Indiánský jezdecký styl: existoval vůbec?

11. 11. 2015 11:00

Obrázky: 11

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Jak jezdili indiáni Počet přečtení: 7126 Počet komentářů: 7 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Indián na holém hřbetu s provazem místo uzdečky? Přirozený horsemanship jako důsledek indiánské filosofie a respektu k přírodě? Kdo od koho kopíroval jezdecký styl? Běloši od indiánů, nebo naopak? Zdá se, že v tomto díle Filip zboří hodně mýtů.

vsNa Buffalo Billově show se dalo sledovat postupné odumírání původního indiánského jezdeckého stylu. Souběžně s tím pracovala reprezentativní americká instituce, Výbor pro americkou etnologii (Bureau of American Ethnology, BAE) od roku 1902 na encyklopedii indiánských kmenů Severní Ameriky, shrnující převážně antropologické poznatky (obyčeje, dovednosti, výrobky), která vyšla ve dvou dílech v letech 1906 a 1907. Mají dohromady 1992 stran odborného textu. Heslu „Koně" je věnováno necelé 2,5 strany. Z toho je jeden odstavec věnován obecnému hodnocení indiánského jezdeckého umění a jeho popisu ukázek, jeden sedlům. Ten také obsahuje jedinou větu týkající se jezdeckého stylu:

Indiáni jezdili s krátkými třmeny - v sedu jako na holém hřbetě. Mladí indiáni dnes jezdí v kovbojském sedle, v kovbojském sedu - s nataženýma nohama. (Hodge, Frederick Webb (ed.): Handbook of American Indians North of Mexico, 1. Washington: Government Printing Office, 1907, s. 571)

Citovaná věta nás informuje o generačním nahrazování původního stylu a poskytuje výchozí vodítko. O krátkých třmenech hovoří i pozorovatelé 19. století - od 40. do 70. let, a to na severních i jižních Pláních. Starší psané informace o třmenech bohužel k dispozici nejsou. Krátké třmeny však zachycují také mnozí malíři a kreslíři od 20. let. Ti navíc často zobrazují indiány, jak se do třmenu opírají špičkou, bez prošlápnuté paty, což znamenalo zvedat kolena tím výš - naprostý opak toho, co známe my jako korektní sed. Historici, kteří se zabývali dějinami jezdectví na americkém kontinentu a dotkli se přitom i indiánů, to pokládali za původní španělské, resp. maurské dědictví, a my si hned řekneme proč.

Zpět do Evropy

csIberský poloostrov byl křižovatkou jezdeckých tradic: dávné keltské, římské vojenské a gótské, když sem dorazila převratná novinka - třmeny. Nedlouho před rokem 710 od severu přišel nový franský styl jízdy se třmeny, při němž se jezdec při útoku opíral do třmenů špičkami natažených nohou a kopí držel v podpaží, když roku 711 vpadli přes Gibraltar muslimové. Ti se seznámili se třmeny jen o málo dříve v severní Persii, ale začali si je rychle osvojovat. Jezdili s krátkými třmeny a pokrčenýma nohama, jak bylo obvyklé u stepních jezdců a také mezi starověkými Ibery. Kopí drželi opačně než Frankové - palcem dozadu - a zvedali ho při útoku nad rameno jako při hodu. Křesťané oceňovali jezdecké umění muslimů a maurský jezdecký styl postupně mezi ně pronikl, aby nakonec v době objevení Ameriky převážil.

V té době se ve Španělsku souběžně udržovaly dva základní jezdecké styly: estradiota s dlouhými třmeny a jineta s krátkými, oba se specifickými sedly, a oba se také včetně sedel dostaly se španělskými conquistadory (dobyvateli) do Ameriky a do Mexika. Španělsko se záhy poté dostalo v Itálii do křížku s Francouzi, jezdícími stále po francku s nataženou nohou, a z tohoto střetu se zrodil styl brida a z něj pak i španělská jezdecká škola, jak ji známe dnes. Jak se šířily psané jezdecké manuály, popisující „správné" ježdění, jineta v samotném Španělsku upadala do zapomnění a udržovala se jen v nižších, hlavně negramotných vrstvách.

cssV Mexiku, kde se bleskově šířilo dobytkářství, prožívala jineta naopak renesanci. Udrželo se zde jinetové sedlo, jehož základní podoba se ustálila zřejmě počátkem 17. století. Na jeho přední vidlici byla jako hlavní inovace přidána typická mexická zploštělá hruška, určená k lasování, které si mexičtí Španělé osvojili koncem 16. století. Tato „španělská rozsocha" se přes Texas rozšířila i do Spojených států a někdy v letech 1830-1860 se mexické sedlo stalo podstatným prvkem v genezi klasického westernového sedla. Ovšem, v průběhu vývoje mexického honáctví došlo ještě k jedné důležité změně: třmenové řemeny se prodloužily a začaly se upínat ke středu sedla místo k přednímu okraji, což bylo pohodlnější pro mnohahodinovou práci s dobytkem na otevřených, neohrazených rančích; tento model nejspíš definitivně převládl nejpozději koncem 18. století a vzniklo mexické sedlo.

Mexická vaquero i vojenská sedla byla často jen kostrou s minimem napevno přidělaných kožených součástí. A vojenská sedla s vysokými předními i zadními rozsochami nápadně připomínají typická indiánská sedla, která jsou očividně imitací španělských. O sedlech bude podrobněji řeč později; teď si jenom řekněme, že krátké třmeny jsou sice zachyceny ve většině písemných i obrazových pramenů, ale existuje podstatná výjimka: Komančové, kteří žili v těsném kontaktu s Novým Mexikem a v letech 1786-1853 s ním udržovali mír a bohaté obchodní vztahy, a později uzavřeli blízkou alianci s několika dalšími kmeny. Na nejstarších známých vyobrazeních z počátku 19. století vidíme komančské jezdce s délkou třmenů typickou pro mexický styl. Nebylo to tedy náhodou tak, že kmeny v dnešním Texasu a Novém Mexiku nejprve imitovaly raná španělská jinetová sedla, a tento vzor se pak šířil spolu s koňmi dál na sever, kde se udržel jako anachronismus, zatímco indiáni nejbližší Mexičanům mezitím přešli na novější trend?

caProvaz, nebo udidlo?

A nejen to. Komančové, Kiowové, Utové, Navahové a někteří další používali i španělské uzdění. Máme o tom doklady jak obrazové, tak písemné, doslova účetní: doklady o prodeji udidel Komančům existují minimálně od poloviny 18. století. A španělská udidla se už dřív dostávala i mnohem dál na sever, hlavně od Utů žijících v horách přímo na sever od Nového Mexika a přes jejich příbuzné Šošony ovládající tehdy severní Pláně. Už v roce 1719 jsou španělská udidla zmíněna u Wichitů v dnešní Oklahomě, roku 1739 u indiánů obchodujících s Mandany na horní Missouri (pravděpodobně u Absaroků) a v roce 1787 u Šošonů ve Skalistých horách. V témže roce je jako kořist přivezli Černonožci od Španělů až do dnešní Kanady, ale „pro jejich váhu a hrubost" většinu z nich cestou zahodili. V roce 1790 jsou zmíněna u Mandanů, kam se dostala nejspíše obchodem. Cestovatelé Lewis a Clark, vyslaní americkou vládou, aby nalezli cestu k Pacifiku, v roce 1805 zapsali, že Šošoni Lemhi dávají španělským udidlům přednost, a zmiňují je i mezi Nez Percéy. O španělských udidlech cestovatelé informovali, protože šlo o strategický údaj: o americké vnitrozemí totiž soupeřily v 18. století tři velmoci, Španělsko, Francie a Británie, k nimž se posléze přidaly Spojené státy, a výrobky té či oné provenience byly dokladem vlivu té či oné strany.

cwNavahové, jediný pastevecký kmen mezi jízdními indiány, se někdy po polovině 19. století sami naučili od Španělů kovářství a vyráběli pak typická mexická páková udidla, ozdobená dole cinkajícími přívěsky. K roku 1858 je zapsáno, že taková cinkající udidla byla oblíbená u Mandanů a jejich sousedů Hidatsů, nicméně podle obsáhlé antropologické studie věnované koním u Hidatsů z roku 1910, sestavené podle vzpomínek pamětníků, převažovalo až do usazení v rezervaci (1870) jednoduché indiánské uzdění z lariatu - šňůry splétané z nevydělané kůže, bizoní srsti nebo koňských žíní.

Každý jezdec ví, že uzdění je nadmíru důležitou součástí ježdění a také jezdeckého stylu. Přečtěme si, co k tomu napsal zakladatel serveru www.indiani.cz Lukáš Navrátil (jemuž mimochodem vděčím za koupi vhodného materiálu na mé indiánské sedlo). Podle jeho slov i jeho k indiánům přitáhla romantika mayovek a dalších knih, pak poznal euroindiány tábořící v týpí a nosící přesné napodobeniny dobových indiánských kostýmů a soustředil se na studium života indiánů Plání, vycházející z kvalitních pramenů, a jeho srdce si získal kmen Absaroků, jejichž život ve vrcholném předrezervačním období také napodobuje formou praktické oživlé historie, a to s celou rodinou. Klade důraz na dobovou přesnost a sladěnost všech reálií.

vs„Obecně se dá říci, že pokud indiáni mohli, používali bělošské (španělské, mexické, americké) uzdy s kovovými udidly. Tyto uzdy byly mezi indiány plání vysoce rozšířené a oblíbené, jelikož byly praktické, funkční, dekorativní i dostupné. [...] Použití čistě indiánských uzd, zejména tedy provazů, bylo rozšířené méně, než by se mohlo zdát. Masívní použití a rozšíření bělošských uzd je doloženo jak dochovanými písemnými záznamy, mnohými piktografickými záznamy, tak i množstvím dochovaných originálů." (http://indiani.cz/clanky/index.php?a=uzdy-indianu-plani, můžete se podívat i na diskusi k tématu).

Podle toho tedy indiáni, pokud mohli, prostě jezdili jako bílí. Když nemohli, improvizovali, ale nějaký indiánský styl vlastně neexistoval. „Indiáni používali přírodní technologie ne proto, že by byli romantičtí, ale proto, že jiné neznali. Když získali nové technologie nebo modernější produkty, ihned je přijali a staré zahodili nebo zapomněli," dodává Navrátil. Na tom něco bude. Má tedy smysl se vůbec po nějakém autentickém stylu pídit?

Povězme si nejprve něco k tomu, co víme o kovových udidlech mezi indiány. Dobové fotografie nejsou zrovna dobrý zdroj, jezdecké fotografie z předrezervačního období (usazování jízdních kmenů z Plání a ze Skalistých hor započalo v 50. letech 19. století, ale hlavní vlna přišla až po americké občanské válce) spočítáme pomalu na prstech a rezervační časy klamou. Když totiž indiáni souhlasili s životem v rezervaci, vzdávali se práv na užívání země mimo rezervaci a za to jim americká vláda vyplácela odškodnění, součástí kterých bývala i udidla. Vyjma Komančů, Utů a Šošonů patřila kovová udidla mezi indiány předrezervačního období spíše k luxusním předmětům. Dobrodruh George P. Belden, žijící koncem 50. let mezi Yanktonskými Siouxy jako adoptivní člen jejich kmene, zmiňuje španělské udidlo v jediném případě. Bylo součástí parádního postroje, ve kterém se starý náčelník Beldenovy tlupy projížděl po táboře.

Potíž s prameny

vsObrázky kreslené indiány se zdají být informací z první ruky, ale není tomu tak. Od 30. let 19. století získávali indiáni z Plání obchodem i papír (ponejvíce popsané stránky účetních sešitů), černé i barevné tužky a někdy dokonce vodovky, z čehož se vyvinul svérázný umělecký žánr. Nejstarší zachované obrázky ovšem pocházejí až z raných 70. let. Ty nejznámější nakreslili zajatci z posledních indiánských válek na Pláních, internovaní v pevnosti Marion na Floridě, v letech 1875-1878. Ti byli přímo vybízeni, aby je vytvářeli jako řemeslo a prodávali po dvou dolarech za kus a vydělávali si tak jako bílý muž. Jejich produkce vyvolala poptávku po těchto originálních artefaktech mezi americkou veřejností, která vyvrcholila v 80. letech a doznívala do konce století (příležitostně se takové obrázky prodávaly turistům místy ještě ve 30. letech 20. století). Jenže nikde není zaručené, že obrázky zachycují věrně skutečnost. Naopak, je docela dobře možné, že se indiáni pro bílé zákazníky kreslili schválně vyparáděnější, než tomu ve skutečnosti bylo. Anebo prostě kreslili volně podle svých představ. Ti mladší pak podle vzpomínek z dětství a vyprávění starších.

caPodívejte se schválně na obrázek (vlevo) dnes již neznámého tvůrce z 80. let, ukazující slavného cheyennského válečného vůdce Orlího Nosa v bitvě s americkými vojáky a hraničáři o Beecherův ostrov, kde Orlí Nos roku 1868 v čele svých válečníků zahynul. Pro zajímavost ještě uveďme, že vyslání této skupiny hraničářů do prérie bylo reakcí armády na to, že Cheyennové zabili Billa Comstocka, soupeře Billa Codyho v závodě o titul „Buffalo Billa". Podle modrokabátnického velitele George A. Forsytha přitom Orlí Nos seděl na holém hřbetě kaštanového koně, který měl kolem hrudníku dvakrát omotané laso, pod nímž měl jezdec zastrčená kolena. Byl téměř nahý, na hlavě měl skvostnou čelenku, levou rukou svíral současně otěž, hřívu a pušku, zatímco pravou mával nad hlavou, aby povzbudil své válečníky.

Jedno z obrázkových svědectví, které lze považovat za poměrně spolehlivé, se týká slavné bitvy u Little Bighornu z roku 1876 a jeho autorem je přímý účastník, Sioux Červený Kůň. Ten nakreslil celý obrázkový seriál jako doprovod ke svému obsáhlému ústnímu popisu bitvy, a minimálně v případě indiánů se snažil o faktografickou přesnost (vojáky zobrazoval stylizovaně, jako jednoho vojáka v mnoha vydáních; řada vojáků v horkém červnovém dni vyjela do boje jen v košilích a ne v těsně zapnutých vlněných kabátech). Na jeho obrázcích jedou indiáni jenom s provazovým uzděním, což odpovídá líčením jiných účastníků bitvy, například Cheyenna Dřevěné Nohy. Dřevěná Noha vyprávěl, jak po bitvě ukořistili indiáni spoustu uzdeček, udidla však zahodili a ponechali si jen řemení. Vojenská sedla prý dali starým mužům.

cw

Estradiota versus jineta 1237: křesťané roznášejí na kopytech muslimy u Valencie. Jineta versus estradiota 1876: rudoši roznášejí na kopytech bělochy u Little Bighornu

Zajímavé je, že comics Červeného Koně ukazuje rozdíl v sedu mezi vojáky a indiány. Zatímco vojáci jedou zapření rovnýma nohama do třmenů jako středověcí rytíři, indiáni jedou naostro (nebo nanejvýš s dekou pod zadkem), ale hlavně mají nohy pokrčené jako kdysi Mauři. U Little Bighornu tedy indiáni zjevně stále používali svůj vlastní styl. Abychom tomuto stylu přišli na kloub, musíme se vrátit k samotným počátkům indiánského ježdění v Severní Americe, a to hned v příštím díle.

Indiánský styl zachytila v 19. století řada malířů a kreslířů. Jedním z nich by i George Catlin. Kdybychom ho měli charakterizovat jedním slovem, znělo by výkonný. Zanechal nám tisíce skic a stovky pláten a navrch podrobné zápisky z cest, díky nimž známe k jeho obrazům patřičný kontext. Zde si prohlédněte několik děl dobře zachycujících indiánský jezdecký styl, více obrázků si můžete prohlédnout a o autorovi se dozvědět na těchto stránkách.

vs

George Catlin: Hon na bizony

George Catlin a jeho kůň Charley

vcwsJako kluk se toulal po lesích s knížkami, puškou a rybářským prutem, ale otec advokát ho nutil k právničině. Mladý George prodal pušku a knížky, nakoupil barvy a štětce a stal se malířem - samoukem. Byl zručným, ale spíše řemeslným kreslířem, měl cit pro barvy, ale k opravdovému mistrovství měl daleko. Tomu ovšem vděčíme za ten jeho neuvěřitelný opus. Vydal se z Filadelfie hledat štěstí do bouřlivě se rozvíjejícího New Yorku, ale v tvrdé konkurenci se jako portrétista nechytal. Když to nejde na Východ, půjde to na Západ, řekl si tedy. Dědeček ho sice vždycky nabádal, aby si dal pozor na indiány, kteří kdysi za války o nezávislost zajali jeho ženu a malou dcerku, ale syn této dcerky raději naslouchal své matce, která na zajetí vzpomínala v dobrém a ráda, a on je toužil poznat zblízka. V letech 1832-1838 projel křížem krážem Pláně, navštívil všechny kmeny, které mohl, žil mezi indiány, lovil s nimi i hodoval, navštívil a popsal naleziště posvátného červeného kamene na výrobu dýmek míru, nazvaného catlinit. A protože cvičení dělá mistra, i v portrétování se zlepšil natolik, že podobizna náčelníka Jednoho Rohu byla věrná a živá natolik, že ji soukmenovci pokládali za náčelníkovo kouzelné zdvojení.

Ta léta byla na Pláních bouřlivá a válečná, ale Catlinovi, jehož veselá a otevřená povaha zřejmě na dálku vysílala dobré signály, se nestalo nic horšího, než že mu utekl jeho komančský kamarád Charley. Vyvlékl se totiž v noci z ohlávky, kterou mu Catlin, jak je vidět z obrázku, navlékal po indiánsku na krk, a ráno - hop hop! poskakoval žertovně po prostřené tabuli (z obrázku je patrné, jak velká asi byla - no, hodně velká) a nedal se chytit. Nakonec to malíře přestalo bavit, hodil si sedlo na záda a pušku do ruky a hajdy kupředu. Ušel sotva čtvrt míle, ohlédne se, a co nevidí? Charley, hlavu i ohon vysoko zdvižené, startuje tryskem za ním, dokud ho nedoběhne, ba dokonce nepředběhne o několik kroků, neotočí se čelem k němu a konečně se zastaví, třesouc se jak osikový list. „Během naší dlouhé a spolehlivé známosti jsme k sobě navzájem velice přilnuli, a nabyli podivuhodné schopnosti vzájemně se oba přizpůsobit a chápat navzájem své názory a záměry. Vlastně jsme společně zakusili tolik, že by cizí divák viděl téměř jednotný zájem; každopádně jednotné cítění, co se vzájemného pouta, jakož i závislosti a ochrany týče," zapsal Catlin.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. HelaS

    Skvělé!

    13:06 - 11. 11. 2015

    Díky, Filipe! Těším se na další díl

  • 2. ppindian

    :-)

    09:03 - 12. 11. 2015

    Filipe, tvoje články jsou důvod proč začínám Eqch po dlouhé době zase drobet sledovat. A protože jsem nečetl " .. a tak jezdili až na věky ..." nebo něco podobného, předpokládám že budou i další díly. A napiš jich hodně ať můžeme uvažovat o knižním vydání :-)

  • 3. Ber

    Super

    09:09 - 12. 11. 2015

    jako historik jsem asi zaujatá :-D :-D asi, ehm :-D, ale stejně považuju Filipovy články za absolutně nejlepší a vyloženě se na ně těším a užívám si je :-)
    Doporučuji už předem vymýšlet další seriál :-)

  • 4. žofré

    hlásím se do pořadníku na knížku

    09:11 - 12. 11. 2015

    Reaguje na 2.

    a prosila bych i tarpany, vlastně celou knihovničku doufám, fjordologie od Njaala je taky prima, a zkusím vyškemrat signované výtisky:-)
    P.S.Filipe, pozorně čtěte smlouvu, indoší, známe své pappenheimské:-)..

  • 5. Filip Tesař

    ;-)

    09:59 - 12. 11. 2015

    Indoši - nebo mám říkat indotarpoši? - o knižní vydání mám u obojího zájem, ale články jsou k tomu jen takovej nástřel. Tarpaní i indiání knihu už píšu a budou podstatně podrobnější i systematičtější.

  • 6. ppindian

    :-)

    10:29 - 12. 11. 2015

    No tak se tu nezdržuj odpovídám na přiblblý komentáře a koukej mazat psát :-)))

    Kdyby byl problém s nakladatelem nebo financováním, tak bych myšlenku měl.

    p.s. kombinací indoš a tarpoš mi vychází Trapoindoš :-D :-D

  • 7. kajetanka

    :)

    20:09 - 14. 11. 2015

    Zase skvělý článek, četlo se to samo :-) Díky Filipe, a už se moc těším na další díl.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: