Indiánské sedlání

16. 02. 2016 05:00

Obrázky: 13

Autor: Filip Tesař Foto: archiv autora Seriál: Jak jezdili indiáni Počet přečtení: 7945 Počet komentářů: 11 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Indiáni sice dokázali brilantně jezdit bez sedel, bez sedel se ovšem neobešli. Vyráběli si je sami a napodobovali přitom dávné španělské předlohy. Nedělali je ovšem na míru, a tak měla jejich kostrová sedla jednu nepěknou vlastnost – často zanechávala na koňských hřbetech krvavé stopy.

Že indiáni jezdili bez sedel, ví každý, kdo viděl Vinnetoua. Pierre Brice míval sice přes koně přehozenou barevnou čabraku, pod kterou se v některých scénách umně ukrývalo normální sedlo, ale celé hordy rudokožců se ve filmových mayovkách průběžně objevovaly naostro. Nejen v kinech, ale i ve skutečné Americe přitahovala pozornost bílých diváků schopnost indiánů udržet se hravě v sedle - bez sedla. Anebo dokonce, jak jsme viděli, ani ne v sedle, ale v závěsu za koněm. Na druhou stranu už víme, že sedla patřila k samotným počátkům indiánského ježdění - a to zrovinka u těch Apačů - když jsme probírali obrněné jezdce na Pláních 17. a 18. století.

br

Indiáni cestující poblíž pevnosti Laramie (obraz Alberta Bierstadta, 1861)

Otázka ve skutečnosti nestojí tak, jestli indiáni jezdili bez sedel, nebo s nimi. Ačkoli povolení vydané guvernérem Nového Mexika tamním rančerům k zaměstnávání indiánských honáků bylo omezeno zákazem používání sedel indiány, indiáni se do budoucna dokázali bez problémů obejít bez udidel, ne však bez sedel. Nakonec ovládnutí tajemství jízdy na koni s sebou neslo alespoň po část roku kočovný způsob života, a ten zase předpokládal dlouhé přesuny. To bez sedel moc myslitelné není. Své by k tomu mohl říct i generál Custer blahé paměti, kterému jeho vlastní vojáci přezdívali Tvrdá Prdel či Železný Zadek, protože co se mu nedostávalo na velitelských schopnostech, vynahrazoval už od občanské války úporností, s jakou vydržel v sedle při dlouhých přesunech či pronásledování nepřítele, včetně toho indiánského. Jakkoli odolná zadnice nevydrží desítky kilometrů po mnoho dní za sebou. Indiáni navíc objevili výhody sedel při bojovém využití koní, kdy sedlo dávalo potřebnou oporu indiánskému kopiníkovi. Nešlo jen o to, aby jezdec vyseděl náraz, ale domorodý styl boje s kopím se navíc lišil od evropského, při kterém se kopí drželo v podpaží, a i na koních si ponechali zažitý vlastní způsob, při němž se dlouhé kopí drželo převážně obouruč. Jezdec tedy ztrácel možnost rychle se v případě ztráty rovnováhy zachytit.

Kostrová i bezkostrová

ssAle i poté, co byli obrnění jezdci na Pláních nahrazeni lehkou jízdou, neztratila sedla své opodstatnění. Sloužila totiž často jako jezdecká i nákladní zároveň. Jedním z hlavních podnětů k tomu, aby se indiáni vydali na koních do vnitrozemí Plání, byli bizoni. Koně představovali zásadní výhodu při jejich lovu. Ale nejenom ve chvíli vlastního honu. Bizony bylo potřeba najít a dojet za nimi - což průběžně znamenalo ony dlouhé přesuny. Vlastní hon se však často odehrával mimo vesnici, ať už šlo o kočovný tábor nebo zemědělskou osadu. Ve druhém případě to platilo dvojnásob. A tak bylo nutné za bizony nejen dojet, ale také úlovek dopravit do kuchyně. Někdy, když bylo stádo v blízkosti vesnice, dorazily na místo skončeného honu ženy a naložily maso a kůže na nákladní koně. Nezřídka však lovci vyráželi na hon poměrně daleko, někdy i několik dní cesty, a museli dovézt úlovky sami. Ženská nebo chlap, u tohohle se člověk bez sedla opravdu neobejde. Indiáni v podstatě nerozlišovali nákladní a jezdecká sedla, jedno a to samé mohlo sloužit k oběma účelům.

Můžete se setkat s dělením indiánských sedel na tzv. mužská a ženská, kdy ženská mají dřevěnou konstrukci potaženou nevydělanou kůží, kdežto mužská jsou bezkostrová, vlastně dvojité polštáře z vydělané kůže. Není to tak docela pravda. Pravdou ve skutečnosti je, že ženy jezdily v kostrových sedlech (ale když na to přišlo, i bez sedla), zatímco muži jen někdy. Hlavně válečníci v plné síle jezdili na zmíněných polštářovitých sedlech. Mělo to své opodstatnění, takové sedlo umožňovalo blízký kontakt s koněm a současně poskytovalo nejnutnější oporu, daly se na něj přivěsit i třmeny, takže například někteří muži z kmene Černonožců, u kterých jezdecká tradice nesahala tak hluboko a nevyrovnali se jezdeckým uměním kmenům sídlícím více na jih, na něm vyjížděli i na lov bizonů. Obvyklé však bylo, že na hon a do boje vyjížděli muži, pokud mohli, bez sedel. Důvody byly, jak lze vyrozumět z kontextu, hlavně dva: jednak se muži snažili koni maximálně odlehčit - a protože hon na bizony vyžadoval od koně maximální výdej sil, a boj zas mohl trvat klidně i řadu hodin, mohl mít každý kilogram dolů své opodstatnění. Na tom, aby si kůň uchoval dostatek sil, záviselo lovecké i válečnické štěstí, život jezdce, ale i život samotného válečného-loveckého oře, toho nejcennějšího majetku indiána z Plání.

vsDruhým důvodem byl samozřejmě blízký kontakt s koněm. U některých kmenů, např. u Cheyennů, muži někdy do boje přehodili přes koně pokrývku, upevněnou jednoduše řemenem kolem hrudi koně, nejčastěji však jezdili bez jakékoli podložky. Bezkostrové vycpávané sedlo představovalo vhodný kompromis mezi kontaktem, vahou, pohodlím jezdce a jistotou jeho sedu. V zásadě šlo o velký kožený polštář, uprostřed prošitý nebo prostřihnutý, s více či méně protáhlými zaoblenými rohy. Naplněn byl obvykle chlupy, oblíbené byly z vidloroha, ale častá a dostupná byla samozřejmě bizoní srst. Nacpat se dal i suchou trávou.

Zvláště válečníci severních kmenů, u kterých býval častější nedostatek koní, někdy chronický (tyto kmeny žily až na konci obchodních tras s koňmi a v severních polohách průběžně velké počty koní hynuly při zvlášť surových zimách), se vydávali krást koně jižnějším kmenům, a to často pěšky. S sebou si nesli prázdná polštářová sedla, která až na místě naplnili trávou. Tato sedla bývala pohodlná pro koně i pro jezdce: prošití nebo prostřih uprostřed znamenal, že sedlo spočívalo koni po stranách páteře, přední a zadní část a také rohy byly vycpány poněkud více, čímž se vytvořila mělká prohlubeň pro jezdcovy hýždě a stehna. Ani tato sedla se nepokládala na holý hřbet, ale na pokrývku nebo přeloženou bizoní kožešinu, ve Skalistých horách jelení, na východ od Mississippi medvědí.

Korálky a ukradená rozsocha

vsPodobná sedla vyrábějí indiáni dodnes a na nezměrných rovinách googlu se můžete setkat s mnoha bohatě korálky vyšívanými exempláři. Krásně zdobená sedla však patří hlavně do období života v rezervacích. „Bílý indián" George P. Belden, žijící koncem 50. let 19. století mezi Yanktonskými Siouxy jako adoptivní člen jejich kmene, zatoužil po podobném sedle, když viděl Bílého Medvěda, starého náčelníka své tlupy, jak se na něm projíždí po táboře. Jeho dvě squaw, ač jinak tiché a poslušné, ho uctivě poslaly někam s tím, že to je „prostě hromada práce" a že nevědí, jakým způsobem to vyšít, a kdesi cosi. Líné nebyly, což o to: aby si to s manželem nerozházely, ušily a vyšily mu každá pár krásných tanečních mokasínů a k tomu svátečních nohavic, takže se cítil nucen splnit to, co jim slíbil v případě zhotovení vyšívaného sedla, a koupit každé u obchodníka nové látkové šaty.

Zdá se, že podobným kratochvílím se indiánky ve větší míře začaly věnovat v době, kdy už nemusely vydělávat kůže a kožešiny, šít týpí a tak všelijak podobně. U Absaroků někteří cestovatelé z druhé poloviny 19. století zmiňují krásně zdobené postroje; možná to souviselo s hrdostí Absaroků na jejich vyhlášené koně, možná s tím, že Absarokové, tísnění Siouxy, se stali oficiálními spojenci vlády Spojených států a výměnou za to k nim proudily vládní příděly, umožňující indiánským ženám změnit poněkud koloběh denní dřiny. Takováto zdobená sedla nacházíme ve větším počtu také u kmenů ze severu Skalistých hor, jež kmenům z Plání prodávaly koně, lososí maso, výživné hlízy kamasu zvaného prérijní lilie či indiánský hyacint, a tak možná měly jejich ženy méně práce a více času na podobné hrátky.

vsBezkostrová sedla možná měla svůj pravzor v jednoduchém španělském nákladním sedle, které zase kopírovalo mnohem starší vzor. Kostrová sedla každopádně typově vycházela ze španělských. Zachovala se nám legenda o tom, jak jistý Alonzo Martínez, mistr sedlářský, po příjezdu do města Mexika nedlouho po jeho dobytí vyvěsil nad svým krámem coby vývěsní štít staroslavný odznak svého řemesla, sedlovou rozsochu. Jedné noci zmizela, aby se následující noci stejně záhadně zase objevila. To si ho domorodci, kteří se dovtípili účelu, tajně okopírovali. Z této kopie vycházejí podle legendy všechna pozdější mexická sedla. Legenda je zmatená, míchá dohromady indiány i španělské Mexičany, ale jako volná ilustrace skutečnosti posloužit může: indiáni španělská kostrová sedla samozřejmě kopírovali. Že si indiáni sami vyrábějí sedla s vysokými rozsochami a dřevěné třmeny, máme poprvé zmíněno z oblasti dnešního východního Texasu k roku 1690. A na jednom nedávno objeveném navažském pohřebišti bylo nalezeno sedlo, zhruba datované do let 1650-1750, typově se nelišící od pozdějších sedel známých z vyobrazení 19. století.

Sedla to byla kozlíková, se dvěma zhruba stejně vysokými rozsochami. Na délku měřila necelého půl metru. Mužská sedla měla rozsochy nižší, zhruba nějakých 20-25 cm, ženská vyšší, až téměř tolik, kolik mělo sedlo na délku. Přední (někdy i zadní) vidlice ženských sedel měla vrcholek tvarovaný do plochého tvaru, často připomínající kovbojskou hrušku, a vpředu na přední vidlici byl vyřezán trn nebo zasazen kolíček, na který se věšelo, co bylo potřeba. Třeba mimino. Ženy jezdily v kostrových sedlech, protože jejich koně bývali ověšení nejrůznějším domácím vybavením a nezřídka i menšími či většími dětmi. Jezdily v nich také samostatně jezdící děti, které si v nich při dlouhých pochodech i zdřímly. Jednomu malému bílému zajatci jménem Andres, jehož jméno zkomolili na Andele, odkoupenému od Apačů, vyrobila adoptivní kiowská babička sedlo doslova za pochodu, aby mohl jet pěkně sám a nemusel sedět za adoptivním dědečkem.

vsA kvůli pohodlí v nich jezdili i starší muži. Sedla vypadala hrubě, dřevěná kostra byla potažena nevydělanou kůží, největší inovací bylo v 19. století využití parohů na vidlice místo dřeva. Ale přes posedlí se kvůli měkkému sedu přehazovala pokrývka či hezká a hebká kožešina, sloužící k zviditelnění jezdce, třeba z pumy. A navíc mohl být mezi vidlicemi zavěšen pruh kůže jako jakási sedací hamaka, nebo bylo celé sedlo potaženo vydělanou měkkou kůží, v níž jezdec nebo jezdkyně seděli jako v kolébce.

Nechme však promluvit cestovatele z počátku 19. století, stěžující si na cestě poblíž Missouri na komáry: „... nadto jsem už prodělal bolestivou zkušenost s účinky indiánského sedla, které zde popíši. Skládá se ze šesti kusů dřeva; dva z nich jsou silná vidlicovitá dřeva, z nichž jeden je tvarován k nasazení na kohoutek koně, druhý je přizpůsoben zadní části hřbetu; oba jsou spojeny čtyřmi plochými díly, z nichž každý je asi čtyři palce široký; dva z nich jsou umístěny tak, že leží koni po obou stranách páteře, jež se zvedá mezi nimi; další dva jsou připevněny k okrajům vidlicovitých dřev a celek je pevně svázán řemínky. Dva silné pruhy bizoní kůže jsou dvakrát obtočeny kolem horních spojovacích dílů a slouží k zavěšení třmene, který je vytvarován z hole dvě stopy dlouhé, na dvou místech prořízlé do půli, takže rozdělené na tři stejné díly; na těchto místech je ohnutá, a když jsou oba konce pevně svázány, vznikne rovnostranný trojúhelník."

A co na to koně?

Zde jsme narazili na bolavé místo. Běloch nezvyklý indiánskému sedlu mohl mít otlačenou zadnici, ale indiánské sedlo nebylo dělané na míru. A mívalo bolestivé účinky hlavně pro koně. Au. O odřeninách, nezřídka krvavých, píší autoři u řady kmenů z Plání i ze Skalistých hor. Váleční a lovečtí koně toho byli ušetřeni, neboť se na nich jezdilo jen přímo v boji a při lovu, i dopravu na místo boje či honu obstarávali, bylo-li to jen trochu možné, jiní, méně šťastní koně. U kmenů, které měly koní dostatek (nebo dokonce přebytek), jako Absarokové, dopřávali koni, u kterého se odřeniny objevily, odpočinek a nepoužívali ho, dokud se nezotavil. Mohli si to ovšem dovolit. Kde bylo koní málo, jezdilo se, krev nekrev.

vsBuďme ovšem upřímní: byla to doba, kdy se jen hodně málo sedel dělalo na míru. Včetně bělošských, samozřejmě. Běžný kovbojský kůň 19. století býval odřený také, a kovboj jako indián, ve vzácné shodě, pokládali odřeniny za bolestivé, jen dokud se „nezahřály". Jízdou. Pod sedlem, samozřejmě.

Smlouvy vlád Spojených států s jednotlivými kmeny o usazení v rezervaci vyjmenovávají příděly a jednorázové dary, které sloužily jako odstupné za půdu, jejíhož užívání se indiáni vzdávali. Součástí darů náčelníkům poměrně často bývala také sedla a uzdění. Motivem pro vyplácení těchto darů bývala nejen snaha náčelníky přesvědčit (anebo řekněme přímo - koupit), ale rovněž přesvědčení, že si náčelníci díky nim osvojí způsoby bílého muže, začnou individuálně farmařit a tím půjdou příkladem ostatním. Očekávané účinky to nemívalo, dokud existovala možnost se přizpůsobení se životnímu stylu bělochů vyhýbat, ovšem zrovna sedel si obdarovaní, na rozdíl od rýčů, motyk a pluhů obvykle cenili. Oceňovali, jak jsou dobře přizpůsobená koním i pohodlná pro jezdce. Některé kmeny je dokonce ve smlouvách pro své náčelníky vyžadovaly. Zdá se však, že je používali hlavně pro slavnostní příležitosti. Obecně dávali indiáni přednost až do posledních chvil volného života sedlům vlastní výroby. Po bitvě u Little Bighornu, kde bylo k nabídnutí víc než dvě stě vojenských sedel, hotový sedlářský švédský stůl, si dali říct někteří starší Siouxové, zato Cheyennové je nechali až na výjimky být.

Obrázek výše: Kickapoo (obraz Lina Sáncheze y Tapia, kol. 1828)

Zajímavá kombinace: oděv typických lesních kmenů, kůň s bělošským sedlem. Indián kmene Kickapoo, jednoho z těch, co byly nuceně přesídleny z původní domoviny východně od Mississippi do dnešní Oklahomy.aa

Když byli indiáni definitivně usazeni v rezervacích, kde se často věnovali chovu dobytka, poměrně rychle si osvojili westernová sedla, přece jenom jsou podstatně lépe přizpůsobená mnohahodinové práci s dobytkem. Celkem rychle si osvojili také používání vozů. Předtím však používali zařízení zvané travois. Šlo o dvě dlouhé tyče vpředu spojené pruhem kůže, za koňským zadkem příčnými tyčemi vytvářejícími podlážku. Předtím, než poznali koně, tahali takové smyky indiánům psi. Odtud i novotvary v řadě indiánských jazyků vytvořené k pojmenování koní: „velký pes", „kouzelný pes", „jelenopes" a podobně.

Na travois se převážela domácnost a také malé děti, které už nebyly v kolébce, ale ještě nejezdily samostatně, takže asi mezi dvěma a pěti lety. Jeden pamětník poznamenává, že drncavá jízda děti uspala, prospaly takto celý den, jen po příjezdu do nového tábořiště si daly pořádnou večeři a hupky dupky zpátky do hajan.

Seth Eastman

Stěhování indiánského tábora bylo oblíbeným motivem malíře, který se z řady dosud představených umělců jednou věcí opravdu silně vymyká. Jmenoval se Seth Eastman a byl to brigádní generál. Uměleckému řemeslu se vyučil přímo na vojenské akademii ve West Pointu. Není to až tak překvapivé, když si uvědomíme, že fotografie neexistovala a armádní kreslíři kreslili mapy a vše, co mohlo být nějak k užitku, například nákresy pevností.

aaEastman se narodil roku 1808 jako první ze třinácti dětí a přesvědčoval rodiče tak dlouho, aby ho nechali jít k armádě, až se konečně dočkal. Když sloužil v pevnosti Snelling v Minnesotě, oženil se s patnáctiletou dcerou místního siouxského náčelníka, ale rozvedl se s ní o dva roky později poté, co byl převelen jinam. Synem jejich dcery Winony byl Ohiyesa-Charles Eastman, první vystudovaný indiánský lékař ve Spojených státech, který napsal řadu pěkných knih inspirovaných svým dětstvím, přeložených i do češtiny, jako Indián v mládí a Duše indiánova.

Seth Eastman se oženil později znovu, s Mary Hendersonovou z vážené jižanské rodiny (na obhajobu otroctví napsala román Chaloupka tetičky Phyllis, jižanský bestseller). Když Eastman podruhé sloužil v pevnosti Snelling, s velkým úsilím se věnovala sepsání místních siouxských tradic, výsledkem čehož byla kniha Dacotah, or Life and Legends of the Sioux Around Fort Snelling, kterou její manžel ilustroval. Později se navždy proslavil stovkami ilustrací k šestidílnému opusu projektu antropologa Henryho R. Schoolcrafta o dějinách a kultuře indiánských kmenů v USA. Prožil bohatý a dlouhý život, během něhož úspěšně spojoval své dvě zdánlivě nespojitelné lásky, k armádě a k indiánům. Co víc si mohl přát...

vs

Seth Eastman: Indiánský způsob cestování (1869)

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Isnala

    nákladné sedlo

    11:24 - 16. 02. 2016

    možno len treba trošku doplniť, že pod pojmom nákladné sedlo sa až tak nemyslí v kultúrnom prostredí indiánov plání sedlo, na ktoré sa naloží náklad, ale sedlo na ktoré sa upevní nákladný smyk - travois.
    čo sa týka poduškového sedla - jeho pôvod možno ani nie je potrebné hľadať ako inšpiráciu kdekoľvek. Ide pravdepodobne o najjednoduchšiu variantu sedla aká mohla vzniknúť nezávisle v rôznych kultúrnych prostrediach v rôznom čase. Ide v podstate o mäkkú podložku pod zadok priviazanú ku telu koňa, ktorá sa časom vyvinula, tak aby bola stabilnejšia skôr metódou pokusu a omylu, než preberaním vzorov. Inak veľmi podobnú konštrukciu majú najstaršie známe sedlá na svete zo skýtskych mohýl, alebo staroveké grécke sedlá.

  • 2. Filip Tesař

    Nákladní sedla, skythská sedla

    11:58 - 16. 02. 2016

    S tím nákladním sedlem to u indiánů není to úplně tak, jak píšeš, na sedlo se skutečně často upevňoval náklad přímo, a to hlavně úlovek, kterej se do tábora nestěhoval na travois. Na travois se nakládalo kde co, živýho (děti, štěňata) i neživýho, ale víceméně to byla ta domácnost. Smyk se upevňoval na normální sedlo, na kterým seděla hospodyně.

    Týpko se stěhovalo, pokud měla rodina dost koní, na zvláštním koni, kterej měl k sedlu přidělaný tyče a přes sedlo přehozenou a k němu přivázanou stanovou plachtu. Na ní už se nesedalo.

    To, že indiáni napodobili existující vzor, je samozřejmě spekulace. Mohli na to přijít sami. Vzor však pravděpodobně viděli.

    Nejstarší skythský sedla jsou z mohyl v Pazyryku a nejsou úplně jako ty indiánský, ale v zásadě jsou dost podobný. Některý jsou už ale vystužený rozsochama.

    Starověký řecký sedla jsou dost pravděpodobně přebíraný od Skythů, u Řeků samotnejch jezdectví dlouho moc rozvinutý nebylo, šířilo se přes Thrákii do Thessálie, ale ve vlastním Řecku (Attika, Boiótie, Peloponnésos atd.) stejně moc kořenů nezapustilo, třeba Athény si jako jízdu přímo najímali Skythy.

    Obecně je ve vývoji jezdectví celosvětově vidět daleko víc přebírání existujících vzorů, ty se pak dál šířily napodobováním napříč kulturama, inovací vznikajících ne základě pokusů a omylů bylo naproti tomu jen pár.

    Ale jak říkám, je to spekulace a mohlo to bejt jinak.

  • 3. Isnala

    nákladné sedlá atd

    13:34 - 16. 02. 2016

    Nákladné sedlá - Trošku sa tu pletú dve veci. Náklad z lovu a transport koristi z tzv. killing site do tábora. S tým tvrdením, že na sedlách sa vozil náklad z lovu nesúhlasím, tak možno drobná korysť ako antilopa, alebo ovca hruborohá. Bizón je na prepravu náročná korysť, čo sa týka objemu aj váhy. Indiáni sa snažili odviezť čo najviac mäsa na počte koní, ktorý mali k dispozícii- záviselo od toho prežitie. Preto sa snažili každého nákladného koňa nabaliť čo najviac. Kôň je schopný utiahnuť neporovnateľne väčší náklad ako uniesť na chrbte.
    čo sa týka transportu domácnosti tam to bolo v podstate tak, že na travois sa naládovalo čo sa dalo a čo ostalo a nezavadzalo žene pri sede, prípadne čo bolo treba mať po ruke v sedle sa navešalo ešte na sedlo. Všetko ale záviselo od veľkosti domácnosti a počtu koní v rodine. Čo sa týka úlovku ten aj po vysušení koncom leta pri sťahovaní tábora na tvoril celý náklad aj dvoch a prípadne viacerých koní, keďže tam museli naložiť pri menšej rodine mäso z možno 4-6 celých bizónov (ak rátame, že na prežitie základnej (nukleárnej) rodiny podľa prepočtov padlo minimálne 8kusov do roka - z toho väčšia časť v zime, kedy sú väčšie energetické výdaje a menšia možnosť doplnkového lovu menšej zveri a zberu rastlinnej potravy).
    čo sa týka balenia típí, plachta sa nedávala na tyče ale medzi tyče a boky koňa, čím bol kôň ušetrený od zbytočných odrenín. pekná schéma je tuším v Ewersvi alebo citovanom článku o Hidatsoch, nemám to teraz pred sebou.
    čo sa týka toho vývoja vankúšové sedla. Zámerne som dal ako príklady Grékov a Skýtov. Skýtske a grécke sedlá majú totiž úplne inú mechaniku, napriek tomu, že sa vyvinuli v podobnom období o dvoch susediacich kultúr. Skýtske sedlá pôsobia na chrbtové svaly podobne ako moderné sedlá, kdežto grécky model pôsobil priamo na chrbticu. Čo už dosť naznančuje samostatný vývoj. Čo sa týka grékov a jazdy tvoj (ospravedlňujem sa za tikanie, ale koniari si vraj všetci tykáme ;)) výrok platí len pre vojenstvo. V civile bola situácia trošku odlišná.

  • 4. Filip Tesař

    Přeprava bizonů

    15:02 - 16. 02. 2016

    No, jsou zprávy očitejch svědků z indiánskejch lovů na bizony o transportu bizonů na hřbetech koní. Dál zpracovaný maso (sušený atd.) se samozřejmě převáženo na smycích.

    S těma týpkama máš pravdu, nemyslel jsem to tak, jak to asi vyznělo, totiž že se nejdřív přivázaly tyče a přes ně se přehodila plachta.

    Přes zimu se indiáni obvykle moc nestěhovali (jasně, bylo to v závislosti na konkrétních podmínkách), myslím ty plně kočovný, u zemědělskejch je to jasný.

    Na řecký sedla se schválně ještě podívám, děkuju.

    Můj výrok o Řecích, co platí jen pro vojenství, je asi to, že Řekové se jízdě na koni moc nevěnovali? No, v porovnání se Skythama rozhodně ne, a to platí i v civilu. Byla to okrajová záležitost, i když v severním Řecku to kvetlo víc.

  • 5. evic

    jen pro zajímavost

    08:20 - 17. 02. 2016

    Můj kamarád nějakou dobu žil mezi americkými indiány a v mezích možností vyznává jejich životní styl a postupně se v tom zdokonaluje...
    http://evik1976.rajce.idnes.cz/Vitani_jara_19-20_3_2011/#DSCN0043.jpg
    http://evik1976.rajce.idnes.cz/Hubert_Korycany_2010/#PA090330.JPG
    http://evik1976.rajce.idnes.cz/Korycany_5.2.-7.2.2016/#DSCN1161.jpg

  • 6. Isnala

    preprava bizónov

    15:42 - 18. 02. 2016

    Je celkom dôležitý kontext tých správ očitých svedkov. Za určitých okolností sa to samozrejme mohlo udiať, ale určite to nebol štandard. Už len kvôli efektivite prepravy - keďže na chrbte kôň unesie niekoľkokrát menej hmotnosti ako na smyku. Predpokladám, že išlo o transport bizónieho mäsa, ktoré slúžilo na doplnenie potravy nejakej vojnovej výpravy a podobne., kedy sa nebral celý bizón, ale len naj hodnotnejšie časti a zároveň bolo potrebné zachovať zvýšenú mobilitu skupiny, čomu by smyk neprospieval.
    To že sa v zime sťahovali som netrvdil. Ale sťahovali sa bizóny. Pre výstavbou transkontinentálnej železnice väčšina populácie prérijného poddruhu bizóna (existuje ešte lesný) tvorila v podstate jediné obrovské stádo, ktoré migrovalo od severného okraja prérií v Kanade až dole po Mexiko. Na centrálnych pláňach sa nachádzalo v letných mesiacoch kedy sa celý po väčšinu roka na malé skupiny rozptýlený kmeň zhromaždil na veľký letný lov. Počas tohto lovu bola ulovená väčšina zásob bizónieho mäsa na celý rok. Mäso muselo byť následne veľmi rýchlo presunuté a spracované na sušenie, tak aby nestihlo chytiť v teplotách až do 40°C hnilobné procesy. Preto sa riešil presun mäsa čo najefektívnejšie. Keď si vezmeme, že dospelý bizón váži podľa wikipédia okolo 900kg a uvážime, že indiánsky kôň unesie na chrbte čosi okolo 150kg pri max zaťažení s trvalými následkami, je to aj pri ponechaní polovice živej váhy na mieste na tri otočky do tábora na jeden kus bizóna, pričom bola snaha uloviť čo najviac kusov naraz, pri smyku by sa tá nosnosť vzhľadom na rozloženie tiaže na viac bodov mala minimálne zdvojnásobiť, keďže bola snaha čo najrýchlejšie mäso spracovať na sušenie proste sa využíval efektívnejší prepravný prostriedok. Keď sa mäso usušili tak sa celé zásoby zbalili a kmeň sa znova rozdelil na menšie skupinky. Každá rodina si počas celej jesene musela prenášať svoje zásoby na zimu všade zo sebou, až kým nedorazila do zimného tábora. Myslím, že Ewers vypočítal minimálne množstvo koní, ktoré potrebovala jedna nukleárna rodina na takúto prepravu na 5ks. Pričom bizóní/vojnový kôň ostával bez nákladu, aby mohol byť v prípade útoku pripravený pre muža bojovníka, jeden kôň prepravoval típi, jeden kôň celú domácnosť plus ženu v sedle a dva kone zásoby na zimu, plus prípadne nejaké deti v sedle a na jednom koni cestoval (v čom sa započítava aj prieskum terénu a podobne) muž bojovník, aby neunavil vojnového koňa. Menej šťastný bojovníci si museli cestovať na vojnovom/loveckom koni.

    O tých Grékoch to píše Xenofón

  • 7. Filip Tesař

    Přeprava bizonů & řecký sedla

    10:08 - 22. 02. 2016

    Kontext je samozřejmě důležitej. Co je a není „standard“, je vždycky trochu záležitost subjektivního posouzení, ale to, o čem jsem psal, byly normální společný lovy. Kdyby šlo o doplnění proviantu na válečný výpravě, tak by to i pro mě byla okrajová věc a nijak bych to nezdůrazňoval. Jak moc běžný to bylo, těžko říct, tipoval bych, že pokud byla možnost, dávali indiáni přednost tomu, aby po skončení lovu přijely pro maso ženy. Nicméně okrajová záležitost to asi taky nebyla. Nebyl to jistě jedinej a pravej důvod, proč indiáni používali sedla, to bylo společným důsledkem více příčin: za prvý to bylo podle mě zcela jistě pohodlí při dlouhodobým pobytu v sedle, dál asi i jistá setrvačnost z dob před zavedením střelnejch zbraní, kdy v boji používali kopiníci sedla s vysokejma rozsochama, samozřejmě i používání smyků, který se upevňovaly k sedlu, přeprava stanů, kterou rovněž sedla usnadňovala, sedla jako nákladní pro potřeby žen (tam se funkce jezdecká a nákladní zčásti překrejvaly), ale neopominutelná je podle mě i ta funkce nákladní, co se úlovku týče.

    Indiáni se stěhovali i v zimě, ale víc pod tlakem okolností - nakonec i klimatický podmínky se lišily na jižních Pláních, ve Skalistejch horách, na náhorní plošině na horní Columbii a na severních Pláních – ale všeobecně bejvalo běžný hledat na zimu chráněný útočiště, ze kterýho se pokud možno moc nestěhovalo, resp. stěhovalo se nanejvejš o pár kilometrů dál v tom samým údolí. Velký společný bizoní lovy se konaly před zimou, ale bizoni se lovívali společně i v zimě; některý zprávy, vypovídající o přepravě ulovenýho masa na hřbetech koní, se týkaj právě zimních lovů.

    S tou představou celý populace bizonů na Pláních coby jedinýho stáda, migrujícího od Kanady po Mexiko, nevím, nevím… Netuším, odkud to máš, ohledně migrací bizonů bylo průběžně vyslovenejch několik teorií, v poslední době se víceméně dospívá ke konsenzu, kterej teda ani v nejmenším neodpovídá tebou nastíněný představě.

    Bizon váží cca 550-900 kg, ovšem lovily se, pokud to šlo, krávy a telata, který jsou menší, protože bejci měli moc tuhý a málo tučný maso. Bizon se stáhnul a naporcoval, odečti kosti, především si uvědom váhu velkejch kostí jako je lebka a pánev, samozřejmě něco váží i vyteklá krev (desítky litrů) a hned jsou to jiný počty.

    Fakt jsem si to nevymyslel, co jsem se dočet, předávám dál.

    Ewers kdysi v reakci na Wilsonovu studii (to jsou ti Hidatsové), kterou považoval za příliš omezenou, sepsal studii vlastní, a to opravdu širší. Opíral se z větší části o pamětníky a z menší části o písemný prameny, převážně ovšem klasický cestovatelský. Kromě nich existujou desítky a desítky nejrůznějších osobních zápisků a vzpomínek, obsahujících sice drobty, avšak s cennejma detailníma svědectvíma. Ani Ewers není Písmo svatý, přečet jsem ho během uplynulých patnácti let několikrát, ale protože mi i jeho studie přišla omezená, studoval jsem dál a některý věci, který píše, jsem si na základě toho korigoval.

    Přiznám se, že jsem v Xenofontovi nic o sedlech v tom smyslu, jaks to psal, nenašel. Ale hledal jsem jenom v Umění jezdeckým a v Anabázi, nic dalšího jsem nečet. Mohl bys dát, prosím, konkrétnější odkaz, zajímá mě to?

    S tou úplně jinou mechanikou skythských a řeckejch sedel: je to pravda. Řecký sedla byly prostě primitivnější. Některý z nejstarších skythskejch sedel (resp. sedel připisovanejch Skythům, což je najmě případ toho Pazyryku, kde etnickou identitu pohřbenejch ve skutečnosti neznáme) jsou stejně primitivní. Přesněji, vypadaj stejně primitivně jako řecký. Řecký totiž, pokud vím, známe jen z vyobrazení (z profilu pod jezdcem, přičemž spousta vyobrazení zachycuje Řeka na koni naostro), tudíž poměrně nedostatečně. Některý vyobrazení naznačujou, že používání sedel (přesněji podložek pod zadek) mohlo bejt spojený s vyšším společenským statusem (používají je bohové a božský héróové), ale taky s kulturním vymezováním (Amazonky dranděj na zvířecích kůžích a používání podložek byla orientální, míněno hlavně perská, tudíž nežádoucí móda). Jediný detailnější zobrazení řecký sedlový podložky (resp. její zadní části) je zatím známý z terakotový sošky ze Sicílie (6. století př. n. l.) a působí, jako by bylo převzatý z Asýrie, což je možný vzhledem k vazbám Syrakusy – Korint a Korint – Asýrie. Je možný, že takový sedla hrály roli statusovýho symbolu u dórský elity za Západě, ale na základě toho jednoho dokladu těžko říct… Používání sedel se v řeckým světě víc rozšířilo v éře helénismu v souvislosti s Alexandrovejma výbojema, a to celkem jasně díky otevřením kulturních styků s Peršanama. Celkově se tudíž dá předpokládat, že střediska inovací v jezdectví ležely ve stepích plus tam, kde byla jízda využívaná k válčení, tudíž v Médii/Persii a pod tlakem národů přišlých ze stepí střední Asie, z nichž blíž z poslední fáze známe Médy a Peršany, taky v Asýrii. Řecko bylo v tehdejším jezdeckým světě periférie, kde se udržovaly primitivní styly a kde inovace nevznikaly. Tenhle obrázek mi přijde pravdě bližší než úvahy o nějakým paralelním vývoji jezdectví u Skythů a u Řeků; jo, paralelní vývoj existoval v tom smyslu, že u Skythů a jim podobnejch probíhal rychleji, mezi Řekama pomalu a nárazově, s dlouhejma obdobíma strnulosti.

  • 8. Isnala

    preprava bizónov

    11:25 - 22. 02. 2016

    Zatial len k tej časti o váha na ostatné budem reagovať neskôr:
    neviem tvoj zdroj váhy živého bizóna, wikipaedia uvádza priemerne 300-1000kg pri veľkých býkoch až do 1200kg. Keď si predstavím hmotu živých bizónov, ktoré som videl v Custer State parku príde mi, že tie štandadné kravy mali tak cez 500kg.
    tu je tabuľka výnosu čistého vykosteného mäsa z kusa bizóna, ktorá ráta práve s takouto váhou: http://canadianbison.ca/producer/resources/documents/ExpectedMeatYieldfromaBisonBullCarcass.pdf
    len čisté mäso vychádza na 50% živej váhy. Nesmieme zabúdať, že pre indiánov nebolo žiadúce nechávať na killing site kosti, aspoň nie väčšinu veľkých kostí, z ktorých špik bol veľmi žiadanou energetickou potravinou. Ďalej rebrá a vnútornosti, šľachy a kopytá sa často brali tiež na ďalšie spracovania (ako obaly - mechúr, viazací a šicí materiál - črevá, materiál na glej - kopytá, žalúdok - hrniec, rohy - lyžice, mysky, luky, ceremoniálne potreby, rebrá sa napríklad ťažko vykosťujú, a nehovoriac o koži ktorá bola jedným z najcennejších artiklov okrem mäsa a v tvorila veľkú časť váhy "odpadu"). Takže odpadová hmotnosť, ktorá bola pri love, kde išlo o zásoby ponechávaná na mieste bola pomerne minimálna. Ale aj keby sa bralo len čisté mäso - pri stále sú to dva transporty na jeden ulovený kus na jedného koňa, resp pri troch ulovených kusoch, čo sa zdá byť priemerná úspešnosť transport na šiestich koňoch, čo je počet, ktorým máloktorá priemerná domácnosť na centrálnych a už vôbec nie na severných pláňach disponovala (podľa Ewersa, bohužiaľ nepoznám žiadnu novšiu štúdiu, ktorá by porovnateľne zhodnotila tieto dáta, ak nejaká je rád si ju prečítam)

  • 9. Filip Tesař

    Zajímavý

    12:01 - 22. 02. 2016

    S tou čistou vahou masa je to velmi zajímavej odkaz, díky!
    Vůbec je celá ta debata zajímavá, bohužel k těm svědectvím, na který se odvolávám, nemůžu přihodit širší kontext. Mluví se v nich obecně o mase a kůžích. Zapomněl jsem dodat, že lovci s sebou neměli jen lovecký koně, ale vedli i další, nákladní, až teď mi došlo, že z toho možná vzniklo jistý malý nedorozumění, ovšem celkově to celej ten problém neřeší. V jednom z těch pramenů, o který se opírám, se přímo říká, že jedna kráva byla náklad pro jednoho koně.

    Jinak o přetěžování indiánskejch koní bych si nedělal zbytečný iluze, věřím, že se tomu snažili vyhejbat, ale taky jsem se dočet, jak indiánky při stěhování nutily koně po naložení bejt furt v pohybu, aby si nelehli, protože by se už nezvedli (a museli by se nakládat znova).

    Na ty počty koní se schválně pro začátek zkusím podívat do Roea (The Indian and the Horse, 1955), což není novější než Ewers, ale je podstatně komplexnější, co se geografickýho záběru týče. Na jihu, v komančský doméně, bylo koní spousty, vlastně nadbytek, i když v jednom táboře existovaly velký rozdíly. To bylo řekněme od začátku 19. století do velkýho sucha, a vztahuje se to víceméně i na kmeny, který politicky s Komančema fúzovaly, část Wichitů, Kiowy, Kiowa Apače, pravděpodobně jednu větev Arapahů (asimilovala se), později i jižní Cheyenny a Arapahy. Bližší, ale pořád kusý údaje jsou v podstatě až z 19. století, z dřívější doby jen letmý a zaokrouhlený, něco se dá vyčíst spíš z ranejch zpráv (konec 17., začátek 18. století, kdy se koně teprve šířili). Nadbytek koní byl i na Columbijský náhorní rovině, kde byl k tomu dostatek pastvy. Na severních Pláních představovaly periodickej problém zvlášť tvrdý zimy, což počty koní momentálně ovlivňovalo, i v případě Černonožců a zdá se, že ještě víc u Assiniboinů a Creeů. Naopak výhodnou geografickou pozici v tomhle směru měli, jak se zdá, Absarokové a severní Arapahové, který zimovali v podhůří Skalistejch hor a hromadnejch úhynů byli zřejmě dost uchráněný. Absarokové měli v průměru hodně koní, taky nadbytek, plus sociální rozdíly tam mohly bejt menší než třeba u Černonožců nebo u Komančů. Lakotové, Yanktoni ad. měli počty průměrný, tak akorát, zhruba snad jako ten průměrnej výpočet Ewersův?, Assiniboini a Creeové nízký, taky používali koně víc k transportu ulovenejch bizonů než k samotnýmu lovu (nebo byly jezdci jen pomocnej nástroj v tradičním způsobu lovu do ohrad - sloužili jako mobilní nadháněči).

    Vím, že před lety proběhla odborným tiskem polemika, vyvolaná článkem, kterej se snažil dokazovat, jak v závislosti na klimatickejch podmínkách bylo na severu v průměru míň koní než na jihu; vyvolalo to kritiku, ale v otvíracím článku byla celkem slušná sumarizace existujících údajů.

  • 10. Filip Tesař

    Články

    09:30 - 26. 02. 2016

    Reaguje na 9.

    Tak ten článek přebírá počty z Ewerse. Nicméně pár zajímavejch věcí tam navíc je, celá debata je volně dostupná k přečtení na JSTOR-u, musíš se registrovat a na poličku !shelf) si můžeš dát najednou až tři články. Stáhnout nejdou (ale můžeš si je vyfotit stránku po stránce na monitoru...). Ten původní je Osborn: Ecological Aspects of Equestrian Adaptations in Aboriginal North America (1983): http://www.jstor.org/stable/678660?seq=1#page_scan_tab_contents, kritickej komentář Levy: Is This s System? (1984): http://www.jstor.org/stable/679196?seq=1#page_scan_tab_contents, odpověď Osborn: Beating a Dead Horse (1985): http://www.jstor.org/stable/677668?seq=1#page_scan_tab_contents.

  • 11. Isnala

    Preťažovanie koní

    10:46 - 01. 03. 2016

    Je jasné, že kone preťažovali, snažili sa mäso spratať čím skôr. Otázka je koľko ten kôň zniesol, všetky webové zdroje dávajú priemernú hmotnosť mustangov, čo u indánskych poníkov nebude veľký rozdiel vzhľadom na podobný genetický pôvod, spôsob života a stravy, v rozpetí 300-400kg. To znamená že náklad z jednej kravy je v podstate (mäso + koža) totožná s váhou koňa. Vychádza mi to, že pri tých správach jeden kôň = jedna krava, šlo asi len o výberové porcovanie. Z čítania Wilsona mám pocit, že u Hidatsov to bolo pomerne bežné pri jarných loveckých výpravách, kde lovili samotárske kusy na brehoch Missouri. Myslím, že tam popisuje nejaké polovičné, štvrtinové a celkové porcovanie (bolo kdesi v tej časti o psoch).

    Dík za tie linky preštudujem si to.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 4 čtenářů. Celkový počet bodů: 20.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: