To tedy bylo pořádné rodeo. Malá hlídka Coronadových mužů narazila na obrovské stádo bizonů, pokoušela se lovit, stádo se však splašilo. Lovci na koních byli strženi zběsile prchajícími zvířaty, tři plně osedlaní a nauzdění koně vmžiku zmizeli z očí. Jindy, zatímco předvoj výpravy putoval plání, co se „táhla do daleka za obzor a nikdo nevěděl, kam až," opět narazili na bizony, to „nejobludnější stvoření ze všech zvířat, jež kdy kdo viděl nebo o nich četl," kteří zabili několik koní a mnoho dalších zranili. O šedesát let později se i muži Juana de Oñate pokusili vylepšit si jednotvárný jídelníček bizoním masem. Postavili ohradu, do které chtěli kořist zahnat. Stádo se zprvu rozběhlo kýženým směrem, ale záhy se obrátilo proti lovcům a ostré rohy přinesly smrt třem a zranily dalších čtyřicet koní.

Proč tomu říkám rodeo? Protože španělské „rodeo" znamenalo původně totéž, co je v angličtině „roundup" - shánění stáda, často šlo o zahánění do ohrad. Dneska už si pod slovy „rodeo" či „round-up" představíme hlavně sportovní podívanou. Anebo taky přeneseně pořádné „tóčo". Španělský i anglický výraz znamenají vlastně právě něco takového, doslova „obklíčení" nebo „objíždění", a přesně to byl také způsob, jímž jízdní indiáni lovili bizony. Ani pro indiány nebyl lov na bizony žádnou procházkou a také jim se při lovu stávaly nehody - nejčastěji tehdy, když se kůň nohou probořil do psouní nebo pytlonoší nory, ale někdy se i bez toho ani zkušený lovecký kůň nedokázal vyhnout zranění. Ovšem navzdory nebezpečí byla bilance vždy jasná: pláň plná mrtvých bizonů, výjimečně nějaký zraněný kůň, a ne opačně jako u výpravy Juana de Oñate. A byli mezi jeho muži i dobytkáři! A co holobrádek Bill Cody, jak jich mohl za den pobít devětašedesát, z toho třináct bez sedla a udidla?

Pravděpodobná odpověď se asi skrývá v mentálním nastavení. Španělé viděli v bizonech „divoké krávy" a snad také očekávali, že se budou jako krávy chovat. Sami pocházeli z prostředí, kde byly role domácích a divokých zvířat jasně rozděleny. Divoká zvířata jako vlk nebo medvěd byli škůdci, jiná, jako jelen, byli kořistí. Koně i krávy byli zvířata domácí. O nějaké evoluci tehdy nemohlo být ani řeči, zvířena pozemská byla stvořena v sobotu, posledního dne Boží práce, a hotovo. V dobových představách zvířata i lidé, co opustili kultivující domácí prostředí, zhrubli a obrostli chlupy. Bizon byl tedy nejspíš v očích prvních Španělů na Pláních zhrublá, pokleslá kráva. V indiánských očích to odedávna byla nebezpečná divoká hora masa, kterou museli přechytračit. Dostáváme se tím k zajímavému paradoxu. Opěšalí indiáni totiž bizony naháněli, často do ohrad, jak to zkoušeli Španělé. Někdy je hnali přes vysoké útesy a dobíjeli dole. Platilo to hlavně pro severní Pláně, kde byli bizoni takto loveni od prehistorických dob. Tyto způsoby se mezi tamními indiány udržely i v historických dobách, a někdy se zahánění do ohrad účastnili i jezdci na koních, nebylo to však pravidlem; pravděpodobným vysvětlením může být, že tyto kmeny byly až na konci pomyslné fronty na koně a dostávaly se k nim hlavně takoví, o které ti před nimi nestáli, a takoví nebyli dost rychlí, aby i s jezdcem dohonili cválajícího bizona a pak s ním udrželi krok, dokud ho lovec neskolil. Koně se tedy při takovýchto naháňkách uplatnili možná víc kvůli pohodlí svých majitelů.

 

Taktika bitevní i honební

Na jihu byla situace trochu odlišná. Jižní a centrální Pláně silně zasáhlo během 14. a 15. století sucho, které bizoní stáda silně zredukovalo. I tak však při okrajích Plání indiáni bizony lovili. Založení španělského osídlení a získání prvních koní indiány se časově krylo s obnovou vodního režimu a opětovným nárůstem počtu bizonů, kteří nemuseli už být jen doplňkem stravy, ale mohli se stát jejím hlavním zdrojem. Na Pláně se nyní hrnuli indiáni ze všech stran, a to také bylo důvodem, proč se Apači na svých obrněných koních snažili ostatní odtud vytlačit. Zprvu možná koně sloužili hlavně jako soumaři k nošení uloveného bizoního masa - první taková zpráva se nám ve všeobecné bídě, co se písemných pramenů týče, dochovala z roku 1682. Týká se kmene Missouriů žijících při stejnojmenné řece v dnešním stejnojmenném americkém státě, tedy poměrně vysoko na severu. U kmenů, které se s koňmi seznámily dřív, už to v té době mohlo být jinak. Zpráva datovaná o osm let později hovořící o tom, že „divoši" (Caddové) v dnešním Texasu používají koně jak k válce, tak k lovu - bohužel bez dalších podrobností. Ale z oblasti středního toku Missouri, tedy podstatně severněji, hovoří zprávy z první ruky z 30. a 40. let 18. století o tom, že „všechny kmeny v těchto krajích" používají koně při honech. Tehdy ještě trvala éra kožených pancířů, ale jen těžko asi indiáni tyto hony podnikali se stejným vybavením, v jakém vyráželi do boje.

Můžeme si trochu zaspekulovat: první indiáni byli na Rio Grande zaměstnáni jako honáci kvůli práci se stády. Těžko předpokládat, že by se nenaučili pracovat jako jejich španělští patroni, tedy včetně obklíčení stáda a jeho udržování v kruhovém pohybu. U původního „rodea" bylo účelem sehnání krav, rozptýlených na velkém prostoru, dohromady. U lovu na bizony jízdní indiáni používali podobný princip: snažili se stádo obklíčit, bránit jeho rozptýlení, a udržovat ho v kruhovém pohybu, aby se příliš nevzdálilo od tábora. Dokonale se to po jejich způsobu naučil Buffalo Bill Cody. Účelem už nebylo zahnání do ohrady nebo odchyt vybraných kusů lasem, ale pobití co největšího počtu na místě. Opěšalé způsoby lovu na bizony, popsané z 18. a 19. století z oblastí, kde indiáni ještě neměli koně nebo jich měli málo, spolu s archeologickými doklady nevypovídají nic o tom, že by při nich byla tato technika užívána. Dokázat to nelze (přímá svědectví o tom nemáme), ale je možné, že způsob lovu, při němž byli bizoni obkličováni a hnáni v kruhu, byl inspirován chovem krav. Je však možné i to, že indiáni na tento princip přišli nezávisle. Ohrady, do kterých byli bizoni při pěších lovech zahánění, bývaly totiž kruhové a bizoni do nich zahnaní se točili v nekonečném kruhu, dokud nebyli pozabíjeni. Buď jak buď, kruhový lov ve volném prostoru přišel spolu s koňmi, a znalost chování bizonů spolu s ovládnutím umění jízdy umožnila mnoha kmenům se na lov bizonů specializovat.

Lov si od jezdce žádal maximální výkon s minimem udělátek. Výbornou ilustrací je hon, při němž si William Cody získal přezdívku Buffalo Bill na svém indiánském „bizoním honiči" Brighamovi. Kůň odvedl většinu práce, na jezdci bylo udržet se na jeho hřbetě a zasahovat. Víme sice, že někteří černonožští pamětníci dosvědčovali etnografovi Johnu Canfieldu Ewersovi ve 40. letech 20. století, že někteří lovci jejich kmene používali na lovu bizonů sedlo a třmeny pro lepší udržení rovnováhy, Černonožci však patřili ke kmenům, k nimž se koně dostali až velice pozdě. Většina dobových zpráv, a zejména přímé popisy z pera bílých, kteří se účastnili honů spolu s indiány, hovoří o tom, že indiáni před začátkem honu odkládali všechno, co odložit mohli, seděli na holém hřbetě a nedrželi ani otěž; ta byla jedním koncem uvázána koni kolem dolní čelisti a druhý měl jezdec volně za opaskem, nebo ho přehodil přes kohoutek a nechal vlát volně. Jezdec potřeboval obě ruce ke střelbě, a pokud lovil s puškou, také k nabíjení, které se odehrávalo v plné jízdě (bez nabijáku, indiáni kvůli tomu používali kulky o menším průměru, než měla hlaveň, aby se daly bez pěchování do hlavně volně vsypávat - kulky držel střelec připravené v ústech).

Už rané zprávy vypovídají o minimální výstroji. Texaští indiáni počátkem 18. století prý „jezdí na koních velmi obratně, s nohama volně visícíma a ve vysokém tempu řídí koně jen tenkou šňůrou, kterou užívají namísto uzdy". Jejich sousedé Caddové prý byli už zruční v používání těch nemnoha pušek, co měli, za jízdy. O půlstoletí později dál na východ od Mississippi používali indiáni k vedení koní dokonce jenom nákrční řemen. A jiní nepotřebovali dokonce ani to; pravda, doloženo to máme až z doby, kdy pušky odeslaly kožené pancíře do věčných bojišť. 21. května 1860 otiskli v Sacramento Daily Union v minireportáži z války s Paiuty následující příhodu jistého modrokabátníka: „Do jeho blízkosti přiběhl indiánský kůň bez jezdce, osedlaný, ale bez uzdy. Se zoufalým úsilím vskočil do sedla, řídě dobře vycvičené zvíře rukou, po indiánském způsobu, když jezdí bez uzdy." Z formulace se zdá, že tento „indiánský způsob" nebyl ničím neobvyklým.

Poté, co se na Pláních zabydlely pušky, se „rodeo" stalo i nejobvyklejší indiánskou bitevní taktikou. Stále se objevovaly případy, kdy se jezdci nepřátelských kmenů rozvinuli do řad proti sobě a srazili se v čelním útoku. Mnohem častější však byla snaha o „roundup" protivníků, kroužení kolem nich jako kolem kořisti, s čímž se zejména ve druhé polovině 19. století setkávali vystěhovalci brázdící Pláně a američtí vojáci, kteří je měli chránit. Nejslavnějším případem takového lovu bylo kroužení kolem pahorku zvaného poslední Custerovo stanoviště a to je také obrázek „typického" indiánského jezdce, jak je převážně znám dnes.

„Ztuhlý, nucený a nesvůj"

Jak vedení koně indiánským stylem vypadalo? A existoval skutečně všeobecně rozšířený „indiánský styl"? Pravděpodobně nejstarší známá zmínka se týká Absaroků, plně kočovného kmene severních Plání proslulého skvělými koňmi, a najdeme ji v deníku zaměstnance Severozápadní společnosti Françoise Antoina Larocquea: „Většinu z jejich koní lze řídit na jakékoliv místo bez uzdy, pouhým nakloněním se k jedné nebo k druhé straně se okamžitě otáčejí k té straně, na kterou se člověk naklonil, a nepřestanou se otáčet, dokud se opět nevzpřímí." (Burpee, Lawrence Johnstone (ed) (1910) Journal of Larocque from the Assiniboine to the Yellowstone 1805. Ottawa: Government Printing Bureau, s. 64).

Je to zmínka stručná, ale nadmíru důležitá: k tomu dosavadnímu, co víme, přidává pomůcky sedem. Potřebným důkazem o existenci svébytného stylu by však bylo jen to, kdybychom měli podobná, navzájem nezávislá svědectví z různých koutů Plání. A při troše snahy to skutečně jde, a třebaže žádné svědectví neobsahuje úplný obrázek, navzájem se logicky doplňují. Bohužel, nenašel jsem nic podobného u Komančů, jižního kmene pokládaného mnohými za nejlepší jezdce Plání. Náhodné svědectví nám však něco zachytilo alespoň u jejich žáků a souputníků jižních Cheyennů na řece Cimarron: „Vzal tento šlahoun révy a pokračoval tiše a nepozorovaně k poníkům v ohradě a mezi ně. [...] Koně indiánů, používaní jimi v té době, byli naučeni být vedeni prostřednictvím kývání nebo naklánění jezdcova těla, naznačujícím směr, kterým se měli dát. Frank, řídíc onoho indiánského poníka tímto způsobem a révou, jel k severu pustou prérií po celou noc. Nad ránem už mu byla taková zima, že nedokázal poníka řídit, ale jezdec sedící na hřbetě zpříma byl pro koně nejspíš znamením, že se po něm chce jet rovně za nosem. V každém případě poník pěkně držel směr." (Ridings, Sam P. (1936) The Chisholm Trail: A History of the World's Greatest Cattle Trail Together With a Description of the Persons, a Narrative of the Events, and Reminiscences Associated With the Same. Guthrie, Co-Operative Publishing Company, s. 507, 508).

Další informace nám zprostředkovali profesionální etnografové. První z nich se týká kmene Omaha, polousedlých indiánů z východních prérií: „Používané uzdění sestávalo z pleteného provazu, jehož jeden konec byl dvakrát nebo třikrát obtočený kolem spodní čelisti zvířete, kdežto druhý byla držen v ruce, tvoříc jen jedinou otěž. To však jezdci nebránilo ve vedení koně, neboť byl schopen stočit jej doleva přitisknutím jediné otěže ke krku zvířete, jakož i pravé paty k jeho boku. Chtěl-li zatočit doprava, otěž přitáhl a přitlačil k boku koně levou patu." (Dorsey, James Owen (1891-92) ʻOmaha Dwellings, furniture, and Implements.ʼ In 13. Annual Report of the Bureau of Ethnology, 1891-92, s. 280).

O dvě desetiletí později zpracoval jiný etnograf celou studii o roli koně v kultuře indiánů Hidatsů, zemědělců ze severovýchodních Plání a cituje zde svého informátora takto: „Nebylo obtížné vést klisnu jedinou otěží a smyčkou přes čumák [...]. Když se otěž přitáhla na pravé straně, poník rozuměl a následoval; když se přitáhla doleva, poník poslechl. Jak je možno vidět [...] lariat (= splétaná šňůra, laso) visí po pravé straně koně. Dobře vycvičený poník mohl být veden i jen smyčkou přehozenou přes krk a přitahováním lariatu doprava či doleva. Třetí způsob, jak vést koně, byl, jak je popsáno na jiném místě, přesunem váhy těla jezdce doprava či doleva. Kůň, je-li dobře vycvičen, pochopí a poslechne. [...] Avšak my indiáni jsme neseděli na koni zpříma ani ztěžka. Tiskli jsme stehna k bokům koně." (Wilson, Gilbert (1910) ʻThe Horse and the Dog in Hidatsa Culture.ʼ In: Anthropological Papers of The American Museum Of Natural History, XV, II, s. 164, 165).

Pokud vás předposlední věta překvapila, přečtěte si schválně slova znalce nade vše zasvěceného, plukovníka americké kavalérie Richarda Dodge. Ten se s indiány po prériích honil dobrých třicet let a jejich jezdecké umění hodnotil v porovnání s civilizovanými národy jako fantastické: „... nelze narazit na méně romantické či méně nebezpečně vyhlížející stvoření, nežli je indiánský válečník. Jeho sed a držení těla postrádají eleganci v mimořádné míře. Krátké třmeny ho nutí sedět prakticky na kostrči, záda jako taková jsou nehezky obloukovitě ohnuta. Jeho hlava je natažena dopředu tak daleko, jak to jen délka krku dovolí. [...] Sotva vůbec někdy otáčí hlavou nebo pohne tělem, a dokonce i ve stavu nejvyšší ostražitosti působí, že nic nevnímá. Na koňském hřbetě působí ztuhle, nuceně a nesvůj." (Dodge, Richard Irving (1883) Our Wild Indians. Thirty-Three Years' Personal Experience among The Red Men of the Great West. Hartford: A. D. Worthington and Company, s. 339)

Již zmíněný J. C. Ewers, pověřený úkolem vybudovat v Montaně muzeum indiánů Plání, pokládal výše citovanou Wilsonovu studii za nedostačující a sepsal vlastní, v níž zúročil své rozhovory s černonožskými pamětníky. Vracíme se tak zpět do sousedství Absaroků, ale ke kmeni, který svým jezdeckým uměním nebyl nijak zvlášť proslulý. „Černonožci nepoužívali žádné slovní povely ke stáčení koně doprava nebo doleva. Koně nejlépe vycvičení k lovu bizonů a k válce a závodní koně jsou tak citliví, že se stočí k jakékoli straně tlakem jezdcova kolena nebo přesunem váhy na tu či onu stranu. Tito koně mohli jezdit bez uzdění, prakticky vždy však byli uzděni. Většina černonožských jezdeckých koní ale tak inteligentní nebo tak dobře vycvičená nebyla. Museli být ovládáni prostřednictvím uzdění o dvou otěžích. Jezdec povolil obě otěže při rozběhnutí koně; přitáhl obě otěže při zastavení; a přitáhl jednu otěž při stáčení koně do strany." (Ewers, John C. (1955) The Horse in Blackfoot Indian Culture. With Comparative Material From Other Western Tribes. Bureau Of American Ethnology Bulletin 159, Washington: Government Printing Office, s. 70).

Charles Marion Russell

Setrvejme v Montaně ještě chvíli. Mladík jménem Charles Marion Russell, co se v dětství naučil jezdit na koni svérázného jména „Velká Británie", sem roku 1880 jako šestnáctiletý přijel pracovat na ranči, spřátelil se tu s jedním trapperem, znalcem starého Západu a nyní rančerem, pracoval u něj jako kovboj a ve volných chvílích si hrál s vodovkami. Když se majitel jednoho zdejšího ranče během tuhé zimy 1886-87 zeptal svého předáka, jak krávy snášejí ten nečas, poslal mu předák místo dopisu Russellův obrázek. Pod ním bylo připsáno: „Čekajíce chinook (= vítr přinášející bleskové oteplení). Poslední z 5000." Obrázek vystavil rančer za sklem svého obchodu a tím začala Russellova cesta ke slávě. Strávil rok mezi Černonožci, přestěhoval se do města Great Falls, stal se místní celebritou, oženil se - a to velice šťastně, neboť sám nebyl obchodně dvakrát zdatný a jeho žena z něj výstavami v New Yorku a Londýně udělala světoznámého umělce s mnoha následovníky. Když v roce 1926 táhla čtveřice vraných koní jeho rakev vystavenou ve voze se skleněnými bočnicemi, děti v Great Falls dostaly ten den prázdniny. Zaplašme však teď, těsně před zimním slunovratem, připomínku smrti a ocitujme básničku, kterou připsal na vlastnoruční vánoční pohlednici svým přátelům:

"Best wishes for your Christmas/Is all you get from me/'Cause I ain't no Santa Claus/Don't own no Christmas tree./But if wishes was health and money/I'd fill your buck-skin poke/Your doctor would go hungry/An' you never would be broke." (Velmi volně přeloženo: "Přání všeho nejlepšího vám - to je tak všechno, co vám dám - protože nejsem kouzelný dědeček - a nemám vánoční stromeček - však když se to zdraví a peněz týká - moje nadílka byla by veliká - ať se váš doktor hlady jen třese - a finanční krach ať vám vyhne se.")