Jak jezdili indiáni

13. 10. 2015 Filip Tesař Autor fotek: archiv autora

Co by tak mohlo vzniknout, když zkřížíte seriál o tarpanech s článkem o Vinnetouovi a vše okořeníte Filipem Tesařem? Správně hádáte, seriál o indiánském ježdění! Kdo znáte Filipa, víte, že se nespokojí s informacemi z běžně dostupných indiánek, ale půjde ke zdroji... totiž zdrojům. I když těch autentických o indiánském ježdění moc není.

První díl začne tak pěkně "po filipovsku" - revizí dostupných zdrojů a popisem, jak určitě indiáni nejezdili.

Trochu romantiky na úvod

ve

Indián na koni - ilustrace z westernového šestákového románu

Sice jsem se už svého času tématu indiáni a koně věnoval, přece jen však dřív, než odejdu do věčných pracoven, kde se po věčně uživatelsky přátelských textových editorech prohánějí vždy svěží a neotřelá témata, bych to ještě rád trochu rozvedl na tomto světě. Jak tedy jezdili indiáni?

Zúžím základní otázku na ty severoamerické, o kterých něco trochu vím. Ono se toho totiž vůbec moc neví. Vlastně - skoro nic. Překvapivě, skoro nikomu to nestálo za pozornost. A to počítám všechny informační zdroje, nejen slovní. I obrazové. Bílí totiž postrádali důvod jezdit po indiánsku a indiáni o tom zase sami nic nesepisovali. Když přestali volně kočovat, přešli postupně v rezervacích většinou na westernové ježdění, které má kořeny jinde a od toho indiánského se liší. Navahové, kteří kočovat mohou - mají rezervaci zvící federálního státu - jezdí zčásti western, zčásti po mexicku. Komančové prošli dokonce nucenou odvykačkou: byli totiž tak dobrými jízdními válečníky, že to bylo hrozbou pro bezpečnost Spojených států amerických. Stálou tradici udržuje jen pár indiánských rodin v Kalifornii, potomků indiánských vaquerů na tamních jezuitských misiích, kteří však od začátku jezdili po mexicku.

Jezdecké umění indiánů však probouzí fantazii dodnes. V podstatě stále platí, co už v 50. letech napsal folklorista a spisovatel J. Frank Dobie, zasvěcený znalec starého Texasu, pomyslného srdce Divokého západu: „Heroizace [...] bojovníka s nejízdními indiány na východ od Mississippi zastarala ještě dřív, než chlapci odložili romány J. F. Coopera. Naopak tradice bojů s divoce jezdícími indiány Západu zůstává na plátně a v šestákových románech živá prakticky stejně, jako když ji Buffalo Bill představil v podobě jevištní show. Neexistují žádné easterny. Western bez koní je nepřijatelný stejně, jako kovboj s lakýrkami místo vysokých bot. „Jezdit jako divoký indián" bývalo cílem tisíců herců a miliónů chlapců."

Šestákový román a jeho česká verze - rodokaps - už jsou v digitální éře spíš muzeální vzpomínkou. Western - film s námětem z Divokého západu se odmytizoval, indiáni už nehrají jen ječící kulisu složenou z anonymních divochů. Dostali duši, kladnou roli, vznikl dokonce trhákový „eastern" Poslední Mohykán s indiány bez čelenek a bez koní. Přesto kůň a indián k sobě patří ve filmu pořád podobně, jako lovestory a happyend.

fw

Indiáni na koních coby anonymní ječící kulisa - ukázka z comicsu o životě Buffalo Billa

Indiáni a jejich koně ve filmech

Ve filmech jezdí spousta představitelů indiánů, někdy jsou to dokonce skuteční indiáni - vzpomeňme na pionýrský film v tomto směru: Muž zvaný Kůň (1970), na obligátní Tanec s vlky (1990), který českým euroindiánům tak hezky zarámoval konec komunismu, nebo na velkolepou romantickou baladu Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (2007).

vsNěkdy mají herci i koně typem blízké původním indiánským. Takového, který dává navíc na odiv indiánský výcvik, můžete vidět třeba v prvním dílu seriálu Deadwood (2004): pony stojí nepohnutě, i když se mu pod nohama rvou dva muži na život a na smrt. Jinde mají aspoň spousty koní strakatých, tj. podle rozšířeného přesvědčení „pravých" indiánských. Kánon, že indiánský hlavní hrdina musí mít strakáče, je pečlivě dodržen ve třech čtvrtinách klasického westernu Podzim Čejenů (1964), ve scéně, kdy se prchající Cheyenové rozcházejí dvěma směry: důležití herci jedou na strakáčích v čele zástupu obyčejných koní. Podobně v Mackennově zlatě (1969) má strakáče apačský náčelník, chránící mapu s cestou ke zlatému pokladu, a na takovém koni drandí i Dustin Hoffman v Malém velkém Muži (1970).

Klasika Orlí pero (1979) je experimentálním „divadlem jednoho herce," mnohem oblíbenější jsou masové jezdecké scény. Nejčastějším jevištěm je bitva u Little Bighornu (už roku 1936 vznikl celý seriál inspirovaný touto bitvou!). Bitva je vyvrcholením životopisného Šíleného Koně (1996), kde indiánských jezdeckých scén najdete asi nejvíc. O bitvě u Little Bighornu toho bylo pravděpodobně napsáno víc než o jakékoli jiné americké bitvě a o generálu Custerovi víc než o jakémkoli jiném americkém vojevůdci, tudíž některé z filmů s tímto námětem, zejména ty moderní, usilují o přesnost vpravdě dokumentární, neboť smyslem je přehrát divákům živý záznam z této americké Iliady. Indiánští koně tam mohou mít i skutečné indiánské uzdění, ale mezi námi, nezdržujte se dějem a koukněte rovnou na dokument BBC o Little Bighornu.

Atraktivní versus pravdivé

Ovšem uzdění ještě nedělá ježdění. Filmová tvorba má své zákonitosti a western hledá divácky atraktivní záběry. K takovým patří v prvé řadě naskakování na koně, pokud možno neosedlaného. Drrrc! Pak prudký rozjezd, nejlépe hromadný. A divoké tempo, až se práší fjúúú! Případně koně ještě postavit na zadní. Ale herci, ať už jsou to indiáni nebo ne, ať už jsou to dobří jezdci (doubleři, komparsisté, někdy i sami herci) nebo ne, po indiánsku moc nejezdí. Někdy předvedou i boj nebo lov bizonů. Ale podívejte se schválně na hon na bizony v legendárním Tanci s vlky. Vynikající kamera a střih. Zběsilost dýchá z každého záběru.

Ale všimněte si, že ani jeden z herců nenapne luk doopravdy, vždycky jen tolik, že to nevyžaduje žádnou zvláštní sílu. To je důležité, napnutí opravdivého luku při jízdě na koni je zkouškou rovnováhy. Ani jeden z herců se doopravdy nepřiblíží k bizonovi. A jen pár z nich se mihne plátnem, aniž drží otěž. A většina záběrů je věnována bleďochovi. Jistě, je to hlavní hrdina. Ale taky má sedlo a páku. Ostatní mají jen takové jakoby bosaly, které ale v reálu nemohou jako bosaly fungovat. Vypadá to „přírodně", protože je to spletené z něčeho přírodně vypadajícího, pospojované je to jen uzly a navrch to ten kůň nemá v hubě, takže je to 100% natural i podle dr. Cooka & dr. Strasser.

Polonahý jezdec na holém hřbetě koně a s provazovým uzděním, je obecná představa o indiánském ježdění. Bez třmenů hup nahoru a z nuly na padesát jsou napohled dynamické záběry. Skutečné dynamiky tam ale moc není. Koně stojí nebo ujíždějí rovně, bezpečně překonávajíce krátkou vzdálenost od jednoho okraje plátna k druhému. Smyslem nebývá ukázat, jak jezdili indiáni, ale předvést exoticky vyhlížejícího jezdce na pozadí kulisy podněcující fantazii. Obraty bývají opatrné a pomalé a jezdci se vyhýbají většímu vychýlení z rovnováhy. Namísto toho se akce posílí zmíněným naskakováním na hřbet nebo stavěním na zadní. Jezdci zpomalí, kdykoli se mají někam naklonit, otočit, nebo nedejbože v rukou držet něco jiného než otěž. To že mají být indiáni? Dnes už navíc není problém záběry dodatečně zrychlit, takže to má švih a divák v těch pár vteřinách stejně nic nepozná.

Těžko se divit. Jezdci, poměrně pravděpodobně navyklí na sedla a třmeny, se musejí udržet na holých hřbetech, někdy dokonce s nepříliš funkčním uzděním. Je to rozhodně náročné a nehodlám to snižovat, stejně jako nemám v úmyslu snažit se vám takové filmy zošklivit nebo začít přesvědčovat o tom, co všechno je v nich špatně. Jen... ačkoli jsou to westernové filmy, co formuje obecnou představu o indiánském ježdění, ve skutečnosti je to vlastně specifické jezdecké odvětví, žijící svým vlastním životem, které má s původními indiány Plání společný jen hrubý vnější dojem. Asi jako když na moderní podvozek s moderním motorem posadíte kastli připomínající veterána - ale veterán to není, mladý pane. Tady tedy informace o indiánském ježdění opravdu nenajdete.

fw

Skutečná bitva mezi Cheyenny a Pawneey, sledovaná nezúčastněnou skupinou bělochů, v podání ilustrátora snažícího se věrně vystihnout detailní popis jednoho z těchto pozorovatelů (1872).

Trocha realistického popisu

Podívejte se schválně, pokud můžete, na jezdecké záběry třeba ze zmíněného Tance s vlky nebo z Šíleného koně a porovnejte si je s následujícím očitým svědectvím:

To už jsem slyšel pokřik: „Apači, Apači" a hned mi došlo, že nás vbrzku čeká perná práce.

Dosud jsem ovšem z nepřátel neviděl ani jednoho, že jsou tu, jsem si domyslel jen z výkřiků, které jsem slyšel, a z neklidu, jenž se všeobecně rozšířil. Dvě či tři minuty poté, co jsme na hřebeni zformovali linii, vzduch naplnily zvuky válečného pokřiku a na protější vyvýšeninu se v plné rychlosti přihnali Apači v pevné formaci jako černý mrak. Jak se blížili, obě strany vypustily déšť šípů, a vrhly se proti sobě do střetnutí muže proti muži.

aaZe své pozice jsem měl na bitvu solidní, ničím nerušený výhled. Byla urputná a hrozná. Koně se vzpínali a vrhali vpřed, padali na sebe navzájem, jejich jezdci si vyměňovali ránu za ranou, výpad za výpadem, někteří padali ze sedel k zemi a jiní po nich zuřivě dupali.

Komančové počtem nepřítele převyšovali; přesto byli přinuceni ustoupit, stahujíce se dolů z kopce skoro až k mojí pozici; nebyli nicméně pronásledováni, Apači se zdáli být spokojeni s tím, že opanovali bojiště. Kmen Skvrnitého Leoparda se rychle znovu shromáždil a hnal se do nového útoku. Je-li to vůbec možné, tak toto střetnutí bylo ještě tvrdší, a také delší než ono první. Znovu byl zadán a opětován zuřivý úder; znovu se koně a muži promísili ve zmatené vřavě - klopýtali, padali a váleli se po zemi, zatímco širou oblohou zněl jejich ohavný jekot a křik.

Jak jsem sledoval tu scénu, krev mi v žilách bušila. [...]

Apači nakonec ustoupili, mizejíce za hřebenem. Avšak Komančové, místo aby využili své výhody, spěšně posbírali své mrtvé a ustoupili směrem k horám, které jsme překročili. Jakmile opustili bojiště, Apači se znovu objevili na vyvýšenině a odnesli své mrtvé rovněž pryč. Bitva byla nerozhodná.
Toto střetnutí bylo nečekané z obou stran. Jak jsem se dozvěděl, Apači se shromáždili u pramene, vaříce si maso, nečekali nijak zvlášť příchod nepřítele, když na ně narazil náš předvoj. V té době se oba kmeny nacházely ve vražedném sporu, a bylo by skandálním porušením indiánského pojetí mužnosti rozejít se za takových okolností bez krvavého klání.

Komančové ztratili v této bitvě sedmnáct válečníků; Apači pravděpodobně ještě více. Kdyby bojovníci patřili k civilizovaným národům, které vedou o svých válkách záznamy, poskytla by historii strhující stránku; jenže na pustých prériích probíhají tisíce takových krvavých bojů, aniž se svět o nich dozví.

(Lee, Nelson (1859) Three Years among the Comanches. The Narrative of Nelson Lee, the Texas Ranger. Albany: Baker Taylor Company, s. 172-174)

Je jasné, že něco takového ve filmu nenapodobíte; rozhodně ne bez ohrožení koňských i lidských herců. Navíc smyslem toho, co se ve filmech vydává za indiánské ježdění, není ukázka native horsemanshipu, ale hlavně vizuální odlišení různých postav, jimž jsou přisouzeny jisté role. A tak má Mexikán už od časů show Buffalo Billa široké sombrero a nějaké zdobné cajky, kovboj stetson, šátek a šestiraňák a Indžán čelenku a jede naostro.

aa

Mexikán, Amerikán a Indžán na plakátě zvoucím na šou Buffalo Billa

A co písemné zdroje?

Když to neuvidíme ve filmu, snad o tom někdo aspoň napsal, ne? Naklepejte do googlu „native american horsemanship" a prakticky na celou první stránku vám vyhledávač vypíše odkazy na jedinou knihu: Horse, Follow Closely: Native American Horsemanship. Autor si sám říká GaWaNi Pony Boy, v žilách mu koluje jistá příměs čerokézské krve, po vystudování univerzity cestoval tři roky po Státech se skupinou indiánských bubeníků a tehdy se podle svých slov od starších mnoha různých kmenů (o kterých však nikdy neřekl nic bližšího) naučil metodám indiánských horsemanů. Napsal o tom několik bestsellerů a jako správný Američan také rozběhl vlastní TV show. Mnozí indiáni mu dnes nemohou přijít na jméno, protože ho mají jen za dalšího bleďocha, co na indiánech chytře vydělává (jako třeba hvězda Tance s vlky Kevin Costner, nazvaný „Tančí S Dolary", kterému navrhli, aby si jako další roli zahrál generála Custera).

Myslím, že GaWaNiho knihy stojí za přečtení, ale i když je v nich mnohokrát vyfocený v indiánském obleku a na strakatém koni s indiánským jménem, on sám říká, že co se doslechl, zkombinoval s vlastními metodami. Těžko říci, kolik původního indiánského v tom může být a jestli vůbec něco.

Když ne Amerika, co Němci, národ Vinnetouův? Čtyřicet tisíc lidí sdružených do více než čtyř stovek klubů si tam pravidelně hraje na indiány, a mnozí si na to berou i koně. Mezi nimi jsou i členové nejstaršího klubu tohoto druhu, mnichovského Cowboy Clubu, založeného už roku 1913 (viz např. http://www.cowboyclub.de/?galerie/tag-der-offenen-tuer-2015.html, obr. 25). Německých webovek inzerujících „indiánské ježdění" (i jeho placenou výuku) jsou mraky, ale když popátráme po zdrojích, jediný tak nějak indiánský bývá právě GaWaNi se svým Relationship Trainingem. Dvojice švýcarských horsemanů Markus a Andrea Eschbach-Kindler s ním přímo pracovali, kromě něj však jako své zdroje pak uvádějí třeba Pata Parelliho, Henryho Blakea, Toma Dorrance, Philippa Karla a Roberta Cooka. „Indiánské ježdění" podle nich odlišuje od anglického, v němž je kůň často vnímán jako sportovní náčiní, dobrý vztah mezi koněm a jezdcem.

O důležitosti vztahu jezdce a koně v „indiánském ježdění" se dočteme i na jiných stránkách, někde k tomu dodají, že ideálem je ovládat koně pouze nákrčním řemenem, jinde, že podstatné jsou jemné pomůcky a jízda bez sedla, ještě jinde, že je to „způsob života, jenž vede k tomu, abychom znovu objevili respekt k naší planetě," případně se „indiánské ježdění" inzeruje v jedné řadě s homeopatií. Jinými slovy, cokoli, pokud je v tom empatie.

Indiáni v naší kotlince

Pro úplnost dodám, že samorostlá česká odnož velkého euroindiánského kmene se od velkého německého bratra zásadně neliší. Počet lidí, co se obléká do korálky vyšívaných kožených obleků a sedá v nich na hřbety svých čtyřnohých přátel, je nižší, ale mezi nimi jsou i skuteční mistři. Pro příklad bych ocitoval osobní vyznání Petra Staňka:

„...koně si mě sami našli v dětství spolu s indiány již v legendárním Vinnetouovi, ale to je pravěk.[...] Mám-li zmínit za všechny zdroje inspirace, vedle známých horsmanů, pak právě historické prameny o indiánském přístupu ke koním a několik dnes žijících indiánů zabývajících se oživením této prastaré indiánské dovednosti. Ne nadarmo se jim říká RYTÍŘI PRÉRIE.

vwNejvětším učitelem mi však jsou sami koně, neboť jak trávím většinu času v jejich středu, nemohu než s nimi vést neustálou komunikaci. Během let se mi podařilo vytvořit širokou škálu aktivit, které jsou k dispozici našim hostům a jsou různými způsoby trávení volného času s koňmi a potažmo též pozvánkou do světa indiánů. Pořádám kurzy dorozumívání se s koněm a přírodního ježdění, krátké i vícedenní putování na koních ne jen po českých zemích, programy pro školy a westernové a indiánské show a v neposlední řadě dětské tábory s koňmi a dovolenou s koňmi v indiánské vesnici." (http://www.kone-indiani.cz/o-ranci-oklahoma)

Nezpochybňuji autorovo umění - stejně výše zmíněného dua Eschbach-Kindler - jemuž nesahám ani po kolena. Ale je to jako cesta do mlhy - zdálky vidíme nezřetelné obrysy ušlechtilého divocha, ale jakmile se přiblížíme, podrobnosti zmizí.

A tak nezbývá než přečíst hromady starých knih a novin, odkud se toho dá dohromady sebrat méně než z běžné příručky pro začínající jezdce. Dá se z toho přesto vyčíst, že určitý specifický indiánský styl existoval a jaký zhruba byl. To asi každého čtenáře zajímá nejvíc a bude to tématem jednoho z dalších dílů. Můžete se těšit na povídání, pomocí čeho jezdili, co všechno na koni dokázali a jak a k čemu indiánští koně sloužili. Potom ještě, jak se vlastně učili jezdit, aby to všechno dokázali, a jak cvičili své koně. Zmíním při té příležitosti i chytání a krocení mustangů. A protože jezdectví není jen o ježdění samotném, doplním způsoby péče o koně a také se pokusím obecně shrnout indiánský přístup ke koním.

Podobné články

Indiáni sice dokázali brilantně jezdit bez sedel, bez sedel se ovšem neobešli. Vyráběli si je sami a napodobovali přitom dávné španělské předlohy.…

V minulém díle jsme narazili na to, jak byl indiánský dostihový šampión ovládán pouhou šňůrou omotanou v hubě. To, jak indiáni dokázali koně ovládat…