Jak jsme ošetřovali tržnou ránu

31. 3. 2016 Katka Lipinská Autor fotek: archiv autorky

Tak už to potkalo i mě... je vlastně s podivem, že až po dobrých dvaceti letech u koní jsem si vyzkoušela, jaké to je, když se kůň opravdu pořádně zraní. Je pravda, že oproti případům, které člověk občas vídá na internetu, tohle nevypadalo až tak dramaticky, na druhou stranu ale byla tahle rána žhavým adeptem na špatné hojení, protože za prvé - byla pod hleznem, takže v místě, kde se rány špatně hojí a mají sklony granulovat, za druhé – jednalo se o tržnou ránu, která nešla sešít, a za třetí, byla znečištěná a v době nálezu už pár hodin stará. Takže samá pozitiva a sociální jistoty. Jelikož jsem si vyzkoušela, jak se člověk v takové situaci pídí po informacích a vítá každý tip, podělím se o svou zkušenost z několikaměsíčního léčení.

bgeStalo se to loni, 23. října (což je dobré vědět, aby si člověk mohl spočítat, jak dlouho léčil). První pohled na kobylu, která stojí ve výběhu s rozšklebenou a krvácející ránou na holeni a nejde nám naproti, byl děsivý. Ten druhý nebyl o nic lepší - po bližším ohledání jsme zjistili, že se jedná o několik hodin staré zranění, „skobu", která už nepůjde sešít, protože rána je rozšklebená, už dost oteklá a infikovaná, navíc tkáně kolem jsou značně poškozené. Lépe to začalo vypadat, až když se rána omyla a veterinářka zkonstatovala, že jsme měli štěstí, že nic důležitého nebylo zasaženo. Naše milá doktorka Petra hned zpočátku dala k dobru několik kazuistik, jaké horší rány už léčila (asi abychom nepropadali depresi) a jaké komplikace můžou nastat, pokud se léčba zanedbá (vždycky se hodí pacienta postrašit, aby byl hodný a spolupracoval - opravdu, kobylka byla vzorným pacientem).

Skutečně, když spadl otok, klisna v kroku téměř nekulhala. Takže šlo „jen" o to, jak zařídit, aby se rána co nejdříve a nejlépe zahojila. První ošetření spočívalo standardně v tom, že veterinářka oholila okolí rány, ránu vydezinfikovala, překryla antibiotickým sprejem a fixačním obvazem. Ten spočíval ve sterilním krytí rány (gázový obvaz), pak silné vrstvě obvazové vaty, která brání otlačení nebo zaškrcení, a obinadla. Rána těsně pod hleznem se špatně zavazuje, to jsme zjistili později, když jsme se všemožnými fígly snažili zajistit obvaz, aby nesklouzával. Pro tentokrát jsme to ještě my řešit nemuseli, Petra měla zjevně velkou praxi. Klisna dostala injekci antibiotik (do svalu) a na první dva dny i Equipalazone.

vsZpočátku jsme převazovali po třech dnech, obvaz byl bytelný, dobře držel. Při prvních převazech rána po sundání obvazu nevypadala zrovna pěkně, bylo vidět, že byla dost infikovaná a chvíli trvalo, než se vyčistila. Uklidňovalo mě zjištění, že zánětlivá fáze je normální fází v procesu hojení, jen nesmí probíhat moc dlouho. Při každém převazu byla rána omyta Betadine a poté jsme na ni od druhého převazu aplikovali Anigran, což je poměrně tekutý gel, obsahující kyselinu hyaluronovou, který by měl urychlit hojení. Tím jsme také nemuseli řešit vysychání rány a riziko jejího přilepení k obvazu.

Prvních několik převazů provedla veterinářka, rána se hojila slibně a začínala se vyplňovat granulační tkání, což je, jak jsem zjistila, také normální součástí procesu hojení. Přestože jsme ji drželi v čistotě a ovázanou, po zhruba třech týdnech granulační tkáň začala vystupovat nad okraj rány a nezbylo, než ji seříznout. Naštěstí to stačilo jen jednou. Zároveň jsme začali pozorovat, jak se rána začíná po okrajích pomalu stahovat. To už jsme si převazovali sami. Chvíli nám trvalo, než se nám podařilo obvazování vychytat, zpočátku jsem do stáje jezdila dvakrát denně, abych se ujistila, že je rána překrytá. Byla jsem poučená, že v této fázi je nejdůležitější ránu udržet vlhkou. To zajistí optimální podmínky pro tvoření nového epitelu (krycí tkáň, zkrátka růžová „kůžička", která se začíná objevovat na okrajích rány). Granulační tkáň (to „červené" uvnitř rány) sice ránu vyplní, ale k tomu, aby se opravdu zahojila, se musí pokrýt epitelem. K tomu dochází právě od krajů, které se stahují. A tento epitelizační lem musí zůstat vlhký. Vyschnutí nebo dokonce mráz (což na přelomu listopadu a prosince teoreticky hrozilo), mechanické poškození nebo infekce, to všechno by zpomalilo a zkomplikovalo proces hojení. A nehojící se, stále granulující rány na dolních částech nohou koně jsou jednou z mých nočních můr.

vs

Obrázek: Měsíc po zranění

Rána je vyplněna červenou granulační tkání, na okrajích je patrný růžový epitelizační lem.

Převazování byl byl námět na samostatný článek :-) Protože se noha od hlezna směrem dolů zužuje, navíc jaksi působí gravitace a kůň se i v boxu hýbe, zkoušeli jsme všechno možné, jak obvaz zafixovat proti sklouzávání, aniž bychom museli každý den pracně vázat celou nohu odshora až dolů jako zpočátku a vyhazovat tuny použitého obvazového materiálu. Proto jsem začala namísto nerecyklovatelné vaty používat silný měkký hadr v několika vrstvách, kterých jsem nakoupila několik a střídala. Svrchní vrstvu tvořila drezurní bandáž, která se ukázala jako pevnější a trvanlivější než běžné elastické obinadlo (koneckonců, jsou dělané na práci). Pouze jako krycí obvaz přímo na rány jsem používala sterilní obvazy. Jejich vynikajícím zdrojem se staly „prošlé" autolékárničky, které se válejí prakticky ve všech firmách, využívající služební auta. Přímo na ránu lze zakoupit gázový čtverec, který je napuštěný mastí, ovšem naprosto stejný efekt má poskládaná gáza, na kterou nanesete hodně silnou vrstvu masti (postačí Infadolan).

vsMateriál byl tedy vyřešený, s technikou obvazování to bylo horší. Dělala jsem různé pokusy s uchycením krycího obvazu až nad hlezno - neosvědčilo se. Přelepení lepenkou - neosvědčilo se. Nejlépe držela skutečně ta drezurní bandáž, takže bylo zapotřebí rychle zavázat spodní krycí obvaz, rychle hadr a dřív, než se kůň pohne a obvaz sjede, zabandážovat. Časem jsme to docela vychytali a musím říct, že jsem za ty dva měsíce dennodenního převazování získala i trochu zručnosti.

Samozřejmě, s třívrstvým obvazem ještě na „tak blbém místě" není možné koně pouštět do výběhu a za těch několik týdnů, které strávila klisna na boxu a během spousty převazů, kdy jsem se se zaťatými zuby snažila obvaz přemluvit, aby nesklouzával, jsem si mnohokrát říkala, jestli prostě obvaz nesundat, kobylu nepustit ven a nenechat přírodu, ať se snaží. Z výše uvedených důvodů jsem ale vydržela, takže klisna strávila ve víceméně boxovém režimu celkem měsíc a půl. Naštěstí to snášela velmi dobře s dostatkem sena a omezením žlabového krmení a ukázala se jako trpělivý a hodný pacient. Nestála tedy bez pohybu, vzhledem k tomu, že jsme převazovali denně (občas i dvakrát, když nám při naší šikovnosti obvaz spadl), nebyl problém ji nechat hodinku nebo dvě protáhnout na jízdárně, popást a začala znovu i pracovat.

břUpustili jsme při denním převazování také od Anigranu. Na rozdíl od mastí, které na ráně dobře držely, Anigran je hodně tekutý a stékal a když náhodou obvaz trochu sklouzl, rána zůstávala nekrytá a vysychala. Používala jsem proto raději silnou vrstvu masti, která ránu zvlhčovala a chránila i v tomto případě. Od známého veterináře jsem dostala ještě jeden tip, který jsem sice nevyzkoušela (nebyl důvod experimentovat, rána se hojila velice dobře), ale třeba se vám bude hodit. Je to med. Měl by vytvářet vlhké prostředí, vhodné k hojení, a navíc má silné antiseptické účinky, tedy tlumí záněty a chrání ránu před bakteriální infekcí. Tento tip mě zaujal natolik, že se v dohledné době můžete těšit na podrobnější článek :-)

vwPo pěti týdnech jsme začali prodlužovat pobyt ve výběhu bez obvazu. Když jsme na ránu nanesli silnou vrstvu masti, vydržela několik hodin vlhká. Postup tedy byl takový, že jsme ráno sundali obvaz, ránu opláchli řepíkovým čajem nebo roztokem Betadine (rozkaz zněl naředit roztok do barvy řezaného piva :-)) a natřeli silnou vrstvou masti. Odpoledne po návratu z výběhu před ježděním jsme opakovali postup a večer znovu, poté jsme ránu na noc zavázali. Bez obvazu jsme ji nechali až na Štědrý den, což bylo přesně dva měsíce po úrazu. Stále jsme ale nejméně dvakrát denně omývali a mazali. Dnes už je v místě úrazu jen malá (a stále se zmenšující) jizva a já pevně doufám v dalších dvacet let bez většího úrazu :-)

PS: Nebyl záměr sepsat odborný veterinární článek, spíš se podělit o zkušenosti, jak pečovat o ránu na noze z pohledu (doufám poučeného) majitele. Odborná kritika a další tipy a zkušenosti pod článkem jsou tudíž vítané. Díky MVDr. Petře Březinové za ošetřování a MVDr. Jánu Machovi za odborné i praktické rady a podporu.

PPS: Omluvte prosím sníženou kvalitu některých fotek, byly focené pouze mobilem pro vlastní potřebu.

Podobné články

V posledních letech dochází k významnému vývoji v oblasti využití mezenchymálních kmenových buněk (MSC) ve veterinární léčbě, a to včetně…

koně a dekování, věčné téma

Počasí je stále poměrně nevyzpytelné. Koně jsou velmi adaptabilní a obvykle výrazné změny počasí zvládnou. Když ale ovlivňujeme jejich přirozené…