Jak chovat koně co nejblíže přirozenosti?

16. 8. 2016 Katka Lipinská Autor fotek: Katka Lipinská

Při přemýšlení o tom, jak se v domácích podmínkách co nejvíce přiblížit přirozenému životu koní ve volné přírodě a zároveň jim zajistit spokojenost a uspokojení všech potřeb, mě napadlo hledat inspiraci v Milovicích. Tamější polodivocí koně jsou sice trochu odlišní od těch našich, ale ne více než ti skutečně divocí. A navíc mě opravdu zajímalo, jak se celý projekt osvědčil a jak se koním daří.

Že se zde zvířata velmi dobře aklimatizovala a toto prostředí jim vyhovuje, je evidentní na první pohled. V tuto chvíli jsou tu dvě stáda - to první, milovické, které čítá původních 14 klisen, hřebce a 12 hříbat. To má k dispozici 40 hektarů a počítá se s rozšířením. Aktuálně „bydlí" s pratury, impozantními zvířaty s mohutnými rohy. Druhé stádo je novější, čítá patnáct dospělých „kousků" (jeden hřebec a čtrnáct klisen) a dvě hříbata a spolu se zubry obývá pastviny na Travinách u Benátek nad Jizerou (lokality jsou od sebe vzdáleny 4,5 km vzdušnou čarou). Jedná se o plochu 120 hektarů.

va

První, co mě „praštilo" do očí hned po příchodu na pastvinu, ještě dřív, než jsem vůbec uviděla první koně, byla výrazná změna charakteru pastviny. Při mé minulé návštěvě hned po příjezdu divokých koní byla milovická rezervace zarostlá metr vysokou stařinou zejména třtiny křovištní a keři. Když mi tehdy Mgr. Miloslav Jirků, Ph.D., jeden z duchovních otců projektu, popisoval, jak exmooři, na rozdíl od běžných koní a jiných hospodářských zvířat, budou preferenčně spásat právě tuto hrubou vegetaci a tím umožní návrat rozmanitosti a znovurozšíření různých kvetoucích rostlin, přiznám se, že jsem si nebyla jistá, zda to není spíš zbožné přání. Stejně jako většina našich čtenářů jsem se obávala, že do stařiny se koně pustí, jen když nebude zbytí a jakmile se na jaře zazelená šťavnatá výživná pastva, vypasou spíše tu a důsledkem bude ještě navíc laminitida. Jak se změnil charakter pastviny, to můžete nejlépe posoudit na fotografiích. I když pro tuhle suchou step už v podstatě končilo vegetační období, pořád byla patrná rozmanitost. Miloslav mi ukazoval spoustu různých kvítků, které tam dříve nebyly a na které jsou pyšní (zejména silně ohrožený hořec křížatý, který je jakýmsi maskotem bývalého vojenského prostoru).

vaKoně i hříbata, která jsem viděla, byli ve velice dobré kondici, co se týče výživy, stavu srsti i kopyt. Hřívu i kštici měli „přirozeně" zcuchanou semeny řepíku lékařského (který tímto způsobem velké savce využívá k šíření), ale u těchto koní to nikoho netrápilo, semínka totiž sama opadají. Kopytům jsem věnovala trochu větší pozornost, protože jednou z obav, které panovaly po vypuštění poníků na pastviny, bylo právě vysoké riziko schvácení na jarní pastvině. Několika koním, kteří mě pustili blíž, jsem kopyta vyfotila, takže se můžete podívat. I přes to, že kopyta nebyla upravovaná a bylo to na nich vidět, nebyla moc přerostlá, byla olámaná do celkem rozumného tvaru. Podle vln na rohovině bylo evidentní, že se koně živí dost rozmanitě a ne všechno jim svědčí (třeba větší množství ovoce, kterým se cpou na podzim), na druhou stranu žádné hrůzy jsem nepozorovala. Zajímavé bylo, že kopyta jednotlivých koní se lišila, přestože koně samotní si byli velmi podobní, žili na stejném povrchu a měli stejné možnosti výživy. Viděla jsem jak pevná a pěkně tvarovaná kopyta (což, jak víme od Hampsona, vůbec nemusí znamenat, že jsou uvnitř zdravá), tak kopyta olámaná a se „sukněmi", která bych očekávala spíš na měkkém povrchu. Nicméně žádné „zobáky", bolestivost a podobné známky závažného schvácení. Zdaleka ne všichni koně mě pustili dostatečně blízko, zejména druhé stádo na větší pastvině bylo velice plaché. Nicméně právě díky jejich plachosti jsem měla alespoň možnost pozorovat jejich bezbolestný pohyb :-).

caDnes už není sporu, že vzhledem k životu v ohrazeném prostoru se jedná spíš o zvířata polodivoká než úplně divoká a že péče o ně neskončila jejich vypuštěním. Obě stáda mají k dispozici přístřešek, čerstvou vodu, kterou zajišťuje větrné čerpadlo, a minerální liz. Nejsou a nebyla v zimě přikrmována (žádné seno), ani odčervována. Před importem samozřejmě všechna zvířata absolvovala povinná vyšetření a očkování, jako jiní koně a byla i odčervena, což se před přesuny doporučuje u všech velkých kopytníků. Podle chování koní je zjevné, že nejsou zvyklí přijímat krmení od lidí, takže je nevyhledávají. Ti otrlejší z Milovic vás nechají klidně procházet stádem a okatě vás ignorují. Koně z druhého stáda nás považovali za podezřelé a stranili se nás. Když zjistili můj záměr stádo oběhnout (abych měla lepší pozadí na fotografování), velmi rychle se klidili. Nicméně když jsme se potom opatrně přiblížili a lehla jsem si na zem pro pořízení lepších fotografií, převážila zvědavost a postupně se začali přibližovat. Zejména jedno hříbě jsem velmi zajímala (nebo můj fotoaparát).

Otázky, které mě při této návštěvě zajímaly, byly úplně jiné než poprvé. Že se koně osvědčili a projekt je úspěšný, jsem viděla. Proto jsem se Miloslava ptala především na to, kde realizátoři projektu mají hranici „přirozenosti", tedy jak daleko plánují ve své péči zajít a co už ponechávají přírodě. To je otázka velmi choulostivá. Dále mě zajímalo, jaké jsou další plány s rychle se rozrůstajícími stády.

Máte spoustu přírůstků, pokud to takhle bude pokračovat, což se dá očekávat, co s nimi budete dělat?
Máme teď dvě lokality, kde buď vzniknou menší chovné skupiny, nebo dodáme bakalářskou skupinku hřebečků následující podzim, tedy v roce 2017. Chceme, aby odcházeli ze stáda až v době, kdy odchází v přírodě z ferálního stáda (podobně jako u koní Převalského v přírodě), tedy ve dvou letech.

Pokud ponecháte hřebečky v původním stádě, nebude hrozit příbuzenská plemenitba?
Neměla by. Stávající hřebec ve stádě by tomu měl zabránit. A zkušenosti také říkají, že pro klisničky, které s hřebečky vyrůstají odmala v těsném kontaktu, jsou potom tito hřebci neatraktivní. Tohle bývá problém někdy i v ZOO, třeba u zubrů, pokud jsou odchováváni odmala společně. Přitom jinak se v zajetí množí dobře.

Nicméně hřebec nemusí ohlídat vše a možné je spojení s klisnami-matkami klisniček. Ale tam to asi není problém.
Není. Jedna laboratoř nám nabídla, že nám bude testovat paternitu a to budeme standardně provádět u všech zvířat, takže budeme přesně znát původ všech našich zvířat.

va

Kdyby to z nějakého důvodu nefungovalo, oddělili bychom mladé klisny, kterých máme méně. Máme totiž jen tři klisny a jedenáct hřebečků. Je to velký nepoměr a naše etoložka Martina Komárková nás připravovala na to, že to tak může být. Když jsou klisny v dobré kondici, vychyluje se poměr pohlaví směrem k samcům. Důvodem prý je, že je u hřebců méně jistý následující úspěch předání genů. Hřebec je buďto úspěšný a zanechá spoustu potomků, nebo naopak úplně pohoří. Zatímco klisny jsou sázka na jistotu. Tam žádné překvapení nebude. Když jsem v dobré kondici, můžu si dovolit zariskovat a produkovat více samečků, pokud nejsem, je výhodnější sázka na jistotu. Já jsem se s tím zatím nikdy u jiných zvířat nesetkal, ale u kopytníků je to dobře zdokumentované.

Trochu mi to připomíná babské předpovídání pohlaví u dětí - mladší matky mají častěji kluky, starší holky - asi taky hrají na jistotu.:-) Takže jak dál s hříbaty?
Budeme oddělovat i klisničky a zakládat nové skupiny...

va... počkej, to je v přírodě přirozené, že i kobylky odcházejí z mateřského stáda?
Ano, může být. Odrostlejší hřebečci půjdou po menších skupinách do menších rezervací, kam se nevejde celý harém a nejsou kapacity k rozšiřování stáda, nicméně pastva je tam potřeba. Takových lokalit máme už teď několik. Jedná se o plochu třeba kolem dvaceti hektarů, kde budou třeba čtyři koně.

Není to málo, čtyři koně na dvacet hekatrů?
Vůbec ne, když mluvíme o stepních lokalitách. Tam je hodně krátká vegetační sezóna, v podstatě od konce dubna do začátku srpna a pak už je to suché. Někdy něco povyroste na podzim, ale pak už přijde zima. I během té krátké sezóny toho vyroste mnohem méně než na běžných loukách. Takže kdyby tam byl hřebec s kobylami, byl by to problém, protože ke každé klisně je potřeba počítat jedno či dvě mláďata do dvou let věku. Tak aby byla jistota, že se to kapacitně zvládne. A čistě pastevní plocha by neměla být pod tři hektary na zvíře, aby měla potřebnou intenzitu a celoročně se nemuselo dokrmovat. To je dost intenzivní na to, aby vznikaly krátkostébelné trávníky, které chceme dostat, ale současně zůstaly zachovány i dostatečné nedopasené plochy dlouhostébelných trávníků, které zvířata mohou spásat i v období vegetačního klidu. Nedopasené plochy navíc zároveň představují úkryt či biotop řady organizmů. Tady v Milovicích se to už ukazuje.

Je dobře, že začínáme právě v této suché lokalitě, protože to je pro nás taková zkouška. Začínat někde v nivě s vysokou produkcí biomasy, bylo by to jiné. Tady už teď, tj. v červenci, vidíš v podstatě suchou trávu, zatímco na kultivovaných loukách se klidně ještě v srpnu seče. Zkrátka nekultivovaná pastvina se chová úplně jinak než kultivovaná. Je to částečně proto, že je tam jiná skladba rostlin, vyšší zastoupení dvouděložných, ale úplně jiných než na mezofilních loukách. Je tam třeba nižší zastoupení jetele, ale víc divizen, bodláků, pcháčů a podobně.

vxMimoto, tři hektary jsou míněny čistě pastevní plochy, musíš odečíst různé plochy bez vegetace, jako navážky, cesty a podobně, čehož je v bývalých vojenských prostorech opravdu hodně. Nezdá se to, ale teď jsem počítal plochu jedné z mnoha offroadových cest v dvacetihektarovém prostoru, kde se o pastvě koní uvažuje, a ona je široká 5-7 metrů, ani ne půlkilometrový úsek měl plochu 0,3 hektaru. Podobných cest je tam přitom několik kilometrů. Pak musíš odečíst vodní plochy a také plochy hustě zarostlé křovinami, které koním moc nutričně nepomůžou. Oni sice mnohé dřeviny žerou, ale ve vegetační sezóně minimálně. To až v zimě a je to spíš doplněk. V hustých křovinách navíc není žádný podrost, který by mohli spásat. A v některých lokalitách máš křovinami zarostlou třeba i polovinu plochy. To všechno je potřeba vzít v úvahu a spočítat, pokud má prostor koním vystačit bez přikrmování.

Vy jste tedy v zimě nepřikrmovali?
Ne, seno měli koně jen po příjezdu v aklimatizační ohradě, která byla dvouhektarová, takže ji během chvíle vypásli a byli tam několik týdnů. Potom už ne.

A zhubli vám koně „přirozeně" v zimě bez příkrmu?
Ne, to mi nepřišlo. Rozhodně ne viditelně. Možná to bylo dané i tím, že se před zimou při každé příležitosti cpali planým ovocem, které dozrávalo. Především rynglemi a jablky. Loni toho ovoce sežrali opravdu moc. Byli pak nakynutí, protože do konce vegetačního období do sebe každý kůň nacpal mnoho kilogramů čistých sacharidů.

aaNeměli problém třeba s kopyty?
Neměli. Ale báli jsme se toho také. Ovšem letos to bude jiné, protože při česání toho ovoce zničili i většinu spodních větví, na které dosáhli. Takže už to nebudou mít tak snadné. Oni ty stromy mají zmapované, každý den je obchází, ale dostanou se jen k ovoci, které spadne na zem, takže letos toho ovoce budou mít mnohem míň. Mimochodem, je vtipné, že mnoho ovocných stromů raší právě z koňských lejn :-).

Vraťme se ke stádu - hřebečci tedy půjdou do menších bakalářských skupin, asi bych nešel přes šest zvířat. Klisničky půjdou s jedním nepříbuzným hřebcem. V tuhle chvíli máme dvě nepříbuzná stáda se dvěma hřebci, ale potomky po nejméně třech hřebcích, protože tři klisny už březí přijely, takže je můžeme kombinovat, aby byli nepříbuzní. Z toho ty tři klisny máme od dvou hřebců, dvě od našeho a jednu z té původně březí klisny. Takže k nim můžeme přidělit nepříbuzného hřebce. A protože známe rodokmen všech našich zvířat, máme jistotu, že nejsou příbuzní už ze své domoviny.

Opravdu rádi bychom se přidrželi přirozeného řádu, takže bychom nechtěli jít cestou odebrání hřebce od stáda. Odebírat se budou pouze hříbata a pokud možno až po dvou letech, proto je právě potřeba dobře spočítat kapacity pastviny. Maximálně si umím představit, pokud by nastal kapacitní problém, odebrat hříbata už v jednom roce.

A co se zvířaty?
Další lokality.

Ale až nebudou?
O tom jsme už mluvili v předchozím článku... počítám, že to nastane tak do tří let. Rozhodně neplánujeme české chovy zahltit exmoory.

Nebudete je tedy prodávat?
My je vlastně ani prodávat nemůžeme. Máme to v grantové smlouvě. Můžeme je darovat, k čemuž může dojít v případě některých menších rezervací. Nejprve tam založíme mládeneckou skupinu na menší ploše, a pokud se to osvědčí a majitel rezervace ji bude chtít dál rozšiřovat, můžeme mu potom třeba přenechat hřebce a on si dokoupí klisny, nebo vymění. Budeme si ale dobře rozmýšlet, jestli je to důvěryhodný člověk, který nebude vyvádět nějaké psí kusy, třeba je křížit s domácími koňmi a podobně. I proto budou všichni exmooři u nás zapsaní v plemenné knize a pokud bychom někdy chtěli dát exmoora nějakému externímu zájemci, tak určitě jen jako valáška, čemuž se úplně nebráním.

fs

Hlavním kritériem zájemců o spolupráci je solidnost, bude se jednat jen o lidi, se kterými jsme již delší dobu v kontaktu, několikrát se u nás byli podívat a musíme mít pocit, že je to partner, se kterým je možná solidní dohoda. Na chovu exmoorů nikdo nezbohatne, nekouká z toho zisk pro kohokoli, což je výhoda. Nemusí to být koňáci, ale musí u nás absolvovat workshop, které od příštího roku začneme pořádat. Bude částečně teoretický, ale i praktický, aby poznali na koních, když je něco v nepořádku, když kůň kulhá, kašle a podobně. Koneckonců my jsme také nekoňáci, i když koňáky, respektive koňačky v týmu máme. Bude ale nutné, aby měli kontakt s nějakým koňákem, který funguje jako přítel na telefonu a v případě potřeby je ochoten dojet a omrknout situaci. A samozřejmě s veterinářem. To je nezbytné.

Nejde až tak o to, že bychom exmoory nechtěli pouštět zájemcům o ně, ale spíše s nimi nechceme zaplavovat trh s koňmi u nás. Nechceme, aby byli konkurencí běžným koním, protože oni mají svou hodnotu jinde, ne jako běžní jezdečtí koně, kterých je u nás dost. Proto je i prezentujeme jako divoké koně, i když s velkou pravděpodobností před mnoha stoletími vzešli z primitivních domácích koní. (Pozn. autorky: První záznam o volně žijících stádech exmoorů pochází z roku 1086.) Nechtěli bychom, aby se z toho stala módní vlna.

aazKdyž jsi zmínil polodivokost, jak je to s vašimi zásahy do života těchto koní, co děláte a neděláte? Loni jste spoustu lidí překvapili, když jste vezli klisnu s kolikou na kliniku...
Vezli jsme ji na kliniku proto, že bylo evidentní, že problém byl způsoben lidským zásahem. Proto jsme usoudili, že lidský zásah je na místě řešit jiným lidským zásahem. Co se týče dalšího servisu, poskytujeme koním vodu, minerální liz a jinak nic. Z dalších zásahů - koně neléčíme, neočkujeme (pokud to nevyžaduje KVS), neodčervujeme a nepřikrmujeme. Neupravujeme jim kopyta a samozřejmě ani srst a hřívu.

U exmoorů nám bylo v Británii řečeno, že jsou velmi odolní vůči začervení. Pokud vím, nemají tam problémy se začervením, neodčervují a koně, pokud jsou začervení, si to sami řeší změnou spektra potravy. Namísto trávy se potom živí více okusováním větví zejména borovic.

Hlídáte porody hříbat?
Sleduje je skupinka etoložek, která je tam dva tři dny v týdnu. Jedno hříbě se nám zpočátku zdálo trochu opožděné, ale nakonec nebyl problém. Takže sledujeme, ale nezasahujeme.

Stalo se, že hříbě spadlo do napajedla, ale bez problémů vyskočilo ven. Jednou nám sklouzlo pod ohradu, hned první klisnička to byla, tu jsme chytili a pomohli jí zpátky. Druhý den jsme pak objeli ohradu a přihrábli hlínu, kde bylo potřeba, aby se to už nestalo.

Budete zasahovat v případě, že nějaké hříbě nebude dlouhodoběji prospívat?
Pokud by tam byl evidentní vývojový defekt, vada, která by zvíře handicapovala a mohla by se předávat dál, tak ano, takové hříbě bychom dali pryč.

A v případě nemoci?
Odchytili bychom ho a snažili se zjistit, co je v nepořádku. Podle toho bychom potom jednali dál, ale určitě bychom ho neléčili, to bychom ho raději ze stáda úplně odstranili. To je smyslem tohoto způsobu chovu, ponechat co největší prostor přírodě a také přirozené selekci.

Něco jiného je úraz. Pokud by se jednalo o pro nás cenné zvíře (tedy buďto hřebec nebo třeba prvorozená klisna, která je od jiného hřebce než ty ostatní), asi bychom se o něco pokusili. Jinak ne.

A v případě úrazu nebo nepřenosné nemoci, kdy zvíře strádá a nemá naději na plnohodnotný život, byste zasáhli, nebo jste toho názoru nechat to na přírodě, ať si poradí?
To je různé, záleží na stavu toho zvířete. U přestárlých, ale nestrádajících zvířat bych se zásahu vyvaroval, ale třeba kdyby to už byla chodící kostra, utratil bych ho. Přesněji řečeno zastřelil. Nechat zubožené zvíře dostrádat se až do smrti je také nepřirozené. V přírodě by ho totiž už dávno něco ulovilo. Říká se tomu management okem vlka. Když vidíš zvíře, které je podvyživené už na začátku zimy, je potřeba udělat to, co by v přírodě udělali predátoři.

caTakže zastřelit, ne utratit?
U hospodářských zvířat zákon umožňuje v případě potřeby zvíře zastřelit přímo na pastvině bez nutnosti ho stresovat odchytem a převozem jinam. Tou potřebou může být i nebezpečnost zvířete. Což se týká asi hlavně praturů spíš než koní. Vždycky bych šel raději cestou odlovu a ne utracení, které pro polodivoké zvíře bude vždycky stresem. Zvíře by mělo zemřít rychle, nečekaně a tam, kde žilo. Byl bych rád, kdyby naše zvířata, zejména odlovená kvůli zranění, nekončila v kafilerii, kterou osobně v podobných případech považuji za vrchol neúcty ke zvířatům a nejhrubší formu pohrdání životem.

Říkal jsi, že projekt je financován granty, ale ne dotacemi, proč?
My na dotace nedosáhneme, protože máme malý počet zvířat na hektar. Na stepi jsou nastaveny poměrně vysoké dotace, ale bohužel se nedělá rozdíl v úživnosti pastvin. Nerozlišuje se mezi vysokoprodukční loukou v nivě řeky a suchou stepí. Aktuálně řešíme, zda by bylo možné v případě přírodních rezervací, které mají úplně jiné poslání a požadavky na údržbu než normální pastviny, pást odpovídající nízké počty koní a nějaké dotace brát. To by samozřejmě byla velká pomoc.

Jedno je ale po prvních téměř dvou sezónách zjevné: koně v Milovicích odvádějí skvělou práci, což je po všech porodních bolestech, které projekt provázejí, to největší zadostiučinění. Pokud to my lidé nepokazíme nevhodnými zásahy, mohou tak činit neomezeně dlouho. Není nic příjemnějšího, než pozorovat roje motýlů nad rozkvetlými stepními trávníky na místě, kde ještě předloni tvrdou rukou vládla třtina křovištní, pcháče a ostružiny a nekontrolovaně se rozrůstaly náletové dřeviny.

Podobné články
Koně v lehké zátěži by měli být schopni optimálně prospívat na krmné dávce složené z objemového krmiva

Vyjížďka s nervózním, hypersenzitivním a výbušným koněm může být velká zábava pro kaskadéra, běžný jezdec ji ale neocení. Jízda na koni, který je…

Trávicí systém koní je evolučně přizpůsoben efektivnímu trávení a fermentování vlákniny, protože koně pocházejí ze stepí, kde kvalita pastvin a…