Gustav Rau: Otec německého jezdeckého sportu

6. 8. 2020 Thomas Hartwig Autor fotek: archiv autora

Proč je Německo světovou jedničkou v jezdeckém sportu, je docela častá otázka. Důvodů je samozřejmě mnoho, ale určitě nelze popřít zásluhy jistého Gustava Raua, který má na kontě vytvoření nejen vynikajícího chovatelského programu, ale také systému jezdeckých klubů, který se posléze rozšířil po celé zemi, a je oporou celého německého jezdeckého sportu.

Tento článek má na svědomí můj přítel a kolega Thomas Hartwig, který byl čtrnáct let zástupcem pro tisk německé jezdecké federace a dnes je považován za odborníka na německé jezdecké dějiny:

Fenomén dr. Gustava Raua – Bez systému je všechno k ničemu

Každý národ, který chce mít úspěch v jezdeckém sportu, potřebuje vizionářské a nadšené chovatele, kteří chovají kvalitní koně ve velkém počtu, zkušené trenéry a talentované jezdce. Často však zapomínáme, že pro trvalý úspěch je vedle tohoto potřeba ještě něco víc. Systém a organizace, které jsou schopné kombinovat dovednosti a úsilí chovatelů, trenérů a jezdců tím nejlepším a nejefektivnějším způsobem. Největším organizačním talentem v jezdeckém sportu a chovu ve dvacátém století byl dr. Gustav Rau.

Rau ovlivňoval sport a chov v Německu jako funkcionář a organizátor více než 40 let. Není nadsázkou nazývat ho otcem organizovaného jezdeckého sportu v Německu.

Gustav Rau se narodil 28. února 1880 v Paříži. Jeho otec byl bývalý armádní důstojník ve Württembersku, malém království na jihozápadě Německa, které existovalo až do roku 1918. Pracoval v Paříži jako zaměstnanec fotografické umělecké společnosti.

Předci Gustava Raua byli farmáři a hlídači ve Švábských Albách, drsné a neúrodné vysokohorské oblasti na jihozápadě Německa. Když bylo Gustavovi Rauovi dvanáct let, zemřel mu otec a matka odešla nejprve do Švýcarska a později do Stuttgartu, hlavního města Bádenska-Württemberska.

Po maturitě na střední škole nastoupil na praxi do obchodu s obilím. Později pracoval dva roky na farmě. V 21 letech získal Rau práci v Berlíně jako redaktor „Sport-Welt“, tehdejšího nejslavnějšího časopisu pro veškerý jezdecký sport i chov. V té době byly nejdůležitějším jezdeckým sportem dostihy na rozdíl od drezury a parkurového skákání, které se v tomto období v Německu teprve rozvíjely.

Rau začal navštěvovat přednášky na veterinární a zemědělské univerzitě v Berlíně. Nejprve psal články o chovu teplokrevných koní, později i o chovu plnokrevníků, klusáků a také o závodech. Jeho články byly většinou kritické, ale i velmi analytické.

Ve velmi krátké době začal být Rau přijímán jako perfektní pozorovatel a komentátor všeho, co se týkalo jezdeckého sportu a chovu.

Obrázek vpravo: Gustav Rau ve světlém kabátu vpravo při licentaci hřebců na přelomu 20. a 30. let minulého století.

I dnes je nám záhadou, kde mladý Rau získal tak velké znalosti o koních a chovu. Německý chov koní tehdy neměl dobré jméno a němečtí chovatelé dokonce někdy falšovali doklady svých koní a vydávali je za zahraniční, protože zahraniční koně byli v Německu mnohem více ceněni.

Rau psal knihy o chovu a hodně cestoval po zemích jako Velká Británie, Rakousko, Rusko, Maďarsko, Francie, Itálie, Nizozemsko a Belgie, aby studoval tamější chov. Později se stal členem pruské státní komise pro chov.

Na začátku roku 1913 byl Rau jmenován generálním tajemníkem nově založeného Německého olympijského výboru pro jezdecký sport (DOKR), který měl organizovat jezdeckou část Berlínských olympijských her v roce 1916. Ty se ale kvůli válce neuskutečnily. V první světové válce byl Rau poručíkem kavalérie a byl třikrát zraněn.

Po válce postihly německý chov velmi špatné časy. Armáda, která byla nejdůležitějším kupcem teplokrevných koní, snížila své stavy na 100 000 vojáků, a tak se i poptávka po koních snížila téměř o 90 %.

A navzdory dramatickému hospodářskému vývoji se v Německu v této době začaly používat první traktory a náklaďáky. Abyste měli představu o tom, jak důležitý byl předtím, na počátku 20. století chov koní, tak v roce 1900 pracovalo v Německu v průměru sedm koní na každých 100 hektarů zemědělské půdy. Ve východním Prusku, které bylo v této době součástí Německa, to bylo v průměru jedenáct koní.

Rauovou vizí bylo vytvořit nové uplatnění pro koně. Motivoval lidi, zejména ve venkovských částech Německa, k chovu teplokrevných koní nejen pro práci v zemědělství a transport, ale také pro jezdectví a sport.

Obrázek vlevo: Gustav Rau a Tora. Klisna Tora se svým jezdcem Kurtem Hassem získala dvě zlaté medaile na olympijských hrách v roce 1936. Strávila svůj důchod v někdejší škole kavalérie (a pozdějším vedení DOKR) ve Warendorfu, kde měla umožněný úplně volný pohyb po areálu. Zemřela ve stejném roce jako Gustav Rau ve věku 30 let.

Za tímto účelem propagoval zakládání jezdeckých klubů pro veřejnost. Jeho heslem bylo, že každá německá vesnice by měla mít svůj vlastní jezdecký klub, kde by se děti zemědělců a chovatelů mohly učit jezdit na koni a zacházet s nimi.

Zejména v západní a severní části Německa – což jsou tradiční oblasti, kde se chovali koně – byla tato iniciativa velmi úspěšná. Ve dvacátých letech byly založeny stovky klubů a vzniklo v této době i mnoho jezdeckých i chovatelských soutěží. Byla to i doba, kdy k jezdeckému sportu nacházeli cestu nováčci, kteří nepatřili k armádě, ani nebyli příslušníky vyšší společenské třídy. To, že v této době byli všichni farmáři i dobrými jezdci, je pouhá povídačka, ale je pravda, že většina z nich s koňmi uměla zacházet.

V současné době v Německu funguje téměř 10 000 klubů, které se postarají o každého od nadšených dětí až po ambiciózní závodníky. Dokonce i nejslavnější z elitních jezdců musí být členy nějaké místní stáje. Mnoho jezdců má své koně takto i ustájené a užívá si společenského života a pohodlí při ustájení v nájemní stáji.

Na olympijských hrách v roce 1928 němečtí drezurní a military jezdci vyhráli své první medaile od roku 1912. Pouze skokani odjeli bez olympijských medailí. Rau na to reagoval tak, že nechal založit stáje, specializující se na konkrétní disciplíny ve škole kavalerie v Hannoveru.

V krátké době několika let vychovala tato hannoverská škola mnoho výborných jezdců i trenérů. A mnoho úspěšných trenérů a jezdců po druhé světové válce začalo svou kariéru právě v této škole. V roce 1933 byl Rau jmenován vedoucím správy pruského hřebčína, čímž se stal nejvyšším úředníkem všech německých státních hřebčínů. Hned o rok později o tuto pozici kvůli nějaké neshodě přišel, ale o chvilku později byl pověřen organizací jezdecké části olympijských her v roce 1936. I v této roli odvedl perfektní práci.

Poručík Heinz Pollay s Kronosem, který získal zlatou medaili v jednotlivcích i v týmech v drezúře na olympijských hrách 1936 v Berlíně. Rau ve své knize komentuje:
„Prodloužený klus na diagonále. Velmi energický, dokonalá rovnováha koně. Naprostá harmonie mezi jezdcem a koněm.“

Olympijské jezdecké hry 1936 byly kvalitativním vyvrcholením v dosavadní historii jezdeckého sportu a němečtí jezdci na nich získali všech šest zlatých medailí. Rau o této události napsal knihu nazvanou „Die Reitkunst der Welt an den Olympische Spielen 1936“, která dodnes patří mezi klasická díla.

Rau však nebyl nadšený jen svými německými jezdci, o kapitánovi Isaacovi Kittsovi a American Lady řekl toto: „Pasáž. Pěkný, téměř majestátní pohyb koně. Ta nejlepší harmonie mezi jezdcem a koněm. Zadní nohy koně by mohly jít víc pod tělo.“

Ve stejném roce napsal další knihu s názvem „Beurteilung des Warmblutpferdes“, která je dodnes jednou z nejlepších knih o hodnocení exteriéru jezdeckých koní.

Poté, co německá armáda v roce 1939 napadla Polsko, pověřila Raua, aby reorganizoval polský chov koní v okupovaných částech Polska. V této souvislosti je nutné zmínit jeho postavení ve Třetí říši v letech 1933 až 1945. Existují důkazy, že Rau byl zcela apolitickou postavou a že nebyl nacistou ani členem nacistické strany NSDAP. Je však třeba přiznat, že ve vztahu k nacistickému režimu byl zjevný oportunista. Když to přinášelo výhody pro realizaci jeho myšlenek ohledně rozvoje chovu a jezdeckého sportu, pochleboval i nacistickému režimu a Adolfu Hitlerovi.

Rau podporoval myšlenku vůdcovství, protože ve své vlastní organizaci jezdeckého sportu a chovu byl také jakýmsi diktátorem. Proto byl v německém jezdeckém světě poněkud kontroverzní postavou.

Rakouským jezdcem, majorem Aloisem Podhajským a Nerem, nijak nadšen nebyl: „Piafa. Kůň je příliš zkrácený a kroky jsou uspěchané. V bedrech není dostatečně pružný.“ Co se plukovníka Podhajského týče, ten pak působil v letech 1939-65 jako ředitel Španělské jezdecké školy ve Vídni.

Je velmi zajímavým faktem, že po skončení druhé světové války se Rauovi dostalo velmi pozitivních ohlasů z polské strany ohledně jeho práce v Polsku od roku 1939 do roku 1945. Byl to silný šéf, který vždy požadoval stoprocentní nasazení svých zaměstnanců, ale na druhé straně byl připraven sám jednat stejně. Naprosto nedbal o své vlastní pohodlí. Například, pokud služebně cestoval, snažil se to dělat v noci, aby mohl přes den pracovat. V roce 1943 mu byl udělen čestný doktorát univerzity v Bonnu.

Hans Günter Winkler

Po druhé světové válce, v době, kdy bylo Německo stále ještě převážně v troskách, Rau reorganizoval DOKR. Po několika pokusech o založení sídla v jiných městech přišel v roce 1950 do městečka Warendorf ve Westfálsku, kde našel dobré tréninkové podmínky v bývalé škole kavalerie, zaměřené na výcvik mladých koní. Ve velmi krátké době shromáždil ve Warendorfu i skupinu jezdců – například mladého skokana Hanse Güntera Winklera, farmářské syny Alfonse a Augusta Lütke Westhuesových a Reinera Klimkeho. Ti se v následujících letech vypracovali ve velmi úspěšné jezdce ve všech třech olympijských jezdeckých disciplínách.

Reiner Klimke

V roce 1952 se Němci poprvé po druhé světové válce směli zúčastnit olympijských her v Helsinkách. I když je pronásledovaly problémy a smůla, vyhráli němečtí jezdci jednu stříbrnou a tři bronzové medaile ve všestrannosti, drezuře i parkuru.

V roce 1954 zorganizoval Rau velmi úspěšný výjezd Hanse Güntera Winklera, který přitom získal svůj první titul mistra světa v parkurovém skákání. S dalšími německými dvojicemi cestoval do USA a Kanady. Bylo to poprvé, kdy byli němečtí koně přepraveni letadlem na jiný kontinent. A pak, jen pár dní po návratu do Warendorfu náhle zemřel ve věku 74 let, když seděl u svého psacího stolu v kanceláři DOKR.

Pohřební průvod Gustava Raua kráčí Warendorfem

 

Pohřeb Gustava Raua 

Téměř půl století organizoval Rau sport a chov v Německu. Vystavěl velkou část systému, který je jedním z tajemství úspěchu Němců v jezdeckém světě. Také město Warendorf mu vděčí za hodně, protože položil základ jejich pozdější světové proslulosti jako městu koní a jezdců.

Tento pamětní kámen byl postaven městem Warendorf v roce 1957 a později položen v areálu DOKR a Německé národní jezdecké federace (NF) na severu Warendorfu.

Podobné články
Boj Hunů s Alany na obraze Johana Nepomuka Geigera z roku 1873

Dnes odcváláme v čase zhruba o 1500 let zpět, do doby, která skrývá mnoho otazníků. Období od 4. do 7. století n. l. se označuje jako stěhování…

Jak by vypadala lidská společnost bez domestikovaných zvířat? A jak by bez nich v minulosti asi fungovala? A jaký by byl život lidí bez koní? Zveme…