybem na tvrdém povrchu, se slabší stěnou a s patologiemi sice viditelnými, ale se zachovanou tlumící funkcí.

U koní žijících na tvrdém povrchu a chodících denně mnoho kilometrů už nadměrně silná stěna upozorňovala na patologické změny, mnozí koně měli deformované kosti, kopytní chrupavky, problémy s klouby a lístky, trpěli chronickou laminitidou a například, jak Hampson uvedl, už jen vyvedení některých jedinců z měkčích cestiček na kameny znamenalo kulhání. Zajímavé bylo, že právě kopyta koní z tvrdého povrchu měla nejvíce extrémů: našla se zde kopyta s nejvíce patologickými změnami, ale i kopyta nejzdravější.

Patologie kopyt byly přítomné už u novorozených hříbat, která hned po narození musela ujít mnoho kilometrů za svojí matkou. Tato hříbata často kulhají už od prvního dne života, jak bylo na některých videozáznamech vidět, takže tvrdo a nadměrný pohyb není příliš optimistický start do života, který bychom měli kopírovat do našich domácích chovů.

Nikdy neříkej nikdy…

… tvar kopyt totiž není neměnný. Naopak, kopytní pouzdro se velmi dobře – a velmi rychle – přizpůsobuje novým podmínkám. Není se proto čemu divit, že můžeme ořezávat kopyta do „ideálního" tvaru a přesto se nám budou za pár dní zase „rozjíždět". V takovém případě je očividné, že onen ideální tvar je ideální pro zcela jiné podmínky, než má náš kůň.

Pojďme se blíže podívat na ještě jeden zajímavý pokus Dr. Hampsona, o němž jsme se zmínili už v minulém článku: na výměnu šesti koní z pouštních podmínek do podmínek hojnosti a naopak.

Koně z měkkého povrchu, kteří byli převezeni do pouště, nachodili za 16 týdnů, po které byli sledováni, 1000 km. Kromě toho, že se výrazně změnil i jejich výživný stav, došlo k nevídanému přetvarování jejich kopyt. Kopyta se zúžila, snížila, hrany obrousily – začala se podobat oné „krabici", kterou jsem popsala kousek výš. Zajímavé je, že se rychlost růstu kopyt zdvojnásobila a za tuto krátkou dobu koním odrostlo skoro celé kopyto. Pohyb po tvrdém, síla nárazů, jejich počet, to je se vší pravděpodobností stimul, který růst rohoviny uspíší. Nicméně tito koně nebyli sledováni průběžně (pouze po vypuštění a potom až za 16 týdnů), takže vědci nevědí, zda a jak tito koně během sledované doby kulhali. Případné kulhání by však stejně nemuselo být pouze a jen známkou bolesti kopyt; tito koně nebyli zvyklí tolik chodit a jistě se jim aspoň zpočátku výrazně ozývaly všechny svaly.

Skupinka koní, kteří byli z pouště převezeni do prostředí měkkého a hojného na potravu, toho nachodila podstatně méně, za dobu 6 měsíců ušla 800 km. Jejich kopyta se během té doby doslova „rozjela", rozšířila se, stěny začaly přerůstat, ale růst rohoviny se zpomalil. A co víc – všichni tito koně se na hojné pastvině schvátili.

Protože obě šestice sledovaných koní měly velmi podobný genetický základ, bylo jasné, že tvar jejich kopyt byl ovlivněn prostředím: je důležité, co má kůň pod kopyty a kolik toho nachodí. To platí nejen pro brumbye, ale i pro domácí koně. Pokud koni změním prostředí, změním i jeho kopyta; pokud chci změnit jeho kopyta, bez úpravy prostředí to nepůjde. A budeme-li uvažovat o úpravách kopyt, je třeba mít na mysli Hampsonova slova: „Kopyto má především vyhovovat koni!"

Tím ale nekončíme. Přednáška Dr. Briana Hampsona nás seznámila i s několika výzkumy a úvahami na téma úpravy kopyt a různých metod kopytního trimu. Jsou některé úpravy skutečně prospěšné? Kopírujeme z přírody skutečně jen to dobré? Odpovědi vám přineseme zase za týden, kdy se zaměříme na praktické důsledky a aplikace tohoto výzkumu.