SEZÓNA PRVNÍ: Velké očekávání!

(Listopad 2015, Váňov - Bohuslav.)

„Jdeme se podívat na koně, do výběhu?"

„Jo, můžeme..."

Po ježdění nikam nespěcháme, takže opravdu vyrážíme, hrát takovou tu pitomou hru „kdo rozpozná víc koní". Stádo čítá plus minus čtyři desítky dostiháků a v soutěži tradičně vede Veronika, která má lysinky a ponožky a jména našprtaná z domova, a na konci rozlehlé pastviny stojí hnědák, se spíš ošklivou než hezkou hlavou, bez odznaků. A žádný výdech nadšení či jiná ovace se fakt nekoná.

„A tohle je co?"

„Tohle?" bádá hlasitě Veronika. „Tohle asi bude ten náš, Kateřino. Víc už jich tady není."

A měla pravdu.

A jak se stát majitelem dostihového koně?

Syndikát majitelů dostihových koní není v naší české kotlince novinkou. „Provoz" aktivního dostihového koně nepatří mezi levné záležitosti, jeden dostihový rok stojí majitele plus minus 150 tisíc. Syndikát majitelů umožňuje provozní náklady rozpočítat mezi více osob, takže pokud jste v syndikátu čtyři se stejnými podíly, každý z vás vyplácne ročně plus minus 40 tisíc. Ale co když je i tato částka nepřijatelně vysoká?

Myšlenka syndikátu umožňujícího členství i méně movitým zájemcům se zrodila v hlavě čtyřem nadšencům a Josef Váňa jejich nápad podpořil. A tak jsme s Veronikou a Evou vyplácly každá litr; s vědomím, že plnit se mají i sny typu „a až jednou budu stát v tom paddocku jako hrdá majitelka, i když třeba herka doběhne poslední v dostihu páté kategorie".

Syndikátní koně

Jak již bylo uvedeno, koně našemu syndikátu majitelů „propůjčil" Josef Váňa. Sestava se párkrát změnila, neboť původní plány počítaly se dvěma svěřenci, ale nakonec nám „zůstal" právě onen nevýrazný hnědák. Hnědák, kterého jsem v létě viděla běžet v Mostě a kterého jsem Veronice popsala větou „trošku to vypadalo, že tempo je v jeho režii, a trapně zhasl až před cílem. Byl druhý, ale prohrál mi tím pivo. A ten asi úplně hodnej nebude."

A hodný opravdu nebyl, o čemž jsme se pár dní před jeho prvním startem v barvách našeho syndikátu přesvědčili, a to během tréninku v dechovkách. Že je s námi v lotu Theophilos, bylo víc slyšet než vidět, protože si pauzy mezi výstupy a sestupy krátil vyhazováním, které puberťácky doplňoval kvíkáním, a když padl dotaz, kdo toho koně bude před dostihem vodit, nastalo vypovídající ticho.

A že prý by si ho měly povodit „majitelky", což jsme s Veronikou po salvě smíchu zdvořile odmítly. Uvedený důvod „Když přece budeme za dámy, tak na nás nemůže slintat natěšený kůň!" byl samozřejmě alibistickou výmluvou, protože Theophilos prostě mezi svatoušky nepatří.

Start „našeho" koně byl kvůli šrámu na noze dvakrát odložen. Mezitím ve Váňově proběhly návštěvy členů syndikátu, na které se nám třem dorazit nepodařilo, a vtipně dopadl i výběr barev dresu, kdy z třech variací členové odhlasovali přesně tu, která se nám líbila nejméně. Radost projevil pouze můj muž, protože barvy korespondují s dresy jeho oblíbeného hokejového družstva, a že prý nás na první Theův dostih rád odveze a barvy naší stáje si klidně obleče také. Jenomže barvy oblečení jsou málo, a tak jsme s Veronikou do Theova premiérového boje vyrazily vyzbrojeny silnějším kalibrem - zelenými parukami. Protože když už, tak pořádně!

Poprvé, aneb „Prosím, prosím o bezprostřední info!"

Evičku nám bohužel pracovní povinnosti mléčné výroby od účasti v Pardubicích odstřihly a náš dostihový kůň světu ukázal, že je rodilý showman. Syndikát, čítající v onen významný den cca 70 členů, zabral slušnou část paddocku, byť fandit osobně přijela zhruba polovina, a čas jsme si krátili parafrázemi „jaké jsou vaše pocity?", protože sledovat dostihový cvrkot z vnitřku paddocku bylo samozřejmě euforické. Kdo by to byl býval před rokem řekl?

I Theův zkušební cval byl vzrušující. Poté, co Veronika ve svátečních šatech přelezla dvoje zábradlí a já na to samé místo přišla slušně a vychovaně dveřmi, jsme se v lóži pronajaté syndikátu usadily a spustily polemiku na téma, jestli z toho bude podívaná anebo průser, a jestli toho koně vůbec máme rády (samozřejmě máme:-))

"Prosím, prosím o bezprostřední info. Všechny zdravím a roním slzy do mlíka!:-)"

Eva totiž byla s námi stále, prostřednictvím SMS.

Odpověď: "Zatím žádná zlomená noha. Máme vlastní tribunu, za chvíli jdeme do paddocku."

O necelou půlhodinu později: "Tak celé to bylo ultra vtipné. Náš kůň nejdříve odložil rajťáka v paddocku a v dostihu statečně došel ke trojce, kde jezdce znovu odložil. A pak si šel zaskákat na tribunu mezi lidi. Ale všichni jsou živi a zdrávi!:-)"

Odpověď: ":D Super :D Díky."

Vzrušení z prvního dostihu našeho koně sice skončilo po necelé minutě, ale mohli jsme se alespoň těšit na příště, kdy to určitě bude delší. Možná kdyby pořadatel zvážil přidání dostihu vedoucího skrz tribunu, byly by případné šance na výhru rozhodně vyšší...:-) Faktem však je, že právě „tribuna" a „rodeo v paddocku" se staly nedílnou součástí shrnujících článků Theovy kariéry. Lepší vstup do podvědomí dostihových fajnšmejkrů si náš kůň nemohl přát. A vlastně i jezdec Patrick Boekhout, který dostál přezdívce „létající Holanďan".

Podruhé aneb „zelené vlasy bez vlasů"

Reparát Theo skládal opět v Pardubicích, tentokrát v dostihu o dvě kategorie vyšším a se zkušenějším žokejem, Josefem Váňou ml. V týmu pro změnu chyběla Veronika, toho času na dovolené u moře, a tak jsme s Evou ochutily pozici „smažící se ve vlastní šťávě", protože počasí se rozhodlo nás nešetřit a ve stínu bylo minimálně čtyřicet. Strach o holý život mi nedovolil už tak přehřátou hlavu korunovat zelenou parukou; bohatě stačilo, že se mi ve vedru rozlepily obě boty a neustále jsem ztrácela podrážky.

Theo si vyzkoušel klasickou steeplechase. Kurz sice skrz tribunu nevedl, ale do posledního oblouku vbíhal z dobré pozice a pár vteřin to vypadalo, že souboj o vítězství propukne. Heroický výkon mezi o dvě třídy lepšími soupeři se nakonec nekonal, ale čtvrté místo již bylo „za peníze" a sluncem seškvařená členská základna syndikátu si zafandila dostatečně.

Úkol splněn!

Potřetí již kompletně. A se vším všudy!

Třetí zájezd do Pardubic, parafrázovaný cimrmanovskou hláškou o výletě na Kokořín, proběhl již v plné sestavě - zelené vlasy a královna Eva. Byla to právě ona, kdo mi cestou na tribunu oznámil, že si pro sázku vybírá osmičku, protože osmička dnes vypadá fakt dobře, a verdikt mě úplně nepotěšil, protože na Thea jsem plánovala vsadit já. Dvě na jednoho koně jsme v rámci interní soukromé sázky hrát bohužel nemohly, a tak jsem mohla pouze bezmocně přihlížet, jak náš kůň přebírá vedení, aby záhy soupeře deklasoval jedenáctidélkovým náskokem.

Vyskytla se teorie, že ve skutečnosti kůň prchal před řevem naší Veroniky, jejíž fandění by z fleku zahnalo na útěk rotu Husitů, ale vítězství bylo nezpochybnitelné, a tak byl pořadatel dostihů postaven před zbrusu nový typ problému: do „chlívku" pro vítěze se mu členská základna našeho syndikátu tak-tak vešla. A to jsme zdaleka nebyli všichni! :-)

Počtvrté sice bez nás, ale za to v televizi. Při Velké pardubické!

Vítězstvím v trojkovém dostihu si náš Theo sice vylepšil GH (generální handicap), ale zároveň vyvstal problém, kam ho přihlásit. A protože se v práci nepřestával zlepšovat, rozhodl se trenér Josef Váňa přijmout výzvu, a koně, který před rokem běhal dostihy páté kategorie, zařadil do elity chystané pro nejdůležitější pardubický mítink sezóny. Skutečnost, že náš kůň poběží v dostihu, po němž bude následovat už jen Velká pardubická, nám lehce zkomplikovala dvojice neodmyslitelných faktů.

Zaprvé - Velkou pardubickou zásadně sledujeme v televizi, protože v obýváku na sedačce nehrozí davy lidí a fronty na záchody, a zadruhé interní sázka, v níž koně volí první ten, který vyhrál v sázce předešlé. A jelikož jsme Theovi věřili všichni, vřava vypukla již v Ceně Labe a Theo připadl Veronice.

Způsob, kterým Veronika napomáhala Theovi ve finiši, zůstane u sousedů určitě nezapomenut. Ono sedět v obýváku u televize s fandítky, dalekohledy a foťáky není úplně obvyklé, a těch pár vteřin, kdy to vypadalo, že Theophilos posune hranice nemožného a urve nám nejcennější trofej roku, bylo naprosto báječných. Výsledné druhé místo nakonec umocnil hřejivý fakt, že našemu koni fandili i lidé, kteří by jinak jen počkali, jestli se na Taxisu bude/nebude padat a jestli Velkou zase vyhraje takovej tamten, co pak nakonec stejně nevyhraje.

Sejdeme se ve Váňově

Poslední sezónní setkání syndikátu proběhlo začátkem prosince, u samotného pana trenéra. Josef Váňa je výtečný hostitel. Nabídl tekuté občerstvení i z osobního zdroje, zařídil nám přesun Thea z druhé centrály, abychom se mohli pokochat, a zájemcům o svezení propůjčil jednoho ze svých dostihových svěřenců. Členové mohli v příjemném domácím prostředí přednést nejen dotazy, ale i nashromážděné emoce či nápady, a že prý stálo za pokus mít v syndikátu i koně běhajícího dostihy rovinové.

A že uvidíme napřesrok! :-)

SEZÓNA DRUHÁ: Je nás víc a víc!

První syndikátní sraz 2017 proběhl sice v den mých narozenin, ale bohužel bez Veroniky i Evy. Přivítání s tvářemi syndikátu ale fajn bylo, taková už skoro rodinná sešlost, a pochopil to zřejmě i sám Theo, protože se nechal davem příznivců bez náznaků paniky obklopit a obdivovat. Informace, že bude přihlášen buď do Lysé nebo do Pardubic, ve mně zažehla plamínek naděje týkající se volby druhé, protože ta ohledně dopravy již reálná byla, ale osud potvora tomu nechtěl.

A tak jsme s Veronikou požádaly o zpravodajství po telefonu, protože co čert nechtěl, Prvomájovou steeplechase televize nepřenášela. A zatímco jsme klestili křoví na pastvinách, náš Theo v sedle s Janem Kratochvílem ukořistil své historicky první vítězství v dostihu první kategorie a zároveň si latentně požádal o úvahu nad účastí ve Velké pardubické.

Start ve Velké pardubické obnáší i nutnost absolvovat kvalifikační dostih. A byť jsme se s Veronikou úporně modlily, že by fakt nebylo fér, aby se nám termín křížil s dovolenou, modlitby samozřejmě vyslyšeny nebyly. Theo nastoupil na start kvalifikačky hned v červnu, do sedla se mu vyhoupl Marek Stromský a sledovat hnědákův dosud nejnáročnější dostih kariéry na mini obrazovce tabletu kdesi v Řecku bylo regulérní emocionální peklo! :-)

Čtvrté místo mezi elitou překážkářů v kvalifikaci potěšilo, ale na „Velkou" to ještě nebylo, a že letos Theo v den VP poběží buď Cenu Vltavy anebo prestižnější Labe. A coby rozcvičku mu trenér vybral dostih v Mostě, kam jsme - konečně - osobně dorazily i já s Veronikou.

Mostecký kulečník

Velkou mosteckou steeplechase provázela tzv. čokoládová sázka, která vzešla od ošetřovatelky Sundary, tréninkového kolegy a zároveň největšího Theova soupeře. Personál horní stáje se rozdělil do dvou táborů, kdy většina preferovala top favorita Sundaru, a dostih tak rázem získal zcela nový odér, neboť v sázce byla i plná krabice sladkostí!

A drama opravdu proběhlo, byť s poněkud nečekanou koncepcí. Bohužel pro Sundaru dostih skončil pádem na překážce, a aby infarktové stavy na tribuně mohly vygradovat, v útěku pokračoval bez jezdce. A předvedl nám, jak vypadá živý kulečník, když se bočně v plné rychlosti pokusil sestřelit jak jinak než našeho Thea (naštěstí neúspěšně, protože Josef Bartoš karambol se ctí useděl). Finiš slibně nabízel výhru „start - cíl", ale Theo otřesený srážkou se Sundarou silami potřebnými k odražení útoku soupeře již nedisponoval a o vítězství přišel.

Aneb jak vtipně prohlásil Martin Cáp: „Váňovci si vystačí úplně sami, v krajním případě i sami sebe likvidují!" :-)

Ke vší smůle se následky mosteckého kulečníku projevily i v tréninku, svalové problémy Theophila vyřadily z plného tréninku a bylo otázkou, jestli v rámci Velké pardubické vůbec vyběhne. Nakonec se jej podařilo připravit do nejkratšího z rámcových dostihů, kdy si v sedle s Josefem Váňou ml. „zopákli" loňské druhé místo, tentokrát nejen s fatální chybou na prodlouženém Taxisu, ale i s neuvěřitelným finišem, který mě a Veroniku - opět v roli televizních diváků - ze sedadel zvedl ještě hlasitěji než vloni. Jen škoda, že televizní přenos nám neumožnil být svědky Theophilových kreací v paddocku, neboť jeho vzpínání (neboli pouštění draka) či dechberoucí stranové práce si koledují i o vstup do disciplíny drezurní.

Poslední letošní dostih Theo absolvoval ve Velké Chuchli, kde jsme s Veronikou chyběly, ale kde nás zastoupila Eva. Ve Velké národní steeplechase se však projevila únava z náročných bahenních Pardubic, a tak si Theo s Josefem Váňou v klidu docválali pro místo šesté, za mohutného aplausu čtyř desítek členů syndikátu.

Bude mejdan! :-)

Závěrem je nutné poděkovat: zaprvé zakladatelům, kteří s odvážnou myšlenkou stohlavého syndikátu na půdě české dostihové scény vyrukovali, zadruhé Váňovcům, díky kterým se Theophilos vypracoval z pětkového průšviháře na jedničkového šampiona. Někdo na výborného koně čeká celý život, někomu spadne do klína takříkajíc sám od sebe (čehož si samozřejmě jsme vědomi), a nezbude než doufat, že zdraví a štěstěna našemu syndikátu zůstane nakloněna a příští rok se možná opravdu sejdeme na startu Velké pardubické.

Ideální vánoční dárek? Kus dostihového koně a spousta zážitků!

Protože pokud vás činnost syndikátu zaujala, rádi vás ve svých řadách uvítáme.

Roční členský poplatek na sezónu 2018 je možné uhradit již nyní, a když budete rychlí, stihnete i syndikátní dýchánek u Josefa Váni, v sobotu 25. listopadu. Svařák, slivovice, občerstvení a samozřejmě Theophilos! :-)

CO JE DOSTIHOVÝ KLUB ISPORT.CZ?

Veřejnosti otevřený dostihový klub, který si klade za cíl vlastnit jednoho či více dostihových koní a umožnit tak členům za minimální roční poplatek prožívat pocity majitelů závodních koní. Zatím Josef Váňa klubu pronajímá hnědáka Theophila.

JAK SE STÁT ČLENEM?

Objednejte si členství na stránkách www.dkfans.cz, nebo na www.isport.cz/dostihovyklub.

KOLIK ČLENSTVÍ STOJÍ?

Pro příští sezonu se prodávají jednotlivá členství za 1500 korun, párové členství za 2000 korun a rodinné členství za 3000 korun.