Fenomén zvaný „vyčuranost“

8. 12. 2014 11:00

Obrázky: 5

Autor: Katka Lipinská Foto: Katka Lipinská Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 16851 Počet komentářů: 11 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Proč se někteří koně za všech okolností snaží člověku vyhovět až za hranice zneužívání, zatímco jiní se snaží práci vyhnout, jak je to jen možné? Je to „v nich“, nebo za to můžeme my? Dá se koni vrátit ztracená „pracovní knížka“? Pojďme se na fenomén známý jako „vyčuranost“ :-) podívat hlouběji.

Koupě koně je loterie vždycky, ovšem koupit koně pro méně zdatného jezdce, to je opravdu umění. Každý, kdo to někdy zkoušel, bude přesně vědět, o čem mluvím. Zkoušíte si zvíře, perfektně naježděné, ochotné, které reaguje na myšlenku. Zaplatíte hříšné peníze, přivezete ho domů a za pár dnů máte koně, kterého abyste prosili o naklusání a dostat ho ze stáje na vyjížďku je dobrodružství, do kterého se radši nehodláte pouštět. To pak člověk skřípe zuby, obzvlášť když pak sleduje Mařenku od vedle, jejíž kůň sice neovládá prvky „vyšší dívčí", ale zato je pro každou špatnost a ochotný do všeho. Ptáte se sami sebe, jestli jste si za těch pár dnů to skvělé zvíře zkazili, nebo vás prodávající napálil? Kdo za to může?

Pud sebezáchovy?

Faktorů, které zapisují do koňské „pracovní knížky", je celá řada. Podívejme se nejprve na to, proč se vlastně koním, na rozdíl třeba od psů, kteří se na vycházky a cvičení těší prakticky vždycky, tak často nechce.

fewPud sebezáchovy, vlastní všem živočichům včetně nás, je velmi silný vrozený instinkt, vycházející z potřeby přežít, vyhnout se bolesti a všemu, co přežití ohrožuje. Pokud bychom se na něj podívali čistě z psychologického hlediska, většinou se jím myslí tendence vyhýbat se ohrožujícím situacím, útěk před nebezpečím, případně útok. Pokud ho ale budeme chápat trochu šířeji - tedy jako instinktivní touhu přežít, pak jeho součástí je i pud stádový, tedy neopouštět stádo, protože v něm je nejbezpečněji. A v neposlední řadě tento pud koni velí šetřit energií a silami. Na rozdíl od predátora jako výše zmíněný pes, který přirozeně vyhledává a loví kořist, kůň se příliš nehýbe, tedy alespoň ne rychle. Pokud si kůň v přírodě vyplýtvá síly bezúčelným pobíháním a pak stádo napadne predátor, unavený kůň bude ten, který první odpadne a stane se jeho kořistí.

Je tedy potřeba si uvědomit, že většina našich požadavků, ať už je to běhání dokola po jízdárně nebo vyjížďky do terénu mimo bezpečí stáda, jsou přesně tím, co koně ohrožuje - vystavuje ho z jeho pohledu nebezpečným situacím a ubírá mu síly. Z tohoto pohledu tzv. „vyčuranost" koně neznamená, že nám svévolně nechce vyhovět, ale spíše to, že naše požadavky považuje za potenciálně ohrožující a zisk, který mu z nich plyne (např. naše pochvala nebo to, že ho přestaneme otravovat pomůckami), nepovažuje za natolik vysoký, aby se mu tento risk vyplatil.

Potřebu bezpečí a potřebu šetřit silami má každý kůň jinou a velice souvisí s temperamentem. Čím klidnější kůň, tím víc bude zvažovat výdej energie. S větším klidem se zpravidla pojí i nižší citlivost. Kůň zpravidla jde cestou nejmenšího nepohodlí. Při velkém zjednodušení a zobecnění lze říci, že pro temperamentního citlivého koně je menším nepohodlím pohyb, který spíš vítá, pro méně citlivého „kliďase" je příjemnější sem tam snést štulec, ale nemuset se až tak hýbat a šetřit síly.

Výše uvedené se týká obecných dispozic koně k určitému chování, ale jak se kůň bude skutečně chovat, to závisí především na jezdci. A i když se kůň dokáže učit v každém věku, naprosto zásadní jsou první měsíce a roky, kdy je mladý kůň nejtvárnější a své první zkušenosti s prací a ježděním si vryje do paměti nejhlouběji. Pokud tříletý kůň brzy po obsednutí získá pocit, že práce je provázena přílišnou námahou, bolestí a stresem, bude nesmírně těžké ho později přesvědčit o opaku. A bude to tím těžší, čím delší nebo čím silnější tato zkušenost byla. Proto je tak často k vidění "vražedná" kombinace koně, rychle a nepříliš citlivě nachystaného na výkonnostní zkoušky (tedy přílišná námaha a stres pro mladé zvíře), který je potom coby málo perspektivní prodán méně zkušenému jezdci, kterému vůbec "nefunguje". Naopak, pokud syrové mládě dojde k názoru, že spolupráce s člověkem je príma, velmi pravděpodobně k ní bude mít pozitivní přístup i později a bude i odolnější vůči špatným zkušenostem v pozdějším věku.

Co udělat, aby kůň zjistil, že je práce príma? Základem je, aby se kůň s člověkem cítil v bezpečí. Co koně snášejí nejhůře, je nejistota. Nejistota v tom, co se po něm chce, i nejistota, kterou cítí ze strany jezdce. Kůň musí cítit svého člověka jako pokud možno laskavého, ale dostatečně sebejistého vůdce, který ho podpoří a zároveň si svým jednáním zaslouží to, aby pro něj on pracoval. Jsem si vědoma, že právě opakuji stokrát zopakované klišé, jenomže tady bývá kámen úrazu. Je mnoho jezdců, kteří sice mají své koně rádi, ale potřebnou jistotu jim dodat neumí. Důvody bývají nejčastěji dva - chyba v porozumění (my nerozumíme koni a špatně vyhodnocujeme jeho reakce) a chyba ve sdělování (kůň nerozumí našim pomůckám). Kůň potom přestává brát člověka vážně a začíná sám přebírat velení, protože si není jistý ani co se po něm chce, ani že je pro něj výhodné člověku vyhovět.

Cesty do pekel

wePředstavte si, že jste se náhle ocitli mezi domorodci na Nové Guineji. Sice jste je chvíli pozorovali, ale teď jste mezi nimi, mluví na vás a různě do vás strkají. Vy ale jejich jazyk neznáte, proto reagujete buďto zmateně, nebo vůbec. Náčelníka to dopálí, jeho strkání už jsou pěkné herdy, zvyšuje hlas, začíná se zlobit. Rozumíte mu teď lépe? Myslím, že ne. S mladými koňmi je to stejné. Sami od sebe nevědí, co znamená tlak v hubě, ani stisk holení. Zesílení pomůcky k vyvolání reakce je dobrý postup u koně, který už ví, oč jde, ale pokud neví, vyvoláte pouze stres. Jedním z důvodů, proč má tolik koní problémy s přilnutím, je fakt, že jim nikdo srozumitelně nevysvětlil, jak mají na tento tlak reagovat, přesněji řečeno, jak se vyhnout nepříjemnosti. U starších koní pak předpokládáme automaticky, že tyto pomůcky znají, jenomže tak to vůbec být nemusí. I když s nimi byli třeba nějakým způsobem seznámeni, pokud na nich jezdí jezdci, kteří se učí, nebo používají pomůcky „své", kůň má v hlavě zmatek a není si jistý svou reakcí.

Za vyčurané koně považujeme nejčastěji ty, kteří odmítají pohyb vpřed. Zamyslete se nad následující situací. Mladý kůň se učí reagovat na pobízející pomůcku tak, že následuje člověka nebo koně před sebou. Když má jezdec pocit, že už ví, oč jde, pokusí se koně rozejít samostatně. Kůň váhá, proto hned nereaguje. Jezdec, aby ho podpořil, zmáčkne holeně silněji, což ale koně, který to nikdy nezažil, vyleká. Celý ztuhne a zatne se, možná i naznačí vyhození po holeni nebo nadzvednutí předku. V tu chvíli nastávají dvě možnosti. Scénář číslo jedna: jezdec znejistí. Netlačí ho sedlo? Nebolí ho něco? Netlačím na něj moc? Seskočí, začne zkoumat sedlo, nohy... koni se uleví, tlak je pryč, to je jasná odměna za to, jak se zachoval. Bude si to pamatovat pro příště.

Scénář číslo dvě. Jezdec je dostatečně sebejistý a je přesvědčen, že nesmí ustoupit, jinak.. viz scénář výše. Rozhodne se koně k poslušnosti donutit zesilováním pomůcek. Kůň se cítí asi jako my mezi guinejskými domorodci - možná se nakonec rozhodne ze situace uniknout pohybem vpřed, ale určitě to nebude kultivované vykročení a určitě bude ve stresu. Nicméně pokud se podaří pohyb před a jezdec v tu chvíli „přepne" a koně nesmírně pochválí, situaci jakž takž zachrání, zvíře jen bude příště nedůvěřivější. Častým scénářem ale je, že jezdec pojme situaci jako souboj, buď vyhraje, ale zůstane rozzlobený a při nejbližší příležitosti to dá koni „sežrat", nebo prohraje a kůň si celou situaci velmi dobře zapamatuje. Jaké by mělo být správné řešení? Předně bychom se měli s koněm pouštět do situací, o kterých víme, že je dokážeme zvládnout. Pokud si nejsme jistí, že kůň zná správnou reakci, vždy bychom měli mít po ruce pomůcku, kterou mu ji vysvětlíme. V tomto konkrétním případě bylo chybou zapůsobení silnými pomůckami ve chvíli, kdy kůň váhal. V tu chvíli měla přijít některá z pomůcek, které kůň znal, tedy buďto pomůcka hlasem, důvěrně známá z lonže, nebo pomocník ze země. Už jen vědomí, že tuto pomoc máme, nám dodá sebejistotu.

Pokud se stane, že situaci neodhadneme a cítíme, že bychom měli couvnout (viz výše scénář číslo jedna), měli bychom být velmi opatrní na to, jaké chování u koně posilujeme. V případě, že kůň nechápe, co po něm chceme, a my nemáme žádnou pomůcku, kterou bychom mu to osvětlili, nebo třeba cítíme, že jsme své požadavky přehnali, musíme použít nějaký úkrok stranou (známé cimrmanovské jmelí :-) - nejde-li to dopředu, pak třeba obrat do strany, nebo alespoň přistavení k ruce. Zkrátka požádat ho o něco, co je schopen udělat a za co ho můžeme odměnit (seskočením a hledáním příčiny problému). Zároveň bychom se měli z této situace sami učit, abychom neopakovali stejné chyby.

vweDalším projevem, připisovaným na vrub „vyčuranosti" je malá ochota k pohybu vpřed, tedy kůň je tlačivý a má sklony nebrat pomůcky vážně. Tady jsou dvě nejčastější příčiny tohoto chování. Tou první je otupení jezdcem - na to, abychom si koně otupili, nemusíme být nutně siloví nebo tvrdí jezdci. Na to stačí, pokud neuvolníme tlak včas, tedy při naznačení správné reakce. Pokud koně pobídneme, on se rozejde a my ho ihned neodměníme uvolněním tlaku, kůň nedostane informaci, že to udělal správně. Nemá potom moc důvodů toto chování zopakovat. Postupně si začne zvykat, že tlak holení k ježdění zkrátka patří a nebude to příliš řešit. Těžko potom můžeme chtít rychlou a ochotnou reakci. Odměna (uvolnění tlaku) v správný okamžik je klíčovým faktorem správného výcviku.

Druhou příčinou je působení protichůdných pomůcek. Na to bychom si měli dávat zvláštní pozor, protože tato situace koně dost stresuje. Postupně rezignuje a pomůcky začíná ignorovat, protože neví, jak ze situace ven. Protichůdnými pomůckami myslím nejen současné působení zádrže rukou a pobídku holení, ale i nenápadnější věci, jako například náš sed. Mladí koně bývají často poněkud nevyzpytatelní, nemají ještě dobrou rovnováhu a často reagují nestandardně, proto se na nich jezdec ne vždy cítí dobře a bezpečně. To může mít za následek ztrátu uvolnění sedu, těla a rukou, vznik napětí až ztuhlosti v těle jezdce. Z lidského pohledu je to naprosto přirozená a pochopitelná reakce, z pohledu koně je to ale slušné matení. Kůň samozřejmě napětí v těle jezdce cítí a kromě toho, že se na něj přenáší, ho i považuje za zadržující pomůcku. Pokud ale zároveň jezdec pobízí dopředu, kůň je zmatený. Co se po něm tedy vlastně chce? Buďto nepůjde dopředu a bude ignorovat holeň, nebo poslechne pobízející holeň a navzdory zadržujícímu sedu bude kráčet dopředu, ale pravděpodobně bude ztuhlý a neuvolněný. Je proto nesmírně důležité se na koni - a zejména na mladém koni - nedřít, ale naopak při pomůcce vpřed se vědomě uvolnit a poddat se pohybu koně.

Jak „opravit rozbitého" koně?

Vraťme se k příkladu na začátku. Získali jsme koně, který byl při zkoušení příjemný a ochotný, na pomůcky reagoval bezproblémově, ale po nějaké době se nám „rozbil". Tedy zvíře, u kterého víme, že již přiježděné bylo, není syrové. I když nás tato situace svádí k emotivním výčitkám, že to dělá právě nám, neberte si to osobně. Koně fungují velmi jednoduše, jak jsem již psala na začátku, chovají se tak, jak je to pro ně nejpříjemnější. Kůň, který má dobře zažitou reakci na pomůcku, už ani nepřemýšlí, že by reagoval jinak. Nemá důvod, když přesně ví, jaké chování mu přinese odměnu (odměnou mám na mysli třeba zbavení se tlaku holeně). Důvodem, proč začne kůň reagovat jinak, je většinou nejistota v tom, co se po něm chce, anebo snaha vyhnout se něčemu nepříjemnému. Kůň pak najde chování, které je posilováno, což bývá zpravidla právě lenivost, protože ta je samoposilující. Ale rozhodně to nejste vy osobně. :-) Jediné, co tedy musíte udělat, je ukázat mu znovu, že správná reakce je pro něj příjemnější. Tedy zpříjemníte žádoucí chování a ztížíte chování nežádoucí. Snadné, že?

V případě váhavých a neochotných reakcí na pomůcky to opravdu není náročné. Tady, když kůň už ví, jaká reakce se od něj očekává, ale váhá, zda by pro něj jiná reakce (ignorování pomůcky) nebyla výhodnější, není problém signál, tedy jemnou pomůcku, rázně zesílit. Naopak, zde není místo pro kompromis. Nedáváš pozor na pomůcku? Přijde silnější. Brzdíš bez důvodu a bez pomůcky? Okamžitá oprava a rázná pobídka dopředu. A naopak, děláš, co máš? Jsi zlato nejzlatější, tady máš jablíčko a jdeme domů. Koně se velmi brzy naučí, kdy je to příjemné a třeba i padají pamlsky. Zásadním předpokladem ale je, aby naše odezvy koni byly stále stejné. Měla by platit stále stejná pravidla pro to, co je žádoucí a nežádoucí, tedy odměňováno a opravováno. Pokud budeme konzistentní, kůň bude mít jasno (díky tomu bude i spokojený) a jeho reakce se stanou automatickými. Pokud ale někdy bude platit něco jiného než jindy, kůň si nebude jist hranicemi a o to více je bude zkoušet. A bude se cítit nejistě.

weqKámen úrazu v praxi je, pokud tohle nezvládáme. Třeba proto, že se bojíme. Nebo nemáme dostatek jezdeckého grifu - tedy například nepoznáme vhodný okamžik pro uvolnění tlaku, nebo nemáme dostatečně nezávislou ruku, aby to dokázala. Nebo nemáme fyzické síly. Ano ano, dobře znám poučky o tom, že na koni se silou nejezdí, ale zrovna tak dobře znám i pokažené koně, kteří se opřou do udidla celou svou nemalou vahou a vyrvou vám otěže z ruky - takže ano, jsou situace, kdy i tu sílu potřebujete. V takovém případě není dobrý nápad vyvolávat situace, v nichž nedokážeme navodit žádoucí reakci a tu odměnit. Jinými slovy, pouštějte se pouze do toho, v čem si věříte a co dokážete zvládnout. Nemusíte všechno stihnout za den. Lidskou přirozeností je tak trochu lámat věci přes koleno, ale malé krůčky vedou k cíli mnohem spolehlivěji. Rozdělte si velké úkoly na malé krůčky a menší cíle a neposouvejte se dál, pokud nemáte perfektně zvládnutý krůček předchozí.

Pokud s vámi na hřbetě kůň odmítá opustit stáj a vy tušíte, že ho k tomu nedokážete přimět, nesnažte se to zlomit. Určete si menší cíl. Choďte na ruce. Nebo střídejte vedení a ježdění. Mimochodem, když se kůň bojí, ale vy sesednete a koně vedete dál, upevňujete žádoucí chování - pohyb koně od stáda. On neví, že cílem je jet na něm. Nebo si řekněte, že pro začátek stačí dojít tři metry za konec výběhu. Vždy ale koně odměňte ve chvíli, kdy projevuje ochotu vás následovat, nikdy ne tehdy, když se on rozhodne, že už dál nejde. Vy si určíte, co budete dělat a to také dodržíte. Nebude to kůň, který bude určovat co a jak. Samozřejmě to neznamená, že půjdete přes mrtvoly. Představte si škálu, kde na jedné straně je naprostá bezradnost a na druhé naprostá bezohlednost a prosazování svého, a vy musíte být někde uprostřed. Zároveň z vás musí sálat pozitivní přístup - musíte koni vsugerovat, že on s vámi zvládne všechno, co po něm budete chtít a že je proto úžasný. Žádná nejistota, žádný negativismus, jasně dané hranice. Zní to složitě, ale umlčte své ego, hoďte za hlavu všechny představy o tom, jak rychle musíte postupovat a naslouchejte své intuici. Ta je nejlepší rádce.

Častou radou na nechuť koně do práce je dát mu delší odpočinek od práce i od lidí. Pokud má za sebou náročné období (například plnokrevník z dráhy), je to výborný začátek. Pokud si nejste jisti u nově získaného koně, určitě mu tím neublížíte a navážete dobrý vztah. Pokud ale kůň získal averzi k práci proto, že byla otravná nebo bolest působící a naučil se jí vyhýbat, jinak než přepsáním těchto zkušeností zkušenostmi pozitivními se jí nezbaví. Odpočinek ani sebepozitivnější zkušenost s člověkem na pastvině nevyřeší nechuť k práci na jízdárně nebo odcházení na vyjížďku, pouze k tomuto řešení poskytne dobrý start.

Vyhýbat se konfliktům?

Staří koňáci rádi říkají, že koně nikdy nesmí vyhrát. Jenomže když se nad tímto tvrzením zamyslíte, musíte jasně cítit, že z něj vyznívá souboj tam, kde by měla být spolupráce. Něco tady tedy není v pořádku. Osobně se domnívám, že jádrem tohoto tvrzení je varování, abychom v koni neposilovali nežádoucí chování, tak jak jsem ho popsala v příkladu na začátku článku, jen se tato myšlenka možná poněkud vytratila. Konflikt nikdy nesmí být o tom, "kdo je tady pánem". Má-li být k užitku a ne ke škodě, musí se týkat striktně daného problému a nepřerůst v boj o moc. Mně hodně pomáhá, když nevnímám problém jako konflikt, ale jako čekání na správnou reakci. Opět sáhnu po již zmíněném příkladu koně, který na pomůcku odmítá vykročit. V první řadě si musím být jistá příčinou, abych věděla, zda to po koni vůbec můžu vyžadovat. Pokud vím, že mi kůň rozumí, ale nějakým nedopatřením zjistil, že je výhodnější pomůcku ignorovat a tak mít svatý klid, je potřeba se pustit do výuky správné reakce. Podle toho, jak moc to má kůň zafixované, kolik umím a jak si věřím, se do toho můžu buďto pustit přímo ze sedla, nebo si nějak pomoci.

Pokud cítím, že to zvládnu, můžu na koně trochu zatlačit s tím, že vyvolám i odpor z jeho strany. Je ale poměrně zásadní rozdíl, jestli na koně zatlačím stylem "já jsem pán a ty půjdeš za každou cenu", anebo stylem "nebudu ti ubližovat, ale stání ti znepříjemním, protože chci reakci". Samozřejmě je dost možné, že koně naštvu, že mi bude nabízet různé způsoby, jak se zbavit otravování a zároveň nejít dopředu (bude se šklebit, kroutit, couvat, ustupovat, může naznačit přizvednutí, vyhození,...). V tu chvíli se ale nesmím moc naštvat já, ale pouze trvat na svém a čekat na naznačení žádoucí reakce. Jakmile naznačí, samozřejmě velká pochvala. Kůň přitom musí cítit, že přesně vím, co chci a nedám se zastrašit. Většinou to není „otravování", které koně nakonec přiměje k pohybu vpřed, ale spíš vycítění našeho rozpoložení.

V každém případě si ale dobře rozmyslete, zda je skutečně konflikt potřebný. Každý konflikt zhoršuje vztahy a bere koni chuť ke spolupráci. A i když vy budete ti silní, kteří koně dokáží k práci přimět, pokud kůň nebude pracovat rád, kterýkoli slabší nebo méně zkušený jezdec bude řešit jeho neochotu a „vyčuranost".

A to nejdůležitější na závěr. Koně nám vidí až do žaludku. Tedy přesněji řečeno, cítí. Perfektně vědí, na co se cítíme, na co ne a neobalamutíme je. Proto je tak důležité nepouštět se do věcí, na které se necítíme nebo o kterých nejsme přesvědčení, protože koně to poznají. Pokud nedokážete přesvědčit sami sebe, jak byste mohli dokázat přesvědčit koně? Pokud se vám zdá, že nemáte dostatek zkušeností a zkrátka se necítíte, namísto experimentů raději vyhledejte zkušenou pomoc. Ta vám dodá i sebedůvěru.

cfwe

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Aggi

    nooo... :)

    19:28 - 08. 12. 2014

    nooo... :) Všechny informace nebrat, ale mnohem lepší myšlenky, než jsem doteď u koňáků kdy slyšel :)

    Ještě pár krůčků a možná přijde přijde i myšlenka, že jsou i lepší a žádanější odměny, než odstranění tlaku :)

  • 2. ponka

    Aggi nech toho :-))

    20:44 - 08. 12. 2014

    Krásně zpracované, tohle by se mělo vytisknout a povinně předávat s průkazem ,novým majitelům ke koni :-)

  • 3. Ája

    Super článek

    21:29 - 08. 12. 2014

    Hezké, taky bych to zařadila jako povinnou četbu pro jezdce :-)

  • 4. Katka K.

    Re:

    22:19 - 08. 12. 2014

    Děkuji, je to přesně to téma, kolem kterého jsem chodila jako kolem horké kaše, protože se strašně těžko zobecňuje a velmi snadno se v něm chytá za slovíčka. Takže jsem opravdu ráda, že se líbí.:-)
    A Aggi je pravověrný pozitivkář, takže je jasný, že nemůže tak úplně souhlasit s někým, kdo bere pozitivku jen jako príma doplněk.:-))
    Kdyžs to ale nakousl, ohledně žádanosti odměn (které je tedy trochu mimo téma článku), mám celkem jasno - pro koně je výrazně největší odměna, pokud z člověka sálá pocit klidu a uvolnění. Nejde jen o to, aby sám byl klidný a uvolněný, ale aby tuhle energii skutečně dokázal ke koni vyslat. Kůň tohle nasává jako houba a kdo tohle dokáže řízeně, nebo dokonce neustále, je ten nejlepší horseman na světě. Bezpečí a možnost vydechnout v přítomnosti opravdu silného vůdce je pro koně nesrovnatelně důležitější než kus žvance.:-)

  • 5. nitka

    Pěkné

    13:39 - 09. 12. 2014

    Trpělivě jsem článeček vyhlížela a dočkala jsem se - moc pěkné, dík :-)

  • 6. MarionN

    Bravo!

    21:31 - 09. 12. 2014

    Tak tohle je teda fakt bomba, můžu s odkazem zkopírovat a rozeslat děvčatům co mi sem chodí? Myslím, že lépe sepsané jsem to nikde neviděla.:-)

  • 7. bcablova

    Poděkování

    23:10 - 09. 12. 2014

    Krásně řečeno, článek byl pro mě dost užitečný. Doporučuji všem ! Díky autorce

  • 8. Katka K.

    Re:

    09:19 - 10. 12. 2014

    Moc děkuji, jsem opravdu ráda, že se líbí! :-)
    Ano, samozřejmě můžete kopírovat s uvedením autora a zdroje.

  • 9. bara

    Srozumitelné.

    17:06 - 12. 12. 2014

    Hezky napsáno,to by měli pochopit všichni,kteří se snaží správně chápat a konat :-)

  • 10. Viktória Kóňová

    a čo stres z odlúčenia?

    17:27 - 18. 01. 2015

    Veľmi príjemný článok, je fajn, že je niekto, kto aj "tradičným" koniarom sprístupňuje veci ako je etológia a teória učenia... Lebo viem si predstaviť, že to je pre nich celkom iný vesmír, a keď o tom píšu ortodoxní ľudia (ako napr. Aggi, že :D (ale súhlasím s ním)), tak to skôr celkom odmietnu, než by si z toho niečo vzali. A články ako tento sú možno to pravé orechové, čo ich dokáže nakopnúť k zmene postoja.:) Takže bravo, len tak ďalej!

    Inak ešte ma k tejto téme "nový kôň doma nefunguje", napadá jedna nezmienená príčina - stres z odlúčenia. Kone v prírode žijú v rodinných jednotkách, ktoré sú stabilné niekedy aj po celý ich život, majú medzi sebou hlboké citové väzby a odlúčenie ich môže v extrémnych prípadoch až zabiť... Takže toto by som určite brala do úvahy a od nového koňa by som žiadne veľké odchádzanie od stáda ani serióznu robotu nechcela, až kým nebudem mať pocit, že si naozaj zvykol, našiel si v stáde aspoň jedného priateľa (ale zas nedovolím choré naviazanie sa na jedného jedinca). A to môže trvať aj pár mesiacov. Kôň a jeho pohoda je vždy na prvom mieste. Čo chce človek, je na poslednom. Kôň nám nič nie je dlžný (naopak - viz 6000ročná história jeho mučenia), a keďže my mu umelo menežujeme život, nesieme plnú zodpovednosť za to, aby mal full comfort podľa potrieb svojho druhu.

    Btw, keď niekto vypustí z úst, že jeho kôň je "vychcaný/sprostý/zákerný"... tak je to iba a jedine obraz jeho vlastnej neznalosti a z toho vyplývajúcej antropomorfizácie a arogancie ku koni. Skôr mám vtedy pocit, že taký človek popisuje svoj vlastný odraz v zrkadle...

  • 11. zuzka100

    Rozcházení

    20:50 - 03. 02. 2016

    Jen doplním k tomu rozcházení konkrétně: koně dobře reagují na pomůcku holení společně s pokynem otěží do strany. Tedy zaseknutý kůň se lépe rozejde do zatáčky. Současně to řeší případné vyhození/stavění se. To v případě, že je vám jedno kam se kůň rozejde. Pokud nechce přejít nějaké konkrétní místo (např. brod) tak to samozřejmě není ideální. To už pak ale není problém v rozcházení se. :)

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 7 čtenářů. Celkový počet bodů: 35.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: