Gender a rasismus v koňském stádě

11. 07. 2016 05:00, Aktualizováno 25. 07. 2016 12:57

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Spoluautoři: Jitka Bartošová Foto: Luděk Bartoš, Jitka Bartošová, Katka Lipinská Rubrika: Etologie koní Počet přečtení: 10559 Počet komentářů: 4 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Když si člověk zajde na oběd s etologem, bývají to velmi plodné debaty (a dlouhé obědy :-)). Nedávno jsme řešily otázku, jak dopřát koni benefit spokojeného stádového vyžití a zároveň se co nejvíce vyvarovat problémů a zranění. Dostaly jsme se přitom i k problematice optimálního množství koní ve stádě, rozdíly mezi pohlavími a koňskému rasismu. Zaručený recept na bezkonfliktní stádo ale nenabízí ani Jitka Bartošová z Oddělení etologie Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi.

Začneme od začátku - mám koně a dost rozumu na to, abych věděla, že ho nechci mít zavřeného v boxu, ale chci mu dopřát koňské kámoše. Zároveň mi není lhostejné, zda bude či nebude zdravý. Nemá smysl zavírat oči před tím, že ve stádě se může stát průšvih a i když se kůň může zranit i v boxu (jeden z mých koní na to byl specialista), ve stádě existuje riziko vyšší. To je i důvod, proč mnoho stájí před společným stádem preferuje rozdělení výběhů na malé paddocky, do kterých koně chodí samostatně.

Na samotce

Tyhle „samotky" mají tu výhodu, že si tam koně zpravidla nemohou ublížit. Bývají dostatečně malé, takže nelákají k proběhnutí (a následnému prudkému brzdění o ohradu). Zpravidla spolu sousedí, takže koně mohou být v kontaktu. I v takovém ustájení je možné občas vidět sociální chování, kdy dva koně stojí u sebe, někdy se i navzájem drbou a okusují. Nevýhodou je jednak kontakt dost omezený a také to, že malý prostor se velice brzy vyšlape a změní se buďto v tvrdý hrbolatý plácek, nebo v období dešťů v jedno velké bahniště. Kůň zde nemá moc příležitostí ke svému přirozenému chování, nejen k tomu sociálnímu, ale ani k pohybu a popásání, v podstatě mu nezbývá, než tam zkrátka postávat.

Pokud může být prostor větší, je to lepší, ale i tak je často vidět, že koně dají přednost postávání tam, kde výběhy sousedí, než aby odděleně chodili a pásli se. Proto osobně nepreferuji tento způsob, který koním nedává moc možností přirozeného chování, nicméně v případě koně asociála (a i takoví existují) je možnost mít koně ve výběhu v dohledu ostatních, a přitom odděleného, určitě dobrým řešením. Co dodáš jako etolog? :-)

Že se těším na další dlooouhý oběd, kde probereme rizika zranění v různých managementech. :-) Lámu si tím hlavu, protože občas vídávám podobný systém, kdy i koně, kteří by snadno mohli být spolu, tráví většinu času v individuálním boxu a ven jdou do malých krcálků na pár hodin a každý zvlášť. Můj manžel by ještě dodal, že jakmile začnou komunikovat s podobným chudákem ve vedlejším „oddělení", zavřou je domů, „protože je žerou mouchy" (kývání hlavou, případně popoběhnutí, kterým se koně dorozumívají, může připomínat odhánění dotěrného hmyzu). Na druhou stranu chápu obavy koňáků, kteří už nějaký ten vážnější šrám potkali. Stát se samozřejmě může leccos, nicméně život sám je dost rizikový a končívá smrtí.

vs

Dobře socializovaný kůň, který má stádové parťáky a dostatek volného pohybu, je šikovnější, klidnější a vyrovnanější (to bylo prokázáno), tudíž je menší riziko, že si nějak ublíží mezi sebou a zejména, že ublíží někomu v jezdeckém provozu (byť nechtíc, prostě není tak otrávený, míň blbne a víc naslouchá - též prokázáno). Do boxových zranění můžeme počítat i ta vzniklá stájovou ztuhlostí, tj. různé namožené svaly, šlachy, apod., případně tak, že vystátý kůň vystřelí do prostoru a nějak si ublíží (klopýtne, do něčeho narazí...). Tedy pokud nemá ten miniaturní paddock, ve kterém se sotva otočí.
Takže srovnávat riziko zranění venku a v boxu je trochu jako srovnávat zranění dětí ve školce s dětmi drženými v obýváku bez možnosti lítat venku a dělat průšvihy s bandou uličníků. Fyzických zranění mají jistě méně (může je zabít asi jenom obezita nebo elektrický proud, když kousnou do kabelu od tabletu), co ale zranění a újmy psychické? To už jsme spíš u tvé profese, ne? :-)

Malé, nebo velké stádo?

Jedním z dilemat, která řeší ustajovatel při „parcelování" pozemku a někdy také majitel koně při hledání ustájení, je, jestli je lepší velká nedělená pastvina a velké stádo, nebo menší prostor a menší stáda. Z praktických důvodů je to jasné - na menším prostoru se tolik nenaběháte, když pro koně chodíte. Ale co kůň? Kolik parťáků ve stádě považuje za optimum on, Jitko?

vaVe volně žijících populacích tvoří soudržnou skupinu většinou do 12 koní, zřídkakdy přes 20. Z toho se odhaduje, že zhruba těch 20 kusů bude hraniční počet, který si je běžný kůň schopen individuálně zapamatovat. Pak může mít problémy pamatovat si o všech koních ve stádě, kdo je kdo a jaký s ním má vztah. Optimální je tedy při vytváření stáda člověkem nepřekračovat příliš těch 12 kusů. Minimum jsou dva. Pokud to tedy není matka s hříbětem, kdy je ideální stádo složeno z několika klisen s hříbaty (s ohledem na výchovu a vývin hříběte).

I v přírodě, kde koním do života člověk příliš nezasahuje, lze potkat mnohem více koní společně (desítky, stovky). V těch ale vystopujeme jednotlivá malá, sociálně stabilní stáda, která se potkala nebo sdružila z určitého důvodu (blízkost vodního zdroje, nálety hmyzu, bouřka, apod.). Když důvod shromáždění pomine, stáda se zase rozejdou, většinou ve složení, v jakém přišla.

Pokud bychom ale skutečně nebyli omezeni technicky a zejména prostorem, pak je ideální nechat strukturu stáda na koních - vypustit je a nechat utvořit si skupinky podle vlastních preferencí. Když se stáda vytvoří a ustálí, může člověk klidně přijít s ohradníkem a ohradu rozparcelovat. Člověk by měl samozřejmě vždycky situaci sledovat, ale zasahovat jen v nejnutnějším případě (zranění). Zvláštní pozornost je třeba věnovat malým hříbatům a březím klisnám, kterým může hrozit riziko napadení (hříbatům) a ukončení březosti v přítomnosti hřebců a valachů (klisnám, jak jsme už opakovaně psali i na Equichannelu).

Podrobněji zejména článek Detektivka od konce aneb kdo zabil naše nenarozené hříbě?

A co „gender"? :-)

Přiznám se, že já osobně jako majitel koně, který vyzkoušel stáda různé velikosti, také preferuji menší. Mám tak pocit (možná trochu klamný), že při méně koních je méně možností střetů a také, že mám koně lépe pod kontrolou, ve větším stádě na větším území toho může víc uniknout. Takže preferuji-li menší prostor a stádo ne větší než 3-5 koní, jaký je optimální počet a složení z hlediska pohlaví? Je lepší jeden valach s dvěma klisnami, dva valaši s jednou klisnou?

Určitě máš pravdu - čím víc koní, tím víc možných dvojic i komplikovanějších vazeb, tím víc vzájemných interakcí, a tím víc jsou vidět. Úměra ale není přímá, protože záleží na jednotlivých koních (a biologie je věda postavená na výjimkách :-)).

Kůň je harémový druh, takže obecně bude lépe fungovat spojení jeden valach a několik klisen, zatímco v kombinaci jedna klisna a několik valachů to může pěkně vřít. Anebo nemusí. I tady platí zásadní etologická poučka, že zvíře se v přesně definovaných podmínkách chová přesně, jak chce. Respektive podle dané situace, vlastních momentálních pocitů a vyladění druhých (jako my). U valacha především záleží na tom, jestli se chová spíš jako hřebec nebo jako kastrát. Valach bez nároků na „reprodukci" se vesměs zařadí do stáda a splyne s davem kobyl. Valach, který si zachoval hřebčí způsoby, bude hájit a chránit svůj harém. Pokud jich takových bude ve stádě víc, dojde na vyřizování majetnických práv. Na druhou stranu, koně se málokdy „rvou jako koně" a k ujasnění dominančních vztahů i pozice harémového hřebce dojde většinou v krátké době a bez vážnějších zranění. I v přírodě se u harému běžně pohybuje víc hřebců, přičemž jen jeden je ten hlavní.

A co říkáš na pouze kobylí a valaší stáda? Moje zkušenost jako majitelky valacha v takovém stádě byla poměrně drahá. :-) Ne že by se dělo něco zlého, nevybavuji si žádný vážný úraz ani velkou rvačku, ale valaši si zkrátka hráli. Takže přes zimu jsem stále zašívala nebo nakupovala deky, když se přestalo dekovat, valach byl samý šrám. Pokud vím, u klisen takové problémy nebyly. Když začala růst tráva, bylo po problému. Myslím ale, že nejspokojenější byl, když dostal „svou" poničku.

vaJá jako majitelka valacha, který plní klisnám veškerá přání, mám nejraději kombinaci jeden valach a několik klisen. Případně plus nějaký další valach či valaši, před kterými se ten můj může vytahovat. :-) Stejně tak byl ale spokojený s jedním valachem, se kterým spolu očumovali kobyly ve vedlejších výbězích. S poničkou chodí do společného výběhu občas taky, ale v mém případě je to východisko z nouze (nakonec se ukázalo, že pro poničku možná víc než pro valacha; je společenská, ale nekontaktní, tedy jedno ze zvířat, které potřebuje najít vhodné prostředí).

Teď vážně. Proti „genderově absolutně nevybalancovaným" stádům (tj. jen ženský nebo jen chlapi) nic nemám. Hřebci se v přírodě sdružují po dobu, kdy nejsou reprodukčně aktivní. Někdy takhle pospolu dokonce chodí i poblíž harému s klisnami a jejich hřebcem. I klisny mohou být vystaveny období bez hřebce (např. když jeden uhynul a ještě se neobjevil jiný), ale jinak s nimi hřebec žije po celý rok, takže jsou na přítomnost opačného pohlaví zvyklé. „Mužský element" lze tedy ve stádě klisen jen doporučit, protože obdobně jako u jiných druhů zklidňuje vášně a uspokojuje potřeby, které se u klisen periodicky opakují, i když se v okolí nevyskytuje reprodukční partner. Místo plemenného hřebce dobře poslouží i valach, který neztratil potřebné chování (namlouvání a tak).

Smíšená stáda klisen a valachů můžou fungovat stejně dobře. Možná jen víc záleží na tom, kdo se v tom stádě sejde. A s tou hrou máš naprostou pravdu - někdo si dal tu práci a napočítal víc šrámů při hře než při vyřizování hierarchických vztahů. Jedna studentka mi vyprávěla dojemný příběh hřebce, který „žil" s beranem. Chlapci si vystačili a vyblbli se, bohužel jednou se špatně domluvili, hřebec dupnul beránkovi na nohu a byly předčasné Velikonoce. Hřebec pak smutnil. Abych trochu rehabilitovala hru, která je jinak velmi důležitou aktivitou a její přítomnost nebo nepřítomnost může za určitých podmínek sloužit (asi nejen u zvířat) jako šikovný indikátor welfare, hned dodávám, že při hře si zvířata cvičí lecjaké dovednosti a posilují tělo, takže malý šrám teď může předejít velkému šrámu jindy (kdy vytáhne zvíře z bryndy... :-)).

Když už jsme u toho genderu, ověřím si pravdivost několika pověr. Je pravda, že valaši si vyříkají pozici na začátku a pak bývá klid, zatímco u klisen se někdy stává, že i po měsících klidného soužití se najednou servou a ublíží si? Slyšela jsem to nejednou, ale osobní zkušenost nemám.

Huculky z Toulcova dvora by mohly vyprávět. :-) I u valachů může po delším soužití dojít k vypjatější situaci, kdy dojde na zuby a kopyta - podobně jako u lidí prostě občas z různých důvodů „nemají náladu" a vybublají. U klisen je to navíc posíleno říjovým cyklem a hormonálními výkyvy.

Můj valach tráví už druhé léto s klisnami, vládne mezi nimi pohoda a jasné vztahy (přátelské, dominanční i partnerské). Drobné spory se řeší ušima dozadu, jen v říji se na klisnách občas objeví šrám. Většinou ale není jasné, jestli pochází od valacha nebo jiné klisny (jen jednu podbízející se lusitánku občas rafne, když se nedá odehnat ošklivým obličejem).

vws

To je můj další dotaz... říká se, že valach, i když je k ostatním valachům konfliktní, tak na neagresivní klisnu útočit nebude. Mě ale nedávno jeden takový valach s hřebčím chováním málem přizabil, když mi zaútočil na klisnu, která si ho nevšímala. Co si o tom myslíš? Že naopak klisně je to jedno a valacha klidně zbuší, je myslím bez diskuze, to známe všichni :-).

Vím, že se to hodně řeší mezi kynology, ale u koní na to nemám podloženou odpověď. Biologickým důvodem, aby kterýkoli kůň kteréhokoli jiného napadal, jsou významné zdroje nebo vyřizování dominančních vztahů. Pak je celkem jedno, jakého je kdo pohlaví, a záleží spíš na atraktivitě zdroje a vlastním sebevědomí než na nějakých gentlemanských pocitech (klisna „zmastí" i hřebce, pokud na něj má, naopak silnější hřebec „umravní" klisnu, pokud si „vyskakuje"). Hřebec občas popožene nebo kousne klisnu, když se mu vzdaluje od stáda. Klisna občas vystartuje po hřebci, když brání hříbě. Občas se někdo připlete do cesty koni, který se právě popral s někým jiným, a schytá to na principu „shora padajícího exkrementu". Útočit na neagresivní nebo dokonce ustupující zvíře, zejména opakovaně, ale není ani u koní úplně normální.

Jsou koně rasisté?

Opakovaně, i když ne úplně stoprocentně, jsem si všimla, že koně mají tendence se držet spolu podle "podobnosti" (výška, plemenná příslušnost)? V jednom stádě se třeba společně drželi plnokrevníci. Nebo minulý rok jsem řešila, že se segregovali poníci od dvou velkých koní. A moje směska (hlavně poníka a araba) velikosti béčkového poníka se tlačila k velkým koním a poníci ji nezajímali. Jindy ale zase vídám velkého koně a poníka jako nerozlučnou dvojku... Jitko, máš zkušenost, že by se koně takto vyhledávali? Zajímal by mě názor etologa.

beMám, ale moc na ni nesázím, a rozhodně nemám tolik podobných zkušeností, abych je mohla zobecnit („kdo z nás to má" :-)). Například ve Slatiňanech se řádově před 20 lety ve stádě zřetelně segregovaly kladrubské a chladnokrevné klisny (už si nepamatuji plemeno). Nemůžu ale říct, že to bylo dáno plemenem (resp. typem koně, plemeno obecně nemá tak silný vliv). Kladrubačky byly jasně dominantní (už mají takovou pověst a něco na ní asi bude), a dokud bylo na nocovišti jen jedno slámové lože, chlaďasky se k němu vůbec nedostaly a stály někde bokem. Možná to bylo typem (plemenem) koně, možná jenom chlaďasky přišly do stáda společně a později, nedokážu říct. Ve stejné době byla naopak v hřebčím dorosteneckém stádu nejviditelnější a nejživější dvojice kladrubák-chlaďas. Byli jasní kámoši, pořád se hravě pošťuchovali. Respektive kladrub poskakoval jako boxer v ringu a pořád begana ponoukal, okopával a oždiboval. Když to begana přestalo bavit, zahryzl se kladrubovi shora do krku a držel jako pitbul. Pak se vedle sebe zase spokojeně pásli.

Je klidně možné, že zaměstnanci hřebčína mají úplně jinou zkušenost a jiný názor. To je naprosto v pořádku. Myslím, že koně sdružuje hlavně situace - kdo koho kde potká a jakou má případně šanci na změnu. Životní podmínky většinou přílišnou vybíravost moc nepodporují. Do toho vstupují osobní a osobnostní preference. S kým je mi dobře, kdo mi „voní", s tím jsem kamarád (pokud je to vzájemné), s kým ne, od toho se držím dál (v průměru třeba jen o pár metrů). Spíš než na velikosti či barvě záleží na chování. Občas se podobně velcí nebo podobně vypadající koně chovají podobně, ale vlastní osobnost člověk ani kůň nezapře.

Můj valach prošel několika stády, potkal řadu koní a je krásným příkladem, že úplně předvídat nelze nikdy (ani když člověk pracuje jako etolog, to jsme si chvílemi poplakali...). Někteří koně jsou mu sympatičtější, domluví se s nimi okamžitě a v jejich blízkosti pak tráví hodně času. S některými se taky domluví rychle, ale tráví čas vesměs na opačném konci výběhu. S některými je to „boj" na delší trať. Mezi jeho favoritky v harému patřily klisny větší, menší, strakaté i jednobarevné (jen tu lusitánskou krasavici teď odmítá tak, až je mi jí líto).

Příště se blíže podíváme na problematiku konfliktních koní, hřebců a zařazování do stáda.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Jánošík

    Rasismus

    08:14 - 11. 07. 2016

    Já se setkala s koněm, který šel po bílých jak slepice po flusu, jednu dobu dokonce i pod sedlem, bez rozdílu věku, pohlaví nebo plemene bílého koně. Jednou v noci nějak opustil svoje místo, dostal se k bílému a z hora mu prokousl krk skoro skrz na skrz.
    Znám stáj kde mají snad 50 hlavé smíšené stádo v jedné ohradě. Je to obří pastvina, dojít pro koně je opravdu výlet. A přesně jak je psáno v článku. Koně se pasou v menších skupinkách, které se po pastvině pohybují nezávisle na sobě. Jezdím tam jen párkrát za rok, ale nevšimla jsem si, že by koně měli nějaké větší šrámy z vyřizování si postavení.

  • 2. Katka K.

    Re:

    13:10 - 11. 07. 2016

    Reaguje na 1.

    A byl to valach s hřebčím chováním, že? Já znala jednoho takového, který k smrti nenáviděl ryzáky. Jednou jsem byla málem obětí, když jsem seděla na ryzákovi, on na něj skočil a cvakly mi zuby vedle ramene. Podruhé jsem byla obětí, když jsem seděla na něm... postavil se na zadní proti jinému (cizímu) ryzákovi, ujelo mu to (podzimně naslizlý asfalt pokrytý tlejícím listím) a převrátil se na mě.

  • 3. Jánošík

    Re: Katka K.

    14:16 - 11. 07. 2016

    Reaguje na 2.

    Neřekla bych, že by hřebčil, ostatní koně více méně ignoroval, ve stádě se nijak neprojevoval, neměl problém ani s hřebci. Když porovnám jeho projev s projevy hřebců ve stáji, tak ne, nehřebčil, prostě normální průměrný valach. Jen ti bílí koně...

  • 4. EFCA

    Rasismus

    15:22 - 11. 07. 2016

    Také přidám trošku do mlýna: měli jsme jedno stádo, které bylo tvořeno pouze šimly plus jednou frískou, která ale téměř celoročně, jakožto muchařka, nosila bílý skafandr. Takto bylo vše ok. Nicméně, jakmile se jí na zimu deka sundala, ostatní běloši ji seřezali hlava nehlava a to navzdory tomu, že spolu doposud poklidně několik měsíců soužili...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: