Já ho vyhnat musím! A kdo to pase mé koně

27. 7. 2016 Helena Smutná Autor fotek: ing. Pavel Ondra, autorka

Ptáci mají přerůznou strategii, jak uživit své mladé. Vždycky je to ale tak, že rodiče musí najít takové místo, které zajistí dostatek potravy pro určitý počet mrňat.

Nejčastějším způsobem, běžným pro většinu těch našich obyčejných ptáčků u domu či na zahradě, je obsazení vhodného teritoria a jeho obrana. To znamená, že v době hnízdění je mnoho ptáků silně teritoriálních.

Ptačí zpěv je jedním z projevů tohoto chování. Dá se přeložit slovy „tady bydlím já já já!" Jistě, určitě to není jediný důvod, proč ptáci zpívají, ale patrně je to ten nejdůležitější.
Když to nepomůže a sok pořád do teritoria vniká, nastoupí hrubá síla. Tedy pranice.

Ubránit si své teritorium pro svá mláďata je pro ptáčka životně důležité - až tak, že je ochoten doslova se uštvat k smrti vyčerpáním.
Všichni známe kosí a drozdí potyčky na jaře - když tento boj o teritoria propukne, je vidět všude. Když tedy na jaře vidíte na jednom místě tři kosy, je jeden z nich patrně špaček. A určitě jste si všimli, jak v téže době kosí kluci jakoby ztráceli plachost; klidně se budou procházet dva metry od vás a nehnou ani brkem. Mají prostě své priority, a tato souvisí s rozmnožovacím pudem... víme moc dobře, jak silný pud to je.

Okno se samolepkamiJejich teritoriální pud je starý jako druhohory (patrně, ale vzhledem k tomu, že ptáci jsou přímými potomky dinosaurů, je to velice pravděpodobné). Takovou dobu evoluce samozřejmě nezmění nějakých pět tisíc let, kdy začal člověk používat... sklo.

Sklo je jeden z největších vrahů ptáků. Viz např. zde: http://ptaci.org/vyzkum/mortalita.php

A to ze dvou důvodů:

1/ Protože ptáci sklo nevidí

Skutečně nevidí. Vidí krajinu ve skle se odrážející. Nejhorší jsou rohové skleněné plochy, protože mají světelné podmínky podporující odraz či průzor skrz.
Ale udeřit i zabít se ptáci mohou o jakoukoli skleněnou plochu, pravděpodobnost se liší místo od místa. Obejděte svůj byt či dům v různých denních i ročních dobách a podívejte se na něj očima malého ptáčka. Co pak uvidíte? Koruny stromů, auta parkující kus od sebe, domy naproti, mezi kterými je mezera?
A je-li poblíž skleněné plochy v zimě krmítko či v létě pítko, které láká ptáky do své blízkosti, je na malér zaděláno.

2/ Protože v něm vidí sebe

A jsme u teritoriálních druhů. Konipas, reheček, brhlík, sýkorka, červenka... téměř každý druh může nabýt dojmu, že má v revíru soka. Vrhá se na sklo znovu a znovu a dělá to celé hodiny. Strašná věc, tohleto: pro něj život ohrožující, pro lidi za tím sklem k nesnesení.

A co s tím? Je jen jediná pomoc. Učinit sklo viditelným.

Všichni známe ty černé siluety dravců, jimiž jsou polepené protihlukové stěny, skleněné plochy budov a podobně. Vážně nevím, kdo s tímhle nesmyslem začal. Tyhle siluety by fungovaly jedině tehdy, kdyby si ptáci mohli myslet, že mezi nimi neprolétnou, že se tam nevejdou. A tak hustě něčím černým polepit sklo je nesmysl taky. Takže to nefunguje, nikdy to nefungovalo a fungovat nebude. (A že je nejčastějším jevem silueta havrana je už nepochopitelné obzvlášť - proč by se měl jakýkoli pták bát havranů?)
Bodce proti holubům...Takže tyhle nálepky fungují jako ochrana naprosto stejně, jako bodce proti holubům (viz foto). To jest nijak.

Je jen jeden způsob, který je skutečně účinný: využít toho, že ptáci mají, na rozdíl od lidí, ultrafialové vidění. Pořídit tedy nálepky, které tohoto využívají, neuberou tedy místnosti světlo. A samozřejmě je nalepit dostatečně hustě, aby nevznikaly příliš velké mezery.
K dostání jsou na www.zelenadomacnost.com a na aplikaci stačí dodržet návod (což je: od sebe 10-12 cm a lepit zvenku). A nevypadá to zas tak špatně - viz foto.

A když se nám už nějaký ptáček do skla zakoukal, otlouká o něj sebe i to sklo a potřebujeme pomoci ihned, stačí vzít kus staré záclony a izolepu a nalepit ji zvenku na to místo. On ten boj pak zakrátko ustane a můžeme tu ohavnost zase sundat.

A abych nezapomněla: kdesi jsem četla, že v kterési vsi se ptáci zabíjeli o skleněnou autobusovou zastávku. Osvícení obyvatelé to vyřešili tak, že dovolili dětem ze školky to sklo pomalovat. Zastávka prokoukla do vesela - a ptáci se zabíjet přestali.

Žádná věda...stačí si jen všimnout - a taky chtít.

 

Slíbila jsem napsat o konipasovi. Tedy - spíš o konipasech, protože u nás se vyskytují čtyři druhy. Tři jsou běžné a jistě je znáte; čtvrtý, konipas citrónový, je velmi vzácným hostem z tundry.

Pro úplnost musím dodat, že mezi konipasovité patří i lindušky - menší, nevýrazně zbarvení ptáci s líbezným, nepříliš hlasitým zpěvem, žijící nenápadně, byť docela hojně a v mnoha druzích - takže takový ptačí fajnšmekr je snadněji uslyší, než uvidí.

Konipasi jsou ve velké většině ptáci stěhovaví. Jen vzácně se stane, že někteří jedinci v mírné zimě zůstanou, nebo se potulují v mírném pásmu Evropy. Jejich potravou je, jak jinak, především hmyz. A ne jen hmyz, oni i pavouka sezobnou!

Všechny konipasy charakterizuje typický pohyb ocásku, který prakticky nezůstane nikdy v klidu. Odtud jeho lidový název třasořitka. Kdykoli se ve svém čilém pobíhání na chviličku zastaví, už třesou.

Naše tři běžné druhy konipasů je od sebe poměrně snadné rozeznat (méně snadné je už určit jejich víceméně lokální variety, ale tím nebudu trápit vás ani sebe).

Konipas bílýNejznámější je jistě konipas bílý. Úhledný černobílý ptáček, který si do jisté míry navykl na přítomnost lidí; lze ho vidět i ve městech na jakémkoli místě, kde je nějaký ten keř a plocha trávy.
Přilétá ze zimovistě někdy koncem března. Napřed přiletí samečci a obsadí teritorium, aby o ně následně sváděli líté boje.
Samičky se dostaví asi o dva týdny později. Ty jsou od samečka k rozeznání poměrně nesnadno, jejich barvy jsou takové „rozpitější".

Konipas bílý hnízdí dvakrát i třikrát do roka. Jeho mláďata musejí velice rychle vyrůst, protože rodiče je, sotva vzletná a jakžtakž opeřená, z teritoria vyženou. Musejí: na cestě je další várka. Mladí se pak sdružují do hejn, která se stěhují po venkově a hledají potravu společně. K nim se pak přidává omladina z dalších snůšek.
Společná hejna i s rodiči konipasi tvoří až na podzim, když se chystají na migraci.

Konipas bílý hnízdí v nízkých keřích a dovede své hnízdo velice statečně bránit.

Konipas horskýDalší druh, konipas horský, je prvním konipasem, kterého můžeme na jaře spatřit. Je snadno rozlišitelný tím, že má tělo do žluta a šedou hlavičku. Taky má podstatně delší ocásek a kratší, světlejší nožky než ostatní konipasi. Je to odolný ptáček, který dokáže žít i v chladnější krajině, jak i jeho jméno napovídá.
Pro svůj pobyt u nás vyhledává čisté potoky či malé říčky, hnízdečko si buduje na zemi. Lze ho vidět, jak pobíhá po březích a po kamenech; ocáskem kmitá tak, že se vlastně kmitá celý.
Konipas horský hnízdí ročně jednou až dvakrát. Vcelku je podstatně plašší než konipas bílý; je to opatrný pán, který sice také statečně hájí své teritorium i hnízdo, ale společnost člověka vyhledává méně.

Konipas luční je z jarních navrátilců mezi konipasy poslední. Na rozdíl od konipasa horského má i hlavičku žlutou, a to výrazně.
Také je z těchto tří druhů nejméně početný.

A jak je to s tím koně-pasením? Inu... když na jaře vidíte na pastvině tyhle ptáčky, jedná se většinou právě o konipasy luční na tahu. Takové „tučné" stádo koní či krav je dokáže zastavit v tahu i na několik dní; pak odletí, aby se vzápětí dostavilo hejno další. Ona taková migrace z Afriky bere sílu a je nutné doplnit kalorie, že. Stádo koní, potících se díky prvnímu jarnímu teplu v ne úplně vylínalé zimní srsti, to je magnet na hmyz a tudíž i pro konipasy. Takoví naši klubáci...
Netvrdím, že jde o konipasy luční vždy! Ale většinou to tak je.

Konipas luční

Konipasi navíc koňskou srst rádi používají pro vystlání svých, ehm, ne moc úpravných hnízd. Samozřejmě, toto dělají jen ti, kteří poblíž zůstanou a zabydlí se. Takže z jejich chování při sběru můžeme snadno zjistit, které druhy u nás hnízdí a které jen protahují.

Konipas lučníA co škodí konipasům nejvíc? Plošné stříkání insekticidy jim bere potravu, takže se odstěhují a o to víc se pak toho postřiku musí použít. Bezvodá krajina jim bere prostředí, ve kterém chtějí a potřebují žít. Velké plochy monokultur nenabízejí ani potravu či vodu, ani úkryt pro hnízda...
Chceme-li tedy tyhle ptáčky ve výběhu, musíme si všimnout, je-li poblíž dostatečně hustá změť nízko přisedlých keřů, takové to šouší ze starých trav - prostě „zanedbaná" místa.
A voda.

Dobrá péče o pastvinu či výběh by tedy měla zahrnovat i péči o jejich bezprostřední okolí. Jde o ten koloběh: kde není hmyz, nebudou ani ptáci, a kde nejsou ptáci, daří se jen odolným a často invazivním druhům, a, nu... těm krev živočichů pijícím, protože druhy hmyzu s jinými potravními požadavky tam žít nemohou.
A tohoto jevu jsou právě konipasi vynikajícím indikátorem. Takže: máte u stáje konipasy bílé, na pastvině pak, aspoň někdy, i ty „do žluta"?
Dobré! Udržovat a neměnit!

Chov koní přináší ovšem přírodě i jiné problémy. Zejména chov příliš pečlivý.
O tom tedy příště.

PS: Za odborný dohled děkujeme ing. Pavlovi Ondrovi.

Podobné články

Názory odborné veřejnosti na to, jestli ptáky v zimě krmit, či ne, se liší doslova ode zdi ke zdi. Co platí obecně, kdy začít přikrmovat, jak dlouho…

Mohlo by vám připadat, že s tématem "ptáci&zima" přicházíme tak trochu s křížkem po funuse. Ale není tomu tak... v lednu se citelně ochladilo,…