Když se mi po několika týdnech a řadě urgencí nedostalo žádné odpovědi, zvedla jsem telefon a zavolala jim. Jak překvapivé bylo zjištění, že jim zrovna chybí lidi a někoho hledají. „Víte, my bychom vás vzali, ale potřebujeme někoho HNED," znělo z telefonu. Zmocnila se mě vlna vzrušení. Na takovou rychlost jsem nebyla připravená. Protože se o tento přístup k ježdění a trénování zajímám již několik let (absolvovala jsem jako divák tříletý kurz v Rakousku), řekla jsem si, že je to teď, nebo nikdy.

Souhlasili, abych přijela na konci měsíce. Na zařízení všeho potřebného jsem měla necelé 3 týdny. Zařizování bylo hodně a čas letěl rychle. V první řadě jsem musela sehnat koně, kterého bych vzala s sebou. V té době nebyl moc velký výběr, tak jsem se rozhodla pro osmiletou teplokrevnou klisnu Pepi, na kterou jsem se byla před nedávnem podívat. Pepi toho moc neuměla, měla za sebou špatné zkušenosti, ale měla být zdravá. Říkala jsem si, že je dobrý nápad vzít nepřiježděného koně, se kterým si projdu výcvik pěkně od začátku. Pro jistotu jsem se domluvila s veterinářem na předkupní prohlídce. Díky jeho vytíženosti mohl až nedlouho před plánovaným odjezdem. Musela jsem věřit, že nic vážného nenajde. Byly to trochu nervy. Prohlídka vypadala dobře, dokud nedošlo na cval. Klisna nebyla schopná normálně cválat, veterinář odhadoval neurologické poškození. Docela mi zatrnulo, protože nebyl čas hledat jiného koně. Byla jsem ale ujištěna, že klisnu nic nebolí, že může normálně pracovat a že cval by se měl časem zlepšit.

Tak jsme se jednoho slunečného rána objevily poblíž Lyonu ve stáji Haras de Fuyssieux. Kolem Lyonu je krásně. Zimy jsou mírnější, dny delší a počasí často slunečné. Stáj se nacházela v zeleném údolí poblíž vesnice Montcarra. Statek byl na polosamotě a většina budov sloužila k ustájení koní. K dispozici byly staré, různě velké boxy, hala 20x40 m se zrcadly, venkovní jízdárna a mnoho hektarů výběhů a pastvin. Celkem tu bylo kolem 40 koní různých plemen (lusitano, selle français, franche montagne, plnokrevník, ...). Asi polovina z nich žila celoročně na pastvině. Ostatní byli přes noc v boxu a den trávili ve velkých výbězích. Koně patřili z části majitelům stáje a z části soukromým osobám, převážně rekreačním jezdcům.

My stážisti jsme měli na starosti 9-10 koní patřících Philippovi, Bee a nám. Měli jsme na starosti veškerou práci kolem koní - kydání, vodění do a z výběhů, dekování, krmení, příprava koní pro trenéra a jeho ženu, práci s jejich koňmi v době jejich nepřítomnosti, čištění dvora, oprava výběhů, atd. Protože jsme si o koně pečovali sami, měli jsme ustájení se slevou, tj. za 330 eur/měs. Technicky nebylo zázemí stájí dobře vymyšleno. Spoustu času jsme strávili zbytečně vyvážením koleček hnoje daleko od boxů, jejich následným přeskládáváním do malé lžíce traktoru, ze které to pořád padalo, a také voděním koní do vzdálených výběhů, kde bylo třeba cestou otevřít a zavřít několik ohrad. Normálně na to měli 3 stážisty, ale v době, kdy jsem přijela, měli 2 stážisty pod stav a všechnu práci dělal Gerd, stážista z Rakouska, s dočasnou pomocí jedné místní slečny. Po mém příjezdu slečna okamžitě přestala cokoliv dělat, takže práce zbyla na nás dva. Třetí stážista i nadále chyběl.

Začínali jsme kolem 7 hodiny ráno krmením a kolem 8 přijížděli Philippe s Beou. Oba v té době měli 3 koně, ale s některými nepracovali. Gerd připravoval dva valachy pro Philippa a já měla na starosti koně Bey. S majitelem stáje bylo domluveno, že od pondělí do soboty máme od 8 do 12 hodin k dispozici halu jen pro nás. Od 12 do 20 hodin byla hala pro ostatní členy stáje a my tam nesměli. V neděli Philippe do stáje nejezdil a do haly mohl kdokoliv kdykoliv. Po skončení dopoledního ježdění (po dvanácté hodině) jsme koně nakrmili (včetně jejich speciálních homeopatik, prášku z ječmene a mořských řas, slané vody, vitamínových směsí a smradlavé hnědé tekutiny s „efektivními mikroby"), odvodili do výběhů a zametli dvůr. Tou dobou už bývalo kolem půl druhé. Následoval rychlý oběd a hurá zpět do stáje. Vykydat, připravit seno a před setměním přivést koně zpět. V sedm večer jsme si konečně sedli. Pak ještě bylo třeba rozdat večerní jádro, ale to už byl detail.

Bydleli jsme přímo u stáje v malých pokojích, z nichž jsme asi 30 m přes dvůr chodili do kuchyně a koupelny. K dispozici jsme měli telefon a internet. To vše bez vytápění nás každého stálo 290 eur/měs. Po zkušenostech z Nového Zélandu, kde také byl problém s topením a domy bez izolací, jsem přijela na zimu připravená. Kromě zimních bund a lyžařských kalhot jsem si přivezla i teplý spacák, termofor, deku z ovčí vlny a termosku na čaj. Když pak v zimě klesala teplota k -19 °C, byla jsem za ně moc ráda! Hlavní zásada: nepít večer. Když se párkrát stalo, že se mi v noci chtělo na WC, hodně jsem zvažovala, jak to udělat, abych nemusela těch 30 m mrazem. Pár dní před mým příjezdem se majitel stáje ustrnul a pořídil nám do kuchyně přenosné topení. Topili jsme jen 2-3 hodiny večer a palivo nás tak vycházelo kolem 50 Eur/měs.

Díky nepřítomnosti třetího stážisty jsme měli lekci s Philippem každý den kromě neděle. V době, kdy byli Philippe a Bea v zahraničí, jsme hodiny neměli a naopak jsme pracovali i s jejich koňmi. Po dvou měsících bez nároku na volno jsme si vynutili třetího stážistu. Přibyla nám moc milá slečna z Německa. Od té chvíle jsme se o lekce střídali. Takto to fungovalo jen další dva měsíce, protože majitel stáj prodal a všichni se museli odstěhovat. Německá stážistka odjela domů a Gerd, kterému jeho roční stáž skončila, začal pracovat pro nové majitele stáje. Můj osud byl nahnutý a chvíli to vypadalo, že taky budu muset domů. Nakonec Karl s manželkou našli novou stáj a rozhodli se ponechat si mě.

Nová stáj byla asi 200 km daleko v Provence, zatím neměla dokončenou halu ani jízdárnu a Philippe s Beou hledali v Provence dům k bydlení. To se nakonec zdařilo, ale přesun do Provence byl možný až za 3 měsíce. Pro přechodné období bylo nutné najít stáj nedaleko Montcarry. Díky tomu jsem měla možnost podívat se po okolí do několika stájí.

V okolí Lyonu je koní spousta. Nachází se tam mnoho osamělých stavení, menších vesnic a měst. Najdou se tam výběhy s pár koňmi, které mají lidé doma, ale i stáje s různým zaměřením. Od jara do podzimu se všude pasou krávy zdejších farmářů. Stáj ve Fuissieux byla celkem výjimečná, protože měla pěknou halu a k tomu velké pastviny. Seno ani jádro nebylo moc kvalitní (seno nám koně často nechtěli žrát a každý balík byl kvalitativně úplně jiný; jádro vypadalo jako bohaté müsli, ale moc výživné nebylo), ale jinak se tam koně měli dobře. Že bude problém najít něco srovnatelného, jsme netušili.

Francouzskou specialitou jsou jejich ponykluby. Francouzské děti ve středu nechodí do základní školy a jejich zaměstnaní rodiče pro ně potřebují na tenhle den nějaké hlídání. Proto je ve Francii spousta ponyklubů, které jsou vždy ve středu a sobotu zcela vytížené dětmi. Zbylé dny sem děti nechodí, protože jsou dlouho ve škole a neděle tráví s rodiči. Ponykluby proto často nabízejí i ustájení pro soukromé koně. Typicky mají dost výběhů, jízdárnu a nějakou malou halu (např. 20x20 m). Ježdění je zde povinně s helmou pro všechny, nejen pro děti. Díky této masivní členské základně je jezdectví pátým nejčastěji provozovaným sportem Francie. Proto také byla francouzská jezdecká veřejnost pobouřena, když jejich televize nevysílala během letošní olympiády téměř nic z jezdeckých disciplín. Kdo však měl přístup k internetu, mohl veškeré klání sledovat ze záznamu na soukromé jezdecké televizi.

Kromě ponyklubů se zde vyskytují stáje zaměřené na sport, hlavně parkur, podobné těm našim. Drezura ve Francii není moc populární, což je do značné míry spojeno s jejich nejčastějším a nejoblíbenějším plemenem, selle français, které je dlouhodobě šlechtěno na skoky. Na lokální úrovni se běžně skáče 115 - 125 cm. Soutěže jsou odstupňované po 5 cm a nezřídka se na ně jezdí do vzdálenosti větší než 100 km. Často jsou k vidění kvalitní povrchy jízdáren a hal. Tomu všemu také odpovídají vyšší ceny za služby s jezdectvím spojené (ve Francii jsou ale i platy 4x vyšší než v ČR). Za ustájení se kolem Lyonu běžně platí 300-400 eur/měs. Za okování všech 4 nohou se platí od 45 do 90 eur, za vystrouhání 25 - 35 eur. Zajímavé je, že není nutná přítomnost majitele koně. Kovář si koně přivede z výběhu či boxu, odvede svou práci a pak koně zase odvede zpět. Majiteli nechá na místě fakturu. Někteří nepoužívají stoličky, ale strouhají a kovají na koleni. Běžná je i návštěva osteopatů, což je obdoba našich fyzioterapeutů. Za jednu návštěvu zaplatíte kolem 100 eur. Za zubaře dáte od 70 eur výš, očkování kolem 40 eur. Sportovní koně očkují jako u nás na chřipku a tetanus, nesportovní koně často jen jednou za dva roky na tetanus (některé ani to ne). Problematický je častý výskyt pyroplasmózy, parazitického onemocnění, které zde přenášejí hojná a neuvěřitelně velká klíšťata. Tato nákaza může probíhat bezpříznakově nebo může koně i zabít, záleží na imunitě koně. Statisticky je prý každý čtvrtý kůň v oblasti nakažený.

Zajímavou stájí nedaleko Lyonu je stáj Michela Roberta, olympijského reprezentanta Francie v parkuru. Má vnitřní stáj pro 20 koní navazující na zděnou halu 25x60 m s geotextilním povrchem, velkou venkovní jízdárnu a výběhy s terénními skoky. Koně zde ale do výběhu nikdy nechodí. Stojí ve svých nastlaných boxech, zabalení do dek a každý měsíc včetně léta jsou kompletně ostříháni. Po ježdění je nastříkají speciálním sprejem s alkoholem, aby rychleji uschli, vyčistí je a zabalí do dek a bandáží pro zítřejší „použití". Tím šetří čas před ježděním, protože nemusejí koně čistit. Sedla jsou také zajímavým tématem ve Francii. Michel Robert používá typ Prestige, který byl vyvinut přímo pro něj. Většina lidí v regionu ale používá sedla zdejšího sedláře jménem Luc Childeric. Sedla jsou to pro jezdce velmi pohodlná, pěkná. Nové stojí 3500 eur. Asi proto zde lidé svoje sedlo používají na všechny koně, které jezdí, a nehledí moc na to, jestli koni sedí nebo ne.

Další typický znak francouzských jízdáren a klubů je, že nesmíte ve stáji trénovat s nikým jiným, než s místním trenérem. To naštěstí nebyl případ stáje v Ruy, kam jsme se na přechodné období přestěhovali. Majitel je parkurový jezdec do úrovně našeho „ST", který se částečně živí výcvikem a prodejem koní. Jak už to bývá, skákat umí pěkně, vzdálenosti ke skokům vidí dobře, ale tím jeho umění končí. U Karla si uřízl ostudu, když po zhlédnutí školního kroku prohlásil, že ta pasáž je moc krásná a že by ji chtěl taky umět. Nicméně stáj má zorganizovanou velmi dobře, všude čisto, krmení kvalitní a ještě jsem bydlela hned u stáje. Pronajal mi část svého bytu, který využíval jen jako kancelář. Jaký luxus najednou bylo mít koupelnu hned ve vedlejší místnosti a navíc v ceně vytápění. Bohužel zase chyběl internet, takže jsem začala často navštěvovat McDonalds v nedalekém městě.

S majitelem byla rozumná domluva. Možná i proto, že jsem mu zadarmo pomáhala ve stáji. Po několika týdnech přišel za mnou, že se mu líbí pokrok, jaký jsem s Pepi udělala, a požádal mě o ježdění svého sedmiletého valacha se soutěžní výkonností 125 cm. Prý si s ním už nevěděl rady a byl z něj naprosto otrávený. Kůň to byl velký, stále ještě rostl, dobře ovladatelný a při změně směru si uměl ve cvalu přeskočit. Nic dalšího neuměl, ale že byl jemný a vstřícný kůň, rychle se lepšil. Když jsem na něm seděla podruhé, přišlo se podívat i pár dalších lidí ze stáje. Byla jsem z valacha naprosto nadšená. Vychvalovala jsem ho, jak je pohodlný, ochotný a snadný. Byl to zdaleka nejlepší kůň, na kterém jsem kdy seděla. Majitele i ostatní jsem tím částečně pobavila a částečně vyděsila. „Cože, on?!? To kdyby sis sedla na Pamellu! Tenhle nic extra není," znělo od nich. Pamella byla bílá, devítiletá klisna SF, s níž skákal do 140 cm. Byla prý naprosto úžasná a pohodlná. Dle jeho slov: „Všechno uměla. Když jsem zrovna neskákal, nevěděl jsem, co s ní dělat. Uměla všechno perfektně!" Co jsem viděla, tak uměla zatáčet, při změně směru si ve cvalu přeskočit a zrychlovat či brzdit dle potřeby. Nic víc s ní nikdy nedělali. Nikdy jsem na ní nejela, ale osobně si pod pojmem „kůň, který všechno umí" představuji něco jiného. Pamellu prodali za 27 tisíc eur pro jednu slečnu na parkury do 125 cm. „Dali jsme ji levně. V Paříži se takoví koně prodávají za 40 tisíc," zněl komentář. Brzy se přidalo pár dalších majitelů, abych jim jezdila koně, což bylo příjemné zpestření k mé problematické Pepi. Toto hezké období bohužel koncem června skončilo. Odstěhovali jsme se do Provence.

Poměry v Provence byly trochu jiné. Už jsem nebydlela přímo u koní, ale v domě Philippa a Bey za 280 eur/měs. Do stáje jsem denně dojížděla 16 km (jedna cesta) a ustájení stálo 420 eur/měs. V ceně ustájení bylo kydání boxů, ráno a večer krmení a vodění do výběhů. Osobně bych dala přednost práci za slevu na ustájení, ale taková možnost nebyla. Navíc se postupně ukázalo, že stejně část krmení a vodění do výběhů je na mně a došlo i na problémy s kydáním, protože ve stáji boxy skoro nečistili. Vzhledem k blížícímu se konci stáže jsem se rozhodla, že to nebudu moc řešit a pokusím se v klidu strávit zbytek doby. Navíc tam byl jako druhý stážista od srpna opět Gerd, takže čas ubíhal příjemně. Dokonce jsme udělali i pár krásných výletů po okolí, z nichž nejhezčí byla asi návštěva kaňonu Gorges de l´Ardeche a farmy Fortia, kde se točila první čtyři Philippova videa a fotily fotky do knihy „Omyly moderní drezury".

Provence je krásná oblast s vinicemi, levandulí a olivami. Staré, kamenné domy s barevnými okenicemi najdete v každé vesnici. Pro koně už to takový ráj není. Je tam sucho a země skalnatá a kamenitá. Na vyjížďky jsme proto téměř nejezdili. Ale záleží, kde přesně jste. Lokálně se najdou i pěkná místa s lepší půdou a dokonce trávou. Koní je tam méně než kolem Lyonu. Když potřebujete kováře nebo osteopata, tak si taky můžete pár týdnů počkat. Seno je drahé a slámu vůbec nepoužívají. V létě tam je nádherně a to je asi důvod, proč Philippe nechce nikde jinde žít.

Stáž považuji za úžasnou zkušenost. Nikdy už nebudu posuzovat koně a ježdění jako dřív. Pepi mi dala tvrdou školu. Díky ní jsem se kromě výcviku koně pod sedlem dostala i k horsemanshipu. Obojí považuji za nutnou součást práce, pokud chcete mít dobrého, čtyřnohého parťáka - jedno, jestli létáte přes překážky, baletíte na obdélníku nebo se „jen" vozíte po přírodě. Díky ní jsem se toho hodně naučila. I Pepi udělala obrovský pokrok. Její cvalový problém se však bohužel zcela nevyřešil. Proto jsem souhlasila, když se naskytla příležitost ji ve Francii do dobrých podmínek prodat na rekreaci. Od nového majitele mám zprávy, že se jí prázdniny na pastvině moc líbí a je spokojená. Co se Francie týká, jestli máte možnost se tam podívat, tak neváhejte. Je to krásná země.