Indiánské dostihy

6. 1. 2016 Filip Tesař Autor fotek: archiv autora

Že by indiáni pořádali také dostihy? No jistě, byli na své koně patřičně hrdí a k smrti rádi na ně sázeli! Máme o nich poměrně hodně dochovaných zpráv, zejména od napálených bělochů, kteří samozřejmě těžce nesli, že jejich ceněné dostihové plnokrevníky strčili do kapsy chlupatí poníci z bažin. Indiáni totiž byli mistři i v tom, jak namaskovat talentované zvíře, aby připomínalo bezcennou trosku...

vasKdyž už jsem v minulém díle přiblížil jezdecké mistrovství poněkud opomíjeného kmene Arapahů, přidám ještě nepřímé svědectví o kvalitě jejich koní. Arapažský náčelník Levá Ruka se jednou takhle se svým kamarádem, taky náčelníkem, procházel zrovna na Boží hod léta Páně 1858 zlatokopeckými osadami v Coloradu, z nichž měla zanedlouho vzniknout města Boulder a Denver. Jeho bystrému zraku neuniklo, že i přes zuřící zlatou horečku měli toho dne bílí muži ještě více lesku v očích, opékají nad ohněm celé voly a jsou sťatí víc než obvykle. Aby nějak přispěl k té všeobecné veselosti, nabídl bělochům rozlezlým podél Třešňového potoka malou třešničku do programu: vsadil by prý 150 poníků na svého nejlepšího klusáka proti komukoli z bílých.

vsKdyž horníci odmítli, náčelník pochopil, že to chce něco ostřejšího, a že prý vsadí 150 poníků na nejrychlejšího koně v pořádných dostizích. Výhra měla tudíž hodnotu cca 7500 dolarů, to dělá nějakých 215 tisíc v dnešním kursu, což byla slušná částka i na rozpáleného zlatokopa. Ukázalo se však, že si zlatokopové uchovali zbytky soudnosti a usoudili, že honba za zlatým přeludem je jistější cestou k zbohatnutí, než se sázet na dostizích s indiány.

Podobně soudní nebyli důstojníci v texaské pevnosti Chadbourne, a to ani jejich úsudek nemusely ovlivnit bujaré vánoční oslavy. Úplně jim k tomu stačil, antropologicky řečeno, společenský diskurs. Někteří z nich měli dostihy v krvi a přivedli si s sebou i pěkné závodní koně. Zazávodili si mezi sebou dostatečně na to, aby poznali jejich schopnosti - nejlepší byla ušlechtilá kentucká klisna z lexingtonského chovu, schopná to kterémukoliv z ostatních koní nandat o čtyřicet yardů ve čtyřsetyardovém dostihu - a nic nového jim to už přinést nemohlo. Věděli už víc než na metr přesně, o kolik je který kůň lepší či horší než jiní.

vaProtože v předsunuté pohraniční výspě po většinu času chcípal pes - žádná válka s indiány se toho času nekonala a ke konfederační vzpouře se teprv schylovalo. A tak když se pod pevností utábořila tlupa Komančů, řekli si něco jako: „Spojme příjemné s užitečným, postavme do dostihů kentuckou klisnu a shrábněme sázky." Řekněme si pro kontext, že Komančové v té době už nebyli, co bývali. Ještě roku 1844 o sobě mohli po svém zvyku říkat, že jich je jako na nebi hvězd, byli proslulí široko daleko množstvím i kvalitou svých koní, na čemž stála obchodní říše, jejíž síť se táhla bezmála od Mexico City po St. Louis a New Orleans. Sucho, které udeřilo následujícího roku a trvalo patnáct let, toto impérium zardousilo, Komančové kvůli nedostatku bizonů museli jíst vlastní koně, podvyživenou populaci zasáhly nemoce a Komančů zbylo všehovšudy pět tisíc, žalostný zbytek kdysi hrdých pánů jižních Plání, živořící na malém kousku země v podhůří Skalistých hor. Tahle tlupa denně nakukovala do pevnosti a žebrala o něco na přilepšenou. Důstojníci si chtěli zazávodit, chtěli asi poznat kvality komančských koní, současně ale automaticky předpokládali, že civilizovaný kůň musí být lepší než divošský, jakkoli byli Komančové vyhlášení. Návrhy na uspořádání dostihů divochům nejdřív nevoněly, ale po několika dnech udička, na které se třepaly cukr, mouka a podobně, konečně zabrala.

vsIndiánský favorit, netečné stvoření, chlupatý soudek na tlustých nohách - „víc ovce nežli kůň" - vzbudil v pánech důstojnících soucit a možná spíš s útrpností vyvedli ven třetího nejlepšího koně v pevnosti. Když viděli indiánského žokeje, statného, víc jak pětasedmdesátikilového macka, ptali se sami sebe, kdo koho by měl vlastně nosit. Indián „ovci" popoháněl od startu do cíle mohutným kyjem - a kupodivu o prsa zvítězil. To nebylo v plánu, modré kabáty navrhly další dostih s lepším koněm, a po dlouhém licitování druhou stranu nakonec přesvědčili. Inu - i jiní doboví autoři nás poučují, že indiáni sázívali z hrdosti na své koně i tehdy, když vyhlídky hovořily v jejich neprospěch. Vsadili teď předchozí sázku i svou výhru navrch, oficíři dovedli druhého nejlepšího koně (kentuckou klisnu prozíravě schovávali). K jejich překvapení se na start postavila opět „ovce". A opět o prsa zvítězila.

Důstojníky nic netrklo a požadovali třetí dostih. Teď přišla řada na lexingtonského plnokrevníka. Tentokrát nemuseli nikoho dlouho přesvědčovat, rozjaření indiáni působili, jako když prodělávají dočasné zatmění smyslů a sázky nezdvojnásobili jako prve: snesli na velikánskou hromadu všechno, co se dalo vsadit, a vsadili to na svého chlupáčka. Zazněl signál, indián s furiantským gestem odhodil svůj poháněcí kyj, chlupáček sklopil uši a sprintem se ihned ujal výrazného vedení, které neopustil až do konce; jezdec se už jen asi padesát yardů před cílem posadil na hřbetě koně čelem k soupeři, dělal na něj posměšná gesta a volal na něj, aby přidal. Napálení důstojníci se později dozvěděli, že uboze vypadající kůň byl proslulý po celých jižních Pláních a Komančové se s ním právě vraceli z Oklahomy, kde z corralů kmene Kickapoo, jenž k jezdectví konvertoval teprve nedávno, vyluxovali údajně sázkami na 600 koní!

ca

Jak napálit soupeře

Indiáni milovali dostihy, Komančové je pořádali, pokud mohli, prakticky denně. Sázky bývaly prosté - všechno, nebo nic, a pořadí koní za vítězem nikoho nezajímalo. Vsazení koně bývali svázani otěžemi dohromady a dohlížel na ně zvláštní rozhodčí, vsazené předměty byly sneseny na kůži a zavázány do balíku, který rovněž hlídal rozhodčí. Dobový pozorovatel napsal, že není pravdou, že indiáni zachovávají vždy kamennou, stoickou tvář. Jakmile se konaly dostihy, všichni se dostali varu. Klid jakžtakž vydržel do startu, pak propuklo šílenství, které vyvrcholilo, když koně dorazili do cíle. Vítězná strana jásala a tančila a klidu nenabyli pochopitelně ani poražení. Ženské křičely na neúspěšné koně „babo!" a ještě horší věci. Nejvíc vzrušení nastávalo, když závodili jenom dva koně, nejlépe nějací dobře známí běžci, a když se konalo nějaké mezikmenové derby, jako třeba mezi Absaroky a Šošony, což byly oba kmeny nesmírně hrdé na svoje koně i jezdecké umění, to bylo teprve haló, protože vítězství nebo porážka se tak či tak brala jako svědectví o kvalitě koní daného kmene vůbec.

vsV dostihu na takové úrovni neměly laciné triky smysl, ale jinak snaha napálit soupeře, jako to udělala zmíněná tlupa Komančů Kickapooům a pak modrokabátníkům, nebývala vzácná. Jestliže jinak skvělý kůň sám o sobě nevypadal dost bídně, jako v popsaném případě, což bylo asi mimořádné, majitel koně aspoň třeba vyválel v prachu nebo ho protáhl křovím, až měl hřívu plnou bodláčí. Indiáni prý byli dobří v odhadu rychlosti koně, takže je otázkou, nakolik to mohlo skutečně fungovat a nakolik to byla hra, přispívající k vzrušení. Někdy se ale použil dvojník, kůň co nejpodobnější favoritovi, nebudící ovšem takový dojem, jako vábnička k předvedení, a na start byl pak skutečný závodník veden pod pokrývkou, která byla stržena teprve těsně před startem poté, co byly sázky na hromadě. Někteří výteční koně zase, zdá se, dokázali před startem sklápět hlavu i uši a tahat nohy, zkrátka chodit úplně bez jiskry, aby náhle ožili, jakmile se na ně vyšvihl jezdec. Jindy nechal vlastník výborného koně raději prohrát, navrhl odvetný závod, zdvojnásobil sázky a vychutnal si triumfální vítězství.

vsVraťme se ještě na skok k poražené kentucké klisně. Byla to víc výjimka než pravidlo, a jak rychlí byli vlastně indiánští koně? Nám již známý znalec indiánů, jejich koní a také jejich dostihů plukovník Dodge, kterému vděčíme za zaznamenání aféry ve Fort Chadbourne, tvrdil na základě mnohaletých zkušeností, že indiánský poník a ušlechtilý americký kůň se hlavně liší tím, jak dokáží rychlost vyvinout. Poníci byli podle něj sprinteři, a měli vítězství jisté v závodě na 100-300 yardů. Delší krok zase americkým koním zajistil vítězství v závodě od 600 yardů do jedné míle, vyhlídky v závodě na dvě až tři míle bývaly nejednoznačné a v delších závodech vítězství pak patřilo vytrvalejším poníkům.

Indiáni časy neměřili, ke štěstí jim stačily relativní hodnoty: vyhrál - prohrál. Jeden dostih z roku 1867 nám ovšem změřil bílý divák, vládní zmocněnec pro indiánské záležitosti v Oregonu pan Alfred Benjamin Meacham. 5,25 míle a 83 yardů podle něj vítěz zaběhl za 9 minut a 51 sekund. Trasa asi nebyla změřená pásmem a čas na stopkách, nicméně hodnoty nejsou „odokativní". Kdyby autor napsal „odhadem nějakých pět mil" a „asi deset minut" mohly by to taky být klidně míle čtyři a minut třeba jedenáct, a tím pádem by průměrná rychlost dělala nějakých pětatřicet kilometrů za hodinu, což není špatné, ale taky nijak závratné. Protože se jednalo o závod mezi, jak se věřilo, nejlepším bělošským koněm v tehdejším Oregonu a nejlepším koněm tamního kmene Cayusů (po němž se na Západě indiánským poníkům nebo vůbec menším koním indiánského typu říkalo „cayuse", asi jako se vysavači říká „lux"), tedy vlastně o mezirasové derby, trasu změřili „kompetentní bílí mužové pečlivě" a čas jich sledovalo na hodinkách vícero, žádný nenaměřil více než deset minut a někteří naměřili pod devět padesát. Zmocněnec Meacham byl znám sympatiemi k indiánům, ale tohle si z prstu nevycucal.

vaPokud tedy počítáme s hodnotami, autorem tak puntičkářsky zapsanými, dělá to 52 km/h, což je běžná rychlost plnokrevníků - vítězů Gold Cupu, nejprestižnějšího dostihu v Ascotu, který se ovšem běhá na pečlivě upravené a hlavně dvojnásob kratší dráze. Jestli je to možné, ponechávám na úvaze čtenáře, a jen přiznávám, že jsem v tomto směru sám na vážkách. Pan Meacham píše, že se ho lidé ptali, zdali je to skutečně pravda, a potvrzuje, že on sám tomu věří.

Není od věci doplnit ještě pár zajímavostí z pozadí. Cayusové v Oregonu byli známi rychlostí svých koní. Bílí osadníci, jejichž počet stále narůstal, cítili nad „divochy" civilizační převahu a fakt, že jejich koně nedokázali ty divošské porazit, je neustále dráždil. Věřící metodista Meacham svědomitě varoval odvážlivce, kteří hodlali Cayusy vyzvat na souboj, neboť byl přesvědčen, že nemohou vyhrát. A opravdu, Cayusové si touto cestou pravidelně pořádně přilepšili k hubeným rezervačním přídělům. Jistý Ludva Frantík (French Louie), majitel koně, který zametl se všemi soupeři mezi řekou Missouri a Solným jezerem, dokonce zkusil indiánský trik a nechal indiány schválně vyhrát, jen aby zjistil rychlost jejich koní. Netušil, že soupeři s ním v tu chvíli už hrají dvojí hru. Po porážce přistoupili na odvetu a tentokrát nechali oni vyhrát jeho. A teď chtěli odvetu zase oni - a Ludva s kamarády, kteří vsadili úplně všechno, co měli, z rezervace odjížděli na hubených ponících, které jim Cayusové ze soucitu darovali.

Ten nejlepší „cayuse"

Až se objevil Joe Crabb, který přivezl ještě lepšího koně a vyzval indiány znovu na souboj. Náčelník Cayusů How-lish-wam-po měl výtečného koně a kasal se, že klidně změří síly s kýmkoliv. Byl domluven dostih na cayuském závodišti podél řeky Umatilla, na rovném, hladkém povrchu, kde měli závodníci dojet ke kůlu vzdálenému asi dvě a půl míle, objet ho a vrátit se na start.

vaCrabb byl pečlivý. Ba přepečlivý. Podíval se na náčelníkova koně v dostihu dřív, než se sám odhodlal ho vyzvat, a změřil si jeho čas a také délku dráhy. Náčelník ale tehdy záměrně dovolil svému koni prohrát. Crabb, který s koněm dovezl celou menažérii, stájníky i profesionálního žokeje, si však stále nebyl jistý. Znal způsob, jakým indiáni trénují koně. Poté, co je domluven závod, je-li kůň příliš při těle, je uvázán u kolíku nebo u stromu a podává se mu jen voda. Je-li v odpovídající kondici, nechává se denně na hodinu napást a za soumraku se s ním projíždí závodní trať. Crabb si proto jednoduše v noci vypůjčil nehlídaného náčelníkova koně a vyzkoušel ho spolu se svým plnokrevníkem. Přesvědčil se, že jeho kůň je rychlejší, a nyní klidně očekával závod. Netušil, že náčelník ho nalákal na falešnou vějičku, dvojníka - nevlastního bratra svého favorita, který se v tu chvíli ve skutečnosti nacházel na míle daleko a přiveden byl až na den závodu. Na závod se sjeli diváci z měst i stovky mil vzdálených. Někteří běloši sázeli na indiánského koně, ale když se náčelník „jako" doslechl o tom, že Crabb tajně vyzkoušel rychlost jeho koně, zbledl a vypadal znepokojeně. To bělochy povzbudilo k horečnému sázení. Indiáni museli přivést další stádo poníků, aby sázky dorovnali. V ceně byli koně a věci v hodnotě dvaceti tisíc tehdejších dolarů - hodně přes půl miliónu dnešních.

faNáčelníkova koně jel malý, téměř nahý chlapec, jak to u indiánů bývalo časté; bez sedla, jen s primitivním uzděním z lariatu uvázaného kolem dolní čelisti a se svazkem vrbových proutků v pravé ruce. Kůň stál nehnutě a nebyl ani pořádně očištěn. To ohnivý plnokrevník neustále dával živými pohyby najevo chuť vyrazit, a žokej v bělostných kalhotách, karmínové vestě a blankytné čapce a botách se stříbrnými špornami přitahoval zaslouženou pozornost. Nebyl dán žádný povel ke startu, oba jezdci museli spoléhat na odhad toho druhého. Indiánek třikrát dělal, že chce vyrazit, aby otupil protivníkovu pozornost, aby nakonec prudce vyrazil na tichý náčelníkův pokyn. Od startu tak získal dvacet stop, náskok stále zvyšoval, první objel tyč vyznačující polovinu dráhy a pobízel koně ke stále vyšší rychlosti, dokud nedojel do cíle v čase nám už známém. Meacham trochu omlouvá porážku amerického plnokrevníka tím, že v minulosti si Cayusové vyměňovali koně s bílými osadníky, a náčelníkův kůň měl prý tudíž zčásti ušlechtilou krev. Z formulace však nevyplývá, že by zrovna tento konkrétní kůň měl být křížencem s plnokrevníkem. Tehdy se moc nevědělo o původu indiánských koní, a Meacham asi nevěděl, že cayuští koně měli v žilách z podstaty nadevše ušlechtilou krev berberskou i arabskou, podobně jako plnokrevníci. Na ilustraci, vytvořené podle Meachamova vyprávění (a zdá se, že jím i odsouhlasené) vidíme indiánského hocha na statném, světlém koni, tečkovaném v typickém zbarvení appaloosa.

vcaV tomto díle na závěr nečeká žádný medailonek umělce, jenž pro nás, budoucí generace, zachytil indiánské jezdectví. Místo toho jsem pro vás v prvním čísle seriálu v novém roce připravil krátké monotematické ohlédnutí za uplynulým rokem: obrázky indiánských dostihů od malířů, s nimiž už jsme se seznámili, a v tom také jednu upoutávku na autora, s nímž se seznámíme příště - Edwina Willarda Deminga. George Catlin, Alfred Jacob Miller, Charles Marion Russell i zmíněný Deming malovali dostihy podle vlastní očité zkušenosti. Pomineme-li indiánské války, tedy obrazy bojů s bílými vojáky, kovboji nebo osadníky, byly indiánské dostihy asi druhým nejoblíbenějším žánrovým motivem zachycujícím indiánské jezdecké umění, hned po lovu na bizony. A podobně jako lov bizonů ho více či méně zdařile malovali i autoři, kteří je v životě neviděli. A takto se dostal i na sérii tematických sběratelských kartiček, vkládaných začátkem 20. století do krabiček s cigaretami. V roce 1910, ještě na vlně zájmu o Wild West Buffalo Billa a další podobná představení, spolu s rostoucím filmovým průmyslem, produkujícím větší a větší množství westernů, objevili kuřáci v balení „Hassan Cork-Tipped cigarettes" sérii nazvanou Indian Life In The '60s (míněno 60. léta 19. století) a v ní i zdařilou malůvku dvou opeřených rudokožců, vycházející ze starších předloh, podle všeho i obrazu E. W. Deminga.

A jako perličku na závěr si schválně všimněte, jak jsou indiánské dostihy zachycené očitými svědky podobné neorganizovaným dostihům bílých: je to skoro stejný chumel jezdců pohánějících své koně stejnými primitivními bičíky - rozdíl je jen v tom, že indiáni jedou bez sedel a udidel. A právě o indiánském uzdění a sedlání si povíme příště.

va

Podobné články

Indiáni sice dokázali brilantně jezdit bez sedel, bez sedel se ovšem neobešli. Vyráběli si je sami a napodobovali přitom dávné španělské předlohy.…

V minulém díle jsme narazili na to, jak byl indiánský dostihový šampión ovládán pouhou šňůrou omotanou v hubě. To, jak indiáni dokázali koně ovládat…