Husaři v rozjezdu

18. 06. 2020 06:00

Obrázky: 18

Autor: Edgar Pachta Rubrika: Historie jezdectví Počet přečtení: 388 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Před nedávnem jsme se seznámili s jezdci – husary, vystupujícími v roli bojovníků za nezávislost Uher. Smělí a obratní jezdci ovšem hráli významnou roli v bojích proti muslimským nájezdníkům a pod císařskými prapory se proslavili natolik, že nakonec posloužili jako vzor pro podobné jednotky v jiných armádách.

Kronikář zaznamenal: „Kromě německého lidu stálo zde 7000–8000 Uhrů a husarů vpravo od německého rejtarstva v dobrém pořádku se 14 kusy [děly] uprostřed, s nimi corpus [sbor] pěšího lidu, v čele s palatýnem království, hrabětem Eszterházym a ostatními uherskými pány s drahocennými zbraněmi, šatstvem, drahokamy zdobenými koňskými postroji. Mnozí vojáci měli přes ramena přehoz z kůže tygrů, medvědů a jiných dravých zvířat, a tento lid byl velmi dobře vyzbrojen, počítaje tisíc kopí.“ Tito vojáci byli součástí vybraného císařského vojska v síle 40 tisíc mužů, které dne 6. května 1683 defilovalo u Kitsee před zraky císaře Leopolda I. V té době bylo třeba každé křesťanské ruky, která udrží šavli. Od východu se znovu valily turecké hordy, jejichž cílem se mělo stát císařovo sídelní město – Vídeň. Rozpínaví machometáni však před hradbami Vídně dostali řádně za vyučenou, a na čištění zemí Svatoštěpánské koruny, které následovalo, se podíleli i stateční pěší hajduci a jízdní husaři.

Husarské pluky ve službách císaře

Dobrou službu odvedli za tureckých válek v letech 1663/64 a roku 1684 husaři grófů Bercsényiho a Koháryho. V časech osvobozovací bitvy u Vídně 1683, ve stejné době, kdy značná část uherského národa sloužila „kuruckému králi“ Imre Tökölymu v osmanském táboře, považovali křesťanští vojáci uherské husary v několika jízdních setninách za své vítané a odvážné kamarády. Kromě dvou nově zřízených chorvatských regimentů, které byly tenkrát složeny již výhradně z obyvatel jihoslovanských hraničních území, zde stáli proti nepříteli mezi prvními hbití, švarní jezdci uherští. Uherský palatýn věnoval z vlastní pokladny 200 tisíc florénů na vystrojení 5000 mužů, hrabata Johann Eszterházy a Stephan Zichy postavili po 500 husarech, aby tak odčinili jednání některých svých krajanů a podali důkaz o svém zápalu pro křesťanskou věc.

Při obnovování vlastnických práv na uherskou zemi soutěžili o vavříny vítězství při vyhánění Turků s císařskými německými vojáky již i domácí, zastoupení zejména příslušníky statečné národní jednotky Davida Petneházyho. V bitevní sestavě armády nalézáme rovněž 3800 „hraničářů Rábských a Adama Batthianyho“, totiž výhradně jízdu – husary. V soupisu jednotek vítězného vojska, které vedl skrze Uhry velký „turecký Louis“, generál-poručík Ludvík markrabě Bádenský, jsou jezdci zvýrazněni pod tímto pojmenováním. Pállfyho hajduci (pěšáci) a Csákyho husaři ve vítězných bitvách před Nischem (24. 9. 1689) a Szlankamenem (18. 8. 1691) „v plném trysku“ spolu se 6000 Batthiányho („Budiani“) a Zichyho husary pronikli z týla do nepřátelského tábora, čímž završili rozklad osmanské armády.

V té době z jízdních jednotek svolávaných či najímaných na dobu trvání války již vznikaly svazky s pevnější organizací, která byla víc a víc stmelována s vnitřním chodem velkého celoarmádního tělesa; první řádný husarský pluk byl pak postaven v roce 1688. Jeho tvůrcem byl generál hrabě Adam Czobor. Již v roce 1685 měl však apoštolský císař (Leopold I.) k dispozici stálý husarský sbor o síle 3000 mužů. Jeho příslušníci nosili uniformu inspirovanou národním krojem: husarský kabátec v podobě světle modrého dolmanu s jednořadovým zapínáním a krátkými smyčkami, s červeným osazením; přes rameno měli jezdci zavěšenu bílou, červeně podšitou pláštěnku, přidržovanou červenou šňůrou, ačkoli běžnou součástí husarského oděvu byl v té době spíš kus kožešiny – ovčí nebo vlčí, u důstojníků leopardí, nebo dokonce i tygří, přehozený přes rameno; hlavu pokrývala nižší červená, kožešinou obroubená čepice, kučma (kalpak), s převislým pytlíkem; tento elegantní oděv doplňovala červeno-bílá šňůrová šerpa, modré přiléhavé kalhoty a žluté těsné holínky s nezbytnými hřmotnými ostruhami. Šavlová taška, později nápadná ozdoba husarské uniformy, visela na řemínku jako dnešní chlebníky, u levého boku; před ní šavle, tehdy ještě bez záštitného lučíku, který by chránil pěst svírající rukojeť. Lučík býval nahrazen řetízkem, spojujícím konec přední části záštitného ramene s čepičkou šavle; přední rameno zbraně někdy mohlo být pravoúhle zalomeno vzhůru a prodlouženo na délku držadla. Čepele tehdejších šavlí byly zakřivené, s jedním i více výbrusy, ve spodní části, u hrotu, mírně rozšířené, a zde broušené po obou stranách. Měřily 83–85 cm.

O charakteristice a podmínkách vojenské existence pozoruhodné jednotky, prvního regulérního husarského pluku na světě, podává zajímavé svědectví císařský patent. Stojí v něm, že hrabě Czobor má naverbovat dva tisíce jezdců pro dva pluky, každý v síle deseti rot o stu mužích. „Lid k vojenské službě způsobilý“ měl být verbován nejen v Dolních Uhrách, ale zejména ve městech Hlohovec (Karpfen), Levice (Lewenz), Nitra (Neutra), Šintava (Schinkau) a Holíč (Schelirz), tedy na dnešním Slovensku. Verbování tehdy směli provádět jen důstojníci, zpravidla setníci a rytmistři, vybavení zvláštním pověřením. Podle všeobecně platných pravidel měli být najímáni muži zdraví a silní, ve věku od 24 do 35 let. Verbování mělo být dobrovolné, nikdo nesměl být pro vojenskou službu donucen, ani získán lstí – teoreticky. Těleso mělo být opatřeno služby schopnými koňmi, sedláním, i náležitým stejnokrojem a dobrými puškami. Další vybavení i náhrady měly být stejné, jako v případě „císařských chorvatských regimentů“. Císař také opakovaně zdůrazňuje, aby důstojníci přísně dbali na dodržování kázně, zejména potáhne-li útvar dědičnými zeměmi. Není divu, protože Uhry byly tehdy země nepokojná, a její synové se zřejmě netěšili nejlepší pověsti …

První Czoborův regiment přetrval až do konce monarchie: jako husarský pluk Graf Nádasdy č. 9 posádkou v Oedenburgu (Šoproni), přičemž do jeho řad náleželi také dva potencionální následníci trůnu arcivévodové František Ferdinand a Otto – v hodnostech štábního důstojníka, resp. velitele pluku. Druhý pluk byl záhy po svém zřízení předán hraběti Johannu Pálffymu; titulárním velitelem dvou pluků byl hrabě Adam Kolonič/Kollonitsch z Kolegradu.

Czoborovi, ještě jako plukovníkovi, se navíc podařil jeden z prvních zaznamenaných „husarských kousků“. Na konci října 1684 statečný hrabě Adam v čele 1000 uherských jezdců a 200 pěších hajduků zaskočil a pobil tureckou posádku v Šuranech, ukořistil 300 koní a ubránil dobytý hrad před Turky z Nových Zámků.

Czoborovi husaři se pohybovali v jednom z nejskvostnějších a nejmalebnějších krojů na světě: žlutý dolman (u důstojníků soukenný, u mužstva kožený) s krátkým, žlutým (u důstojníků zlatým) šňůrováním a přes rameno bílý, liščí kožešinou podšitý a žlutými šňůrami ozdobený kožíšek, červené kalhoty do černých čižem, červený kalpak s okolkem z liščí kožešiny, červeno-bílá šňůrová šerpa (podobná hodnostnímu označení c. k. honvédských důstojníků z konce 19. století.), černá, u pravé kyčle visící patrontaška na černém řemenu, dlouhá, dole zahnutá šavle s jednoduchou záštitou na jílci, v černé kožené pochvě s mosaznou garniturou a dvě pistole – to vše vytvářelo uniformu a výstroj těchto prvních pravidelných rakousko-uherských husarských pluků.

Druhý nejstarší rakouský husarský regiment (později Pálffy č. 8), se zrodil v roce 1696. Jeho tvůrcem byl císařův hrdinný přívrženec Paul Déak de Mihály. V roce 1702 vznikl třetí husarský pluk, Forgach (Forgáč), (později Hadik č. 3); dále v roce 1734 regiment Károly (později Württemberg č. 6) a Hávor (později Herzog von Connaught č. 4). Příslušníci těchto pluků nosili vojenský oděv jednotných barev, ovšem národního střihu, jehož stejnokrojové součásti byly již pevně stanoveny. Když Déak svůj pluk v roce 1696 zřizoval, určil pro něj zelený dolman a kožíšek s červeným nebo žlutým (pro důstojníky zlatým) šňůrováním, červené přiléhavé kalhoty, jako pokrývku hlavy kalpak z jehněčí kožešiny ozdobený převislým zeleným soukenným pytlíkem a chocholem z volavčího peří.

Husarské pluky měly stejnou organizaci jako jízdní regimenty „německé“ (tzn. kyrysnické). Původně byl jejich počet stanoven na 890 mužů, v roce 1733 se zvýšil na 1000 jezdců. Později (r. 1740) se počet ustálil na 809 mužích. Pluk sestával z 10 rot (setnin, kompanií), z nichž se později formovalo 5 eskadron. Husaři, kteří hájili zájmy habsburské monarchie ve válce o dědictví španělské, byli formováni do svazků nebo eskadron v síle 200 mužů.

Jak se husaři oblékali

Ve spisu velkého vojevůdce Evžena Savojského z první čtvrtiny 18. století je uniforma husarů popisována následovně:

„Kožíšek z hnědého, červeného, modrého nebo zeleného sukna, na národní způsob červeně nebo bíle šňůrovaný, podšitý a obroubený kožešinou, jenž se nosí přehozen přes levé rameno a je přidržován závěsnou šňůrou. Vlastní kabát („dollmány“), je v barvě kožíšku a bohatě šňůrovaný; kamizola z lněného plátna slouží k práci ve stáji apod.; nákrčník jako ostatní jednotky; kalhoty z nebesky modrého sukna jsou přiléhavé, dle národního střihu, avšak bez pletenců („vitézköttés“). Obuv představují holínky (k nimž jsou přibity ostruhy) ze žluté kůže, s holinami sahajícími těsně pod kolena, olemovanými bílou harasovou šňůrou.

Výstroj doplňuje opasek („pass“) z černožluté nebo červenobílé vlny, šavlová taška z přírodně hnědé nebo černé kůže, visící na levé straně, na jednoduchém řemenu přehozeném přes pravé rameno; víko tašky je ozdobeno monogramem majitele pluku. Vlasy husarů jsou spleteny do několika cůpků, a je na nich posazena slušivá kučma z černé nebo hnědé kožešiny s různobarevným soukenným pytlíkem. Černá kožená patrontaška je zavěšena na spínacím řemenu přes levé rameno; na ní jsou zavěšeny dva krátké, uprostřed překřížené řemínky s růžkem na prach.

Koňská výstroj se shoduje s toutéž pro německé jezdectvo; pouze sedlo v podobě uherského kozlíku je odlišné. Je to jen prostá sedlová kostra bez jakéhokoliv čalounění, překrytá tolik charakteristickou uherskou čabrakou, přes což je připnut ještě kus beránčí kožešiny, změkčující posed. Karabinou je vyzbrojeno pouze několik husarů v každém regimentu; všichni ovšem mají jezdecké pistole hrubé konstrukce.

Tento popis se z větší části shoduje s obrazy umělců, kteří zachycovali protiturecké bitvy a tažení císařských vojsk na konci sedmnáctého a počátku osmnáctého století. Na všech vyobrazeních z těch dob jsou znázorněni husaři, oblečení do šatů národního střihu, ale většinou s jednoduchou výstrojí.

Hlavu jezdce pokrývala nižší kožešinová čepice (někdy z liščí nebo vlčí kožešiny) s dlouhým, splývajícím soukenným sáčkem, mnohdy ozdobená orlím perem. Horní část těla obepínal přiléhavý, často zelený nebo modrý kabátec (dolman) s krátkými šosy. Šňůrování na dolmanu bylo tehdy ještě velmi jednoduché a prosté všech ozdobných prvků, v nichž si husaři začali libovat až kolem poloviny 18. století.

Rovněž kožešinou podšitý a obroubený kožíšek zřejmě sloužil spíš jako doplněk uniformy důstojníků. Prostý husar se musel spokojit s polodlouhým pláštěm, který se tvarem a úpravou podobal „szüru“ maďarských sedláků. Také husaři již kolem roku 1700 používali rukávů těchto plášťů jako kapes, když si stejně jako jejich selští potomci z přelomu 19. a 20. století rukávy v dolních částech prostě svazovali. Nohy husara vězely v národních přiléhavých kalhotách (většinou bez šňůrování) a v přírodně hnědých (někdy také černých nebo červených), do půli lýtek sahajících holínkách, čižmách, k jejichž vysokým podpatkům byly přibity těžké, široké ostruhy. Husarskou uniformu dotvářel šál kolem krku, většinou černé barvy, vázaný na jednoduchý uzel, často s velmi dlouhými konci, volně splývajícími přes hruď.

Oděv důstojníků byl naopak neobyčejně bohatý a honosný. Jejich vypasované kabátce byly pošity zlatými a stříbrnými šňůrami, často s velkými ozdobnými, stříbrnými či zlatými knoflíky, přes rameno nosili panteří kožešinu, a to tak, aby pravá paže zůstávala volná. Jejich drahé kuní nebo sobolí čepice posazené drze na hlavě byly stejného tvaru jako u prostých husarů, avšak navíc bohatě zdobené volavčími nebo orlími pery či drahokamy. Také sedlání a uzdění důstojnických koní bylo bohaté, čabraky skvostně pošité zlatými a stříbrnými šňůrami, popruhy pobité zlacenými plátky nebo nýty.

Adjustace husarů se v evženovském období měnila rychleji a výrazněji. Tak Czoborovi žlutí husaři se v roce 1726 pod majitelem generálem jezdectva Georgem Emerichem hrabětem Csákym stali rudými. Rudá byla barva jejich dolmanů, kožíšků, kalhot a dokonce i šňůrových šerp; jen pytlík na čepicích byl zelený; o pár let později byla pro ně zavedena tmavě zelená (kožíšek a dolman), spolu s tmavomodrými kalhotami.

Druhý nejstarší regiment (č. 8) naproti tomu zůstával věrný zelené barvě uniforem. Husarský pluk nesoucí později číslo 4 nosil v době, kdy byl postaven (1734) zelené kožíšky a dolmany s červeným (u důstojníků zlatým) šňůrováním, červené kalhoty, kalpaky s červeným pytlíkem, červené soukenné pláště; kromě toho měl každý příslušník mužstva dvě košile z pevného, běleného plátna, dva červené nákrčníky, zakřivenou šavli, šavlovou tašku s císařským monogramem, prodlouženou karabinu a dvě pistole. Důstojníci se mimo službu oblékali libovolně, ale vždy podle uherského střihu. Mimo službu nebo v ležení nosili důstojníci navzdory svému uherskému kroji na hlavě třírohý klobouk – zvyk, který se udržel až do konce osmnáctého století.

V ruce držel každý důstojník hůlku (špacírku), informující o jeho hodnostním stupni. Poručík měl špacírku bez knoflíku, rytmistr s olověným knoflíkem, podplukovník se stříbrným knoflíkem a řetízkem, plukovník s knoflíkem zlatým. Standarty 4. husarského pluku se vyznačovaly zelenou základní látkou, na jejíž jedné straně byla vyobrazena Matka Boží se zlatě vyšitým nápisem: „Maria Mater Dei, Patrona Hungariae“, zatímco na druhé straně se nacházel císařský orel.

Celková nádhera slavnostní uniformy, příznačně pro husary velmi zdobné a extravagantní, mohla však snadno pominout během nepřetržitého a náročného služebního nasazení jednotky. Již v nejranějším mládí této zbraně rakousko-uherští husaři položili základy své světové proslulosti doprovázené pestrým oděvem, stejně jako prudkým a ohnivým válečnickým naturelem, což si chtěly přisvojit všechny armády Evropy.

Koňské sedlání

Husarská koňská výstroj ve své podobě z přelomu 17. a 18. století přetrvala bez větších změn v podstatě až do konce habsburské monarchie. O úpravě koní hovoří ve svých „Observačních bodech“ generál Khevenhüller v 30. letech 18. století. Ačkoli císařský vojevůdce byl majitelem dragounského pluku, je velmi pravděpodobné – přestože dragouni tehdy ještě nebyli považováni za „právoplatnou“ kavalerii –, že byly tyto zásady poplatné i pro ostatní jízdu, husary nevyjímaje.

Bezesporu se jedná o zajímavé myšlenky:

„Pokud se týče koně, má být jezdec vždy opatřen dobrou přikrývkou, potřebným cídícím náčiním, hřebelcem, kartáči, hřbílkem a nůžkami, k vystříhání uší a nohou, a jednou měsíčně při dorůstajícím úplňku k zastřižení oháňky. Když sedlá svého koně, musí dát pozor, aby dobře podložil přikrývku, aby sedlo neleželo moc vpředu ani vzadu, neboť obojí je pro koně nanejvýš škodlivé.

Čabraku rovněž položit, všechny věci úsporně uložit a zabalit; plášť [bílý] pak složit tak, aby barevná podšívka byla vidět, ale co nejméně vyčnívala zpod bílé, po obou stranách pevně přivázat spojovacím a utahovacím řemenem.

Holstry [pouzdra] na bambitky připnout tak, aby botky rukojetí bambitek byly ve stejné výši jako hruška sedla, jinak koně nelze pohodlně řídit; žádné pouzdro nevézt pod kantárkem. Když se jede na přehlídku, zanechat doma čelenku, nebo ji zdola podložit, náhubek do podbradníku uložit tak pečlivě, aby nepropadlo udidlo, hrdelní řetízek ponechat volný, avšak nosní kroužek lépe přitáhnout, což způsobí lepší položení náhubku, a kůň nemůže moc otevírat tlamu, takže bude méně vzpurný.

Ohony koní musí být u celé kompanie stejně podvázány, kopyta řádně očištěna, třmeny jako pro rychlou jízdu, třmenové řemeny musí být upraveny na délku paže až k hrudi [koně], což je pro každého správná míra, takže nejsou při jízdě na koni příliš dlouhé ani krátké, a tudíž je pevnější a lehčí sed v sedle a ve třmenech je možno se při střelbě postavit.“

Husarští koně měli být kvalitní a mrštní, ovšem lehčí a nižší než kyrysničtí. Takový kůň měřil v kohoutku kolem 15 pěstí (1 pěst = 98,56 mm (do r. 1765)), a ve srovnání s kyrysnickým byl levnější. Při koupi od soukromých osob vyplácel erár za kyrysnického koně zpočátku 67 ½ zlatých, za koně dragounského 52 ½ zlaté. Skutečná cena koní však byla o 20 až 24 zlatých vyšší. Nechtěl-li poddaný koně odvést za stanovenou cenu, mohl ho vyplatit penězi, přičemž za koně kyrysnického požadoval stát 100 zlatých, za koně dragounského 85 zlatých.

Husarské kousky

Princ Evžen Savojský patřil k prvním císařským vojevůdcům, kteří si zamilovali husary, a nebyl by to pravý kavalerista, kdyby neocenil každý jezdecký kousek, a nevyužil jakoukoli výkonnou a nebojácnou jízdní jednotku, kterou měl k ruce. I na vzdálených bojištích, po boku spřátelených vojsk, od husarů vyžadoval, aby, jak jen to bylo možné, oživovali v armádě útočného ducha, fungovali jako odvážní průzkumníci, chránili armádu svou temperamentní jezdeckou činností, nebo rychle a nenadále překvapili nepřítele, když se objevili v jeho táboře. Zvěst o „husarských kouscích“ začala jít brzy od úst k ústům. Ale za všechno mluví činy!

Dne 21. září 1702, v době války o španělské dědictví, vyrazili husarští plukovníci Ebergényi a Déak v čele 200 nejlepších jezdců svých regimentů (pozdějších č. 9 a 8) spolu s 30 kyrysníky pod vrchním velením generál-adjutanta markýze Davia z tábora prince u Luzzary, aby ukojili svůj hlad a strádání výjezdem na území protivníka. Projeli skrze nepřátelské území nad Secchií a přes Parmu, ale jakmile začaly hřímat kanóny pevnosti a fortů, zalarmovaných Francouzi a domácími proti císařským jezdcům – předčili nepřátele svou rychlostí. Bez úhony zdolali řeku Pád a zdárně vyprázdnili a potopili zde kotvící francouzskou zásobovací loď; poté husaři vjeli mezi houf obyvatel Pavie, vybrali od k smrti vyděšených městských starších 1000 a od ještě vyděšenějších mnichů kartuziánů 2000 zlatých výpalného, a poté si to namířili rovnou k Milánu.

Město bylo obklopeno hradbami a bastiony; ležela v něm silná francouzská a španělská posádka a všechny cesty i ulice byly plné lidí. Naši husaři přicválali před Portu Romana; část z nich zůstala před bránou jako záloha, zatímco Davia, Ebergényi a Déak s 60 husary a 30 kyrysníky se vyřítili kolem překvapené stráže, tasené meče v pěstích, nadšeně provolávajíce slávu Jeho Císařskému Veličenstvu, dorazili k Borgo Porta Romana, představující vstup do vnitřního města, projeli jí dříve, než ji domácí stihli zavřít, a náhle se objevili (podle zápisu 26. září 1702) mezi obyvateli promenádujícími se na městském korze. Rozprášili houfy vyšňořených měšťanů, kteří se jali zavírat vrata, krámky a okna; avšak husaři začali mezi lid rozhazovat spršky zlaťáků na počest císaře, a zároveň provolávali: „Eviva l‘imperatore!“ („Ať žije císař!“). Tak nenuceně, neokázale a pohostinně vystupovali tito jezdci, až je lid prosil, aby zůstali a zbavili je nenáviděného francouzského jha. Ale už byl nejvyšší čas, aby odvážlivci tato místa opustili; nakonec se Francouzům a Španělům podařilo znovunabýt ztracenou převahu, ačkoli v pouličním boji jich tisíc sotva stačilo na našich 90 jezdců.

Ale ještě není konec! Císařští jezdci znovu vypálili ze svých pistolí, ještě jednou hromově provolali slávu císaři, a odcválali, přičemž neminuli skvostný letohrádek prince Charlese Vandémonta, který poctili příjemnou a nezapomenutelnou návštěvou, krátkým, řízným atakem od něj odehnali milánský trestný oddíl, poslali francouzskému spížnímu komisaři oficiální zprávu o svém hrdinství a unikli z hloubi nepřátelského území se zdravou kůží zpět do Evženova ležení. Stateční jezdci byli přivítáni bouřlivým jásotem; pověst o nich se brzy roznesla po celé zemi. Davia ze své třináctidenní „spanilé jízdy“ přivezl 20 tisíc zlatých, neztratil ani jednoho muže, a vzdušnou čarou urazil vzdálenost 60 německých mil …[1]

Tak to byl husarský kousek. A jakmile se rozkřikl po širém světě, zviditelnil císařské husary. Francouzi brali do svého žoldu uherské jezdce a začali zřizovat vlastní husarské pluky, zpočátku zcela pofrancouzštělé; své statečné husarské regimenty stavěli Prusové, a jejich příkladu následovala ostatní německá i zahraniční knížata. Zkrátka, uherský šňůrovaný dolman, kalpak a husarská šavle brzy zdomácněly v celé Evropě a je pravda, že spolu s tímto skvostným krojem vstoupil do cizích vojsk rovněž řízný jezdecký duch.

Ovšem nejhbitějšími, nejohnivějšími, nejlepšími husary po celou dobu zůstávali opravdoví, uherští husaři. Vždy hroziví i obdivovaní – to byli husaři všech husarů, husaři císaře a krále! Zapříčinili, že vždy zcela „přesně“ podle jejich vzoru byli oblékáni lehcí kavaleristé cizích armád.

Velkou část těchto zajímavých informací nám zprostředkoval Oskar Teuber ve svém díle z konce předminulého století (viz seznam pramenů). Z jiných pramenů pochází řádky následující.

Husaři jdou do světa

Dlužno připomenout, že na prvním místě – ovšem po habsburské monarchii – přidal svému vojsku ozdobu v podobě husarů „Modrý král“ – bavorský kurfiřt Max Emanuel, císařův spojenec v boji proti Turkům. Zde již v roce 1688 jezdec, generál-adjutant, svobodný pán Johann Baptist Georg Lidl von Borbula zřídil husarský regiment, který byl veden pod názvem „Baron Lidlische Grännitz – Ungarn zu Pferdt“ – tedy „uherští jízdní hraničáři barona Lidla“. Jednalo se o maďarské žoldnéře, kteří předtím stáli na straně Turků, a poté v čele s Borbulou, spolu se srbskými dobrovolníky, podnikali časté nájezdy do hloubky osmanského území a podíleli se na dobytí Bělehradu. Odvážní husaři oblékali modrou uniformu (v barvě příznačné pro bavorské jednotky) s červenými čižmami.

Na počátku 18. století zde nalézáme nástupnickou jednotku v podobě pluku von Locatelli. Tito husaři nosili opět modré dolmany s bílým šňůrováním a stříbrnými hruškovitými knoflíky, modré kalhoty šňůrové šerpy ze stříbrné a bílé vlněné příze. Měli čepice z liščí kožešiny s modrým pytlíkem, modré šavlové tašky s bílým lemem, modré, bíle olemované čabraky.

Původ husarů ve Francii sahá do 17. století, kdy začali být vytvářeni z uherských žoldnéřů a dezertérů, přijímaných do francouzských služeb. Mezi francouzskou kavalerii byli zařazeni roku 1692, kdy Ludvík XIV. pověřil barona Kroneberga zřízením husarského regimentu. Do tohoto tělesa byli rekrutováni zběhové od husarů v císařských službách. Velení nad plukem poté, co byl Kroneberg zajat, převzal 29. listopadu 1693 plukovník Mortany. Po ukončení války o španělské dědictví byla většina francouzských husarských jednotek rozpuštěna; výjimkou bylo několik rot, které přešly do španělského žoldu. První stálý husarský pluk ve Francii postavil roku 1720 hrabě de Bercheny.

Hrabě Ignác Ladislav de Bercheny (Bercsényi) se narodil v roce 1689 v Prešově, jako syn slavného kuruckého vojevůdce Mikuláše Bercsényiho. Mladý Bercsényi vstoupil do šlechtické setniny knížete Františka II. Rákóczyho, jemuž podle legendy – jako 19letý – v bitvě u Trenčína údajně zachránil život. Po porážce povstání emigroval do Turecka, a roku 1719 na Turky okupovaných územích zřídil svůj první husarský pluk. Bercsényi se představil se svými jezdci v Konstantinopoli, a o rok později, ve svých 31 letech, přivedl nově sestavené těleso do Francie, kde byl 12. června 1720 Ludvíkem XV. přijat do královského žoldu. Bercsényimu byla přiznána hodnost plukovníka (mestre du camp) u husarů Rattskyho, a dostal oprávnění velet husarskému pluku, jenž ponese jeho jméno.

Zatímco dosud byla ve Francii husarská tělesa udržována jen na úrovni eskadrony, vznikl pluk de Bercheny – první stálý husarský útvar, jenž tvořil součást francouzských ozbrojených sil. V roce 1791 obdržel pořadové číslo 1, a byla mu potvrzena uniforma tradiční modré (nebesky modré) barvy.

Druhý husarský pluk francouzské armády, který se vyznačoval stejnokrojem světle hnědé (kapučínové) barvy, založil hrabě Esterházy. Uherský aristokrat Anton Esterházy se spolu s Bercsényim přidal na stranu protihabsburského povstání knížete Rákóczyho. Po nezdaru osvobozeneckých snah, ze strachu před perzekucí, Esterházy v roce 1712 uprchl do Francie. Nějaký čas poté sloužil v elitní jednotce Králových mušketýrů. Když do královských služeb vstoupil Bercsényiho husarský pluk, byl Antonův syn Valentýn-Josef Esterházy pověřen velením jedné rotě tohoto regimentu.

Valentín-Josef Esterházy obdržel povolení založit vlastní husarský pluk 31. prosince 1733. Esterházyho husarský regiment sídlil od 27. ledna 1735 do roku 1737 ve Štrasburku, odkud měl vést „malou válku“ v Porýní. K 25. dubnu 1736 každá rota pluku čítala 40 mužů; 8. ledna 1737 došlo k redukci na 25 mužů. Čtyři roty tvořily eskadronu, která pak čítala 100 mužů. Pluk sestával ze 4 eskadron.

Husarští rekruti byli dobrovolníci z Uher a Polska, částečně i z Německa, najímaní na dobu šesti let za prémii 30 livrů, k tomu jeden sou na den. Jakmile dosáhnou rovnoměrné výstroje a výzbroje, bude jim vypláceno 7 sou v létě, 8 v zimě, plus odměny za tažení. Podle svých dalších velitelů se husarský pluk nazýval Turpin (od r. 1748), později Chamborant (od r. 1761). V roce 1791 obdržel číslo 2.

Nejstarším husarským sborem v pruské armádě byl husarský pluk von Czettritz. Původně jej postavil král Fridrich Vilém I. a do roku 1742 nosil červenou uniformu s bílým šňůrováním a tmavomodrým kožíškem. Podobně i Berlínští husaři, začlenění Fridrichem Vilémem I. roku 1729 do Tělesné gardy, z nichž se vyvinul druhý husarský pluk von Zieten.

V Rusku jsou husarské roty připomínány v roce 1634. Šlo však o jezdce, vystrojené podle polského vzoru dlouhým kopím a ochrannou zbrojí (excelentní polské husary představíme v některém z dalších článků). V roce 1701 byli tito husaři převedeni na Novgorodský dragounský pluk. V době vlády Petra I. byl ještě zřízen oddíl „kuruckých husarů“, o němž máme málo zpráv, a zřejmě se neosvědčil během carova Prutského tažení proti Turkům (1710–1711/13), protože byl následně rozpuštěn. Úkoly lehké jízdy v ruské armádě plnili nepravidelní kozáci a Kalmyci z východních stepí. První jednotky husarů zde začaly být vytvářeny ve dvacátých letech 18. století, ze Srbů a někdejších slovanských poddaných habsburského císaře, kteří kolonizovali území při jižní hranici Ruska.

[1] Pro srovnání – jedna rakouská poštovní míle činila 7, 58666 km.

Prameny

  • Rudolf von Ottenfeld, Oscar Teuber: Die österreichische Armee von 1700 bis 1867, Wien 1895
  • Richard Knötel: Handbuch der Uniformkunde, Hamburg 1971
  • Richard Knötel: Unifomenkunde (Lose Blätter), Rathenow (bez vročení)
  • Petr Klučina, Alexander Romaňák, Karel Richter: Člověk, zbraň a zbroj v obraze doby (17. – 20. stol.), Naše vojsko Praha 1984
  • Huszártörténelem/Sulinet Tudásbázis
  • Ludiše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři, Albatros Praha 1983

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: