Eliot a František Ventura - hledali se, až se našli

Asi tak by se dalo krátce popsat setkání nejúspěšnějšího českého jezdce se svým olympijským koněm.

Jezdec František Ventura

Inteligentní, vzdělaný, vždy elegantní, džentlmen. Za první světové války sloužil jako hulánský důstojník Rakouska - Uherska. Po válce zůstal v armádě u 8. pluku v Pardubicích. V lednu 1920 nastoupil do Ústřední ekvitační školy v Pardubicích současně s poručíkem Rudolfem Poplerem a v září 1920 byli oba společně slavnostně vyřazeni. Tehdy se vojenská jezdecká škola potýkala s nejednotností výuky a výcviku. Spory vznikaly mezi zastánci staré rakouské jezdecké školy a propagátory francouzské jezdecké doktríny. František Ventura měl blíže k Francouzům a také absolvoval proslulou jezdeckou školu ve francouzském Saumuru. Své poznatky zúročil nejen jako učitel na vojenských jezdeckých učilištích, ale také v sedle. V roce 1922 v Pražské Chuchli vyhrál skokovou soutěž (T) s klisnou Aspasií, další úspěchy slavil ve Vídni, Berlíně, Varšavě, v Nice a Římě. Měl všechny předpoklady pro vítězství v nejtěžších soutěžích - pokud by narazil na toho správného koně. Životní náhoda mu takového přihrála.

Kůň Eliot

"Ryzák Eliot byl valach bez původu, nakoupen z uherské pusty (maď. název travinatých stepí v Uhersku, pozn. aut.) a do výcviku přidělen k remontní eskadroně našeho pluku, která byla v Josefově. Po půlročním základním výcviku byl zařazen k naší kulometné eskadroně v Přelouči s velmi špatným kádrovým posudkem: Eliot, ryzák valach, velmi dobře stavěný jezdecký kůň, tvrdé konstituce, těžce ovladatelný, vzpurný, vhodný jako nosný!", to jsou slova Jiřího Holíka, bývalého praporečníka 8. pluku dragounského „Knížete Václava svatého". Kůň svým chováním kádrový posudek splňoval na sto procent. Když se jednoho dne odvázal a nechtěl se nechat chytit na dvoře, přeskákal voj a dokonce celý vůz, zkušený Ventura procházející okolo poznal aristokrata a skokového génia v nesnázích. Nalákal ho na chleba a vzal si ho k sobě. Eliot vyměnil těžké nosné sedlo za lehké důstojnické a po krátké přípravě překonal se svým jezdcem výšku 183 cm (tehdejší čsl. rekord). Jejich společná cesta pokračovala v ekvitačním kurzu Vojenského jezdeckého učiliště v Pardubicích, kde mohl naplno odkrýt své kvality špičkového skokového koně. František Ventura si toho byl vědom a olympiády v Amsterodamu v roce 1928 se rozhodně neúčastnil jen ve jménu hesla není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Věřil, že Eliot může zvítězit: „Skákal úžasně jen proto, že měl absolutní respekt před překážkou. Bál se o ni cvrnknout, zavadit. A to jsem poznal a dovedl jsem mu vyhovět v sedle."

Ventura do Amsterodamu odjel už 6 týdnů před soutěží, takže Eliot mohl podávat výkony v prostředí, které měl šanci dobře poznat. Současně s touto dvojicí se zde připravoval i kpt. Rudolf Popler s Denkem a Josef Rabas s Daghestanem. Ani v této době příprav si zřejmě okolí nevšimlo Eliotovy výjimečnosti, protože rozhodně nepatřil k favoritům soutěže. Vláda sedmé velmoci byla ještě příliš daleko, aby veřejnost o kvalitách českých jezdců měla informace.

Triumf

Novináři vytkli pořadatelům jinak velkolepých OH Amsterodam 1928 „šumařské" výkony pěti hudebníků hrajících hymny a kritiku si vysloužili i rozhodčí v disciplínách, kde nejsou výsledky přesně měřitelné a skóre může vyvolávat pochybnosti (drezura). V parkuru jsou však trestné body zcela transparentní a František Ventura s Eliotem neměl s trestnými body problém - tedy vůbec žádný problém. Jediný Eliot se i přes nejtěžší překážku druhého rozeskakování přenesl s rezervou a československá hymna zazněla pod pěti kruhy pro českého jezdce možná slabě, ale úplně poprvé (a naposled). Nejtěžší překážkou byl oxer 160/160/210, na kterém skončily francouzské naděje Pierre Bertrám de Balanda s Papillonem (2 tr.b.) a Švýcara Major Kuhna s Pepitou. Rudolf Popler základní parkur nedokončil.
Svým výkonem se František Ventura s Eliotem dostali i do Guinessovy knihy rekordů nejnižším olympijským skóre v parkurovém skákání. Nejnižšího, tedy nulového počtu chyb, dosáhli jako první a po nich to znovu dokázal až Alwin Shockemöhle na koni Warwick v roce 1976.
František Ventura utrpěl o dva roky později úraz na závodech v Nice a skončil se sportovní kariérou. Dal se na trenérskou dráhu a na OH v Berlíně působil jako rozhodčí ve skocích.

Historie bývá nevděčná

Eliot šel v roce 1936 do blahobytné penze k panu Košťálovi, majiteli pardubické kavárny a hotelu Veselka. Jenže historie vděčností neoplývá. Pana Košťála za pomáhání parašutistům Němci popravili a olympijského vítěze poslali na jatka. Po válce a komunistickém puči došlo i na slavného jezdce a František Ventura byl vyhozen z armády. Stejně jako jiní nepohodlní občané měl problém sehnat solidní práci. Kotelník, vrátný i likvidátor mandelinky bramborové se však koní nikdy nevzdal. V šedesátých letech byl předsedou Jezdeckého oddílu Jiskra Bílá Hora a pomáhal v jezdeckém výcviku moderních pětibojařů. Jezdil až do své smrti v roce 1969. Rehabilitace a vrácení hodnosti s vojenskou penzí se dočkal po dvaceti letech a od té doby se pomalu jeho jméno dostávalo do povědomí jezdecké veřejnosti, která kromě pamětníků neměla o slavném rodákovi ani ponětí. V rodné Cerekvici mu byla odhalena v roce 2009 pamětní deska a jeho jméno nese jedna pardubická ulice. Jeho jméno je dnes vděčnou otázkou testů jezdeckých znalostí.

Drezura a tajemný Emanuel Thiel

Narodil se v Rhede v Německu. Byl zakladatelem časopisu Jezdecký a dostihový sport a slavil úspěchy v drezuře na dvou olympiádách. V roce 1924 v Paříži se umístil na šestém místě s koněm Ex v soutěži v drezuře jednotlivců. Svůj úspěch ještě vylepšil na OH v Amsterodamu v roce 1928, kdy byl s koněm Loki pátý jak v jednotlivcích, tak i v družstvu společně s Jaroslavem Hanfem a Otto Schöningerem. Byl tehdy nejstarším účastníkem olympiády (45 let, 101 dní). Emanuel Thiel zemřel v roce 1944 v Rhede Aschendorfu. Přestože jsem pátrala po informacích o tomto jezdci v knihovnách i na internetu, informace z české strany jsou spíše strohé.

Pořádek v rozhodování drezury

Jak jsem výše uvedla, některé výsledky drezury na OH v Amsterodamu vyvolávaly bouřlivou diskuzi. Rozhodování ovlivněné národností i jiným přístupem k posuzování vyústilo do velmi rozdílného hodnocení. Po skončení her padlo několik návrhů - nejvyšší a nejnižší známka sudích se nebude do průměru počítat, bude se odečítat 20 bodů u krajana, pouze jeden sudí by měl být z neutrálního státu. Vzhledem k tomu, že jiná alternativa nebyla navržena, zůstalo tomu tak až do skandálu v roce 1956.

Berlín 1936

Všestrannost a podivná překážka č.4

Na těchto hrách startoval ve všestrannosti rekordní počet 50 jezdců z 19 zemí. Významný byl ovšem i počet jezdců, kteří soutěž nedokončili.Největším sítem se stal vodní skok č. 4 na trati cross country. Překážka začínala skokem do vody a na linii oblouku končila výskokem. Celé německé družstvo jej překonalo bez problémů - jejich jezdci bez výjimky zvolili delší trasu vodou. Ostatní jezdci se snažili zvolit nejkratší oblouk, ovšem koně doskakovali do hlubokého a kluzkého bahna, docházelo k úrazům a nejeden kůň musel být utracen (např. Slipery Slim, USA). Kurs nedokončilo celkem 32 koní, tři přišli o život. Mezi ty, kteří dokázali nástrahy tratě překonat (a možná měli včas tu správnou informaci o stavu dna vodní překážky), patřila i trojice českých koní - kapitán Václav Procházka - Harlekýn (20. místo), Josef Dobeš - Leskov (23. místo) a Otomar Bureš - Mirek (27. místo). V družstvech jsme získali cenné 4. místo. Němci na „svých" olympijských hrách získali zlato ve všech jezdeckých disciplínách v jednotlivcích i v družstvech. Stín podezření o okolnostech skoku č. 4 zůstává.
http://www.youtube.com/watch?v=qkWhuPa4V5o&feature=player_embedded
http://www.youtube.com/watch?v=vFd2Nd3Lceg

Osmé místo v drezuře

Osmí z jedenácti družstev nepotěší tak, jako páté místo v Amsterodamu, ale pořád jsme se drželi na světové špičce - byť už jen slabě. František Jandl - Nestor byli 13., kpt. Matěj Čechman s Ideálem 24. a Otto Schöninger s Heliosem 29.
Skoky - 27. místo
Československé barvy se ctí reprezentoval Miroslav Buzek s Chroustem, kteří skončili na polovině startovního pole. Kpt. Josef Seyfried s Radmilou soutěž nedokončili. Od zlaté medaile v Amsterodamu jsme se začínali vzdalovat, Hitler měl po velkolepé olympiádě jiné cíle. Po válce přišel rok 1948 a Vítězný únor, ve kterém koně na dlouhou dobu skončili na straně poražených.

Zdroje:

http://rodinnivalecnici.webnode.cz/jezdectvo-ceskoslovensko-armada-uciliste-pardubice-akademie/
František Kolář a kolektiv - Kdo byl kdo - Libri 1999
Český olympismus - Olympia 1990
www.history.fei.org
http://www.kpp.iipardubice.cz/1123253157-prvni-olympijske-zlato-pro-csl-jezdecky-sport.php
http://www.equichannel.cz/majove-vyroci-narozeni-kapitana-rudolfa-poplera