Jak jezdili indiáni

13. 10. 2015 11:00

Obrázky: 7

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Jak jezdili indiáni Počet přečtení: 9636 Počet komentářů: 15 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Co by tak mohlo vzniknout, když zkřížíte seriál o tarpanech s článkem o Vinnetouovi a vše okořeníte Filipem Tesařem? Správně hádáte, seriál o indiánském ježdění! Kdo znáte Filipa, víte, že se nespokojí s informacemi z běžně dostupných indiánek, ale půjde ke zdroji... totiž zdrojům. I když těch autentických o indiánském ježdění moc není.

První díl začne tak pěkně "po filipovsku" - revizí dostupných zdrojů a popisem, jak určitě indiáni nejezdili.

Trochu romantiky na úvod

ve

Indián na koni - ilustrace z westernového šestákového románu

Sice jsem se už svého času tématu indiáni a koně věnoval, přece jen však dřív, než odejdu do věčných pracoven, kde se po věčně uživatelsky přátelských textových editorech prohánějí vždy svěží a neotřelá témata, bych to ještě rád trochu rozvedl na tomto světě. Jak tedy jezdili indiáni?

Zúžím základní otázku na ty severoamerické, o kterých něco trochu vím. Ono se toho totiž vůbec moc neví. Vlastně - skoro nic. Překvapivě, skoro nikomu to nestálo za pozornost. A to počítám všechny informační zdroje, nejen slovní. I obrazové. Bílí totiž postrádali důvod jezdit po indiánsku a indiáni o tom zase sami nic nesepisovali. Když přestali volně kočovat, přešli postupně v rezervacích většinou na westernové ježdění, které má kořeny jinde a od toho indiánského se liší. Navahové, kteří kočovat mohou - mají rezervaci zvící federálního státu - jezdí zčásti western, zčásti po mexicku. Komančové prošli dokonce nucenou odvykačkou: byli totiž tak dobrými jízdními válečníky, že to bylo hrozbou pro bezpečnost Spojených států amerických. Stálou tradici udržuje jen pár indiánských rodin v Kalifornii, potomků indiánských vaquerů na tamních jezuitských misiích, kteří však od začátku jezdili po mexicku.

Jezdecké umění indiánů však probouzí fantazii dodnes. V podstatě stále platí, co už v 50. letech napsal folklorista a spisovatel J. Frank Dobie, zasvěcený znalec starého Texasu, pomyslného srdce Divokého západu: „Heroizace [...] bojovníka s nejízdními indiány na východ od Mississippi zastarala ještě dřív, než chlapci odložili romány J. F. Coopera. Naopak tradice bojů s divoce jezdícími indiány Západu zůstává na plátně a v šestákových románech živá prakticky stejně, jako když ji Buffalo Bill představil v podobě jevištní show. Neexistují žádné easterny. Western bez koní je nepřijatelný stejně, jako kovboj s lakýrkami místo vysokých bot. „Jezdit jako divoký indián" bývalo cílem tisíců herců a miliónů chlapců."

Šestákový román a jeho česká verze - rodokaps - už jsou v digitální éře spíš muzeální vzpomínkou. Western - film s námětem z Divokého západu se odmytizoval, indiáni už nehrají jen ječící kulisu složenou z anonymních divochů. Dostali duši, kladnou roli, vznikl dokonce trhákový „eastern" Poslední Mohykán s indiány bez čelenek a bez koní. Přesto kůň a indián k sobě patří ve filmu pořád podobně, jako lovestory a happyend.

fw

Indiáni na koních coby anonymní ječící kulisa - ukázka z comicsu o životě Buffalo Billa

Indiáni a jejich koně ve filmech

Ve filmech jezdí spousta představitelů indiánů, někdy jsou to dokonce skuteční indiáni - vzpomeňme na pionýrský film v tomto směru: Muž zvaný Kůň (1970), na obligátní Tanec s vlky (1990), který českým euroindiánům tak hezky zarámoval konec komunismu, nebo na velkolepou romantickou baladu Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (2007).

vsNěkdy mají herci i koně typem blízké původním indiánským. Takového, který dává navíc na odiv indiánský výcvik, můžete vidět třeba v prvním dílu seriálu Deadwood (2004): pony stojí nepohnutě, i když se mu pod nohama rvou dva muži na život a na smrt. Jinde mají aspoň spousty koní strakatých, tj. podle rozšířeného přesvědčení „pravých" indiánských. Kánon, že indiánský hlavní hrdina musí mít strakáče, je pečlivě dodržen ve třech čtvrtinách klasického westernu Podzim Čejenů (1964), ve scéně, kdy se prchající Cheyenové rozcházejí dvěma směry: důležití herci jedou na strakáčích v čele zástupu obyčejných koní. Podobně v Mackennově zlatě (1969) má strakáče apačský náčelník, chránící mapu s cestou ke zlatému pokladu, a na takovém koni drandí i Dustin Hoffman v Malém velkém Muži (1970).

Klasika Orlí pero (1979) je experimentálním „divadlem jednoho herce," mnohem oblíbenější jsou masové jezdecké scény. Nejčastějším jevištěm je bitva u Little Bighornu (už roku 1936 vznikl celý seriál inspirovaný touto bitvou!). Bitva je vyvrcholením životopisného Šíleného Koně (1996), kde indiánských jezdeckých scén najdete asi nejvíc. O bitvě u Little Bighornu toho bylo pravděpodobně napsáno víc než o jakékoli jiné americké bitvě a o generálu Custerovi víc než o jakémkoli jiném americkém vojevůdci, tudíž některé z filmů s tímto námětem, zejména ty moderní, usilují o přesnost vpravdě dokumentární, neboť smyslem je přehrát divákům živý záznam z této americké Iliady. Indiánští koně tam mohou mít i skutečné indiánské uzdění, ale mezi námi, nezdržujte se dějem a koukněte rovnou na dokument BBC o Little Bighornu.

Atraktivní versus pravdivé

Ovšem uzdění ještě nedělá ježdění. Filmová tvorba má své zákonitosti a western hledá divácky atraktivní záběry. K takovým patří v prvé řadě naskakování na koně, pokud možno neosedlaného. Drrrc! Pak prudký rozjezd, nejlépe hromadný. A divoké tempo, až se práší fjúúú! Případně koně ještě postavit na zadní. Ale herci, ať už jsou to indiáni nebo ne, ať už jsou to dobří jezdci (doubleři, komparsisté, někdy i sami herci) nebo ne, po indiánsku moc nejezdí. Někdy předvedou i boj nebo lov bizonů. Ale podívejte se schválně na hon na bizony v legendárním Tanci s vlky. Vynikající kamera a střih. Zběsilost dýchá z každého záběru.

Ale všimněte si, že ani jeden z herců nenapne luk doopravdy, vždycky jen tolik, že to nevyžaduje žádnou zvláštní sílu. To je důležité, napnutí opravdivého luku při jízdě na koni je zkouškou rovnováhy. Ani jeden z herců se doopravdy nepřiblíží k bizonovi. A jen pár z nich se mihne plátnem, aniž drží otěž. A většina záběrů je věnována bleďochovi. Jistě, je to hlavní hrdina. Ale taky má sedlo a páku. Ostatní mají jen takové jakoby bosaly, které ale v reálu nemohou jako bosaly fungovat. Vypadá to „přírodně", protože je to spletené z něčeho přírodně vypadajícího, pospojované je to jen uzly a navrch to ten kůň nemá v hubě, takže je to 100% natural i podle dr. Cooka & dr. Strasser.

Polonahý jezdec na holém hřbetě koně a s provazovým uzděním, je obecná představa o indiánském ježdění. Bez třmenů hup nahoru a z nuly na padesát jsou napohled dynamické záběry. Skutečné dynamiky tam ale moc není. Koně stojí nebo ujíždějí rovně, bezpečně překonávajíce krátkou vzdálenost od jednoho okraje plátna k druhému. Smyslem nebývá ukázat, jak jezdili indiáni, ale předvést exoticky vyhlížejícího jezdce na pozadí kulisy podněcující fantazii. Obraty bývají opatrné a pomalé a jezdci se vyhýbají většímu vychýlení z rovnováhy. Namísto toho se akce posílí zmíněným naskakováním na hřbet nebo stavěním na zadní. Jezdci zpomalí, kdykoli se mají někam naklonit, otočit, nebo nedejbože v rukou držet něco jiného než otěž. To že mají být indiáni? Dnes už navíc není problém záběry dodatečně zrychlit, takže to má švih a divák v těch pár vteřinách stejně nic nepozná.

Těžko se divit. Jezdci, poměrně pravděpodobně navyklí na sedla a třmeny, se musejí udržet na holých hřbetech, někdy dokonce s nepříliš funkčním uzděním. Je to rozhodně náročné a nehodlám to snižovat, stejně jako nemám v úmyslu snažit se vám takové filmy zošklivit nebo začít přesvědčovat o tom, co všechno je v nich špatně. Jen... ačkoli jsou to westernové filmy, co formuje obecnou představu o indiánském ježdění, ve skutečnosti je to vlastně specifické jezdecké odvětví, žijící svým vlastním životem, které má s původními indiány Plání společný jen hrubý vnější dojem. Asi jako když na moderní podvozek s moderním motorem posadíte kastli připomínající veterána - ale veterán to není, mladý pane. Tady tedy informace o indiánském ježdění opravdu nenajdete.

fw

Skutečná bitva mezi Cheyenny a Pawneey, sledovaná nezúčastněnou skupinou bělochů, v podání ilustrátora snažícího se věrně vystihnout detailní popis jednoho z těchto pozorovatelů (1872).

Trocha realistického popisu

Podívejte se schválně, pokud můžete, na jezdecké záběry třeba ze zmíněného Tance s vlky nebo z Šíleného koně a porovnejte si je s následujícím očitým svědectvím:

To už jsem slyšel pokřik: „Apači, Apači" a hned mi došlo, že nás vbrzku čeká perná práce.

Dosud jsem ovšem z nepřátel neviděl ani jednoho, že jsou tu, jsem si domyslel jen z výkřiků, které jsem slyšel, a z neklidu, jenž se všeobecně rozšířil. Dvě či tři minuty poté, co jsme na hřebeni zformovali linii, vzduch naplnily zvuky válečného pokřiku a na protější vyvýšeninu se v plné rychlosti přihnali Apači v pevné formaci jako černý mrak. Jak se blížili, obě strany vypustily déšť šípů, a vrhly se proti sobě do střetnutí muže proti muži.

aaZe své pozice jsem měl na bitvu solidní, ničím nerušený výhled. Byla urputná a hrozná. Koně se vzpínali a vrhali vpřed, padali na sebe navzájem, jejich jezdci si vyměňovali ránu za ranou, výpad za výpadem, někteří padali ze sedel k zemi a jiní po nich zuřivě dupali.

Komančové počtem nepřítele převyšovali; přesto byli přinuceni ustoupit, stahujíce se dolů z kopce skoro až k mojí pozici; nebyli nicméně pronásledováni, Apači se zdáli být spokojeni s tím, že opanovali bojiště. Kmen Skvrnitého Leoparda se rychle znovu shromáždil a hnal se do nového útoku. Je-li to vůbec možné, tak toto střetnutí bylo ještě tvrdší, a také delší než ono první. Znovu byl zadán a opětován zuřivý úder; znovu se koně a muži promísili ve zmatené vřavě - klopýtali, padali a váleli se po zemi, zatímco širou oblohou zněl jejich ohavný jekot a křik.

Jak jsem sledoval tu scénu, krev mi v žilách bušila. [...]

Apači nakonec ustoupili, mizejíce za hřebenem. Avšak Komančové, místo aby využili své výhody, spěšně posbírali své mrtvé a ustoupili směrem k horám, které jsme překročili. Jakmile opustili bojiště, Apači se znovu objevili na vyvýšenině a odnesli své mrtvé rovněž pryč. Bitva byla nerozhodná.
Toto střetnutí bylo nečekané z obou stran. Jak jsem se dozvěděl, Apači se shromáždili u pramene, vaříce si maso, nečekali nijak zvlášť příchod nepřítele, když na ně narazil náš předvoj. V té době se oba kmeny nacházely ve vražedném sporu, a bylo by skandálním porušením indiánského pojetí mužnosti rozejít se za takových okolností bez krvavého klání.

Komančové ztratili v této bitvě sedmnáct válečníků; Apači pravděpodobně ještě více. Kdyby bojovníci patřili k civilizovaným národům, které vedou o svých válkách záznamy, poskytla by historii strhující stránku; jenže na pustých prériích probíhají tisíce takových krvavých bojů, aniž se svět o nich dozví.

(Lee, Nelson (1859) Three Years among the Comanches. The Narrative of Nelson Lee, the Texas Ranger. Albany: Baker Taylor Company, s. 172-174)

Je jasné, že něco takového ve filmu nenapodobíte; rozhodně ne bez ohrožení koňských i lidských herců. Navíc smyslem toho, co se ve filmech vydává za indiánské ježdění, není ukázka native horsemanshipu, ale hlavně vizuální odlišení různých postav, jimž jsou přisouzeny jisté role. A tak má Mexikán už od časů show Buffalo Billa široké sombrero a nějaké zdobné cajky, kovboj stetson, šátek a šestiraňák a Indžán čelenku a jede naostro.

aa

Mexikán, Amerikán a Indžán na plakátě zvoucím na šou Buffalo Billa

A co písemné zdroje?

Když to neuvidíme ve filmu, snad o tom někdo aspoň napsal, ne? Naklepejte do googlu „native american horsemanship" a prakticky na celou první stránku vám vyhledávač vypíše odkazy na jedinou knihu: Horse, Follow Closely: Native American Horsemanship. Autor si sám říká GaWaNi Pony Boy, v žilách mu koluje jistá příměs čerokézské krve, po vystudování univerzity cestoval tři roky po Státech se skupinou indiánských bubeníků a tehdy se podle svých slov od starších mnoha různých kmenů (o kterých však nikdy neřekl nic bližšího) naučil metodám indiánských horsemanů. Napsal o tom několik bestsellerů a jako správný Američan také rozběhl vlastní TV show. Mnozí indiáni mu dnes nemohou přijít na jméno, protože ho mají jen za dalšího bleďocha, co na indiánech chytře vydělává (jako třeba hvězda Tance s vlky Kevin Costner, nazvaný „Tančí S Dolary", kterému navrhli, aby si jako další roli zahrál generála Custera).

Myslím, že GaWaNiho knihy stojí za přečtení, ale i když je v nich mnohokrát vyfocený v indiánském obleku a na strakatém koni s indiánským jménem, on sám říká, že co se doslechl, zkombinoval s vlastními metodami. Těžko říci, kolik původního indiánského v tom může být a jestli vůbec něco.

Když ne Amerika, co Němci, národ Vinnetouův? Čtyřicet tisíc lidí sdružených do více než čtyř stovek klubů si tam pravidelně hraje na indiány, a mnozí si na to berou i koně. Mezi nimi jsou i členové nejstaršího klubu tohoto druhu, mnichovského Cowboy Clubu, založeného už roku 1913 (viz např. http://www.cowboyclub.de/?galerie/tag-der-offenen-tuer-2015.html, obr. 25). Německých webovek inzerujících „indiánské ježdění" (i jeho placenou výuku) jsou mraky, ale když popátráme po zdrojích, jediný tak nějak indiánský bývá právě GaWaNi se svým Relationship Trainingem. Dvojice švýcarských horsemanů Markus a Andrea Eschbach-Kindler s ním přímo pracovali, kromě něj však jako své zdroje pak uvádějí třeba Pata Parelliho, Henryho Blakea, Toma Dorrance, Philippa Karla a Roberta Cooka. „Indiánské ježdění" podle nich odlišuje od anglického, v němž je kůň často vnímán jako sportovní náčiní, dobrý vztah mezi koněm a jezdcem.

O důležitosti vztahu jezdce a koně v „indiánském ježdění" se dočteme i na jiných stránkách, někde k tomu dodají, že ideálem je ovládat koně pouze nákrčním řemenem, jinde, že podstatné jsou jemné pomůcky a jízda bez sedla, ještě jinde, že je to „způsob života, jenž vede k tomu, abychom znovu objevili respekt k naší planetě," případně se „indiánské ježdění" inzeruje v jedné řadě s homeopatií. Jinými slovy, cokoli, pokud je v tom empatie.

Indiáni v naší kotlince

Pro úplnost dodám, že samorostlá česká odnož velkého euroindiánského kmene se od velkého německého bratra zásadně neliší. Počet lidí, co se obléká do korálky vyšívaných kožených obleků a sedá v nich na hřbety svých čtyřnohých přátel, je nižší, ale mezi nimi jsou i skuteční mistři. Pro příklad bych ocitoval osobní vyznání Petra Staňka:

„...koně si mě sami našli v dětství spolu s indiány již v legendárním Vinnetouovi, ale to je pravěk.[...] Mám-li zmínit za všechny zdroje inspirace, vedle známých horsmanů, pak právě historické prameny o indiánském přístupu ke koním a několik dnes žijících indiánů zabývajících se oživením této prastaré indiánské dovednosti. Ne nadarmo se jim říká RYTÍŘI PRÉRIE.

vwNejvětším učitelem mi však jsou sami koně, neboť jak trávím většinu času v jejich středu, nemohu než s nimi vést neustálou komunikaci. Během let se mi podařilo vytvořit širokou škálu aktivit, které jsou k dispozici našim hostům a jsou různými způsoby trávení volného času s koňmi a potažmo též pozvánkou do světa indiánů. Pořádám kurzy dorozumívání se s koněm a přírodního ježdění, krátké i vícedenní putování na koních ne jen po českých zemích, programy pro školy a westernové a indiánské show a v neposlední řadě dětské tábory s koňmi a dovolenou s koňmi v indiánské vesnici." (http://www.kone-indiani.cz/o-ranci-oklahoma)

Nezpochybňuji autorovo umění - stejně výše zmíněného dua Eschbach-Kindler - jemuž nesahám ani po kolena. Ale je to jako cesta do mlhy - zdálky vidíme nezřetelné obrysy ušlechtilého divocha, ale jakmile se přiblížíme, podrobnosti zmizí.

A tak nezbývá než přečíst hromady starých knih a novin, odkud se toho dá dohromady sebrat méně než z běžné příručky pro začínající jezdce. Dá se z toho přesto vyčíst, že určitý specifický indiánský styl existoval a jaký zhruba byl. To asi každého čtenáře zajímá nejvíc a bude to tématem jednoho z dalších dílů. Můžete se těšit na povídání, pomocí čeho jezdili, co všechno na koni dokázali a jak a k čemu indiánští koně sloužili. Potom ještě, jak se vlastně učili jezdit, aby to všechno dokázali, a jak cvičili své koně. Zmíním při té příležitosti i chytání a krocení mustangů. A protože jezdectví není jen o ježdění samotném, doplním způsoby péče o koně a také se pokusím obecně shrnout indiánský přístup ke koním.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. ppindian

    :-)

    11:59 - 13. 10. 2015

    Paráda, chci pokračováni :-)

  • 2. Filip Tesař

    Díkes!

    14:33 - 13. 10. 2015

    Pokračování bude, bude, a se spoustou obrázků, takže tomu porozumím i já!

  • 3. žofré

    Krása,

    17:20 - 13. 10. 2015

    můj bývalý šéf měl pravdu, když říkal, že Ježíšek je a te´d už si chystá botičky!:-)

  • 4. Ricura

    hezký článek

    20:09 - 13. 10. 2015

    S těmi strakatými koňmi je to ale pravda :-) Nikde jsem neviděla takové barevné kombinace koní jako při svém pobytu v Pine Ridge (Lakota Oglala) :-)

  • 5. cariad

    ;)

    10:57 - 14. 10. 2015

    No to se těším. Jinak pro ztrátu vinnetouovského syndromu je docela dobrá tahle kniha a fotky v ní (odkaz je přímo na jezdecký portrét - fakt není strakatej..): http://kultura.zpravy.idnes.cz/foto.aspx?r=literatura&c=A131031_184724_literatura_ob&foto=OB4eeba9_rudoch08.JPG

  • 6. Filip Tesař

    Strakatí koně

    13:01 - 14. 10. 2015

    Cariad, tuhle fotku znám, je od fotografa E. Curtise a počítám s ní taky pro jeden díl seriálu, kromě jiných jeho fotek - bude mít svůj medailonek.

    Ricuro - pobyt v Pine Ridge závidím, a ty koně byly strakatý v různejch barevnejch kombinacích (paints), nebo byly barevně namíchaný stáda?

    K strakatosti bude časem patřičná pasáž, i s tím, kdy a kde se podle dochovanejch zpráv objevila, i když samozřejmě to zdaleka nelze pokrejt po celejch Pláních, plus bude o zbarvení appaloosa.

    Teď bude následovat díl o Buffalo Billovi - měl to bejt původně malej medailonek přivěšenej na závěr k tomuhle dílu, ale trochu nabobtnal.

  • 7. Ricura

    Filip Tesař

    08:37 - 15. 10. 2015

    Každý kůň jiná barva :-) Oni jim spíš říkají "ponies" :-) Pokud by se vám třeba hodily nějaké fotky do dalších dílů, ráda poskytnu.

  • 8. Filip Tesař

    Fotky z Pine Ridge

    13:39 - 15. 10. 2015

    Reaguje na 7.

    Za fotky bych byl moc vděčnej (uvedeme s tvým jménem)!

    O různejch barvách hovořej i starý písemný zprávy, jinak já viděl různý všehochutě i mezi zdivočelejma koněma v Bosně, očividně barvám divočejší plemenitba svědčí.

    Já bych se někdy rád podíval do rezervace Wind River (Wyoming, Šošoni a Arapahové).

  • 9. Ricura

    fotky z Pine Ridge

    08:51 - 17. 10. 2015

    Reaguje na 8.

    Tak to doufám, že se expedice do Wind River podaří a budeme se tady těšit na reportáž!

    Dám dohromady nějaké album a pošlu odkaz (prosím mailovou adresu), ale "výběr" mi bude chvilku trvat :-)

  • 10. Filip Tesař

    Jasně, že se podaří,

    09:05 - 17. 10. 2015

    v důchodu... jak ses tam octla ty?

    filip.tesar@email.cz¨a nespěchá to, dílů bude víc. Ještě jednou díky, kdybyste měli kdokoliv něco zajímavýho nebo tam chtěli mít něco konkrétního, ozvěte se!

  • 11. Ricura

    :-)

    15:49 - 18. 10. 2015

    No aby tam do důchodu ještě něco zbylo :-)
    Já jsem nejela primárně za koňma, ale pracovala jsem tam jako dobrovolník a za všechno může samozřejmě Vinnetou, neb jako dítě jsem hltala Mayovky, pak jsem zjistila, že ve skutečnosti to jako v knihách vůbec nebylo a chtěla jsem zjistit, jak to je doopravdy (vynechala jsem drobnosti jako studium antropologie a taky velké škudlení, abych měla na cestu :-)))

  • 12. Filip Tesař

    ;-)

    10:34 - 19. 10. 2015

    Zatím jsem si dohledal jednu fotku, kterou jsi před časem dala tady do diskuse, skupinka koní na volný prérii, moc pěknej záběr, můžu ji použít?

    Ani já bych tam nejel za koňma, ale za indiánama, ani ne jako antropolog, spíš jen tak. Obdivuju, když si někdo vezme něco za cíl a dojde k němu.

    Taky jsem jako kluk čet mayovky, ale úplně mi nesedly, to už spíš ty blízkovýchodní než americký. A zfilmovaný vůbec. Ale žral jsem samozřejmě Mé srdce pohřběte u Wounded Knee, a Odvedu vás do Sierry Madre. To mě záhy přešlo (ale v dospívání tyhle knihy představovaly skvělej \"bojovnickej\" vzor, hormony se neptaj, hormony žádaj), ale nepřehoupnul jsem se do opačný roviny, kterou prodělalo dost lidí, co znám: rozčarování, deidealizace, poznání, že indiáni byli (i) krutý, případně že jedině euroindiánství (tj. poznání bílého muže + přírodní moudrost) je ten pravej a jedinej model ušlechtilýho divocha. Nemyslím, že indiáni byli nadlidi a jejich život byla procházka rájem čestnejch, spravedlivejch a osobnostně vyrovnanejch bytostí, byli a jsou to lidi s podobnýma pocitama a tužbama jako jsme my. Pořád si myslím, že dávný indiáni můžou bejt v lecčem vzorem, pravidelně se vracím k Malým indiánům a pořád mě oslovujou autentický autobiografie, hlavně popisy dětskejch let. Ale nezapomínám, že jsou to většinou popisy klukovskýho dětství, holky to od určitýho věku tak volný měly a čekalo je v životě taky dost dřiny.

    A propos: vidělas někdy film \"Tři válečníci\"? Z rezervace, o koních a divokejch koních, trochu romantickej doják, ale jen trochu - doporučuju.

  • 13. Draha Kovácsová

    A song for the Horse Nation

    22:15 - 20. 10. 2015

    výstava již byla ukončena, ale stránky jsou stále k dispozici.
    http://nmai.si.edu/exhibitions/horsenation/index.html

    dále o Indian Relay - na You Tube je toho dost
    https:// http://www.youtube.com/watch?v=-c7IQsn2BjQ

    Enjoy

  • 14. Filip Tesař

    Výstava a dostihy

    10:54 - 21. 10. 2015

    Díky za vítaný osvěžení diskuse, oba odkazy jsou případný a nosný.

    O výstavě vím a počítám s tím, že do dalších dílů vložím nějaké odkazy (minimálně na obrazovej doprovod k cajkům - uzdění, sedla). Myslím, že texty jsou velmi vyvážený a srozumitelný i pro laika, celá koncepce výstavy se mi líbí, i když je trošku idealizovaná (vztah ke koním posunuje trochu do idealizovaný roviny, on byl i dost pragmatickej, a vypichuje vrcholek ledovce - takový ty nejhezčí korálkovaný věci a vůbec prostě to závěrečný období koňský éry - na druhou stranu je tam dobrý to napojení na přítomnost). Bohužel o jezdectví jako takovým neříká prakticky vůbec nic.

    Indian Relay je dobrý a průběžně se rád podívám, nicméně je to novodobý kříšení něčeho, co dlouho existovalo už jen ve vzpomínkách, a to víceméně v těch tištenejch. Jezdit bez sedla tak, že při určitý výjimečný příležitosti - drandění po rovný nekomplikovaně zatáčející dráze - to sedlo sundám, je přeci jen něco jinýho, než to mít zažitý v rámci určitýho stylu. I když mezi indiánama v rezervaci se ježdění bez sedel udrželo mnohde v tý či oný míře i nepřerušovaně, základem přesto bylo westernový ježdění. Moc a moc rád bych se mejlil a možná se mejlím, ale účastníci Indian Relay nemaj k původnímu indiánskýmu stylu nijak zvlášť blíž než kupříkladu já.

  • 15. Catty

    Indianské cajky

    23:22 - 25. 11. 2015

    Super články,už se moc těším na další, hlavně na sedla, uzdy, uždění atd.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 5 čtenářů. Celkový počet bodů: 25.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: