Organizace soustředění se se vší ctí ujala Klára Boháčková a především jí patří velký dík za hladký průběh celé akce a za pozvání těchto drezurních kapacit do Čech. Kombinace soustředění a závodů využila řada jezdců, během čtvrtka a pátku pracovali s Anitou a Mathiem na konkrétních věcech a o víkendu zúročili nově nabyté zkušenosti přímo v drezurních úlohách hodnocených právě Mathiem.

Samotné soustředění probíhalo v kryté hale na Vondrově, kde oba trenéři působili vždy současně. Vzhledem k velkým rozměrům haly to však nebyl žádný problém a každý účastník měl dostatek prostoru a soukromí pro individuální hodinu s daným trenérem. Trénink probíhal v angličtině, ale k dispozici byl také kvalitní překlad. Zájem ze strany českých jezdců byl spíše skromný, což bylo velmi překvapivé vzhledem k aktivní propagaci celé akce a ke kvalitě přizvaných trenérů. Menší počet jezdců však umožnil zapojení trenérů po šedesátiminutových intervalech (původně byla délka lekce nastavená na 45 min) a také větší neformální interakci během přestávek mezi jezdci a trenéry. Soustředění nebylo omezeno výkonností a bylo otevřeno i nedrezurním jezdcům.

A jdeme na to...

Já jsem se soustředění zúčastnila se čtyřletou klisnou importovanou z Holandska, která je ještě v základním výcviku. Ze svého pracovního pobytu v Nizozemí v minulém roce jsem si odvezla okrajovou zkušenost s holandským přístupem a byla jsem velmi zvědavá, zda pozvaní trenéři budou mít podobný přístup. Oba tréninkové dny jsem absolvovala pod vedením Anity a byla to velmi přínosná zkušenost.

Už během prvních pár minut úvodní hodiny Anita identifikovala náš základní problém, kterým je stálost přilnutí a celková prostupnost a uvolněnost koně přes hřbet. První část hodiny probíhala především v kroku, kdy jsem se snažila přivést klisnu na lepší přilnutí na obou otěžích, a tak dosáhnout rovnoměrného zaoblení celého krku. Při správném přilnutí na obou otěžích spolu s aktivním pohybem vpřed měla klisna lépe vyklenout krk a zapojit hřbetní a břišní svaly. V okamžiku snížení krku a nosu do požadované polohy měl být ihned zjemněn tlak na obou otěžích. Ovšem tlak i následné uvolnění vycházelo pouze z mých zápěstí, otěž byla stále stejné délky, netahalo se za ni a nebyla nabízena dopředu. Anita mi několikrát během celé hodiny pomáhala ze země, kdy si vzala otěže do vlastních rukou, aby mi názorně ukázala žádanou pozici. Toto se jí dařilo velmi dobře ze země, bohužel však při samostatné práci jsem nedokázala být tak přesná a důsledná, jak by mělo být dle pohledu trenérky optimální. Celé toto cvičení samozřejmě počítalo s aktivní zádí koně a dobrým pohybem vpřed.

Pro dosažení správného ohnutí krku i bez Anitiny pomoci jsme se vrátily o krok zpět a přešly do zastavení. V zastavení Anita vyžadovala o trochu hlubší ohnutí (protože při rozcházení se kůň vždy dostane o kousek výš), což nebyl zas až tak velký problém. Při přechodu do kroku bylo samozřejmě cílem udržet vybudované klenutí krku také v tomto chodu. Jakmile šla klisna trochu nad otěž, okamžitě jsme přecházely zpět do zastavení. Až poté, co začala být stabilní v kroku, jsem mohla naklusat.

Z popisu této situace vyplývá dle mého názoru první zásadní rozdíl mezi českým a holandským přístupem. Anita celou dobu vyžadovala, aby klisna přišla lépe na obě otěže při ohnutí krku. Dokud se mi tento krok nepodařil, neposunuly jsme se k dalšímu cvičení. Dokud problém trval, vrátily jsme se o krok zpět, a to do zastavení. Anita vyžadovala důsledně provedení tohoto základu, pokud to nefungovalo v kroku, šly jsme do zastavení a trpělivě čekaly, až klisna a já celou záležitost správně zvládneme. Velmi často se v českém jezdeckém světě setkáváme s nedůsledností a uspěchaností výcviku koně i jezdce. Holanďané si raději počkají a vyžadují i sebemenší maličkost v důsledném provedení. Pokud nejde kůň správně na otěži v kroku, nelze přeci očekávat, že se to nějak samo vylepší v klusu a ve cvalu. Důslednost a trpělivost jsou základními stavebními kameny pro výcvik mladého koně.

V klusu Anita vyžadovala to samé jako v kroku, aktivní pohyb dopředu od zádě a zakulacení a snížení krku, tak aby kůň musel přirozeně do celého pohybu zapojit také hřbet. Jakmile byl kůň nad otěží, následoval okamžitý přechod do kroku, v případě nutnosti až do zastavení. Opětovné naklusání bylo povoleno v momentě, kdy šel kůň správně na přilnutí v kroku. Pro udržení pozornosti a zlepšení prostupnosti koně jsme v klusu dělaly řadu cvičení např. klasické přidání/zkrácení kroků, malý kruh a z něj jednoduché ustupování na velký kruh, změny v sedu mezi pracovním (vysezeným) klusem a vysedáváním apod. Díky aktivnímu střídání těchto cvičení se klisna poměrně rychle v klusu uvolnila a mohly jsme přistoupit k přechodům.

Stejně jako při prvním cvičení byly i přechody rozloženy do několika fází. Nejdříve Anita vyžadovala správné vyklenutí v kroku s aktivní zádí. Ve chvíli, kdy toto bylo v pořádku, jsem mohla pomalu naklusat. Naklusání bylo pomalé a prvních pár kroků bylo v hlemýždím tempu. Pokud klisna během této fáze zůstala stále v klidu a kulatá, mohla jsem přidat holeň a nechat ji lépe vykročit dopředu. Stejné rozfázování se týkalo i přechodu do nižšího ruchu. Tento přístup „rozdělení do fází" byl zdůrazňován také i pokročilým jezdcům při provádění složitějších cviků. Důvodů pro rozdělení i třeba jen prach obyčejného přechodu do 3-4 fází je hned několik. Za prvé je jezdec nucen se nad cvikem zamyslet a řádně se na něj připravit, tak aby byl cvik pro koně srozumitelný. Pokud rozložím celou věc na několik částí, je pro koně jednodušší vše pochopit a nemělo by dojít k nedorozumění mezi jezdcem a koněm. Zároveň pokud mi kůň nefunguje v jedné z pokročilejších fází, stačí se vrátit o krok zpět k předcházející fázi, ale v rámci jednoho cviku. Není nutné tak opustit celý cvik, pokud kůň nechápe, co po něm jezdec chce. V rámci jednoho cviku mám tak vytvořený poměrně velký lavírovací prostor.

Celá hodina probíhala především v kroku a v klusu, cvalu jsme se věnovaly pouze minimálně. I zde velmi rychle Anita odhadla schopnosti mé klisny a nechala mne cválat maximálně jeden, dva kruhy, během nichž se klisna ještě unesla. Ve cvalu nebylo zakulacení zatím vyžadováno, pouze prostorný pohyb dopředu s maximálním využitím podpory stěny, tak aby byl tento pohyb pro čtyřleté zvíře s rovnováhou stále velmi na předku co nejjednodušší. U cvalu mne Anita upozorňovala, ať nikam výcvikově nepospíchám, klisna si musí nejprve sama najít správnou rovnováhu bez mé pomoci. Až se sama unese, pak teprve mohu začít ve cvalu vyžadovat snížený a kulatý krk.

Druhý den soustředění probíhal ve stejném duchu a na klisně (a doufám i na mně) bylo znát lepší přilnutí na obou otěžích a větší ochota k prostupnosti přes hřbet. Do paměti se mi vryly následující poznatky:

• Nepospíchej! Začínej od jednoduchých cviků, dokud kůň nechápe na 100 %, co po něm chceš.
• Buď důsledná! Pokud se nedaří v náročnějším cviku, vždy se vrať o krok zpět ke cviku jednoduššímu, který kůň provede dobře, pak teprve se pokus opět o náročnější věc.
• Mysli za koně! Rozděl jakýkoliv cvik do několika fází tak, aby byl lépe stravitelný pro samotného koně i jezdce.

V principu se nejedná o žádnou velkou vědu, tyto základy se dočtete i v kvalitní knížce o jezdectví. Ale ruku na srdce, kdo z nás alespoň občas nezatouží si některý cvik zjednodušit či ho nějak ošidit. S Anitou a Mathiem toto neprojde. Jejich optimistický, ale důsledný přístup ke každému jezdci vás okamžitě naladí na tu samou frekvenci a koně začnou velice dobře fungovat. Oba trenéři z koně a jezdce ani na okamžik nespustili oči a dvojice měla jejich pozornost od počátečního okrokování do konečného povolení otěží a neodpustili vám sebemenší detail. I u jezdce kalibru Saši Onoprienka se Mathie soustředil nejdříve na správně kulatého koně a i během trénování překroků vyžadoval přerušení cviku a přechod do zastavení, kdykoli viděl, se kůň přestává nést a přichází nad otěž.

A co na to trenéři?

Dojmy ze soustředění jsme si neodnášeli jen my, ale také trenéři. Proto Klára Boháčková oba trenéry po skončení celé akce velmi důkladně vyzpovídala:

Jak byste celkově ohodnotili úroveň českých jezdců, s kterými jste se během posledních čtyř dnů setkali?
Během tréninku jsme měli dojem, že pracujeme s jezdci, kteří byli pozitivně naladění a nadšení, že se mohou naučit něco nového, všichni byli velmi motivovaní. Kvalita koní, které jsme měli v tréninkových lekcích, nás opravdu mile překvapila, byli zde velmi příjemní a dobří koně. 
Ohledně samotného ježdění jsme konstatovali, že někdy chyběly solidní základy. Správné a korektní přilnutí, pružnost, uvolnění a shromáždění bývalo někdy nedostatečné. Všimli jsme si, že jezdci věnují větší pozornost samotným cvikům, kladou na ně větší důraz než na uvedenou základní práci. Jezdcům dále chyběly znalosti, které cviky lze využívat pro zlepšení základní práce. Proto jsme pracovali hlavně na základech a dávali jezdcům tipy a triky, jak tyto základy vylepšit, protože kvalitní základní práce je naprosto zásadní pro správné provedení cviků. 

V každém případě jsme u jezdců zaznamenali velikou ochotu a zájem učit se a poznávat nové způsoby výcviku, což velmi oceňujeme. Jezdci byli naprosto otevření a přístupní k připomínkám a snažili se udělat, co jsme po nich požadovali. Jejich koně byli přiměřeně dobří až dobří, obecně jsme konstatovali, že koně, kteří absolvovali i soustředění, byli až na některé výjimky lepší než koně, kteří se zúčastnili pouze závodů. Z tohoto důvodu jsme během soustředění pracovali převážně na základech. Poněkud nám tu chyběl směr a cesta, která dělá z koně „happy athlete". To je spokojený, dobře fungující kůň, který je uvolněný ve hřbetě, což je v tuto chvíli mnohem důležitější než samotné cviky. Pro nás bylo celkem překvapivé, že koně uměli provádět jednotlivé cviky a téměř všichni uměli přeskoky.

A jaký je tedy holandský přístup?
U nás je pořadí jiné, nejprve pracujeme na základech, uvolnění, samonesení, narovnání, práce hřbetem a teprve z této práce učíme koně cviky. To je také cesta, kterou jsme směřovali celé soustředění: první den se pracovalo nejprve na základech a poté jsme druhý den přidali cviky a části úloh. Důležité je korektní přilnutí na obou otěžích a uvolnění v hubě koně, nikoliv odkývání pravá - levá.

Během závodů často chybělo korektní shromáždění koní. V Holandsku se klade důraz hlavně na pružnost a ohebnost koně, jednotlivé cviky jsou až druhořadé. Z toho všeho vyplývá, že hlavní chybu bychom měli hledat v systému. Jezdci by měli začínat na základní práci a teprve až dokáží, že ji umějí, mohou se posunout o třídu výš. Domníváme se, že je chybné, aby si jezdci sami mohli vybrat, na které úrovni budou závodit a troufáme si říci, že toto je chyba v systému. V Holandsku funguje jiný systém: zjednodušeně řečeno musí dvojice získat na každé úrovni 10 „výherních bodů" (hodnocení nad 60 %) aby se mohla posunout o třídu výše. Po získání 30 výherních bodů dvojice povýší povinně. Známe ale i „mínusové body". Proto každá dvojice startuje na své úrovni a nevidíme tak velké rozdíly v rámci jedné úlohy.

Dovolili bychom si to shrnout takto: poznali jsme opravdu nadšené jezdce, kteří by se rádi vzdělávali. Některým stačil jen malý náznak, aby pochopili, co od nich požadujeme, což pak přineslo požadovaný výsledek. Bylo by dobré v tréninku dále sledovat určenou cestu, na které by bylo možné dál stavět. Umožnit jezdcům systematicky, nenásilně a jednotně pracovat s kvalitními trenéry. Jen tak lze vybudovat základy, na kterých je možno dále stavět a posouvat se na vyšší úroveň.

Jaký je tedy celkový dojem z naší jezdecké úrovně a jakou hlavní zprávu máte pro všechny české jezdce?
Úroveň je tady sice nižší než v Holandsku, ale to vůbec nevadí, protože jezdci jsou velmi motivovaní a otevření dobrým radám a kvalitnímu tréninku. Je nutné dopřát jim i jejich koním čas pro vzdělání, i my v Holandsku jsme tak začínali! Je třeba někde začít a organizace podobných soustředění poskytuje jezdcům příležitost k mnohem lepšímu pochopení a novým znalostem. Tak lze postupně zvyšovat celkovou úroveň. Je opravdu nezbytně nutné, aby jezdci pravidelně podstoupili kvalitní trénink, přičemž lektor musí mít tuto základní práci v malíčku. 

Spokojenost na všech frontách

Soustředění se účastnila také Eva Lasáková se svou pětiletou klisnou a i ona byla spokojená: „Profesionální přístup Anity a Mathieho mě naladil tak, že mám mnohem větší chuť do další trpělivé práce a budu doufat, že se nám podaří dát tolik lidí dohromady, aby se soustředění brzy zopakovalo. Stálo by za úvahu, zda by federace nemohla přispět na letenky, protože tento způsob vzdělávání tu chybí nejvíc - kontakt s lidmi, kteří se profesionálně pohybují v centru světového koňského dění... a jen tak můžeme jít dopředu tím správným směrem a ušetřit si zbytečné omyly.

Mathieho jsem se ptala, co si myslí o ježdění u nás a jeho odpověď byla, že se zbytečně ženeme za cviky, chceme jít rychle nahoru a zatím nám uniká uvolnění a práce na korektním přilnutí. Při pozorování jeho tréninku byl tento fakt velmi patrný, mnozí jezdci zůstali při práci pouze na kruhu a maximálně naklusali. To ale nevadí, protože potom kůň rád nabídne cviky a stojí to jeho i jezdce minimální úsilí."

Klára Boháčková, hlavní organizátorka, měla také důvody ke spokojenosti: „Jezdci byli velice motivovaní, přímo nadšení způsobem tréninku. Každý si z něj odnesl nové poznatky, vědí, na čem mají dále pracovat, a všichni byli opravdu rádi za tuto příležitost. Během soustředění se jezdci spontánně dohlašovali do lekcí a někteří po počáteční skepsi za mnou chodí a žádají mě o pravidelné opakování. Ať už se jedná o drezurní či parkurové jezdce, pro všechny to bylo přínosné, jelikož základy ježdění jsou vždy stejné. Mathie i Anita rádi přijedou znovu, byli velice pozitivní a nadšení, motivovanost a zároveň pokora našich jezdců jim byla velice sympatická.

Atmosféra byla opravdu skvělá, panovala zde uvolněná a vstřícná nálada, a to jak během soustředění, tak i během navazujících závodů. Jezdci si vzájemně překládali lekce, všemožně si pomáhali a ve všem si vycházeli vstříc. Zaznamenali jsme i zájem diváků a velkou ochotu vzdělávat se jak od jezdců, diváků, tak i rozhodčích na závodech.  Domnívám se, že přes organizační a finanční náročnost pro všechny zúčastněné to byla jedinečná a ve všech směrech zdařilá akce." 

Možnost spolupráce s Mathiem jako jedním z rozhodčích při navazujících závodech také velmi ocenil hlavní rozhodčí závodů Vít Čmolík:
„Bylo pro mne velkou ctí s tímto mezinárodním rozhodčím spolupracovat a mohu vám říci, že mne od něj potěšila pochvala pro celý sbor rozhodčích, který zde rozhodoval (V. Čmolík, Dr. ing. Soukal, V. Hyťhová, ing. Valeriánová, E. Čmolíková). Během závodů zde byla zařazena ukázka GP pro diváky (A. Onoprienko), kterou jsme jako rozhodčí neoficiálně posuzovali a po dojetí jsme konzultovali naše rozhodování s p. Boomarsem. Bylo to velmi poučné a jeho poznámky všem pomohly v názoru na posuzování GP. Rozbor jednotlivých známek a vysvětlení priorit nejen v této úloze, ale i během celých závodů po vydání výsledků, bylo velmi dobře podáno a prakticky nedošlo k neshodě v hodnocení. Závody byly v podstatě jakýmsi "školením v praxi"." 

Závěrem celé akce jsme požádali opět Mathie o shrnutí dojmů ze soudcování závodů:
„Byla to běžná práce rozhodčího, jako všude jinde. Co nás však opravdu překvapilo, že některé dvojice nebyly připravené na úroveň, na které závodily. To naleznete i ve známkách. Také se domníváme, že někteří rozhodčí u vás málo pracují se škálou známek, je zde celkem malá variace ve známkování. Pokud je provedení cviku špatné, nebojím se dát známku 2 nebo 3, pokud naopak je to v pořádku, cvik klidně ohodnotím známkou 7, 8 nebo 9. Také si myslím, že by se jezdcům mělo psát do protokolů více komentářů a to nejen pokud je to povinné (u známek 5 a níže), ale určitě i u šestek. Nestačí napsat jen „špatný krok", ale konkrétně uvést, co by se mělo zlepšit.

V komentářích je třeba jezdcům sdělit, na čem by měli pracovat, co by měli zlepšit, ale také je pochválit za dobrou práci a tím je i motivovat. Pokud je to alespoň trochu možné, v Holandsku upřednostňujeme pozitivní přístup, který jsme se snažili aplikovat i při těchto závodech. Jeden pony předvedl horší úlohu a mezi celkově nízkými známkami jsem ohodnotil prodloužený krok známkou 8, což velice potěšilo a překvapilo trenérku této dvojice. To je ale správný přístup, rozhodčí by měl pozitivně ohodnotit každou dobře provedenou část úlohy. Pokud je to alespoň trochu možné, měl by rozhodčí zvolit pozitivní přístup hodnocení každé dvojice. Celkově vnímám hodnocení ostatních rozhodčích jako velice korektní.

Je zde však několik zásadních rozdílů mezi pravidly drezurních soutěží obou zemí, které bych rád uvedl:
1/ Je velmi špatné, že si jezdci sami určují, na které úrovni budou soutěžit, to v Holandsku není možné. Každý by měl začínat na základní úrovni a po dosažení dobrých výsledků na své úrovni postoupit do vyšší třídy.
2/ Používání biče v úlohách nemělo žádný pozitivní smysl v rámci tréninku koní. V Holandsku je bič od stupně L zakázán.
3/ V Holandsku není použití páky a ostruh předepsané od stupně S až po Grand Prix. To znamená, že jezdec může jet Grand Prix na uzdečce bez ostruh."

A čím nejlépe celé vyprávění zakončit než pozitivním vzkazem a rozloučením od Anity a Mathie:
„Jako národ byste si měli více věřit a být (pokorně) hrdí na to, čeho jste doposud docílili, zkusit se dále rozvíjet a dál investovat do vašich znalostí. Pak to bude dobré! Bylo nám tu s vámi dobře a zase někdy nashledanou!