Geny kladivem neutlučeš

8. 11. 2016 05:00, Aktualizováno 23. 02. 2019 23:55

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: archiv autorky Seriál: Máma v sedle Počet přečtení: 13817 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Zatímco předchozí dva díly se týkaly hlavně strastí, jež si užívá máma malého dítka, která se odmítá vzdát koní, tento a následující budou o radostech, které vás čekají, když vaše dítko povyrostlo a protože geny kladivem neutlučete, překvapivě miluje koně a chce jezdit. Přiznám se, že ani nevím, co bylo horší…

Jestli si malujete, jak si budete s dítkem užívat společné vyjížďky, je to asi podobně naivní představa jako ta, jak si v klidu pracujete s koněm, zatímco dítko sladce (a hlavně tiše!) spinká v kočárku :-). Ne že by to nikdy nenastalo, on koneckonců sen, že si budete cválat bílým prašanem jako Popelka, se vám taky párkrát za život splní, ale obávám se, že víc bude dnů, kdy byste dítko nejraději vynesli v zubech.

Protože:
Vašemu zbožňovanému koníčkovi drncá do zad a občas se zkrátka i za tu hubu chytne (a vyberte si, zda chcete otupit hubu nebo nos). A vy ho nemůžete rozšlapat, protože bez toho se to zkrátka nenaučí a nejspíš to nedělá zrovna naschvál.

v wBudete se bát - ony ty děti totiž někdy fakt nemají mozek doma a vymýšlejí neskutečné kraviny. Díkybohu, že většina koní má mateřský instinkt, takže na ně dá pozor. Což vás (nebo aspoň mě) strachu stejně nezbaví.

Odmítá si pamatovat deset ingrediencí, které přidáváte do krmení, takže nakonec budete rádi, když večer aspoň doplní seno a vodu.

Budete pořád čekat - pokud kloubíte práci, děti, koně a domácnost, většinou nemáte času nazbyt a kolem koní zpravidla kmitáte. S dítkem se s kmitáním můžete rozloučit, protože ono času nazbyt má. U koní je to lepší, než se učit do školy, že...

Budete všechno říkat desetkrát... prostě budete, s tím se smiřte. Nakonec budete rádi, když aspoň napodesáté dítě poslechne, nebo dokonce pochopí.

Budete řešit dilema koně versus povinnosti - dítko si bude v klidu nosit kule (no, možná i jen trojky) a ve vás se bude prát zásadová matka („nepůjdeš ke koním, dokud se to nedoučíš") s chápavou realistkou, která má v živé paměti, k čemu tyhle zákazy vedly - a že vy jste při podobných příležitostech stejně ty kramle ke koni vzaly.

A pořád budete něco hledat - cajky, čištění, rukavice, šporny... protože děťátko si samozřejmě půjčuje. Se slibem, že to vrátí. Nakonec budete tak rádi, když věci najdete, že úplně ignorujete fakt, že udidlo je dva dny neumyté, kartáče špinavé a podbřišník od bláta.

Ovšem to nejhorší aspoň pro mě bylo, že ten krásný čas, který jsem měla jen pro sebe a svého koně, vypnula všechno kolem a zkrátka relaxovala, mi teď neustále rušilo „mamí, a pojedem ven? ... budu moct dneska cválat? .... koukni, jaký umí dávat pusinky .... hele a víš, že Sára řekla, že co je rezavý, to je pošahaný?"

Třeba to tak mít nebudete, věřím, že spousta matek (řekla bych drtivá většina) je lepších, trpělivějších a k výchově dětí přirozeně nadanějších než já, a tudíž své děti nevynáší v zubech ani nestahují za límec z koně. Proto tohle povídání berte čistě jako autobiografické plácání, které vám buďto ukáže, že v tom nejste sami, nebo že nejste nejhorší, či alespoň pobaví.

Doporučujeme: Knižní novinka Fitness pro jezdce.

Takže abych nebyla jen negativista, tady je pár výhod, které dítě u koní má:
Můžete ho zaměstnat - sice to udělá blbě a zezačátku to bude spíš kontraproduktivní, ale časem vám i s něčím pomůže (neřeknu vám kdy konečně, ale pevně věřím, že ten čas u nás taky jednou nastane).

vwVětšinu času víte, kde je a že se nechytá pochybné party, kterou neznáte (bohatě stačí pochybná parta ve stáji).

Máte k sobě blízko, pořád si máte o čem povídat, pokud tedy z naivity svého dítka nevyrostete.

Nikdy neřešíte problém, co dát dítku k narozkám nebo pod stromeček a rozhodně se vám nestane, že byste se netrefili.

Občas máte alespoň na prchavé okamžiky pocit jakési hrdosti a štěstí, když vidíte, jak si ten váš svišť se svým poněm rozumí, jak pěkně sedí a vůbec, jak si to užívá. Tenhle pocit nezkazí ani to, že dobře víte, že vy ani po pětadvaceti letech ježdění nebudete nikdy sedět tak, jak tenhle desetiletý špunt, kterého denně cepujete.

No a pokud zrovna nezabírá nic z výše uvedeného, můžete se pořád aspoň utěšovat těmi frázemi o tom, jak pobyt venku otužuje zdraví a kontakt se zvířetem kultivuje duši toho nevinného stvoření, rozvíjí vnímavost, empatii a vůbec všechny ctnosti, na které si dokážete nebo nedokážete vzpomenout.

Ten nejhodnější poník

No a stejně, ať chcete nebo ne, neobhájíte před dítkem ani před sebou, že vy jezdíte a ono ne, takže nemá cenu vzdorovat. Dřív nebo později velmi pravděpodobně dojdete k tomu, že dítko potřebuje svého koně, ať už proto, že se nedokážete dívat, jak vaše „srdeční záležitost" trpí (ta čtyřnohá samozřejmě), nebo proto, že je to naopak dítko, o které se bojíte. Já se bránila zuby nehty. Nechtěla jsem dalšího koně ani poně, už jeden zabíral spoustu peněz i času a tušila jsem, že děti rostou strašně rychle, takže co s ním, až za pár let dítko odroste? Doma koně nemám, aby se tam jeden „ztratil", platím ustájení v nájemní stáji. Jenže drndání mrněte na velkém a ne vždy spolehlivém drezurákovi mi brnkalo na nervy a spolehlivý poník pro pravidelné ježdění nebyl k mání.

vsSamozřejmě že jsem nesháněla poníka hned, když v sedmi letech dítko nekompromisně trvalo na tom, že začne jezdit. Musela začít na tom, co „bylo doma", a můžu potvrdit jednak, že starší drezurák s výraznějšími chody a tužším hřbetem není to pravé na naučení se jezdit, ale také, že děti jsou neskutečně pružné a gumové. Já kdybych měla jezdit na tomhle koni v klusu na madýlkách, asi by mě to spolehlivě odradilo, ale Markétku ne. Dost velký handicap byly její nožičky, tak krátké, že jimi toho velkého valacha nedokázala obejmout a nezbylo jí, než jezdit tak, jak by se skutečně mělo, tedy balancovat na sedacích kostech a pružit. Když na chvíli ztuhla, ztratila balanc a nestihla se chytit, pohyb ji katapultoval nad hřbet a dolů do písku. Nejsem si jistá, komu z nás to vadilo víc, skoro to vypadalo, že mně. Když byla možnost půjčit si poníka, využila jsem jí, překvapivě ale ti hodní poníci, co něco uměli, byli docela vytížení, takže jsem pochopila, že bez vlastního poníka to dlouhodobě nepůjde.

Jistě, že když se rozhodnete, že chcete hodného menšího staršího poníka, který už něco umí (jiné požadavky jsem pro tehdy devítileté dítě neměla), budou k mání všichni ostatní, než právě takoví. A když pak potřebujete naopak sportovního, nabízejí se vám právě ti hodní „obyčejní"... :-) Ale abych nepředbíhala, první, co jsem řešila, byla výška. Tedy to jsem si ještě myslela, že si budu moci vybírat. Nemohla. Vzala bych tehdy asi jakéhokoli hodného spolehlivého poníka, který něco uměl, ale nebyl. Zato mladých neobsedlých bylo dost. Nakonec jsme využili nabídky kamarádky chovatelky, která nám nabídla čtyřletou kobylku do pronájmu. Bylo vidět, že to není ideálně stavěný poník, kvůli maličké hlavičce, krátkému krku a silné přestavěné zádi měla hodně velký problém se unést ve cvalu, a i když dostala myslím slušnou drezurní průpravu, cval zůstal její slabou stránkou i později na drezurním obdélníku. Nicméně tohle všechno převážila jiná deviza. Byla hodná. Tak neuvěřitelně hodného, pohodového a mazlivého koně mít už určitě nikdy nebudu. Byla také krásná, s jemnou hlavičkou a dlouhými blonďatými „vlásky" určitě sen každé holčičky. Takže i když jezdecky to rozhodně nebyl ideál pro začínající dítě, užily jsme si s ní obě krásné roky.

cqaMěla výhodu i správné výšky, se 135 cm v kohoutku to byl ještě „áčkový" poník, ale byla dost mohutná na to, abych ji mohla bez problémů přiježďovat. Protože pokud chcete, aby se dítko něco naučilo správně, musí být někdo, kdo to toho koně jednak naučí a druhak bude pořád „oprašovat". A přitom myslet na to, že po něm bude jezdit dítě. Takže co nejjemnější pomůcky, sem tam se v sedle nekoordinovaně zapotácet (i na tohle musí být poník zvyklý) a hlavně naučit ho na hlas. Ze země vám totiž nic moc jiného nezbývá. Nu a pak se připravte, že budete bavit celé své okolí, protože prostě na malém poníkovi i padesátikilový dospělý vypadá směšně. A taky blbě, což není nic proti tomu, jak se cítí, zvlášť když je to remonta, protože je to úzké, vratké, vpředu nic a vzadu nic a máte pocit, že přepadnete z první zatáčky.

Podělím se o jeden svůj tajný tip z přiježďování poníků pro dítě. Určitě nejsem jediná, kdo na to přišel, ale pokud chcete, aby poník fungoval i pod slabým a nezkušeným dítkem a toleroval mu chyby a nepříjemnosti, kterých se vůči němu dopouští, musí pracovat rád. A musí milovat vás i to dítě. To, co je u velkého koně pro dospělého příjemnou nadstavbou, je u poníka nebo dětského koně opravdu nezbytností. Opičí láskou toho samozřejmě nedosáhnete, nicméně odměny při ježdění jsou báječnou věcí - zvlášť u pažravých poníků. Úplně normálně jsem si maličkou naklikala, akorát místo klikru, který je ze sedla poněkud nepraktický, jsem používala klíčové slovo. Osvědčilo se mi to tolik, že jsem potom tutéž metodu využila i u další mladé poničky, kterou jsem chystala, a protože jsem už byla zkušenější, výsledky byly ještě lepší. V každém případě, oba koně, které jsem takto chystala, i když diametrálně odlišní, byli a jsou nesmírně ochotní, spolehliví, nadšení do všeho nového a hlavně, báječně fungují i pod dítětem, které se správné pomůcky teprve učí. Ignorují neúspěšné pokusy a jakmile zaznamenají ten správný, reagují, protože vědí, že budou odměnění.

bsCo považuji za absolutní základ, je bezpodmínečné zastavení. Nejen na zvukový povel (u mě zasyčení - je tichoučké a můžete ho použít třeba i v drezurní úloze), ale i na zahození biče a lonže (to jsem naučila i velkého koně, na kterém jsem dítko lonžovala). Když dítě padá, vaše instinktivní reakce je pustit, co držíte v ruce a rozběhnout se k němu. Je príma, když už tohle řekne koni, že má zastavit. A když dostane za zastavení na povel (pozor, ten povel tam musí být vždy, jinak budete mít potíže) pamlsek, bude zastavovat velmi ochotně.

Samozřejmě, že když si dítko ježdění trochu osahalo, začalo zlobit se závody. Osobně závody nemusím (málokterá síla mě přiměla vjet do obdélníku) a jsem pěkný stresař, nicméně tady zjevně prorazily geny po tatínkovi (který na motorkách závodí rád). Moje dítě je na závodech šťastné. Bere je jako skvělou příležitost potkat se s kamarádkami, se kterými se běžně nepotká, a také prý ráda předvádí, jak úžasné(ho) koně má. Já si naivně myslela, že když bude závodit ona a ne já, že to bude docela príma a na pohodu. Není. Je to pro mě horší, než když jsem jezdila sama. To jsem měla aspoň možnost něco dělat. Teď můžu jen sledovat, jak se jí daří nebo nedaří, a když dělá pytloviny, můžu maximálně tiše syčet a okusovat klandr. No ale o tom, co vás čeká, pokud děťátko chce závodit, už bude příští díl.

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: